ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2215.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2215/2022-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalovanému K. Č. , zastoupenému Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 121/2019-408, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2022, č. j. 14 Co 121/2019-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2019, č. j. 11 C 50/2013-218, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 2/6 pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výrocích II a III o nákladech řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Po zrušení tohoto rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 2562/2021-325, se odvolací soud věcí opětovně zabýval. Rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 121/2019-408, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2022, č. j. 14 Co 121/2019-419, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výrocích II a III o nákladech řízení (výrok I). Dále rozhodl, že o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání žalobkyně opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně dovozuje, že smlouva, kterou původní žalovaní převedli předmětnou nemovitost po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, a před jeho zrušením rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 2562/2021-325, na současného žalovaného, je neplatná. Má za to, že otázka právních účinků §243g odst. 2 o. s. ř. při duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí nebyla komplexně vyřešena, příp. že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to představované např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 778/2005 nebo sp. zn. 28 Cdo 1352/2000. Převodní smlouvu totiž měl soud z úřední povinnosti posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy či jako jednání, které odporuje zákonu. Žalovaný nemohl být chráněn materiální publicitou, neboť věděl o duplicitním zápisu spoluvlastnického podílu a podaném dovolání. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s touto námitkou vůbec nevypořádal, postupoval v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí je překvapivé. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud neposoudil dílčí otázku dobré víry žalovaného v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejm. sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a sp. zn. 30 Cdo 2659/2016). Žalovaný v době podpisu kupní smlouvy věděl o probíhajícím soudním řízení a v době podání návrhu na vklad vlastnického práva (tj. v den podání dovolání proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu) nemohl být v dobré víře, že nabývá předmět soudního sporu od prokazatelných vlastníků. Navíc žalobkyně zdůraznila, že výrok zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu nesměřoval k určení vlastnického práva původních žalovaných, nýbrž šlo o zamítavý výrok ve sporu o určení spoluvlastnického práva žalobkyně. V katastru nemovitostí byl ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva žalované stále duplicitní zápis. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně formulovala otázku právních účinků §243g odst. 2 o. s. ř. Její řešení v dané věci však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §243d odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Podle §243g odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci. Právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Nejvyšší soud se otázkou ochrany práv třetích osob podle §243d odst. 2 o. s. ř. zabýval v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, publikovaném pod C 944/svazek 13 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck; v tomto rozhodnutí zaujal názor, že „právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí dříve zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání. To vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, tak i z pojetí dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní účinky napadeného rozhodnutí.“
Dále uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2364/2003 (věc se rovněž týkala převodu spoluvlastnických podílů), že „obsah a slovní znění §243d odst. 2 o. s. ř. nebrání tedy výkladu tohoto ustanovení v tom smyslu, že třetí osoba je ustanovením §243d odst. 2 o. s. ř. chráněna tak, jakoby nabyla např. koupenou věc, jíž se týkalo zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, od vlastníka věci“ a „nelze vytýkat odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) že vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. nespatřoval důvod neplatnosti uvedených smluv v tom, že šlo o nabytí spoluvlastnických podílů, jichž se smlouvy týkaly, od nevlastníka.“
V rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněném pod č. 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že §243d odst. 2 o. s. ř. poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od nevlastníka a že z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatná smlouva, kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Z toho vyplývá, že ochrana podle §243d odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle §37, §38 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy, přičemž obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat ze skutečnosti, že věc byla třetí osobou nabyta od nevlastníka.
V rozsudku ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že pro účely aplikace §243d odst. 2 o. s. ř. není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka). Ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. takovou podmínku neklade (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 476/2022).
V usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2230/2022, pak Nejvyšší soud uvedl, že podle §243g odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (správně od 1. 1. 2013) právní poměry někoho jiného, než účastníka řízení, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Závěr, že pro účely aplikace zásady, podle které právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím vydaným po rušícím rozhodnutí dovolacího soudu dotčeny, není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka (tedy, že ochrana práv třetích osob podle §243g odst. 2 o. s. ř. nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014). Jinými slovy, stanoví-li zákon, že právní vztahy třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka řízení, se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Procesní ochrana třetích osob podle §243g odst. 2 o. s. ř. doplňuje ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo.
Výklad§243g odst. 2 o. s. ř. je v judikatuře dovolacího soudu dále precizován tím, že v případě neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona je ochrana podle §243dd odst. 2 o. s. ř. (nyní §243g odst. 2 o. s. ř.) vyloučena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014)].
V rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se i nadále vychází z původního zrušeného rozhodnutí; třetí osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní poměry účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Právní postavení třetích osob je ovšem tímto způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikla platně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012). Neplatnost právního úkonu v takovém případě nemůže být založena tím, že šlo o nabytí od osoby, která k tomu podle hmotného práva nebyla oprávněna, vyplývalo-li její oprávnění z pravomocného, byť později zrušeného rozhodnutí soudu. Ochrana poskytovaná §243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 (nyní §243g odst. 2 o. s. ř.) se týká jak konstitutivních, tak i deklaratorních rozhodnutí soudu (k tomu viz přiměřeně Hrdlička, J. Stížnost pro porušení zákona. Praha 1965, s. 125 a násl.). Z uvedeného je zřejmé, že jestliže třetí osoba nabude na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno.
V takovém případě jsou dotčeny hmotněprávní vztahy mezi účastníky; i kdyby právo, o které v řízení šlo, neexistovalo, v důsledku zmíněného pravidla originárně vzniká a nabyvatel je jeho subjektem. U nároku opřeného o §243d odst. 2 o. s. ř. jedna strana tvrdí a dokazuje to, že právo nabyla od osoby, která měla být jeho subjektem podle v té době pravomocného soudního rozhodnutí, protistrana to, že smlouva měla jiné vady způsobující její neplatnost.
S těmito základními východisky výkladu §243g odst. 2 o. s. ř. dovolání v zásadě nepolemizuje.
Dovotelka zdůrazňuje, že kupní smlouva ze dne 12. 8. 2020 je absolutně neplatná ve smyslu §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pro její rozpor s dobrými mravy, resp. protože odporuje zákonu.
Podle §580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se z tohoto pohledu platností smlouvy nezabýval, přestože dovolatelka argumentaci k ní se vztahující v průběhu odvolacího řízení uplatnila. Přestože odvolací soud výslovně na §580 o. z. neodkázal, z jeho odůvodnění je zřejmé, že se zabýval platností kupní smlouvy z pohledu tvrzení, která uplatnila dovolatelka, resp. byla v řízení dokazováním zjištěna.
Vyšel z toho, že nárok uplatněný žalobkyní a týkající se ideálních dvou dvanáctin k pozemku specifikovanému ve výroku rozsudku odvolacího soudu (dále též jen „předmětné nemovitosti“) na určení vlastnického práva žalobkyně byl rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, čj. 14 Cdo 121/2019-283, pak odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 28. 4. 2021.
V tomto rozsudku (poznámka dovolacího soudu) zamítl určovací nárok žalobkyně z důvodu, že žalobkyně vlastnicí předmětných nemovitostí není, protože vlastnické právo k nim svědčí tehdejším žalovaným P. a D. B.
Na základě dovolání žalobkyně byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 22 Cdo 2562/2021-325, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně následně u jednání u odvolacího soudu dne 10. 2. 2022 navrhla vstup K. Č. do řízení jako žalovaného namísto dosavadních žalovaných P. a D. B. na základě skutečnosti, že kupní smlouvou ze dne 12. 8. 2020 byly předmětné nemovitosti převedeny do vlastnictví K. Č., přičemž k zápisu tohoto vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí došlo 26. 7. 2021 s účinky k 25. 6. 2021. Odvolací soud pak rozhodl podle §107a odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 10. 2. 2022, č. j. 14 Co 121/2019-361, tak, že v řízení bude nadále pokračováno na místě dosavadních žalovaných s K. Č.
Odvolací soud dále zdůraznil, že doplnil dokazování uvedenou kupní smlouvou, ze které zjistil, že byla podepsána současným žalovaným 12. 6. 2020, a předchozími žalovanými dne 6. 8. 2020 a dne 12. 8. 2020, přičemž předchozí žalovaní výslovně upozornili současného žalovaného, že ohledně převáděného práva je vedeno soudní řízení, které skončilo v řízení před soudem prvního stupně rozhodnutím o určení práva předchozích žalovaných, ale řízení se k odvolání žalobkyně nachází ve fázi odvolacího řízení. V souvislosti s touto informací si smluvní strany výslovně sjednaly, že účinnost celé kupní smlouvy bude odložena do doby pravomocného skončení „sporu vedeného u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 50/2013“.
Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že k datu 10. 2. 2022 byl jako vlastník předmětných nemovitostí (v rozsahu dvou šestin) zapsán současný žalovaný, přičemž do té doby existující duplicitní zápis vlastnického práva ve stejném rozsahu ve prospěch žalobkyně byl vymazán. Současně učinil zjištění, že k datu 25. 6. 2021 a 26. 7. 2021 bylo právo uplatněné v této věci duplicitně zapsáno ve prospěch předchozích žalovaných i žalobkyně. Dne 15. 7. 2021 byla na základě listiny označené jako „Oznámení o podaném žalobním návrhu na určení práva a žádost o zápis upozornění na podané odvolání ze dne 29. 6. 2021“ proveden zápis poznámky spornosti z důvodu podaného dovolání, a to s právními účinky zápisu ke dni 29. 6. 2021.
Z toho učinil dílčí závěr, že poté, co rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2021 nabyl právní moci dne 28. 4. 2021, došlo k převodu vlastnického práva z původních žalovaných na současného žalovaného podle kupní smlouvy sice uzavřené již před vydáním rozsudku, ale na základě vkladu práva do katastru nemovitostí navrženého 25. 6. 2021 a realizovaného 26. 7. 2021, tj. po nabytí právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a před jeho zrušením rozsudkem dovolacího soudu.
V rovině právního posouzení pak odvolací soud učinil závěr, že případná neplatnost smlouvy, na jejímž základě projednávané právo nabyl žalovaný, může být shledána jen pro jiné vady způsobující neplatnost, nikoliv z důvodu, že převedené právo bylo nabyto od neoprávněného, jemuž svědčilo pravomocné soudní rozhodnutí.
V poměrech souzené věci pak uvedené právní posouzení promítl dále do závěru, že v dané věci byl zápis vlastnického práva původních žalovaných v katastru nemovitostí v souladu s právním stavem, který vyplýval z pravomocného soudního rozhodnutí, jímž bylo vlastnické právo převodcům přiznáno. Zdůraznil, že v dané věci byl zápis v katastru nemovitostí založen na pravomocném soudním rozhodnutí, které je podle §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro všechny orgány a ve vztahu k němuž by podmínky k důvodným pochybnostem o správnosti takového zápisu musely být ještě výjimečnější než u soukromoprávního aktu. Současně odvolací soud podotkl, že neučinil skutkové zjištění o tom, že by měl žalovaný vědomost o dovolacím řízení, a že poznámka spornosti z důvodu podaného dovolání byla do katastru nemovitostí zapsána dne 15. 7. 2021 se zpětnou účinností ke dni 29. 6. 2021, tj. po návrhu na vklad vlastnického práva, ke kterému došlo s účinky ke dni 25. 6. 2021.
Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaný nabyl vlastnické právo na základě platně uzavřené kupní smlouvy, jejíž účinnost smluvní strany při vědomí probíhajícího soudního řízení o tom, zda převáděné právo žalobcům svědčí, odložili do jeho pravomocného skončení ve prospěch převodců a navrhli vklad převedeného vlastnického práva do katastru nemovitostí až poté, co soudní rozhodnutí, které právo převodcům přiznalo, nabylo právní moci a ještě předtím, než bylo zrušeno.
Hodnotí-li dovolací soud tato východiska a závěry, nespatřuje důvod pro zaujetí názoru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu §580 o. z. pro její rozpor s dobrými mravy nebo pro rozpor se zákonem. Z dovolací argumentace dovolacímu soudu ostatně není zcela jasné, v čem konkrétně by v této věci měl rozpor s dobrými mravy nebo rozpor se zákonem být, neboť dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se touto otázkou vůbec nezabýval. Odvolací soud však tvrzené a prokázané skutečnosti poměřoval a promítl je do závěru o platnosti uzavřené kupní smlouvy. S konkrétními důvody, které vedly odvolací soud k závěru o platnosti uzavřené kupní smlouvy, pak dovolání fakticky ani nepolemizuje.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí, neboť se jí „ze strany odvolacího soudu nedostalo zákonu odpovídajícího poučení“. Zdůraznila, že ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou podle názoru soudu pro rozhodnutí podstatné a navrhnout k jejich prokázání důkazy – to pak zejména za situace, kdy sám odvolací soud ve svém odůvodnění konstatuje, že by při absenci kupní smlouvy a „uvedených změn“ bezvýhradně respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, což by ve vztahu k původním žalovaným vedlo k důvodnosti žaloby. Žalobkyně nebyla ze strany odvolacího soudu poučena o změně právního náhledu odvolacího soudu.
Ve vztahu k této námitce především dovolací soud konstatuje, že u ní zcela schází vymezení přípustnosti dovolání a její formulace zcela zjevně směřuje k tvrzené vadě řízení, k jejíž případné existenci by však dovolací soud mohl přihlédnout jenom tehdy, pokud by z jiného důvodu bylo dovolání přípustné.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že o překvapivé rozhodnutí nemůže jít, jestliže sama dovolatelka staví svou dovolací argumentaci mimo jiné na tvrzení, že při jednání odvolacího soudu dne 10. 2. 2022 uplatnila námitku proti kupní smlouvě ze dne 12. 8. 2020 s tvrzením, že tato kupní smlouva je neplatná, přičemž tuto námitku opakovaně uplatnila při jednání odvolacího soudu i dne 17. 3. 2022. Sama výslovně uvádí, že „ze svého pohledu vylíčila skutkové okolnosti, které podle jejího názoru zakládají podmínky pro aplikaci §580 o. z.“.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu