ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1324.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1324/2022-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Johnem Altair Gealfow, advokátem se sídlem v Brně, Okružní 433/1, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO: 65993390, zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 70/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2022, č. j. 19 Co 177/2021-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 533,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Soukupa, BA, advokáta se sídlem v Brně, Mezírka 775/1.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 30 C 70/2020-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu ohledně spoluvlastnických podílů ve výši id. 1/4 k pozemkům parc. č. XY, XY a XY, které jsou zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“), a to za kupní cenu 37 768 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 19 Co 177/2021-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako první otázku nesprávně posouzenou odvolacím soudem vymezil, zda právo na převod věci, k níž má spoluvlastník zákonné předkupní právo, vzniká již uplatněním práva na převod věci u právního nástupce, který věc nabyl koupí od jiného spoluvlastníka. Právo na převod předmětného pozemku, k němuž měl žalobce jakožto spoluvlastník zákonné předkupní právo, vzniklo uplatněním práva na převod věci u žalovaného, který věc nabyl koupí od spoluvlastnice. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jako druhou otázku vymezil, zda přiznání práva na převod věci, k níž má spoluvlastník zákonné předkupní právo, odporuje dobrým mravům v případě, že se tohoto práva domáhá spoluvlastník, který nakoupil veřejně prospěšnou stavbou zastavěné pozemky, které jsou spojeny s právem na bezdůvodné obohacení. Podle žalobce pouhý fakt koupě pozemku, který je zastavěný veřejně prospěšnou stavbou, a je proto spojen s právem na bezdůvodné obohacení za omezení v užívání pozemku, není spekulativní, neboť právo na placení bezdůvodného obohacení vyplývá z obvyklých cen odpovídajících tržním cenám, které jsou dopředu známé a odhadnutelné. Tato skutečnost je o to zjevnější v nyní posuzovaném případě, kdy stát mohl usilovat o koupi pozemku podobně jako žalobce, neboť podíl na pozemku byl prodáván ve veřejné dražbě. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž přichází do úvahy hodnocení výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva pouze výjimečně. Odvolací soud proto aplikoval §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nesprávně, pročež nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla explicitně vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacích soudů. Judikatura, kterou žalobce cituje k první otázce, nijak neodporuje závěrům napadeného rozhodnutí. Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu nijak neplyne závěr prezentovaný žalobcem ohledně okamžiku vzniku práva na převod věci. Vedle toho, že Nejvyšší soud takový závěr vůbec neučinil, není navíc podle žalovaného ve věci rozhodné, kdy vzniklo žalobci právo na převedení věci. Ke druhé otázce je argumentace žalobce zjednodušená. Nejde o to, zda odporuje dobrým mravům každá situace, při které se předkupního práva domáhá spoluvlastník, který nakoupil veřejně prospěšnou stavbou zastavěné pozemky, které jsou (automaticky) spojeny s právem na bezdůvodné obohacení. Je třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako bezdůvodné a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce vymezil otázku, zda právo na převod věci, k níž má spoluvlastník zákonné předkupní právo, vzniká již uplatněním práva na převod věci u právního nástupce, který věc nabyl koupí od jiného spoluvlastníka.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Prvním důvodem pro zamítnutí žaloby byla podle nalézacích soudů okolnost, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně již žalobce v důsledku vyvlastnění nebyl spoluvlastníkem předmětných pozemků. Předkupní právo mu proto již nemělo náležet, a nárok mu tedy nepříslušel. Nalézací soudy v této souvislosti vyšly z toho, že ve vztahu k předkupnímu právu „v době odkupu žalovaným došlo k jeho porušení a žalobce by tak v obecné rovině nárok na žalobou uplatněný nárok měl,“ současně však uzavřely, že došlo k zániku nároku z předkupního práva, neboť žalobce ke dni rozhodnutí soudu již podílovým spoluvlastníkem nebyl a „k tomuto datu mu již z povahy věci tento nárok nepřísluší.“ Svůj závěr o zániku předkupního práva pak také konkrétně a podrobněji odůvodnily (bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž tyto závěry argumentačně dovolatel v dovolání nijak nenapadá ani vymezenou přípustností dovolání ani uvedením dovolacího důvodu, jenž by se k této právní otázce vázal. Posouzení tohoto závěru nalézacích soudů, a jeho správnosti, se tak vůbec nemohlo stát předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Žalobce uvedenou vymezenou otázkou směřuje pouze k polemice ohledně splnění podmínek uplatnění nároku plynoucího ze svého předkupního práva. To je pro dovolací přezkum bez významu, neboť soudy v dané věci rozhodly, že i když žalobci nárok z předkupního práva náležel, ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně mu již zanikl. Tento závěr však žalobce svojí vymezenou otázkou nijak nezpochybňuje a neuvádí k němu žádnou argumentaci. Dovolání proto nemůže být v této otázce přípustné.
Přípustnost dovolání zde ostatně žalobce vymezil toliko naznačeným odkazem pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003. Toto rozhodnutí se týká otázek předkupního práva v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoliv zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž současná úprava realizace a vzniku nároků z předkupního práva je odlišná oproti právní úpravě předchozí. Navíc se uvedené rozhodnutí vůbec netýká otázek zániku nároků z předkupního práva, ale vztahuje se ke stanovení splatnosti ceny při nabídce k uplatnění předkupního práva, analogickému použití úpravy smluvního předkupního práva pro případy zákonného předkupního práva, k povaze předkupního práva podílových spoluvlastníků a ke stanovení splatnosti ceny při nabídce k uplatnění předkupního práva. Poukazuje-li žalobce na to, že na uvedené rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, pak dovolací soud pouze uvádí, že v tomto rozhodnutí nejsou vůbec řešeny nároky z předkupního práva u podílových spoluvlastníků, ale rozhodnutí se týká předkupního práva mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby ve smyslu §3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dále žalobce vymezil otázku, zda přiznání práva na převod věci, k níž má spoluvlastník zákonné předkupní právo, odporuje dobrým mravům v případě, že se tohoto práva domáhá spoluvlastník, který nakoupil veřejně prospěšnou stavbou zastavěné pozemky, které jsou spojeny s právem na bezdůvodné obohacení.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů. Prvním důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že ke dni jeho rozhodnutí již žalobce v důsledku vyvlastnění nebyl spoluvlastníkem předmětných pozemků, a došlo tak k zániku jeho nároku z předkupního práva. Druhým důvodem pro zamítnutí žaloby pak byl rozpor s dobrými mravy a posouzení jednání žalobce jako zjevné zneužití práva. Oba následně potvrdil i odvolací soud. Každý z těchto důvodů by samostatně postačil k zamítnutí žaloby.
Vzhledem k tomu, že v řešené věci první důvod vedoucí k zamítnutí žaloby v dovolacím řízení nemohl být věcně přezkoumán, nezabýval se dovolací soud druhou otázkou pro její nadbytečnost. I v případě její důvodnosti by totiž nemohlo dojít k vyhovění dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu