ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.118.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 118/2023-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. B. , zastoupené kolizní opatrovnicí JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, zastoupené stálým opatrovníkem L. K., zastoupeným JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalovanému Z. Š. , zastoupenému Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 831/21, o 971 671,50 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2022, č. j. 15 Co 286/2021-820, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítají .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Škvorové, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 8. 7. 2021, č. j. 8 C 155/2014-749, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2021, č. j. 8 C 155/2014-775, rozhodl tak, že výrokem I stanovil, že žaloba o zaplacení částky 971 856,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % jdoucím z částky 306 815,10 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení a z částky 601 969 Kč od 5. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá. Výrokem II dále rozhodl o nákladech řízení, výrokem III určil, že odměna kolizní opatrovnice bude stanovena samostatným usnesením, a výrokem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení, která vznikne státu vyplacením odměny kolizního opatrovníka.
Krajský soud v Plzni následně k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 15 Co 286/2021-820 tak, že výrokem I zastavil řízení o odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, výrokem II částečně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úroky z prodlení z částky 40 000 Kč od 1. 2. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, s úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, s úroky z prodlení z částky 20 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a s úroky z prodlení ve výši 20 000 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně. Výrokem III pak potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení 871 671,40 Kč s úroky z prodlení. Výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení.
Ve věci šlo o to, že žalovaný užíval společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, a to na základě dohody spoluvlastníků. Žalobkyně žádala podíl z výnosu společné věci a také plnění z uzavřené dohody. Odvolací soud žalobě zčásti vyhověl a přiznal jí částku odpovídající spoluvlastníky dohodnuté náhradě za užívání věci žalovaným, s tím, že na podíl z výnosu společné věci nemá – v důsledku uzavřené dohody – nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají oba účastníci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání nejsou přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.
K dovolání žalobkyně:
Žalobkyně jako právní otázku dovolacím soudem neřešenou (§237 o. s. ř.) „dovolacímu soudu předkládá k posouzení, zda je soud v řízení o zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu dle dohody spoluvlastníků o přenechání společné věci do užívání jen jednomu z nich oprávněn posoudit na návrh některého z podílových spoluvlastníků, učiněný v průběhu řízení, zda jejich dohoda stále odpovídá původním poměrům, či nikoli“.
Jde o to, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok založený dohodou spoluvlastníků o vyplácení náhrady za neužívání spoluvlastnických podílů (resp. za užívání věci žalovaným nad rámec jeho podílu); podle této dohody měla žalobkyně dostávat od žalovaného každý rok částku 20 000 Kč.
Žalobkyně však tvrdila, že došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu dohody spoluvlastníků o výši náhrady za neužívání spoluvlastnických podílů, a že k tomu měl soud přihlédnout. Odvolací soud však konstatoval, že „dohodu spoluvlastníků je možné změnit pouze novou dohodou nahrazující předchozí ujednání, a v případě neshody spoluvlastníků může o změně rozhodnout soud, to ovšem v řízení zahájeném na návrh jednoho ze spoluvlastníků dle §1139 o. z. o neshodě při správě společné věci. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2725/2017. Takové řízení ale žádný ze spoluvlastníků nezahájil a v řízení o zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu dle dohody spoluvlastníků nelze řešit, zda dohoda stále poměrům odpovídá, neboť je závazná“. Podle dovolatelky však tento rozsudek uvedený problém neřeší.
Již v „rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72“, uveřejněném pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, se o dohodě spoluvlastníků o užívání společné věci uvádí: „Dohoda môže byť kedykoľvek zmenená novou dohodou všetkých spoluvlastníkov. V prípade podstatnej zmeny pomerov, bude ktorýkoľvek z nich aj oprávnený domáhať sa novej úpravy užívania spoločnej veci, a ak by nedošlo k dohode spoluvlastníkov, obrátiť sa na súd. Podstatnou zmenou okolností bude vznik okolností objektívnych aj subjektívnych, o ktorých možno odôvodnene predpokladať, že by boli mali za následok inú úpravu spoločného užívania, ak by sa už v tom čase boli vyskytli“.
Podobnou věc řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, publikovaném pod č. 71/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. V této věci byla řešena otázka, zda se spoluvlastník může domáhat v soudním řízení změny uzavřené dohody o správě společné věci. Jde o případ, kdy některý ze spoluvlastníků navrhuje změnu dohody, avšak dohoda změněna není. Z tohoto rozhodnutí se podává závěr, že dohodu lze v důsledku změny poměrů změnit, a to buď dohodou spoluvlastníků, nebo na základě žaloby, aby soud rozhodl o neshodě o změně dříve uzavřené dohody o správě společné věci podle §1139 o. z. Až do takto provedené změny je dohoda pro spoluvlastníky závazná.
Z judikatury Nejvyššího soudu tak jasně vyplývá, že samotná změna poměrů nemá za následek změnu či dokonce zánik práv a povinností plynoucích z dohody o správě společné věci (resp. dříve z dohody o hospodaření se společnou věcí - §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník); proto v řízení o plnění z dohody o správě společné věci nelze ke změně poměrů přihlížet. Ten, kdo tvrdí, že změna poměrů v dané věci umožňuje změnu dohody o správě společné věci a že o takové změně se spoluvlastníci nedohodli, může žádat soud, aby o změně rozhodl podle §1139 o. z. Tento návrh lze (z procesního hlediska) podat jako kumulovaný v jiném řízení, nicméně musí jít zjevně o samostatnou žalobu.
Nejde tedy o otázku v judikatuře dosud neřešenou, soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dále dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; má jít o tzv. „obrácení důkazního břemene“ (v této souvislosti však cituje judikaturu o vysvětlovací povinnosti strany zatížené důkazním břemenem, což je něco jiného), a vytýká soudu, že nepostupoval podle §136 o. s. ř. V této souvislosti však nijak neformuluje konkrétní právní otázku, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a vůbec neuvádí, k jaké skutkové okolnosti se mělo toto pochybení vztahovat. Takto neurčitě formulované vymezení však nemůže založit přípustnost dovolání.
K dovolání žalovaného:
Žalovaný nejprve tvrdí, že „opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 o.s.ř., neboť tímto dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, posléze však uvádí, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s ustáleným právním názorem dovolacího soudu ohledně výkladu právní otázky vázanost soudu žalobou“, a cituje k tomu judikaturu, včetně judikatury o předmětu řízení. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, „zda nárok spoluvlastníka na vydání výnosů z hospodaření se společnou věcí jedním ze spoluvlastníků je samostatným nárokem existujícím vedle nároku na náhradu za vyloučení z užívání společné věci“.
Na právní otázce položené žalovaným však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud neměl pochybnost o tom, že jde o dva různé nároky (viz bod 8 a násl. odůvodnění), a z toho vychází i dovolání, podle kterého žalobkyně uplatnila jen jeden z těchto nároků. Proto takto položená otázka nemohla založit přípustnost dovolání.
Již jen nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Problém je jinde, než v položené otázce; dovolateli jde patrně o to, že žalobkyně uplatnila nárok na vydání výnosů z hospodaření se společnou věcí jedním ze spoluvlastníků, a odvolací soud jí přiznal plnění z dohody o užívání společné věci za náhradu. Jde tedy o otázku, co bylo předmětem řízení.
K tomu odvolací soud uvedl: „Předmětem řízení žalobkyně učinila náhradu za to, že byla vyloučena z užívání svého spoluvlastnického podílu, který užíval žalovaný. Na tom nic nemění, že svůj nárok považovala za zákonný nárok na podíl z výsledků hospodaření žalovaného. Pokud tedy soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že žalovaný prokázal existenci dohody o vyplácení částky 20 000 Kč ročně žalobkyni za užívání jejího podílu, nebyl důvod v tomto rozsahu žalobě nevyhovět“.
K tomu se především uvádí, že platí zásada „iura novit curia“, podle které není soud vázán tím, jak žalobu kvalifikuje žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018). Jde tedy o posouzení, jak žalobkyně vymezila předmět řízení prostřednictvím skutkových tvrzení a žalobního návrhu.
Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn III. ÚS 2521/16 (správně III. ÚS 2551/2016), ohledně výkladu pojmů tzv. totožnosti skutku, skutkového děje a stejného předmětu řízení. V tomto rozhodnutí se uvádí: „O stejný předmět řízení jde, vyplývá-li tentýž nárok, vymezený žalobním petitem, ze stejných skutkových tvrzení, resp. (z již zmíněného) stejného skutku. Dlužno podotknout, že to, co je předmětem řízení (ovládaného projednací zásadou), vymezuje žaloba, jejímž předmětem pak je nejen samotný žalobní nárok, který je obsahem žalobního petitu (tzv. předmět procesního nároku), ale také jeho skutkové odůvodnění (tzv. základ procesního nároku), neboť jen takto může být žalobní nárok dostatečně specifikován. Jediná životní událost (v obecném smyslu), resp. její popis v rámci skutkových tvrzení, může obsahovat více skutků, přičemž jim odpovídající nároky mohou stát vedle sebe (např. nárok na smluvní pokutu a na náhradu škody z porušení závazku), nebo relevantní může být pouze jeden ze skutků, jsou-li ve vzájemné konkurenci (např. nárok na vrácení bezdůvodného obohacení a na náhradu škody); v těchto případech tak tedy půjde o jediný skutek, jenž vzejde z výsledku střetu právních norem, jejichž hypotézy naplňuje. O jaký případ půjde, závisí na předmětu žaloby a příslušné právní úpravě (srov. např. §440 obchodního zákoníku), případně na ji dotvářející judikatuře (např. k otázce vztahu náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení)“.
V této věci tvořil „životní událost“ fakt, že žalovaný užíval společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu, a žalobkyně požadovala náhradu za toto užívání; již v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že bylo dohodnuto, že mezi spoluvlastníky se „čistý výnos po roční uzávěrce“ rozdělí podle nabytých majetkových podílů mezi spoluvlastníky po odečtení 10 % odměny hospodáře a 10 % rezervy na opravy a investic (bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“). Také z jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se podávalo, že uplatňuje jak nárok z uvedené dohody spoluvlastníků, tak i nárok na podíl z výnosu z hospodaření se společnou věcí, a odvolací soud jí vysvětlil, že tyto nároky nemohou být současně dány (lze je však současně uplatnit). Za této situace není závěr odvolacího soudu zjevně nepřiměřený.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání účastníků přípustnými, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu