ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1613.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1613/2022-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovanému městu Krupka , se sídlem v Krupce, Mariánské náměstí 32, IČO: 00266418, zastoupenému JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, o zdržení se zásahů do vlastnických práv, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 211/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 12 Co 23/2021-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Svobody, advokáta se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 18 C 211/2017-177, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaného zdržet se zásahů do práv žalobkyně spočívajících v zavodnění podkladních vrstev chodníku, čímž dochází ke zvýšení vlhkosti základové spáry domu, a tím i zavodnění zdiva domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zajistit odvodnění obslužné komunikace parc. č. XY, ostatní komunikace, ostatní plocha, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok II), zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do práv žalobkyně spočívajících v nemožnosti otevírání garážových vrat domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 12 Co 23/2021-212, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v rámci dovolání formuluje tři otázky, jež měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí. 1) Nalézací soudy nesprávně posoudily otázku, zda se v projednávané věci jedná o imise přímé či nepřímé, přičemž dospěly k závěru, že se o přímé imise nejedná. Tím se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014), ze které se podává, že stavebně technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousedův pozemek, se považují za přímé imise ve smyslu §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále též že pronikání kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je přímou imisí ve smyslu §1013 odst. 1 věty druhé o. z., a dále že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle §1013 odst. 1 o. z. za imise, které vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací. 2) Nalézací soudy řešily v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu otázku, zda za přirozené odtokové poměry lze považovat stav již existující stavby (v tomto případě místní komunikace) před její úpravou, přičemž z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že o přirozené odtokové poměry se nemůže jednat tehdy, pokud v důsledku stavebně technických úprav povrchu pozemku nastane změna stávajícího přirozeného odtoku dešťové vody; naopak přirozené odtokové poměry jsou zachovány pouze tehdy, pokud povrch pozemku nebyl nijak stavebně technicky upraven. 3) Nalézací soudy nedostály náležitému odůvodnění napadeného rozhodnutí, co se týče závěru, že se v projednávané věci jedná o nepřímé imise, neboť zde zcela absentuje odůvodnění týkající se míry imisí přiměřené místním poměrům. Tím se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3088/2018), neboť neučinily žádná zjištění k tomu, jaká je míra imisí obvyklá v dané lokalitě. Žalobkyně také namítá, že se odvolací soud dopustil zásadní deformace důkazů, neboť dovodil zcela nesprávné závěry ze znaleckého posudku, co se týče např. skutečnosti, zda žalobkyně přispívá k zavodnění podkladových vrstev pozemku či nikoliv. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že se nalézací soudy vypořádaly s žalobkyní předkládanými otázkami v souladu s právními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí. Nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně ohledně deformace důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud správně uzavřel, že o přímou imisi v projednávaném případě nejde, neboť se jedná o běžné působení přírodních sil a vzájemné polohy obou pozemků. Žalovaný také zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že primární příčinou vlhkosti zdiva domu žalobkyně je podzemní voda, nikoliv voda povrchová, a absence ochranné izolace domu žalobkyně. Poukazuje rovněž na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by dešťová voda stékala z komunikace na či pod dům žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a že by tím byla žalobkyně podstatně omezena v obvyklém užívání nemovitosti. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalovanému přiznány náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda se v projednávané věci jedná o imise přímé či nepřímé ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., pokud učinily závěr, že se nejedná o přímé imise, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně není – s ohledem na skutkový stav zjištěný v rámci řízení před soudy nižších stupňů – založeno na posouzení, o jaký druh imisí (zda imise přímé či nepřímé) se v dané věci jedná, ale primárně na tom, zda se v souzené věci vůbec jedná o imise. Žalobkyně navíc nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů.
Podle §1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Soud prvního stupně učinil, a odvolací soud pak v dovoláním napadeném rozhodnutí výslovně potvrdil, závěr, že se v projednávané věci nejedná o (přímé) imise ve smyslu §1013 odst. 1 věta druhá o. z. již proto, že jednání žalovaného jako vlastníka sousední nemovitosti, ani působení této nemovitosti, není ani z části příčinou podmáčení pozemku, resp. zvýšené vlhkosti domu žalobkyně, proti kterým se žalobkyně žalobou brání. Naopak za primární příčinu vlhkosti zdiva domu žalobkyně soudy označily podzemní vodu, nikoliv vodu povrchovou, která by měla např. stékat na pozemek žalobkyně z pozemku žalovaného a současně absenci izolace základů domu žalobkyně. Jinými slovy řečeno, to, proti čemu se žalobkyně brání prostřednictvím negatorní žaloby vůči žalovanému (nadměrná vlhkost na pozemku žalobkyně a s tím spojené navlhání zdiva domu žalobkyně), není důsledkem činnosti na pozemku žalovaného, kterou by žalovaný jakýmkoliv způsobem zapříčinil, ani jiným působením pozemku žalovaného, nýbrž je důsledkem hladiny podzemní vody a nedostatečné izolace domu žalobkyně.
Soudy se navíc zabývaly rovněž otázkou, zda žalovaný svou činností změnil tzv. přirozené odtokové poměry v místě, což by v kontextu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mohlo odůvodnit závěr, že jinak běžné stékání povrchových (dešťových, srážkových) vod z výše položeného pozemku, které obecně imisemi, proti nimž se lze bránit, není, by bylo možné považovat za imise přímé ve smyslu §1013 odst. 1 věta druhá o. z. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1410/2005, citované soudem prvního stupně, případně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, citované žalobkyní v dovolání (tato i další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Soudy nicméně na základě provedeného dokazování učinily závěr, že žalovaný přirozené odtokové poměry v místě nezměnil, tudíž se o přímé imise v dané věci nejedná. Uvedené by se navíc týkalo působení povrchových vod, zatímco v souzené věci bylo naopak zjištěno (jak již bylo zmíněno výše), že primární příčinou zvýšené vlhkosti na pozemku žalobkyně je voda podzemní, nikoliv povrchová.
Pokud tedy žalobkyně zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, že příčinou zvýšené vlhkosti pozemku, resp. domu žalobkyně, není podzemní voda a nedostatečná izolace domu žalobkyně, nýbrž (stavebně technická) činnost žalovaného na sousedním pozemku v jeho vlastnictví spočívající mimo jiné v tom, že došlo ke změně přirozených odtokových poměrů, kdy žalovaný zabraňuje přirozenému vsakování vody na jeho pozemku, v důsledku čehož je v nadměrném množství (přímo) odváděna vlhkost na pozemek žalobkyně, zpochybňuje tím skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. S ohledem na vázanost dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem však takové námitky nejsou v dovolacím řízení akceptovatelné, a dovolací soud se jimi proto nemůže, i vzhledem k tomu, že jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), blíže zabývat.
Totéž se týká druhé dovolací námitky žalobkyně, a sice že soudy řešily v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku, co lze považovat za změnu přirozených odtokových poměrů.
Primárně totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů stojí na závěru, že příčinou zvýšené vlhkosti na pozemku žalobkyně není žádná činnost mající původ na pozemku žalovaného (vyjma přirozeně dané vzájemné polohy těchto pozemků), ale především podzemní voda, a současně pak zejména nedostatečná izolace domu žalobkyně. Není proto namístě posuzovat, co je a co není změnou tzv. přirozených odtokových poměrů, které se týkají povrchových vod, pokud soudy učinily skutkový závěr, že příčinou zvýšené vlhkosti povrchové vody (přiváděné na pozemek žalobkyně) nejsou. Na řešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani není založeno.
Dále žalobkyně namítá, že nalézací soudy nedostatečně odůvodnily, že se v projednávané věci jedná o nepřímé imise, neboť jejich rozhodnutí neobsahují zdůvodnění úvahy týkající se míry přiměřené místním poměrům, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3088/2018).
Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť na tomto závěru napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž není založeno.
Jak již bylo podrobněji vysvětleno výše, odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že v projednávané věci se o imise ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. nejedná, neboť v řízení bylo zjištěno, že příčinou toho, vůči čemu se žalobkyně brání prostřednictvím negatorní žaloby, není činnost na pozemku žalovaného ani samotné působení pozemku žalovaného. Odvolací soud zdůraznil skutkový závěr, že ochranou proti vlhkosti zdiva způsobené podzemními vodami na domě žalobkyně, je izolace základů domu, kterou dům žalobkyně opatřen není. Nad rámec již výše uvedeného pak odvolací soud zdůraznil, že okolností podporující zamítnutí žaloby je skutečnost, že se na pozemku žalovaného nachází „komunikace řádově desítky let a od rekonstrukce komunikace od roku 2003 je stavebně technický stav předmětného domu z pohledu vlhkosti zdiva neměnný.“ Jestliže odvolací soud následně uzavřel, že „za stávajícího skutkového stavu nelze konstatovat, že by dešťová voda stékala z komunikace na dům, resp. pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené a že by žalobkyně tím byla podstatně omezena v obvyklém užívání nemovitosti“, nevyjádřil tím (byť ne snad zcela obratně) nic jiného – s přihlédnutím k celému odůvodnění rozsudku – že pokud závadný stav domu žalobkyně není zapříčiněný žalovaným ani působením jeho pozemku, nelze pojmově uvažovat (v režimu §1013 odst. 1 o. z. – poznámka dovolacího soudu) o ochraně proti imisím v intenzitě vyžadované zákonem v rozsahu, že musí jít o míru nepřiměřenou místním poměrům a podstatně ztěžující obvyklé užívání pozemku.
Co se pak týče žalobkyní tvrzené „deformace důkazů“ ze strany nalézacích soudů, k této námitce dovolací soud pouze podotýká, že se jedná o namítanou vadu řízení, kterou by se však dovolací soud mohl v rámci dovolacího přezkumu zabývat pouze tehdy, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě splněno nebylo. Jako procesní otázku spolu s řádným vymezením předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. tuto námitku žalobkyně neformuluje, tudíž se jí dovolací soud nemohl věcně zabývat.
Zbývající část dovolací argumentace žalobkyně pak spočívá v dalších nepřípustných námitkách týkajících se převážně skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, případně týkajících se hodnocení dokazování, které však v dovolacím řízení přezkoumávat rovněž nelze.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu