ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1183.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1183/2023-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce T. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalované M. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 46 C 108/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 28 Co 219/2022-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Dagmar Říhové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 46 C 108/2022-63, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal povolení služebnosti vlastníkovi pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, které odpovídá právo nezbytné cesty po části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tak, jak je zaměřena geometrickým plánem, za současného stanovení povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu za povolení služebnosti nezbytné cesty ve výši 10 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 28 Co 219/2022-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud uvedl, že žalobcem požadovanému využití pozemku žalované brání jeho charakter lesního pozemku. Podle §20 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o lesích“), je v lesích zakázáno jezdit a stát motorovými vozidly. Pro tento rozpor s veřejnoprávním předpisem proto není možné nezbytnou cestu povolit. Právo chůze je zákonem zajištěno (srov. §19 odst. 1 zákona o lesích), proto není dán důvod ani pro povolení služebnosti stezky. Pokud žalobce uváděl svůj záměr vystavět na pozemcích stavbu k bydlení, pak pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku, proto je pěší přístup k (v současné době) rekreačnímu objektu naprosto dostačující. Za účelem oprav a úprav objektu může žalobce využít postup podle §1022 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vyloučil však hrubou nedbalost žalobce co do zajištění přístupu k předmětným pozemkům v době jejich převodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějšcích předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, když nepovolil služebnost cesty k zajištění dostatečného přístupu na pozemky ve vlastnictví žalobce. Závěr odvolacího soudu, že přístup k pozemkům má žalobce zajištěn veřejnou cestou v podobě lesní pěšiny, považuje za nedostatečný. V takovém závěru spatřuje porušení svého vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobce za nedůvodné. Žalobci není přístup k jeho pozemkům přes lesní pozemek ve vlastnictví žalované upírán, nadto je institut veřejného užívání lesa zakotven v §19 odst. 1 zákona o lesích. Požadavek žalobce na zřízení nezbytné cesty pro vozidla či jiné dopravní prostředky považuje za překračující smysl ustanovení §1029 o. z. Smyslem zřízení nezbytné cesty není zřídit komfortní přístup k pozemku, nýbrž přístup nezbytně nutný, pokud zde žádný přístup není. O takovou situaci se však v případě žalobce nejedná. Dále žalovaná namítá hrubou nedbalost žalobce, pokud se nesnažil vyjednat si přístup k pozemkům před jejich nabytím. Navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž jeden nebyl dovoláním relevantně napaden.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Shledal, že (1) k pozemkům žalobce je v současné době přístup možný, a to přes lesní cestu na pozemku žalované, neomezeně přístupnou v souladu s §19 odst. 1 zákona o lesích a tento přístup je dostačující, a že i bez ohledu na tento první důvod by (2) povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované bránil veřejnoprávní předpis, konkrétně §20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích, jelikož v souladu s tímto ustanovením je v lesích zakázáno jezdit a stát motorovými vozidly.
Dovolatel dovoláním relevantně zpochybnil toliko důvod první. Ve vztahu k důvodu druhému nikterak nevymezil přípustnost ani důvod dovolání, a tudíž jej řádně dovoláním nenapadl.
Navíc ve vztahu k důvodu prvnímu odkázal pouze na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém se Ústavní soud zabýval předně výkladem pojmu „hrubá nedbalost“ a kritizoval jeho extenzivní výklad s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020). Uvedené rozhodnutí není pro projednávanou věc přiléhavé, protože na řešení relevantních právních otázek nespočívá. Rozhodnutí je založeno na výkladu pojmu „hrubá nedbalost“ a závěru, že „pouhé faktické umožnění přístupu k nemovitosti nepřináší právní jistotu a stabilní řešení právních vztahů do budoucna“, aniž by se však zabýval problematikou vjezdu motorových vozidel na pozemek, u kterého je takové jednání veřejnoprávním předpisem výslovně zakázáno. Nadto odvolací soud hrubou nedbalost žalobce vyloučil. Uvedené pak jistě nepostačuje k vymezení přípustnosti či důvodu dovolání ve vztahu k druhému důvodu, na němž je napadené rozhodnutí založeno a který by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby a že dovolatel druhý z nich dovoláním relevantním způsobem nezpochybnil. Za situace, kdy dovolatel dovolacímu soudu neumožnil podrobit druhý důvod dovolacímu přezkumu, věcný přezkum posouzení důvodu prvního již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání je tak jako celek nepřípustné.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu