ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1754.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1754/2023-380
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. B., b) M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klausova 2541/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalující M. Š. , zastoupené Mgr. Ondřejem Kneblem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovaným 1) Gastro Group Kolkovna s.r.o., IČO 24670332, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 44/2, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, 2) P. H. , 3) L. A. H. , žalované 2) a 3) jsou zastoupeny Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o stanovení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 190/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se domáhají uložení povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v noci mezi 22:00 hodinou až 06:00 hodinou ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 22 C 190/2017-200, žalobu na uložení shora specifikované povinnosti zamítl (výrok I a II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III a IV) a o vrácení zálohy zaplacené žalobci na vypracování znaleckého posudku (výrok V).
3. Městský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY ", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v noci mezi 22:00 hodinou až 06:00 hodinou ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II a III).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že hluk z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY ", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, přesahuje v noci mezi 22:00 hodinou až 6:00 hodinou ve vnitřním prostoru nemovitosti jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, maximální hladinu hluku z reprodukované hudby stanovenou příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách (odkázal přitom na §30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §11 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů). Tyto skutečnosti vzal za prokázané především na základě akustické studie ze dne 16. 4. 2014 provedené J. K., protokolu o zkoušce ze dne 6. 6. 2017 provedené J. K. a protokolu o zkoušce ze dne 14. 10. 2022 provedené rovněž J. K. Ze všech těchto měření podle odvolacího soudu vyplynulo, že jsou překračovány limity stanovené veřejným právem pro hladinou zvuku ve vnitřním prostoru z reprodukované hudby v nočních hodinách. Přihlédl rovněž ke svědecké výpovědi J. K. a J. V., vlastníka bytu nacházejícího se v sousední nemovitosti.
5. Uzavřel, že hluk pocházející z provozovny představuje relevantní imisi ve smyslu §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ruší žalobce ve výkonu jejich vlastnického práva. Proto žalobě vyhověl a žalovaným [žalovanému 1) jakožto přímému rušiteli a žalovaným 2) a 3) jako vlastníkům nemovitosti, ve které se provozovna nachází] uložil povinnost zdržet se tohoto rušení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání samostatně žalovaný 1) a společně žalované 2) a 3).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalovaný 1) opírá přípustnost dovolání o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a namítá v něm nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který založil závěr o překročení hygienických limitů hluku na měřeních provedených v letech 2014, 2017 a 2022 J. K. Tato měření vznikla na základě objednávky žalobců. V této souvislost odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle §132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů.“ V projednávané věci však nebyla hladina hluku stanovena na základě znaleckého posudku nebo odborného vyjádření [podle názoru žalovaného 1) nelze považovat měření provedené J. K. ani za odborné vyjádření, neboť se nejedná o orgán veřejné moci ve smyslu §127 o. s. ř.]. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Rovněž žalované 2) a 3) ve svém dovolání odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015. Taktéž namítají, že měření provedené J. K. nelze považovat ani za odborné vyjádření ve smyslu §127 o. s. ř. Tudíž nebyla-li hladina hluku zjištěna znaleckým posudkem či na základě odborného vyjádření, postupoval odvolacího soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Dále namítají, že i pokud by bylo na základě tohoto měření zjištěno překročení hygienických limitů, jedná se o ojedinělou situaci a nelze dovodit, že by šlo o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům. Při posuzování obtěžování imisemi hlukem je nutné rovněž zohlednit, jaká je v dané lokalitě míra imisí s přihlédnutím k jiným, obdobným lokalitám.
10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) předně uvádí, že námitky, jež se týkají skutkových zjištění (a které jsou obsahem dovolání), nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Dovolatel je totiž oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dále namítají, že soud zjistil v poměrech posuzované věci dostatečně skutkový stav, a to i na základě měření provedeného J. K. Pokud na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
12. K dovolání žalovaných 2) a 3) poznamenávají, že tímto dovoláním jsou rovněž napadeny především skutková zjištění odvolacího soudu (týkající se úrovně hladiny hluku). Takové zjištění je pravidelně založeno na volném hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Správnost volného hodnocení důkazních prostředků však nezakládá dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Proto ani námitky žalovaných 2) a 3) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládají.
13. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) i žalovaných 2) a 3) odmítl, případně, shledá-li je přípustným, zamítl.
14. Vedlejší účastnice na straně žalující se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
15. Žalované 2) a 3) se ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) ztotožňují s tímto dovoláním.
III. Přípustnost dovolání
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda rušení žalobců hlukem z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY " představuje relevantní imisi ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. Tato právní otázka spočívá na řešení prejudiciální právní otázky, zda odvolací soud zjistil skutkový stav věci (především výši hladiny zvuku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
18. Jelikož se odvolací soud při posouzení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání všech žalovaných podle §237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle §1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
20. Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ustálená rozhodovací praxe pro posuzování imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) přijatá v intencích §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zpravidla použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1440/2022).
21. Podle §1013 odst. 1 o. z. je povinen vlastník zdržet se všeho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“, a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a „podstatně omezují obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“; srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021).
22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že v případě místních poměrů jde o poměry existující v daném místě, zatímco druhovými poměry se rozumí právě druh pozemku, jehož vlastník je imisemi obtěžován v jeho obvyklém užívání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
23. Při posouzení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, nemůže soud bez dalšího uzavřít, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být). Nelze totiž vyloučit situaci, ve které v určitém konkrétním místě vzniknou souběhem okolností místní poměry, které se významně liší od poměrů v jiných podobných místech, a tyto okolnosti se z hlediska zásad, na který spočívá soukromé právo (dobré mravy, ochrana života a zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí, zákaz zneužití práva – viz §2 a násl. o. z.), jeví jako nežádoucí. V usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3088/2018, k tomu Nejvyšší soud vyložil, že „pokud v obytném domě bydlí více hlučných osob, a je tam proto hluk vyšší než je v takových domech obvyklé, nelze vyjít z toho, že se určitá míra obtěžování hlukem stala v místě obvyklou. Pokud by soud vyšel z doslovného výkladu §1013 odst. 1 o. z. a za místní poměry považoval ty, které skutečně v místě panují, bez ohledu na stav obvyklý v jiných podobných místech, pak by byla ochrana před imisemi vyloučena (stav, proti kterému by se žalobce bránil, by byl v souladu s ‚mírou přiměřenou místním poměrům‘)“. K tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.
24. Nejvyšší soud ke shora uvedenému v rozsudku ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1440/2022, poznamenal, že „o relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku; jde o takové užívání, které je obvyklé v podobných místech; lze přihlédnout i k užívání obvyklému v místě, kde k imisi dochází.“
25. V usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, Nejvyšší soud vyložil, že „nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. ‚Především stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení‘ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).“ Podotknul, že „vzhledem k §1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014)“.
26. Z uvedeného plyne, že překročení limitů stanovených veřejným právem je pouze jedním z hledisek (avšak významným) připadajících k posouzení při úvaze, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, tedy o relevantní imisi z hlediska soukromého práva. Rozhodnutí soudu o tom, zda se o takovou imisi jedná, je především věcí soudcovského uvážení založeného na posouzení všech relevantních skutkových zjištěních učiněných v konkrétní věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016). Dovolací soud zpochybní tuto úvahu odvolacího soudu pouze v případě, je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 931/2022).
27. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, Nejvyšší soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že „posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle §132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy [srovnej nález ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 483/01].“
28. V poměrech projednávané věci nebyla míra hluku pocházející z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY " zjištěna na základě znaleckého posudku nebo odborného vyjádření. Jednotlivá měření provedené J. K. totiž nelze považovat ani za odborné vyjádření ve smyslu §127 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť nepředstavují vyjádření orgánu veřejné moci (v dovolacím přezkumu proto neobstojí závěr odvolacího soudu, že hladina zvuku byla zjištěna na základě odborného vyjádření ve smyslu §127 o. s. ř., a tedy postupem, který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.).
29. V takovém případě ovšem nepostupoval odvolací soud při zjištění hladiny hluku podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015. Tato skutková zjištění však byla zásadní pro rozhodnutí odvolacího soudu o tom, zda se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva. V poměrech projednávané věci tak odvolací soud řádně nezjistil skutkový stav, na základě kterého by bylo možné rozhodnout, zda se jedná o relevantní imisi ve smyslu soukromého práva.
30. S ohledem na shora uvedené jsou předčasné závěry odvolacího soudu, že rušení žalobců hlukem z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY " představuje relevantní imisi ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. (a proto jsou žalovaní povinni se tohoto rušení zdržet).
31. Nepostupovaly-li soudy při zjišťování skutkového stavu v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nezabýval se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie ani dalšími námitkami vznesenými žalovanými 2) a 3) v dovolání, které směřují do právního posouzení věci samé (žalované kupříkladu namítaly, že se jednalo pouze o ojedinělé překročení hygienických limitů, nebo že je nutné zohlednit i míru imisí v jiných, obdobných lokalitách
– k tomu však srovnej shora uvedený výklad Nejvyššího soudu vztahující se k §1013 o. z.).
V. Závěr
32. Z uvedeného se podává, že právní posouzení provedené odvolacím soudem je předčasné, a proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
33. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu