ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1427.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1427/2023-794
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalovaným: 1) E. P. , 2) Křižíkova CBD s.r.o. , identifikační číslo osoby 06271219, se sídlem v Brně, Kaštanová 566/125f, 3) J. G. , 4) J. G. , 5) V. K. , zastoupené obecným zmocněncem V. S., 6) L. K. , 7) O. K. , 8) O. B. , 9) L. B. , žalovaní 8) a 9) zastoupeni Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, 10) J. L. , 11) V. L. , 12) M. O. , 13) G. P. , 14) V. G. , 15) E. P. , 16) H. P. , 17) K. Š. , 18) M. T. , 19) M. T. , žalovaní 1), 2), 4), 6), 7), 10), 11), 13), 14), 18) a 19) zastoupeni JUDr. Petrem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, 20) V. V. , 21) K. Z. a 22) DENVELA a.s., identifikační číslo osoby 27593380, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, žalovaní 17), 21) a 22) zastoupeni Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 202/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 19 Co 15/2022-651, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 19 Co 15/2022-651, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 25 C 202/2020-454, Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce jako vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, domáhal povolení služebnosti práva nezbytné cesty (chůze a jízdy) ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok pod bodem I) a přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Žalobce se domáhal povolení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných s tím, že součástí pozemku parc. č. XY je budova č. p. XY, kterou vede průjezd, přes který by nezbytná cesta měla vést. Pozemky, přes které má vést nezbytná cesta, tořily – podle tvrzení žalobce – původně s pozemkem žalobce jediný pozemek, a podle žalobce byl příjezd k budově, která je nyní v jeho vlastnictví, zajištěn přes průjezd budovou č. p. XY. Později byl (jak se podává z kontextu rozhodnutí Bytovým podnikem v Praze 8, státním podnikem „v likvidaci“, zřejmě v průběhu privatizace bytového domu a pozemků) původní pozemek postupně rozdělen na pozemek, ke kterému žalobce žádá povolení nezbytné cesty, a – podle tvrzení žalobce – pozemky, přes které má nezbytná cesta vést.
3. Z prohlášení vlastníka budovy (zmíněného státního podniku) č. p. XY, nacházející se na pozemku parc. č. XY, ze dne 23. 8. 2008 plyne, že tímto prohlášením byla budova rozdělena na 15 bytových jednotek. Čl. E), odst. 4 písm. a) prohlášení uvádí, že všechny jednotky jsou jako povinny zajistit právo průchodu a průjezdu vlastníkům pozemku parc. č. XY a budovy nacházející se na tomto pozemku průjezdem budovou s bytovými a nebytovými jednotkami č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. K tomu však pro pasivitu žalovaných nedošlo.
4. Soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že podle něj nelze povolit tuto cestu přes průjezd budovou, „nedostatečné spojení s veřejnou cestou si žalobce zavinil sám svým jednáním, které lze označit minimálně za nedbalé, spíše však úmyslné“, a že lze spojení zajistit přiměřeněji, a to přes nemovitost v ulici XY.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 19 Co 15/2022-651, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé pod body I a II potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování místním ohledáním předmětných nemovitostí, jehož průběh fotograficky zdokumentoval, konstatoval, že zřízení nezbytné cesty brání dvě skutečnosti. Jednak nezbytnou cestu nelze povolit přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup (§1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „o. z.“), a o takový případ jde i v této věci. Důvodem pro zamítnutí žaloby byla i skutečnost uvedená v §1033 odst. 1 o. z., podle něhož obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich; přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v §1029 odst. 2. o. z. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016). Podle soudů obou stupňů je nejvhodnější přístup k nemovitostem žalobce z ulice XY, který žalobce také fakticky užívá. Tento závěr odvolací soud podrobně odůvodnil v bodu 42 a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí.
7. Dalším důvodem pro nevyhovění návrhu je uzavření průjezdu domem č. p. XY před přístupem cizích osob. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, která uzavřenými prostorami rozumí budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob; žalobě tak nebylo možné vyhovět (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016). Negativní podmínka bránící povolení nezbytné cesty dle §1032 odst. 2 o. z tak byla naplněna.
8. Odvolací soud však nepřejal závěr soudu prvního stupně o tom, že si žalobce nedostatek přístupu zavinil hrubou nedbalostí, ani to, že by nešlo povolit nezbytnou cestu přes průjezd budovou.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a uvádí: „…žalobce níže formuluje otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, popř. které dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil:
a) Mohl odvolací soud uzavřít, že je naplněna negativní podmínka dle ust. §1032 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoliv se žalobce nedomáhal zřízení nezbytné cesty přes uzavřený areál žalovaných, ale o povolení nezbytné cesty k pozemku, který se v uzavřeném areálu již nachází? (zde žalobce shledává rozpor např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a sp. zn. 22 Cdo 5100/2016);
b) Postupoval odvolací soud správně, když na základě závěru o naplnění negativní podmínky dle ust. §1032 odst. 2 občanského zákoníku zamítl žalobu, aniž by posuzoval individuální okolnosti této věci, které by i přesto umožňovaly nezbytnou cestu povolit, zejména skutečnost, že na omezení vlastnického práva žalovaných ve prospěch žalobce bylo poukázáno již v prohlášení vlastníka, že žalobce měl na základě dražební vyhlášky důvodně za to, že přístup k pozemku je zajištěn průjezdem domu z ulice XY a že stavebně technický stav průjezdu domu je ve stavu umožňujícím zřízení nezbytné cesty, když shodné právo již realizuje žalovaný č. 22 (zde žalobce shledává rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1487/2020);
c) Je správný závěr odvolacího soudu, že je možné nezbytnou cestu zřídit pouze přes jeden pozemek, a to pozemek parc. č. XY v k. ú. XY? (zde žalobce spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 142/2018);
d) Je možné zamítnout žalobu o zřízení nezbytné cesty přes pozemky, jež původně s pozemkem žalobce tvořily jeden celek a pouze v důsledku rozdělení pozemku došlo ke ztrátě spojení nově vzniklého pozemku s veřejnou cestou s odůvodněním, že vhodnější spojení s veřejnou cestou má vést přes jiný pozemek? (zde žalobce spatřuje rozpor s ust. §1033 odst. 2 občanského zákoníku, nicméně uvedenou otázku dle vědomosti žalobce dovolací soud dosud neřešil)“.
10. Tyto otázky pak v dovolání dále rozvíjí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. K dovolání se vyjádřili žalovaní č. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7), 10), 11), 13), 14), 17), 18), 19), 21), 22); rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a navrhují zamítnutí dovolání.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K jednotlivým dovolacím námitkám se uvádí:
13 Ad a): V této části není dovolání přípustné.
„Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit“ (§1032 odst. 2 o. z.).
14. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (Rc 37/2015), uvedl: „Aplikace §1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Ovšem v posuzovaném případě byla situace typově odlišná, když se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty nikoliv přes uzavřený areál žalované, nýbrž povolení nezbytné cesty k předmětným budovám, které se v uzavřeném prostoru žalované již nacházejí. Na tyto případy přitom aplikace §1032 odst. 2 o. z. stran uzavřených prostor nedopadá“. Podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016.
15. Ve zde posuzovaném případě se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty přes uzavřený areál žalovaných, za který odvolací soud považoval průjezd budovou č. p. XY, nikoliv tedy areál tvořený pozemky účastníků a dalších osob. Rozhodnutí odvolacího soudu, který dovodil, že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby podle §1032 odst. 2 o. z., tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. To, že žalovaní na základě věcného břemene umožňují přístup oprávněným z tohoto břemene na věci nic nemění; tyto osoby totiž nelze považovat za „cizí“ ve smyslu §1032 odst. 2 o. z. (Jestliže však bude v dalším řízení postaveno najisto, že jde o případ uvedený v §1033 odst. 2 o. z., nebude tato skutečnost bránit povolení nezbytné cesty podle tohoto ustanovení),
16. Ad b): Dovolatelem položenou otázku lze zobecnit tak, zda je soud povinen při povolení nezbytné cesty přihlížet k individuálním okolnostem věci a dbát na zachování principu výkonu práv a povinností v souladu s dobrými mravy.
17. Dovolatel tvrdí, že soudy nevzaly do úvahy skutečnost, že žalovaným vlastníkům jednotek byla při privatizaci domu (rozdělení na bytové jednotky) uložena povinnost zachovat pro vlastníka pozemku parc. č. XY průjezd budovou s bytovými a nebytovými jednotkami č. p. XY. Tuto povinnost však vlastníci nesplnili a žalobce neměl právní prostředky k tomu, aby její splnění vynutil. Přitom měl důvod předpokládat, že příjezd k jeho budově bude zachován.
18. Dovolatel spatřuje v přístupu soudů, které k této skutečnosti nepřihlédly, rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, který klade důraz na individuální posouzení věci a výjimečně připouští povolení nezbytné cesty i tam, kde je naplněna některá z negativních podmínek pro nepovolení. Nicméně tuto otázku vzal odvolací soud do úvahy (bod 40), vysvětlil, proč šlo o skutkově jinou věc a proč jej podle jeho názoru nelze na nyní projednávaný případ aplikovat. Nelze tedy tvrdit, že se nezabýval individuálními okolnostmi věci a že by postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
19. K tomu se ještě uvádí: Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli. Nelze tedy v dovolacím řízení odpovědět na otázku, zda uvedené prohlášení je či není důvodem k povolení nezbytné cesty.
20. V žalobcem uvedeném rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, Nejvyšší soud uvedl, že výjimečně lze s ohledem na specifické a individuální okolnosti konkrétní věci nezbytnou cestu povolit i v případě, je-li naplněna některá z negativních podmínek, na jejímž základě by musela být žaloba na povolení nezbytné cesty zamítnuta. Takový postup však musí být náležitě a pečlivě odůvodněn, aby byla vyloučena libovůle v rozhodnutí soudu. 21. V R 37/2018 Nejvyšší soud uvedl: „Nesprávným je závěr odvolacího soudu v tom, že posouzení nároku na povolení nezbytné cesty nelze poměřovat dobrými mravy. Z judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že dobré mravy jsou obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet, při použití právního předpisu, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 11, s. 412)]. V konkrétních poměrech se takové posouzení promítne do případné úvahy o zneužití práva ve smyslu §8 o. z. nebo aplikace principu poctivosti ve smyslu §6 o. z.“
22. Prohlášení vlastníka, na jehož základě byla provedena privatizace pozemků dotčených žalobou na povolení nezbytné cesty, a které ukládalo zachovat vlastníkovi pozemku parc. č. XY průjezd budovou, tak bylo skutečností, ke které bylo třeba při rozhodování o žalobě přihlédnout. Nicméně právě pro nutnost individuálního posuzování nelze učinit v dovolacím řízení závěr, že jen z tohoto důvodu bylo nutné průjezd povolit; konečné rozhodnutí záleží vždy na komplexním zvážení všech významných okolností. Nicméně bude třeba se s touto skutečností v novém rozhodnutí vyrovnat.
23. Ad c): Takto položená otázka je neúplná, nicméně na jiném místě se žalobce dovolává zde zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu takto: „Žalobce současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, podle kterého ‚ustanovení §1033 odst. 1 o. z. je nutné s ohledem na účel institutu nezbytné cesty vykládat tak, že soud zvolí pouze jedno – vzhledem k okolnostem nejvhodnější – řešení; povolí pouze jednu nezbytnou cestu. To však neznamená, že by nezbytná cesta nemohla vést přes více než jeden pozemek. Leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky.‘ Výklad zaujatý odvolacím soudem, podle kterého by mělo být primárně možné zřídit nezbytnou cestu pouze přes jeden pozemek, nikoliv přes dva pozemky, je tak ve zjevném rozporu s výše citovaným rozhodnutím.“
24. Odvolací soud však nevyšel z toho, že by nezbytnou cestu bylo možno zřídit jen přes jeden pozemek. Pouze při úvaze o jejím vhodném vedení konstatoval, že varianta „XY“ by – pokud by žalobce nedaroval tam uvedený pozemek svému bratrovi – zatížila jen jednoho vlastníka, zatímco varianta „XY“ by zatěžovala vlastníky dva. K tomu dodal: „Současně již z pojmu nezbytná lze vyložit, že má být v minimálním rozsahu, aby zatížení vlastníka či vlastníků bylo v co nejmenším rozsahu“. Šlo tak pouze o jednu z více skutečností, ke kterým přihlédl, aniž by o ni samotnou opřel zamítnutí žaloby. Na dovolatelem položené otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a jeho námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
25. Ad d): V této části je dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten opakovaně vyslovil, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. Rc 37/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 ). Závěr, zda jsou či nejsou v takovém případě splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, musí odrážet individuální okolnosti jednotlivého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012).
26. „Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty“ (§1033 odst. 2 o. z.).
27. Z uvedeného se podává, že pokud nemovitá věc ztratí spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela, a to i v případě, že by vedení nezbytné cesty přes pozemek jiného vlastníka bylo vhodnější.
28. „Může jít i o případ, kdy parcela patřící jedinému vlastníku je rozdělena na dvě a jednu z nich, která na rozdíl od původní není přímo spojena s veřejnou komunikací, vlastník převede na jiného. I v tomto případě lze zřídit nezbytnou cestu jen přes pozemek toho, kdo se na dělení podílel, tedy přes pozemek patřící původnímu vlastníkovi.“ K tomu viz SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal, HAVLÍK, David, In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 213, marg. č. 2.
29. V této věci žalobce již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, jak se podává i z odůvodnění rozsudku tohoto soudu, že „pozemek ve spoluvlastnictví žalovaných původně zahrnoval i nynější pozemky parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, pozemky tak původně tvořily jeden celek. K budově na pozemku žalobce (tehdy bez č.p.) byl vždy přístup právě přes průjezd budovy č. p. XY. K oddělení pozemku parc. č. XY od pozemku parc. č. XY došlo až na základě prohlášení vlastníka ze dne 28.3.2008“. Na to, že tyto pozemky tvořily jediný celek, jediný areál, do kterého se vstupovalo průjezdem přes budovu č. p. XY, upozorňoval žalobce i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Současně uvedl, že tento stav změnil až Bytový podnik v Praze 8, státní podnik „v likvidaci“, který rozhodl o rozdělení pozemků. Přicházela tak do úvahy aplikace §1033 odst. 2 o. z. O té však soudy vůbec neuvažovaly; jejich rozhodnutí nevzalo do úvahy všechny okolnosti věci, je tak předčasné, a tudíž i nesprávné; je tak i v rozporu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Úvaha o nepovolení nezbytné cesty, která se nevypořádala s uvedenými skutečnostmi, je zjevně nepřiměřená. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř je tak dán.
30. Odvolací soud ke tvrzení žalobce, že všechny dotčené pozemky tvořily původně jeden celek uvedl, že „došlo pouze k rozdělení pozemku parc. č. XY na pozemky parc. č. XY a XY, jak vyplývá ze souhlasu Úřad městské části – odbor výstavby ze dne 10. 9. 2007“ (bod 39 rozsudku), tedy (to ovšem soud výslovně neuvedl) se na dělení neměl podílet pozemek parc. č. XY. Nicméně žalobce v odůvodnění odvolání ze dne 24. 11. 2021 pod bodem II/5 uvedl, že k oddělení pozemku parc. č. XY od pozemku parc. č. XY došlo „na základě ohlášení změny údajů ze dne 14. 7. 2010“; tedy uvedený souhlas Úřadu městské části z roku 2007 nemohl toto dělení zahrnout.
31. Jestliže žalobce od počátku tvrdil, že uvedené pozemky tvořily původně jednu parcelu („jeden celek“, jediný pozemek) a že příjezd k budově nyní v jeho vlastnictví byl zajištěn právě po této parcele (jak tvrdí žalobce – po pozemcích tvořících „historický celek“, z něhož byly až později vyděleny pozemky ve vlastnictví účastníků), šlo z hlediska §1033 odst. 2 o. z. o právně významné skutečnosti; jestliže snad soudy měly za to, že žalobce dostatečně netvrdil okolnosti rozdělení původního pozemku, resp. nenabídl k němu důkazy, měly jej vyzvat k doplnění tvrzení a navržení důkazů (§118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Z jejich rozhodnutí se však nepodává, že by o aplikaci §1033 odst. 2 o. z. uvažovaly. Z dosavadních výsledků řízení a z tvrzení žalobce se však podávalo, že tu jde (může jít) právě o skutkový stav naplňující hypotézu §1033 odst. 2 o. z. Řízení před odvolacím soudem, který nejen že tuto vadu, danou již v řízení před soudem prvního stupně, nenapravil, ale sám ji v odvolacím řízení opakoval, je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu