ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1445.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1445/2023-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Ch. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované E. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 84/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. ledna 2023, č. j. 30 Co 170/2022-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 12 C 84/2018-299, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobce věci specifikované ve výroku I, uložil žalobci povinnost zaplatit nesplacený zůstatek úvěru specifikovaného ve výroku II a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 172 028 Kč (výrok III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 30 Co 170/2022-335, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal společný závazek účastníků z úvěru specifikovaného v tomto výroku (výrok II), a ve výroku III změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 25 127 Kč (výrok III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
Proti výroku IV rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka řešená v napadeném rozhodnutí je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání do nákladového výroku považuje podle ustálené rozhodovací praxe za přípustné, neboť tyto náklady převyšují částku 50 000 Kč. Žalobce dále podrobně vyčíslil náklady zastoupení a obsáhle zdůvodnil, proč považuje závěr odvolacího soudu, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za nesprávný. Navrhl zrušení výroku IV napadeného rozsudku odvolacího soudu i na něm závislého výroku IV rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované k dovolání žalobce nebylo požadováno.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na to, že žalobce výslovně napadá (a dovolací argumentace se taktéž týká) pouze výroku IV, kterým bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání žalobce objektivně nepřípustné.
Na této skutečnosti přitom ničeho nemění ani skutečnost, že částka vynaložená na náklady právního zastoupení měla podle žalobce přesáhnout 50 000 Kč, neboť bagatelní hranice pro dovolací řízení je ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanovena pro ta řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění převyšující 50 000 Kč. O takový případ však zjevně nejde, neboť se jednalo o řízení o vypořádání společného jmění manželů, nikoliv o spor o peněžité plnění. Pro nepřípustnost dovolání do nákladového výroku ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přitom není výše nákladů rozhodná.
Z tohoto důvodu proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř. žalobci rovněž vznikla ve smyslu §4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), povinnost zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Soudnímu poplatku totiž podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné či podané neoprávněnou osobou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021 (dostupné na www.nsoud.cz )].
O povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve smyslu §3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodne soud prvního stupně.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu