ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.10.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 10/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MARIS s.r.o., IČO 47123435, se sídlem v Praze, Odborů 289/10, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 292/14, proti žalované CETIN a.s., IČO 04084063, se sídlem v Praze, Českomoravská 2510/19, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova 1624/5, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 159/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Co 163/2022-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Ing. Pavla Kejly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 6 C 159/2021-134, ve spojení s usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 6 C 159/2021-157, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit stavbu (zakopaný telefonní kabel) z pozemku parc. č. 3033, zapsaného na listu vlastnictví č. 1461 pro katastrální území Týnec nad Sázavou (dále také „předmětný pozemek“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Co 163/2022-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že neodůvodněným neprovedením žalobkyní navržených důkazů výslechem bývalých vlastníků předmětného pozemku došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále namítá, že otázka oprávněnosti zásahu do jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, jelikož argumentace odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19 není přiléhavá. K tomu uvádí, že výkop pro telefonní kabel na pozemku parc. č. 3033 byl povolen rozhodnutím Městského úřadu v Týnci nad Sázavou, odborem výstavby, č. j. výst.332.4-2021/95/Ber ze dne 10. 11. 1995, avšak právní předchůdce žalované umístil telefonní kabel v rozporu s tímto rozhodnutím. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná dovolání nepovažuje za přípustné ani důvodné. Uvádí, že odvolací soud věc posoudil správně a v souladu s veškerými právními předpisy a aktuální rozhodovací praxí. Dodává, že výslechy bývalých vlastníků pozemku by neměly vliv na existenci zákonného věcného břemene, proto pokud nalézací soudy žalobkyní navrhované výslechy neprovedly, nedošlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Dále uvádí, že na existenci zákonného věcného břemene nemá vliv trasa vedení telefonního kabelu přes pozemek, pokud s ním tehdejší vlastníci vyjádřili souhlas. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. K otázce vzniku zákonného věcného břemene, jestliže umístění telefonního kabelu na pozemku žalobkyně neodpovídá rozhodnutí správního orgánu o poloze vedení :
8. Dovolání ve vztahu k této otázce není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
9. K otázce vzniku zákonného věcného břemene podle §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, se podrobně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, kde mimo jiné uvedl, že podle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích „přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení, přičemž před zahájením výkonu oprávnění podle tohoto odstavce je organizace spojů povinna neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. S použitím obecně teoretických východisek je zřejmé, že notifikační povinnost podle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti [pozn. obsahem tohoto právního vztahu byla (a s ohledem na přechodná ustanovení navazujících předpisů stále zůstává) množina subjektivních práv a subjektivních povinností, např. právo na náhradu, právo provést smýcení atd.].“
10. Z uvedeného je zřejmé, že „organizace spojů“ byly oprávněny podle §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (dále jen „zákon o telekomunikacích“), zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní i podzemní telekomunikační vedení přímo ex lege , tedy z hlediska zákona o telekomunikacích nepodmíněně. Zejména to znamená, že vznik práva nebyl vázán na splnění podmínky v podobě uvědomění vlastníka či uživatele dotčené nemovitosti oprávněnou osobou o zahájení výkonu takového oprávnění postupem dle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, ale ani na splnění jiných podmínek, např. na konkrétním vedení telekomunikačního kabelu přes dotčený pozemek.
11. Stavba telekomunikačního vedení byla na pozemku parc. č. 3033 povolena na základě územního rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Sázavou, ze dne 12. 9. 1995, č. j. výst.328.1-1361/95/Ott. Rozhodnutím ze dne 10. 11. 1995, č. j. výst.332.4-2021/95/Ber Městský úřad v Týnci nad Sázavou povolil překop a výkop mimo jiné na pozemku parc. č. 3033, avšak toto rozhodnutí pouze specifikovalo podmínky přeložky z hlediska udržitelnosti dopravní situace v souladu se zákonem č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, účinného do 31. 12. 1997.
12. Pokud tedy dovolatelka zpochybňuje vznik zákonného věcného břemene, jelikož umístění telefonního kabelu na pozemku žalobkyně „neodpovídá rozhodnutí správního orgánu o poloze vedení“, pak z uvedeného územního rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Sázavou ze dne 12. 9. 1995, č. j. výst.328.1-1361/95/Ott je pouze patrné, že kabeláží má být dotčen mimo jiné pozemek parc. č. 3033. Zákonné věcné břemeno tak vzniklo k předmětnému pozemku ex lege, bez ohledu na to, jak konkrétně byl telekomunikační kabel po předmětném pozemku veden. Ostatně z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že vlastník dotčeného pozemku nemusel být o zahájená výkonu zákonného věcného břemene ani uvědoměn. V projednávané věci nadto právní předchůdkyně žalobce (K.) výslovně prohlásila, že při překládce s vedením telekomunikačního kabelu v současné podobě napříč předmětným pozemkem souhlasila a o takovémto průběhu vedení pozemkem věděla.
13. Jestliže s ohledem na zjištěné skutečnosti odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, dovodil, že zákonné věcné břemeno vedení telekomunikačního zařízení přes předmětný pozemek platně vzniklo, je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu, od jejíž závěrů se ani dovolací soud nemá důvod odchýlit. Dovolání proto není v pro řešení této právní otázky přípustné.
14. K otázce neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem:
15. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu vady řízení spočívající v neprovedení jí označených důkazů, neuplatňuje tím ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu ostatně zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
16. V posuzovaném případě oba nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
17. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze ani vyvodit nesprávný způsob hodnocení důkazů, ani dovolatelkou (z pohledu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podávají jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), včetně úvahy, jak byly pro rozhodnutí zásadně významné důkazy hodnoceny, tak i odvolacím soudem přijatý právně kvalifikovaný závěr.
18. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, a tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu