ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1137.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1137/2022-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Annou Daňkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 403/17, proti žalovaným 1) J. Z. , narozenému XY, a 2) K. Z. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Lukášem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti zdržet se užívání pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 118/2021, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 22 Co 221/2021-129, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022, č. j. 22 Co 221/2021-129, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 9 C 118/2021-113, připustil, aby do řízení namísto žalované D. K., narozené XY, bytem v XY (dále jen „původní žalovaná“), vstoupili J. Z., narozený XY, a K. Z., narozená XY, oba bytem v XY (dále společně jen „žalovaní“).
Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci došlo ke splnění předpokladů §107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, jelikož došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z původní žalované na současné žalované.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 1. 2022, č. j. 22 Co 221/2021-129, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že převod vlastnického práva k nemovitostem sousedícím s pozemkem žalobce, na základě něhož žalovaní převzali výkon vlastnického práva, je právní skutečností ve smyslu §107a o. s. ř. Uplatněný nárok na zdržení se užívání pozemku žalobce je totiž přímo spjat s povahou sousedních nemovitostí a jejich vlastnictvím, přičemž v rámci zkoumání podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. lze uzavřít, že změna vlastnictví je skutečností způsobilou mít za následek přechod povinnosti, o kterou v řízení jde. Doplnil, že otázka, zda žalovaní skutečně jsou nositeli povinnosti, o niž v řízení jde, není předmětem rozhodování o procesním nástupnictví, nýbrž bude řešena až v rámci zkoumání opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku a rozhodování o věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně otázky, zda převod nemovité věci je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti strany žalované zdržet se užívání jiné (nepřevedené) nemovité věci; tato otázka nebyla podle dovolatelů v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Žalovaní mají za to, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., neboť povinnost, o niž v tomto řízení jde, je povinnost zdržet se užívání nemovitosti žalobce (spočívající ve vjíždění původní žalovanou na pozemek žalobce), přičemž taková povinnost se za žádných okolností nepojí s převodem vlastnického práva k jiné (sousední) nemovitosti; ve věci totiž nedošlo k převodu vlastnického práva k pozemku žalobce, o nějž v tomto řízení jde. Uvedené ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe dovolacího soudu citované odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí (sp. zn. 21 Cdo 185/2007). Žalovaní odmítají odpovědnost za protiprávní jednání původní žalované spočívající v případném neoprávněném užívání pozemku žalobce, jakož i v otázce nákladů soudního řízení. Namítají rovněž procesní vadu, neboť jim ze strany soudů nižších stupňů nebyla poskytnuta příležitost vyjádřit se k návrhu na procesní nástupnictví; k tomuto odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, příp. sp. zn. 30 Cdo 5030/2016.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž rozhodná procesněprávní otázka byla již dovolacím soudem řešena a není důvod, aby nyní byla posouzena jinak; k tomu odkázal na judikaturu citovanou odvolacím soudem. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, a uvádí, že v projednávané věci lze předpokládat, že žalovaní budou v budoucnu jako vlastníci (stejně jako jejich právní předchůdkyně) využívat garáž a za tím účelem i betonový vjezd vybudovaný částečně na pozemku žalobce. Podstatou rušení vlastnického práva žalobce je přitom užívání sousedního pozemku jeho vlastníky, nikoliv konkrétně osobou původní žalované, neboť z vylíčení skutkového stavu je zřejmé, že žalobou požadované zdržení se užívání pozemku žalobce nemůže být směřováno vůči původní žalované, neboť již není vlastníkem předmětných sousedních pozemků, nýbrž právě vůči žalovaným jako současným vlastníkům, neboť žalobou uplatněný nárok je přímo spjat s povahou sousedních nemovitostí a jejich vlastnictvím. Navrhl dovolání žalovaných odmítnout.
Původní žalovaná ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedla, že zcela souhlasí s právním názorem odvolacího soudu uvedeným v napadeném usnesení, který správně rozhodl o procením nástupnictví podle §107a o. s. ř., neboť po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod povinnosti, o niž v řízení jde, a sice povinnosti zdržet se užívání pozemku žalobce, která je spjata s povahou sousedních nemovitostí a je zřejmé, že původní žalovaná již nikdy pozemek žalobce užívat nebude, a žalobce tudíž chce žalovat současné žalované a nikoho jiného. Ze stejného důvodu vzala původní žalovaná zpět žalobu o zřízení služebnosti cesty. Uvedla také, že pro rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. není vyžadován souhlas žalovaných. Závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s §107a o. s. ř. i ustálenou rozhodovací praxí, přičemž opačná interpretace by vedla k absurdním závěrům. Navrhla dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení otázky procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání. Předložená otázka procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. je v rámci ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu obecně řešena, přičemž odvolací soud se při posuzování splnění podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. od této rozhodovací praxe odchýlil.
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle §107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle §107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Odvolací soud v projednávané věci v otázce procesního nástupnictví sice správně vycházel z obecné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně dospěl k nesprávným závěrům ohledně konkrétního naplnění podmínek procesního nástupnictví v této věci.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 185/2007 (dostupného na www.nsoud.cz ), na který rovněž odkazoval ve svém rozhodnutí odvolací soud, se podává, že: „navrhne-li žalobce, aby nabyvatel povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního žalovaného, soud – jak vyplývá z ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. – ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod povinností (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod povinností), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod povinností. Otázkou, zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, je skutečně nositelem povinnosti, o niž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé – v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě.“
V posuzované věci se jedná o negatorní žalobu, kterou se žalobce domáhá, aby se žalovaní zdrželi rušení jeho vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrálního pracoviště XY, s tím, že uložení uvedené povinnosti se žalobce nejprve domáhal vůči původní vlastnici sousedního pozemku – původní žalované, která přes uvedený pozemek žalobce měla najíždět do garáže nacházející se na jejím pozemku (nyní ve vlastnictví žalovaných).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval převod vlastnického práva k nemovitostem sousedícím s dotčeným pozemkem žalobce (včetně předmětné garáže) z původní žalované na současné žalované bez dalšího za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti zdržet se rušení vlastnického práva žalobce, o niž v řízení jde, a tudíž měly podmínky procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. v tomto případě za splněné. Takový zobecňující závěr je však v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ostatně i samotným ustanovením §107a o. s. ř.
Žalobcem uplatněný nárok na zdržení se užívání pozemku v jeho vlastnictví výše uvedeným způsobem totiž není obecně nezbytně spjat s povahou sousedních nemovitostí a jejich vlastnictvím, jak nesprávně dovozuje v napadeném usnesení odvolací soud, ale s jednáním konkrétní osoby (byť touto osobou může být i vlastník sousední nemovitosti). Nemůže proto obstát závěr, že by pouhá změna vlastníka nemovitosti měla mít v případě negatorní žaloby bez dalšího za následek splnění podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., aniž by byly zkoumány další okolnosti případu. To platí v projednávané věci tím spíše, když z obsahu spisu není zřejmé, že by žalobce v průběhu řízení tvrdil, že k rušení jeho vlastnického práva spočívajícím v najíždění do garáže přes jeho pozemek dochází i nyní po změně vlastnického práva k nemovitostem sousedícím s jeho pozemkem, tedy konkrétně ze strany žalovaných. Z obsahu spisu plyne pouze to, že požadavek uplatněný vůči žalovaným je dovozován obecně z povahy sousedních nemovitostí za současného vyjádření obavy, že k rušení vlastnického práva bude ze strany žalovaných v budoucnu docházet stejně, jako tomu (údajně) bylo v případě původní žalované, aniž by však bylo ze strany žalobce současně tvrzeno, že k takovému rušení ze strany žalovaných skutečně dochází. Původní žalovaná ani netvrdila, že jí k užívání sousedního pozemku k příjezdu svědčila pozemková služebnost ve prospěch pozemku, který později převedla na dovolatele.
Co se týče dalších žalobcem uplatněných návrhů a námitek plynoucích z obsahu spisu a podpůrně zmiňovaných rovněž odvolacím soudem v odůvodnění napadeného usnesení, a sice že na pozemku žalobce má být neoprávněně vybudován betonový vjezd do garáže (jenž měl být vybudován původní žalovanou), případně že na pozemku žalobce je neoprávněně umístěna i část samotné stavby garáže, resp. následné rozšíření návrhu žalobce o návrh na odstranění betonové plochy podél domu žalovaných nacházející se rovněž na pozemku žalobce, dovolací soud podotýká, že při posouzení otázky procesního nástupnictví bylo třeba vycházet pouze z původního žalobního petitu, jejž žalobce formuloval v rámci vzájemného návrhu (č. l. 18), a jímž se výslovně domáhal pouze uložení výše uvedené povinnosti zdržet se užívání jeho pozemku spočívajícím v najíždění do garáže. Ostatní návrhy zůstaly pouze v rovině vylíčení skutkových tvrzení (neoprávněně zbudovaný betonový vjezd na pozemku žalobce, přesah stavby garáže na pozemek žalobce) bez uplatnění adekvátního žalobního požadavku, případně dosud nebyly v rámci řízení před soudy nižších stupňů připuštěny jako rozšíření žaloby (požadavek na odstranění betonové plochy podél domu žalovaných formulovaný v rámci rozšíření vzájemného návrhu na č. l. 60), neboť z obsahu spisu neplyne, že by soud rozhodoval a vyslovil souhlas se změnou žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto shrnuje, že pouze na základě petitu původní žaloby podmínky procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. splněny nebyly a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v dovolacím přezkumu neobstojí.
S ohledem na zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval žalovanými namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že nic z výše uvedeného žalobci nebrání v uplatnění nového žalobního návrhu v odpovídajícím znění s odpovídajícími žalobními tvrzeními vůči současným vlastníkům sousedních nemovitostí na straně žalované.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu