ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1541.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1541/2023-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. P. , b) L. D. , c) M. P. , d) R. P. , a e) H. N. , zastoupených Mgr. Martou Pišoft Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalovanému J. Ž. , zastoupenému JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čs. armády 2168, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 237/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 8 Co 157/2022-278, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2022, č. j. 5 C 237/2020-215, ve výroku pod bodem II, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá .
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným 15 367 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Marty Pišoft Kozákové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 5 C 237/2020-215, zamítl návrh na určení, že část pozemku, vymezená dle geometrického plánu č. 1085-64/2020 ze dne 5. 8. 2020, nově označená jako pozemek parc. č. XY o výměře 26 m2 v k. ú. a obci XY, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, je ve spoluvlastnictví žalobců a), b), c) a d) (výrok I). Určil, že výše označený pozemek, vymezený geometrickým plánem, byl ke dni 13. 8. 2015 ve spoluvlastnictví V. P. se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/3, ve spoluvlastnictví L. D. se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/3 a ve spoluvlastnictví H. P., zemřelé dne 13. 8. 2015 (výrok II). Žalovanému uložil povinnost uvést ohraničení pozemku parc. č. XY, v k. ú. a obci XY do původního stavu zazděním probouraného otvoru v kamenné zdi, která tvoří hranici mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. a obci XY a přizdít tuto zeď k nově postavenému plotu-zdi, v části ohraničující pozemek parc. č. XY s pozemkem parc. č. XY, oba v k. ú. a obci XY, a to prostřednictvím opukových kvádrů, do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Zamítl návrh, dle kterého žalovaný měl uvést ohraničení pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY do původního stavu ubouráním nově postaveného plotu v části ohraničující pozemek parc. č. XY s pozemkem parc. č. XY, oba v k. ú. a obci XY a jeho nahrazením novou zdí z opukových kvádrů, která bude stejně vysoká, jako kamenná zeď, která tvoří hranici mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. a obci XY, k níž bude napojena z jedné strany a z druhé strany bude přizděna ke zdi stodoly, stojící na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. a obci XY, ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 8 Co 157/2022
-278, rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje, ve výrocích III., IV. A V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu pod bodem II, jakož i – výslovně – proti rozsudku Okresního soudu ve výroku pod bodem II, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost výslovně nevymezuje, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2022, č. j. 5 C 237/2020-215, není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (§10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikované pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Dovolatel předpoklad přípustnosti výslovně neuvádí; nicméně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou, kterou však dále nijak neuvádí a dovolacímu soudu není zřejmé, o jakou judikaturu by mělo jít.
Dále tvrdí, že právní otázka vydržení by měla být dovolacím soudem „vyřešena jinak“; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v §237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Konečně tvrdí, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena „otázka běhu vydržecí lhůty v několikaletém časovém horizontu ve prospěch několika osob, které se domáhají určení vlastnictví k jednomu pozemku na základě tvrzeného vydržení vyřešena, a to s ohledem na skutková zjištění v dané v věci, kdy:“ (poznámka dovolacího soudu – následuje 8 odstavců s popisem skutkového stavu).
Takto položená otázka není jasná; není zřejmé, o co má jít. Dovolatel prostřednictvím její vazby na (jím tvrzený) skutkový stav ve skutečnosti požaduje, aby dovolací soud přezkoumal postup soudů při řešení otázky vydržení.
Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které je řízením o mimořádném opravném prostředku, spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 občanského soudního řádu). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ani takto vymezená otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu