ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1309.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1309/2022-217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně DiscretSecurityServices a.s. , se sídlem v Keblicích 44, IČO: 60281588, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, proti žalované BESTHANDS s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Pod lázní 745/5, IČO: 01381849, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 244/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 29 Co 71/2021-184, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 29 Co 71/2021-184, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 13 C 244/2020-133, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti stezky a cesty ve prospěch všech svých pozemků zapsaných na LV č. 8 pro k. ú. Chrastná k tíži pozemku parc. č. 120/24 v témže katastrálním území v rozsahu podle geometrického plánu, který by měl tvořit přílohu rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a vrácení soudního poplatku (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí rekreačního areálu sestávajícího z pozemků parc. č. st. 97–109, jejichž součástí jsou stavby bez č. p. nebo č. e., a pozemku parc. č. st. 125, v k. ú. Chrastná, obec Osečná, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Liberec na LV č. 8 (dále též jen „areál žalobkyně“), a žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 120/24, v k. ú. Chrastná, obec Osečná, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Liberec na LV č. 375 (dále též jen jako „pozemek žalované“). Podle žalobního požadavku má pozemek žalované sloužit jako přístup jednak k budově žalobkyně nacházející se na pozemku parc. č. st. 97, jež se nachází uvnitř pozemku žalované, a současně k celému areálu nacházejícímu se na pozemku žalobkyně parc. č. 125, neboť tento areál není dostatečně spojen s veřejnou cestou.
Soud prvního stupně žalobu na zřízení nezbytné cesty zamítl na základě §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť dospěl k závěru, že si žalobkyně nedostatek přístupu ke svému areálu způsobila z hrubé nedbalosti.
Hrubou nedbalost v jednání žalobkyně spatřoval soud prvního stupně v tom, že žalobkyně již v době, kdy předmětný areál v roce 2010 nabyla na základě kupní smlouvy, o nedostatku přístupu věděla a byla srozuměna s tím, že přístup k areálu není nijak smluvně ošetřen, přičemž se navíc v kupní smlouvě výslovně zavázala, že na své náklady bude zřízení přístupu řešit, nicméně až do roku 2014, kdy projevila zájem o odkup pozemku žalované od právního předchůdce žalované, se o tuto záležitost nijak nestarala a spoléhala na to, že bude moci pozemek žalované nadále užívat k přístupu ke svému areálu bez jakéhokoliv právního důvodu. V roce 2017 se pak účastnila „veřejného výběrového řízení“, v němž právní předchůdce žalované předmětný pozemek nabídl k prodeji, nicméně s nabídnutou cenou pouze lehce převyšující minimální požadovanou částku žalobkyně neuspěla (a naopak uspěla žalovaná), což soud prvního stupně považoval za stejně lehkovážný přístup jako to, že do té doby zajištění přístupu ke svému areálu žalobkyně neřešila vůbec. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, podle kterého je hrubou nedbalostí i nabytí nemovitosti bez zajištěného spojení s veřejnou cestou, přičemž lze jako běžnou opatrnost vyžadovat včasné zajímání se o potřebný přístup, včetně toho, že se přístup (není-li) včas pokusí zajistit.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 29 Co 71/2021-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v jednání žalobkyně lze spatřovat hrubou nedbalost, pročež není možné povolit nezbytnou cestu k jejímu areálu přes pozemek žalované ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Hrubou nedbalost shledal odvolací soud – mimo důvody uváděné soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil – také v tom, že žalobkyně neřešila zlegalizování faktického přístupu ke svému areálu v době, kdy pozemek žalované vlastnil ještě právní předchůdce žalované, který faktický přístup po celou dobu mlčky akceptoval, tudíž by žalobkyně měla větší šanci dosáhnout zajištění práva cesty prostřednictvím zřízení služebnosti, anebo alespoň formou závazku; žalobkyně se však namísto toho spokojila pouze s tímto faktickým přístupem a otázku přístupu včas neřešila.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že dovolacím soudem vyřešená otázka aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z., podle kterého soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, má být posouzena jinak, a to v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1578/20. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (které argumentuje i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015), může hrubě nedbalé jednání vlastníka nemovité věci žádajícího povolení nezbytné cesty spočívat také v nabytí nemovité věci bez zajištění spojení s veřejnou cestou. Tento přístup judikatury dovolacího soudu má být změněn a otázka aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. posouzena jinak, a to v souladu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, který reaguje na příliš extenzivní výklad uvedeného ustanovení nalézacími soudy, přičemž je třeba odlišovat situaci, kdy si vlastník úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní nedostatek přístupu, od situace, kdy je absence přístupu k dané nemovitosti objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí, přičemž pouhé nabytí nemovitosti bez spojení s veřejnou cestou nelze považovat za projev hrubé nedbalosti. Dále namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, když vytkl žalobkyni, že se spokojila se zajištěným faktickým přístupem ke svému areálu místo zajištění služebnosti cesty přes pozemek žalované ještě s právním předchůdcem žalované. V této souvislosti poukazuje, že zřízení služebnosti soudem by bylo v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „lesní zákon“), neboť na (tehdy existujícím) lesním pozemku nešlo zřídit právo průjezdu ve formě věcného břemene bez souhlasu vlastníka lesa. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že s rozhodnutími soudů nižších stupňů souhlasí a považuje jejich závěry za správné. Jednání žalobkyně podle žalované bylo třeba považovat za hrubě nedbalé ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. Žalobkyně si nedostatek přístupu ke svým nemovitostem způsobila sama tím, že nabyla předmětný areál, ačkoliv věděla, že k němu není žádným způsobem, a to ani smluvně, zajištěna přístupová cesta, v důsledku čehož se později na úkor žalované snažila získat ve svůj prospěch věcné břemeno cesty a stezky přes pozemek žalované; nezodpovědný přístup žalobkyně však nelze nyní klást k tíži žalované. Navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z., když shledal jednání žalobkyně v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015) hrubě nedbalým; tato otázka by měla být posouzena v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1578/20.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, a zároveň je i důvodná, neboť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí závěrem o nesplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty z důvodu hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (publikovaného pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018; toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), se podává následující:
„Aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu, a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.
Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti.
Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.
Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v §1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že „vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy žalobce se stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost žalobce [§1032 odst. 1 písm. b) o. z.]“ – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022).
Ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů plyne, že žalobkyně nabyla předmětný rekreační areál v roce 2010 na základě kupní smlouvy uzavřené s Českou republikou – ministerstvem obrany s tím, že k areálu není zajištěn přístup formou služebnosti ani jiným výslovným smluvním způsobem. Fakticky však přístup k areálu zajištěn měla, neboť k přístupu ke svému areálu až do roku 2017 využívala předmětný pozemek, který v té době vlastnil právní předchůdce žalované, Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jenž žalobkyni v přístupu k areálu přes předmětný pozemek nikterak nebránil. Žalobkyně tak kupovala rekreační areál od České republiky, přičemž státní podnik založený stejnou organizační složku státu (Ministerstvo obrany) jí dlouhodobě umožňoval přístup přes pozemek, ve vztahu ke kterému se nyní, po změně jeho vlastníka, domáhá povolení nezbytné cesty. Šlo tak o zajištění přístupu minimálně formou výprosy, která sice nebrání požadavku na povolení nezbytné cesty, nicméně sama o sobě právní titul užívání pozemku představuje. Sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že prodej rekreačního areálu si Česká republika – ministerstvo obrany deklarovanou absencí bez přístupu „zjednodušila na úkor nabyvatele“, přičemž vyjádřil názor, že zajištění přístupu by jinak musela řešit právě v součinnosti se státním podnikem coby tehdejším vlastníkem předmětného pozemku. Nicméně i odvolací soud výslovně připustil, že žalobkyně faktický přístup do areálu v době uzavření kupní smlouvy měla.
Dovolací soud proto v kontextu ustálené rozhodovací praxe a s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci nepovažuje za hrubě nedbalé jednání, pokud žalobkyně neusilovala o zajištění práva cesty např. uzavřením smlouvy ještě s právním předchůdcem žalované či dokonce podáním žaloby na zřízení služebnosti soudem, pokud právní předchůdce žalované přístup k areálu žalobkyně přes předmětný pozemek od počátku nabytí po celou dobu několika let (až do roku 2017, kdy předmětný pozemek nabyla žalovaná) bez problému umožňoval. To platí tím spíše, pokud byl v té době předmětný pozemek veden v katastru nemovitostí jako pozemek lesní, k němuž s ohledem na §20 odst. 1 písm. g) ve spojení s §20 odst. 4 lesního zákona, jakož i rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006) právo průjezdu ve formě věcného břemene bez souhlasu vlastníka lesa nebylo lze zřídit, a to ani rozhodnutím soudu. Lze připustit, že spoléhání se na zajištění přístupu formou faktického užívání představuje nízkou míru právní jistoty, přesto však takové případy nejsou v praxi nijak výjimečné už jen z toho důvodu, že vlastníky užívaných pozemků nezatěžují věcněprávně (služebnost) ani obligačně. Je zřejmé, že v dané věci se užívání opíralo o souhlas vlastníka pozemku, jenž podmiňuje možnost užívání lesního pozemku k jízdě motorovými vozidly, neboť bez jeho souhlasu by se jednalo o užívání pozemku v rozporu s lesním zákonem.
Co se týče výběrového řízení v roce 2017, v němž právní předchůdce žalované nabídl předmětný pozemek k prodeji, ani zde v jednání žalobkyně dovolací soud nespatřuje skutečnosti umožňující v širším časovém kontextu zahrnujícím období předcházející nabytí pozemku i následné chování reagující na uvažovaný prodej předmětného pozemku právním předchůdcem žalované učinit celkový závěr o hrubé nedbalosti. Výběrové řízení se stanovením minimální požadované ceny bylo vedeno tzv. nabídkovou metodou, nikoliv formou klasické dražby. Žalobkyně se do výběrového řízení přihlásila s tím, že učinila nabídku, která byla vyšší než minimální požadovaná částka (přičemž není rozhodné, o kolik její nabídka tuto částku převyšovala), čímž splnila podmínky výběrového řízení. Nicméně v něm neuspěla, neboť jí nabízená částka nebyla částkou nejvyšší, a byla to naopak žalovaná, kdo ve výběrovém řízení se svojí (nejvyšší) nabídkou uspěl; uvedené však nelze klást žalobkyni k tíži, neboť žalobkyně nebyla schopna tuto skutečnost více ovlivnit. Žalobkyni by bylo eventuálně možné klást k tíži pouze to, že by se do výběrového řízení vůbec nepřihlásila, ačkoliv o něm věděla či vědět měla (přičemž v řízení před soudy nižších stupňů bylo navíc zjištěno, že byla o konání výběrového řízení dokonce výslovně vyrozuměna právním předchůdcem žalované), anebo by např. nabídla částku nižší, než byla částka vypsaná jako minimální, anebo za předpokladu, že by minimální částka vypsána nebyla, nabídla částku zjevně natolik nízkou, o níž by jí muselo být předem jasné, že za tuto cenu není reálné, aby jí byl předmětný pozemek prodán. Nic takového ovšem v řízení zjištěno nebylo, dovolací soud proto nemá důvod považovat celkové jednání žalobkyně za hrubě nedbalé. Naopak je přesvědčen o tom, že žalobkyně učinila dostatek pro to, aby předmětný sousední pozemek získala do svého vlastnictví, přičemž v řízení před soudy nižších stupňů bylo mimo jiné dále zjištěno i to, že o jeho odkup měla projevit zájem již dříve v roce 2014, což však zůstalo ze strany právního předchůdce žalované bez odezvy, tj. ještě v době, kdy přístup fakticky zajištěný měla.
Ze všech výše uvedených důvodů proto nelze mít za to, že by jednání žalobkyně bylo možné posoudit jako hrubě nedbalé, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, pak nedostatečně zohlednil veškeré konkrétní okolnosti případu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty na základě §1032 odst. 1 písm. b) o. z. proto není správné, přičemž uvedené vyplývá již z rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně zejména z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, s jehož závěry je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Ačkoliv tedy sice žalobkyně v rámci dovolání ohledně posouzení otázky hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. požadovala změnu rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu), a to v kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1578/20 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), dovolací soud napadené potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu primárně zrušil již z důvodu rozporu právě s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předkládaný nález Ústavního soudu totiž možnosti aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. o hrubé nedbalosti ještě více zužuje, rozhodnutí odvolacího soudu je však v rozporu i se samotnou (náhledem Ústavního soudu ve vztahu k žadatelům o zřízení nezbytné cesty přísnější) rozhodovací praxí dovolacího soudu. S uvedeným nálezem Ústavního soudu se pak dovolací soud v rámci své rozhodovací praxe již blíže vypořádal, a to např. v (tomto rozhodnutí rovněž citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, na nějž tímto odkazuje.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II o nákladech řízení, který dovoláním nebyl dotčen, avšak je na rozhodnutí o napadeném výroku výrokem závislým ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci odvolací soud znovu posoudí naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty, a to zejména s důrazem na existenci či neexistenci spojení areálu žalobkyně s veřejnou cestou ve smyslu obecného ustanovení §1029 odst. 1 o. z., jakož i v kontextu §1032 odst. 1 písm. a), případně c) o. z., kterými se – s ohledem na zamítnutí žaloby na základě §1032 odst. 1 písm. b) o. z. v důsledku nesprávného závěru o hrubě nedbalostním jednání žalobkyně – v napadeném rozhodnutí původně vůbec nezabýval.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu