ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1155.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1155/2022-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka, a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. N. , narozeného XY, bytem XY, a b) J. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Romanem Stýblem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 10, proti žalovanému R. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 134/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021, č. j. 49 Co 34/2020-729, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 146 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Svatavy Míčkové.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 7 C 134/2012-678, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit terasu v části o výměře 23,60 m 2 vymezené plochou mezi přepážkou instalovanou žalovaným, jež se nachází ve vodorovné vzdálenosti 3,56 m od vnější obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 542, obývací pokoj, bytové jednotky ve spoluvlastnictví žalobců č. 934/143 na adrese XY, č. p. XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a přepážkou dle půdorysu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a která má být umístěna ve vodorovné vzdálenosti 2,35 m od obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 535, obývací pokoj, bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného č. 934/142 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a vyklizenou odevzdat žalobcům, a to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zásahu do užívání terasy žalobců stahováním markýzy zakotvené nad okny v obvodové zdi dělící terasu č. 5311 a místnost č. 535, obývací pokoj, bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného č. 934/142 na adrese XY na LV č. pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a to části prostoru terasy č. 5310 bytové jednotky ve spoluvlastnictví žalobců č. 934/143 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, za přepážkou zachycenou v půdorysu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, která má být umístěna ve vodorovné vzdálenosti 2,35 m od obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 535, obývací pokoj, bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného č. 934/142 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), a aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit přepážku, jež se nachází ve vodorovné vzdálenosti 3,56 m od vnější obvodové zdi mezi terasou a místností č. 542, obývací pokoj, bytu ve spoluvlastnictví žalobců č. 934/143 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a dále se zamítá žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost instalovat přepážku dle půdorysu, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to ve výšce 2 m a ve vzdálenosti 2,350 m od obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 535, obývací pokoj, bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného č. 934/142 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost uvést do původního stavu ke dni 1. 1. 2010 elektroinstalaci tak, aby se elektrická zásuvka nacházela ve výšce 1,50 m na vnější obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 543, obývací pokoj, bytové jednotky ve spoluvlastnictví žalobců č. 934/143 na adrese XY na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a byla umístěna ve vzdálenosti 3 m od obvodové zdi dělící terasu a místnost č. 535, obývací pokoj, bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného č. 934/142 na adrese X na LV č. XY pro k. ú. obce XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, a to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 49 Co 34/2020-729, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Ve věci jde o spor o užívání části terasy. Účastníci nabyli spolu s bytem rovněž každý část terasy ležící mezi bytovými jednotkami (dále též jen „byt“) žalobců a žalovaného, původně však v součtu výměr o výměře přesahující skutečnou výměru terasy. Tento stav byl vyvolán chybou v prohlášení vlastníka budovy. Žalovaný na terase zkonstruoval příčku oddělující prostory vymezené k užívání žalobcům a žalovanému, a to v místech odpovídajících velikosti jeho části terasy podle kupní smlouvy, na základě které jednotku nabyl do vlastnictví. Žalobci však nesouhlasí s tím, jak je příčka vedena, neboť jim brání v užívání části terasy, jež by odpovídala rozměrům uvedeným v kupní smlouvě, na základě které byt nabyli do vlastnictví oni, a především pak v prohlášení vlastníka. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že žalobci uzavřeli ke kupní smlouvě dodatek, který odkazuje na chybné uvedení rozměru části terasy přináležející k bytu žalobců v prohlášení vlastníka, které napravuje; na základě tohoto dodatku došlo ke zmenšení části terasy, kterou mohou žalobci výlučně užívat, přičemž tato rozměrově s drobnou odchylkou odpovídá tomu, jak žalovaný umístil příčku, kterou žalobci požadují odstranit. Dodatek ke kupní smlouvě tak odstranil chybu v prohlášení vlastníka budovy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání, jakož i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit předpoklad přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
Dovolatelé pod bodem III dovolání obecně opakují předpoklady přípustnosti dovolání, které však nijak nekonkretizují. Pokud uvádějí, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelé nijak konkrétně nevymezují ani právní otázku, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu; z obsahu dovolání se podává, že vytýkají, že odvolací soud nerespektoval právní závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, podle kterého „jen vlastník budovy určuje svým prohlášením prostorově vymezené části budovy, které se stanou za podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb. a v souladu se stavebním určením bytovými jednotkami (§2 písm. h/) a společnými částmi domu (§2 písm. g/)“. Toto rozhodnutí však vychází z jiného skutkového stavu. V uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, nešlo o řešení situace, kdy, jak uvedl odvolací soud, „v prohlášení vlastníka budovy je chybně uvedena celková výměra terasy příslušející k bytu č. 143, když tato není v souladu s projektovou dokumentací. Z uvedeného je zřejmé, že v době uzavření dodatku strany věděly, že faktické rozměry sporné terasy jsou menší, než bylo uvedeno v prohlášení vlastníka“ (bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Proto tvrzený rozpor není dán. To platí i pro dovolateli zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3644/2015.
Dovolatelé dále tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, když učinil skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž některá skutková zjištění absentují, a výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem předepsaným v §133 až 135 o. s. ř. I tyto výtky pod bodem VIII dovolání zůstávají v obecné rovině, nicméně v tomto případě není tato okolnost významná; takové námitky totiž nemohou založit přípustnost dovolání a ostatně ani nepředstavují způsobilý dovolací důvod.
Podle současné právní úpravy nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, na který dovolatelé odkazují, vychází z §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. v tehdy účinném znění; současná právní úprava dovolacího řízení takové ustanovení nemá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu