ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1903.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1903/2022-728
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. M. , a b) J. M. , zastoupených Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 5, proti žalovaným 1) V. Ch. , zastoupenému Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 1820/39, a 2) L. Ch. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 4/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 30 Co 111/2020-636, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 30 Co 111/2020-636, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 25 C 4/2014-467, určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku označeného jako parc. č. st. XY v k. ú. XY, přičemž tato část je vymezena jako plocha vymezená věcným břemenem o výměře 30 m 2 v geometrickém plánu č. 256-188/2012 blíže specifikovaném v tomto výroku (dále jen „sporná část pozemku“), a to každý z žalobců v rozsahu ideální poloviny pozemku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. st. XY se spoluvlastnickým podílem každý ideální 1/2 a žalovaní jsou vlastníky sousedního pozemku parc. č. st. XY ve společném jmění manželů.
V katastru nemovitostí je pozemek parc. č. st. XY zakreslen tak, že zasahuje až do vjezdu vždy užívaného žalobci a jejich právními předchůdci jako součást pozemku parc. č. st. XY. V řízení bylo prokázáno, že v katastru nemovitostí je hranice pozemku zakreslena chybně z důvodu nesprávného překreslení katastrální mapy při obnově katastrálního operátu – sporná část pozemku má ve skutečnosti náležet ještě k pozemku parc. č. st. XY, nikoliv k pozemku parc. č. st. XY, jak je nyní zakresleno, současné zakreslení hranice pozemků proto neodpovídá skutečné hranici pozemků v terénu.
Žalovaní nabyli pozemek parc. č. st. XY v květnu 2008. Žalovaní v pozici pronajímatele uzavřeli ještě s právním předchůdcem žalobců jako nájemcem v listopadu 2008 smlouvu o nájmu sporné části pozemku.
Žalobci nabyli pozemek parc. č. st. XY v listopadu 2008. V roce 2010 zahájili řízení, v němž se neúspěšně domáhali zřízení nezbytné cesty přes spornou část pozemku ve vlastnictví žalovaných. V roce 2014 následně podali žalobu na určení hranic pozemků parc. č. st. XY a XY, později byla připuštěna změna žaloby na určení vlastnického práva ke sporné části pozemku.
Soud prvního stupně určil, že vlastníky sporné části pozemku jsou žalobci, a to na základě §985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), na základě kterého se žalobci domáhali odstranění nesouladu stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem, neboť sporná část pozemku byla nesprávně zakreslena jako součást pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalovaných, ačkoliv fakticky náležela ještě k pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobců. Žalobci prokázali, že skutečná hranice pozemků parc. č. st. XY a XY neodpovídá stavu zakreslenému v katastrální mapě, přičemž bylo rovněž prokázáno, že tento nesoulad byl způsoben chybným překreslením katastrální mapy při obnově katastrálního operátu.
Oproti tomu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě vydržení podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť se sice v roce 2008 chopili držby v dobré víře, že jim sporná část pozemku patří, avšak vydržecí doba skončila již v roce 2014, kdy jim byla doručena žaloba o určení nejasné hranice – nesplnili tak podmínku desetileté vydržecí doby nutnou pro vznik vlastnického práva vydržením. Dobu držby svých právních předchůdců si přitom žalovaní započíst nemohli, neboť právní předchůdci žalovaných nikdy spornou část pozemku neužívali, pro jejich eventuální držbu tak chybí podmínka existence vůle nakládat s věcí jako vlastní i faktické ovládání věci.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku ani na základě své dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí jako dobrověrní nabyvatelé podle §984 o. z., neboť „účinky ustanovení §984 o. z. prolamuje §985 o. z., kterého se v řízení domohli žalobci, když prokázali nesoulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v katastru nemovitostí“. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě a otázky spojené s případným nabytím vlastnického práva žalovaných na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí ve smyslu §984 o. z. vůbec neposuzoval.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 30 Co 111/2020-636, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v části výroku II o nákladech řízení, a ve zbývající části výroku II a ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve správném znění výroku I tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky každý ideální poloviny části pozemku označené jako část pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY pro vymezení rozsahu věcného břemene v geometrickém plánu č. 256-188/2012 blíže specifikovaném v tomto výroku, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud se vzhledem k odvolacím námitkám žalovaných zabýval tím, zda v projednávané věci mohlo dojít k nabytí vlastnického práva ke sporné části pozemku nabytím od neoprávněného na základě dobré víry ve smyslu §984 o. z. a judikatury Ústavního soudu připouštějící, že princip materiální publicity je možné uplatnit i na převody vlastnictví za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdy §984 o. z. neplatil.
Odvolací soud uzavřel, že dobrá víra nabyvatele ve správnost zápisu v katastru nemovitostí chráněná §984 o. z. se vztahuje pouze na případy, kdy při úplatném převodu vlastnického práva schází vlastnické právo převodce, tedy na případy, kdy osobě, která je zapsaná ve veřejném seznamu jako vlastník, vlastnické právo vůbec nesvědčí. Uvedené ustanovení na danou věc nicméně nelze použít, protože k uzavření kupní smlouvy došlo před 1. 1. 2014; odvolací soud se proto zabýval možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného na základě judikatury, která uvedenou možnost připustila i pro převody uskutečněné za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
V této souvislosti dospěl k závěru, že dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, přičemž materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních; chráněna je důvěra v zapsaný stav práv k věci, nikoliv ve správnost jiných údajů o věci, které se do katastru nemovitostí zapisují. Geometrické určení pozemku v katastrální mapě přitom není předmětem vkladu, záznamu ani poznámky podle §11 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, (dále jen „katastrální zákon“) a v době nabytí pozemku žalovanými ani podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. S ohledem na to, že předmětem převodu na základě kupní smlouvy uzavřené žalovanými bylo vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY (a stavby, která je jeho součástí) a převodce byl zapsaným vlastníkem tohoto pozemku, a současně bylo v řízení prokázáno, že sporná část pozemku je součástí pozemku žalobců parc. č. st. XY, tudíž nemohla být součástí převáděného pozemku, nemohli žalovaní nabýt vlastnické právo k této sporné části pozemku jako dobrověrní nabyvatelé, neboť vlastnické právo k této části pozemku nebylo předmětem převodu.
Odvolací soud následně podotkl, že dobrá víra žalovaných, že spolu s pozemkem parc. č. st. XY nabývají i spornou část pozemku, mohla mít význam pouze pro posouzení podmínek vydržení vlastnického práva k této sporné části pozemku, shodně se soudem prvního stupně však uzavřel, že žalovaní vlastnické právo nevydrželi, a to ani na základě řádného vydržení ve smyslu §1089 odst. 1 o. z., ani mimořádného vydržení podle §1095 o. z.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, ve kterém předkládá otázku, zda se ochrana nabyvatele nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vztahuje pouze na pozemek jako celek nebo také na jeho jednotlivé části. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele nelze přiznat, pokud se rozpor mezi skutečným a zapsaným stavem týká pouze části pozemku, neboť odvolací soud uzavřel, že ochranu dobrověrného nabyvatele by v projednávané věci bylo možné přiznat pouze při celkové absenci vlastnického práva převodce k převáděné nemovitosti. Takový závěr nicméně nemá oporu v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, na něž v napadeném rozhodnutí odkazuje odvolací soud, se sice uvádí, že pro aplikaci §984 o. z. je vyžadováno, aby scházelo vlastnické právo převodce, v žádném případě se v něm však neuzavírá, že vlastnické právo převodce musí scházet k celé nemovitosti. Napadené rozhodnutí se v této otázce dále odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, podle kterého si při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat kritéria posouzení, nýbrž musejí důsledně vycházet z rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Totožný právní názor lze nalézt v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4249/2015, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, a souhrnně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 429/2018, a konečně i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1276/2020, který řeší výslovně část pozemku, aniž by tuto skutečnost považoval za překážku možné aplikace ochrany vlastnického práva dobrověrného nabyvatele na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. S ohledem na to, že žalovaní byli v dobré víře, že spolu s pozemkem parc. č. st. XY nabývají i spornou část pozemku v hranicích, jak jsou zakresleny v katastru nemovitostí, měla by jim být přiznána ochrana dobrověrného nabyvatele ve správnost takového zápisu. Pro závěr o dobré víře žalovaných svědčí následující skutečnosti: právní předchůdce žalovaných v kupní smlouvě, kterou došlo k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY výslovně prohlásil, že skutečný stav odpovídá zápisu v katastru nemovitostí; následně právní předchůdce žalobců jako nájemce s žalovanými jako pronajímateli uzavřel nájemní smlouvu ohledně užívání sporné části pozemku; v řízení o žalobě na zřízení nezbytné cesty žalobci prohlásili, že vlastnictví žalovaných ohledně sporné části pozemku činí nesporným; až do podání žaloby na určení hranic v roce 2014 nebylo vlastnické právo ke sporné části pozemku ze strany žalobců ani jejich právních předchůdců nikdy rozporováno, ačkoliv podle znaleckého posudku mělo dojít k chybě při překreslování katastrální mapy již ve 40. letech 19. století. S ohledem na to, že žalovaní splňují všechny předpoklady ochrany nabyvatele od nevlastníka na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobci ani žalovaná 2) se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný 1) v dovolání předkládá otázku, zda se ochrana nabyvatele nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vztahuje pouze na pozemek jako celek nebo se může vztahovat také jen na část pozemku.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a je i důvodná, neboť závěr odvolacího soudu, že ochranu nabyvatele na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitosti nelze v poměrech projednávané věci uplatnit, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu představované zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, se pak podává, že „i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.“ Ochrana dobrověrného nabyvatele se tudíž uplatní i na převody vlastnického práva učiněné za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jako tomu bylo i v souzené věci, neboť žalovaní uzavřeli kupní smlouvu v roce 2008, tedy ještě před účinností o. z. Obdobný závěr vyslovil i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
Základní východiska judikatorního přístupu soudní praxe ve vztahu k převodům učiněným za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a úpravy §984 odst. 1 o. z., ve vztahu k převodům uskutečněným za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jsou tak v zásadě stejná, neboť §984 odst. 1 o. z. je promítnutím závěrů soudní praxe do zákonné úpravy.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu k ochraně dobrověrného nabyvatele např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020 (toto i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), uvádí následující: „Ustanovení §984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018) a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019). V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu §984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy,
kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem.“
Uvedená východiska rozhodovací praxe dovolacího soudu sdílí i komentářová literatura, na niž odkazoval Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1980/2020. Materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou [k tomu srovnej L. Vrzalová in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 36–38]. S tím je ve shodě i ta část komentářové literatury vycházející z toho, že §984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1021, 1029).
V projednávané věci bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy pozemek parc. č. st. XY, který je však v katastru nemovitostí zakreslen v nesprávných hranicích tak, že zasahuje až do sporné části pozemku, která je však ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobců; zakreslená hranice pozemku parc. č. st. XY tudíž neodpovídá reálné hranici tohoto pozemku v terénu.
S ohledem na to, že pozemek parc. č. st. XY byl na žalované převeden na základě platné kupní smlouvy uzavřené s vlastníkem dané nemovitosti, který je jak skutečným vlastníkem pozemku, tak i vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, v této části se nejedná o nabytí od neoprávněného, jak správně uzavřel i odvolací soud, pročež se právní úprava ochrany dobrověrného nabyvatele ve smyslu §984 odst. 1 o. z., resp. obecně princip materiální publicity, jenž platil i před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jak dovodila rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu (viz výše), v této části neuplatní, neboť se jedná o standardní převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy.
Dovolací soud nicméně již nesdílí názor odvolacího soudu, že by předmětná sporná část pozemku – pouze s ohledem na zjištění, že tato část pozemku je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, tedy jiného než převáděného pozemku – nemohla být předmětem nabytí, a to ani na základě tzv. dobrověrného nabyvatelství, pročež by měla být ochrana žalovaných na základě jejich dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a priori vyloučena.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5375/2016, vysvětlil, že pro změnu vlastnických vztahů k pozemku nebo k jeho části při uzavření kupní smlouvy je podstatné, že předmětem převodu je parcela, tj. pozemek, který je vyznačen na pozemkové mapě a opatřen parcelním číslem (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004). Jestliže je pozemek ve smlouvě označen pouze parcelním číslem, v takovém případě pozemek přechází v hranicích uvedených v pozemkové mapě jako součásti měřičského operátu evidence nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004).
Na stěžejní otázku možnosti nabytí od neoprávněného nesdílí dovolací soud náhled odvolacího soudu. Jelikož bylo zjištěno, že sporná část pozemku, zakreslená jako součást převáděného pozemku parc. č. st. XY, je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, nemohl ji vlastník pozemku parc. č. st. XY převést na žalované na základě uzavřené kupní smlouvy, protože nebyl jejím vlastníkem, jak správně uzavřel i odvolací soud. To nicméně nevylučuje, aby spornou část pozemku tentýž převodce převedl na žalované jako neoprávněný, jako tzv. „nevlastník“. Právě na tyto situace totiž právní úprava nabývání od „nevlastníka“ a ochrany dobrověrného nabyvatele cílí, přičemž není rozhodné, zda vlastnické právo převodce v konkrétním případě z nějakého důvodu schází k celé nemovitosti, anebo pouze k některé její části, neboť neexistuje právně relevantní důvod, proč by ti kupující, kteří nabytím od „nevlastníka“ získali pouze část pozemku, měli být z ochrany dobrověrného nabyvatele vyloučeni či jinak znevýhodněni oproti kupujícím, kteří nabyli od „nevlastníka“ pozemek celý. Takový závěr nemá oporu v zákonné úpravě ochrany dobrověrného nabyvatelství a nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu, naopak rozhodovací praxe dovolacího soudu již v minulosti připustila možnost domáhat se ochrany nabytí od nevlastníka na základě dobré víry i ve vztahu pouze k části pozemku, respektive skutečnost, že se jednalo pouze o část pozemku nebyla brána jako překážka použití ochrany dobrověrného nabyvatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1276/2020, na nějž poukazuje též dovolatel).
Odvolací soud, byť to nevyslovil zcela jednoznačně, v projednávané věci patrně vycházel také z toho, že materiální publicitou je chráněna důvěra pouze v zapsaný stav práv k věci, nikoliv ve správnost jiných údajů o věci, které se do katastru zapisují. Poukázal na to, že materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, které se k věci vážou. Dále uvedl, že na zásadu materiální publicity nemůže odkazovat nabyvatel, který po nabytí zjistí, že pozemek má jinou výměru, než je uvedena v katastru nemovitostí (k tomuto odkázal na závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1980/2020). A dále konstatoval, že geometrické určení pozemku v katastrální mapě není předmětem vkladu, záznamu ani poznámky podle §11 katastrálního zákona (a nebylo předmětem vkladu ani podle právní úpravy účinné v době uzavření předmětné kupní smlouvy žalovanými).
Pokud však tím odvolací soud naznačil, že v projednávané věci se nejedná o dobrou víru žalovaných v zapsaný stav práv k věci (konkrétně vlastnického práva převodce), protože vymezení hranic pozemku, jenž byl předmětem převodu na základě kupní smlouvy, je nutno považovat za pouhý technický údaj ve smyslu uvedení výměry pozemku, s tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil.
Předmětem vlastnictví je vždy pozemek jako určitá část zemského povrchu oddělená od ostatních částí zemského povrchu hranicemi, která má jasně dané geometrické a polohové určení právě těmito hranicemi. Teprve druhotným, odvozeným údajem je pak následná výměra pozemku uváděná v katastru nemovitostí, která již je čistě technickým údajem určeným na základě určitého výpočtu. V projednávané věci nicméně nejde o spor o výměru pozemku, u níž by se s ohledem na výše uvedené závěry rozhodovací praxe princip materiální publicity neuplatnil, nýbrž o spor o samotný předmět vlastnictví. V projednávané věci je podstatné, jaký pozemek – ve smyslu konkrétně vymezené části zemského povrchu dané hranicemi pozemku – byl na základě kupní smlouvy převáděn, a to jak převodcem jako vlastníkem vzhledem k pozemku parc. č. st. XY v jeho skutečných hranicích v terénu, tak převodcem jako nevlastníkem vzhledem ke sporné části pozemku náležející již k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobců.
Pokud tedy žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené s převodcem pozemek parc. č. st. XY, jehož hranice v katastru nemovitostí je zakreslena tak, že se jeho součástí jeví i sporná část pozemku (o níž však bylo v řízení zjištěno, že je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, neboť při zakreslování do katastrální mapy došlo k chybě), není důvodu pro to, aby žalovaní nemohli být chráněni na základě principu materiální publicity, a nemohli tak nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku od „nevlastníka“ na základě své dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí – konkrétně ve správnost zakreslení hranice pozemku, která vymezuje rozsah vlastnického práva, které žalovaní kupní smlouvou nabývají. Pokud tedy odvolací soud žalované z ochrany dobrověrného nabyvatele bez dalšího vyloučil, aniž by jejich dobrou víru vůbec posuzoval, spočívá jeho závěr na nesprávném právním posouzení věci. Jen na okraj se poznamenává, že při posouzení dobré víry nabyvatele je třeba přihlédnout k tomu, kdo byl držitelem pozemku v rozhodné době a zda držební poměry musely být nabyvateli známy.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II o nákladech řízení, který dovoláním nebyl dotčen, avšak je na rozhodnutí o napadeném výroku I výrokem závislým ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Zrušením napadeného rozhodnutí dovolací soud nijak nepředjímá konečný závěr o tom, zda žalovaní v dobré víře skutečně byli či nikoliv. To bude předmětem dalšího posouzení odvolacího soudu v rámci nového rozhodnutí o věci.
V novém rozhodnutí o věci se tudíž odvolací soud bude zabývat okolnostmi nabytí pozemku parc. č. st. XY žalovanými zejména z toho hlediska, zda mohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že součástí nabývaného pozemku parc. č. st. XY je i sporná část pozemku. K tomu posoudí okolnosti předcházející uzavření předmětné kupní smlouvy, zejména prohlášení převodce vůči žalovaným ohledně hranic převáděného pozemku, zda byli žalovaní převodcem ujištěni, že součástí prodeje je i sporná část pozemku, zda jim byly ukázány hranice v terénu atd., a zohlední také další skutečnosti, které v řízení vyšly najevo – např. uzavření nájemní smlouvy na užívání sporné části pozemku žalovanými jakožto pronajímateli, nebo řízení o žalobě na zřízení nezbytné cesty přes spornou část pozemku podané žalobci; případně za účelem posouzení dobré víry žalovaných doplní dokazování. Jinak řečeno, v dalším řízení bude potřeba věcně posoudit podmínky pro nabytí od neoprávněného tak, jak je vyložila rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (viz výše).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu