ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2449.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2449/2022-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně DENEMO s. r. o., IČO: 284 97 066, se sídlem v Praze 6, Výtvarná 1023, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, proti žalované TAVEGA s. r. o., IČO: 284 16 431, se sídlem v Rakovníku, Sídl. Gen. J. Kholla 1669, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 54/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 35 Co 415/2021-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 35 Co 415/2021-329, výrokem I zamítl žalobu na zřízení časově neomezeného věcného břemene práva chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 859/25, k. ú. Ruzyně, a to pro každého vlastníka budovy č. p. 1024 nacházející se na pozemku parc. č. 859/3 a pozemku parc. č. 859/3, k. ú. Ruzyně, za náhradu ve výši určené soudem. Výrokem II dále zamítl žalobu na zřízení časově neomezeného věcného břemene práva chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 859/25, k. ú. Ruzyně, a to pro každého vlastníka budovy č. p. 1025 nacházející se na pozemku parc. č. 859/2 a pozemku parc. č. 859/2, k. ú. Ruzyně. Výrokem III rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 35 Co 415/2021-329, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve správném znění“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného, resp. procesního práva, které jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleny, a odvolací soud se od nich odchýlil“. Žalobkyně výslovně neformuluje otázky hmotného či procesního práva, na kterých napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení má založit přípustnost dovolání; na jednom místě sice cituje z judikatury dovolacího soudu, tuto judikaturu však nekonfrontuje s napadeným rozhodnutím. V dalším textu již jen polemizuje s napadeným rozhodnutím bez bližší konkretizace předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této praxe (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se uvádí: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. S nároky na dovolací řízení pak souvisí i povinné zastoupení advokátem, který by měl být obeznámen s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by zvážit, zda jsou v jeho věci pro podání dovolání splněny všechny předpoklady. Je totiž povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva“.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě, a také je-li konkrétně vymezen dovolací důvod včetně jeho poměření s napadeným rozhodnutím, se zabýval důvodností dovolání.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Převážnou část dovolání tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu, postrádající konkrétní vymezení právních otázek (některé jsou však v textu obsaženy implicitně) a zejména předpokladu přípustnosti dovolání; chybí konkrétní vymezení toho, v čem se má napadené rozhodnutí odchylovat od citovaných rozhodnutí. Na to nestačí pouhé podtržení některých částí rozhodnutí, na které dovolání odkazuje.
K jednotlivým dovolacím tvrzením se uvádí:
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když právní otázku posouzení vhodnosti užití obligačního nebo věcněprávního práva pro zakotvení (vymezení) práva cesty rozhodl ve prospěch zřízení obligačního práva, čímž dle dovolatele rozhodl v rozporu s níže uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu, ačkoli k tomu nebyly dány žádné důvody. „Pro zamítnutí žaloby totiž stačilo, aby žalovaná předložila návrhy nájemní smlouvy a odvolací soud bez odůvodnění aplikoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, dle kterého zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda v řešené věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti zřízení obligačního práva“. K tomu dovolatelka připojuje citace z několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, k těmto námitkám však je přiléhavé jen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3398/2016; z těchto rozhodnutí se podává preference povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti před formou závazkového práva. Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Právní názor, že při povolení nezbytné cesty je třeba zvažovat spíše formu služebnosti, se uplatní jen v případě, že jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, tedy že přístup nelze zajistit jinak. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ve kterém dovolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ve kterém dovolací soud vyslovil názor, že „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva“. Není to tedy tak, že by žalobkyně měla nárok na zajištění přístupu formou služebnosti, má-li nabídnutu možnost přístupu na základě obligačního práva. Ve stejném rozsudku dovolací soud uvedl, že je třeba v každé věci individuálně zvážit, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby se spokojil s přístupem zajištěným jen obligačně. V této věci byla podle zjištění v nalézacím řízení žalobkyni nabídnuta smlouva o přístupu na dobu určitou 5 let, vždy s možností opce s tím, že o případném ukončení nájmu by se žalobkyně dozvěděla vždy 4 roky předem“. Úvahu o tom, že tyto podmínky jsou dostačující, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou. Tvrzený rozpor s jeho judikaturou tak není dán.
Pokud jde o výši nájemného, dovolatelka nevymezuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, ani neuvádí rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu; chybí tu tedy předpoklad přípustnosti dovolání. Touto otázkou se tak dovolací soud nemohl zabývat.
Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud v bodě 21. napadeném rozsudku argumentuje:
„Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle odst. 2 téhož ustanovení nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.“
Dovolatelka namítá, že v dané věci nejde o zřízení „nové cesty“.
K tomu dovolací soud uvádí: Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud nevyšel ze skutkového zjištění, že má jít o novou cestu, jen citoval zákon (§1029 odst. 2 o. z.). Ostatně, i kdyby o skutkové zjištění šlo (a o to nejde), byl by jím odvolací soud v zásadě vázán (viz shora vyložené podmínky přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu).
Dále dovolatelka cituje rozsudek odvolacího soudu v bodě 22. a k tomu „namítá, že odvolací soud sice vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, ale takto zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil, neboť se zcela neodůvodněně odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu“. K tomu však další argumentaci nepřipojuje. Jen „nad rámec výše uvedeného dále poukazuje na to, že:
(i) v posuzované věci nejde o zřízení nové cesty;
(ii) dovolatel nabyl vlastnictví k nemovitostem v k. ú. Ruzyně dříve, než žalovaný;
(iii) dovolatel užíval předmětné pozemky v k. ú. Ruzyně dříve, než se žalovaný stal jejich vlastníkem;
(iv) přístup k nemovitostem ve vlastnictví dovolatele nelze zajistit jinak, což bylo prokázáno znaleckým posudkem znalce, jmenovaným soudem I. stupně“.
Ani zde však nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. To platí i pro další polemiku, kterou v této části kupí, jakož i pro polemiku s tím, co uvádí odvolací soud v rozsudku pod bodem 24.
Již jen na okraj, nad rámec zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání, se uvádí, že závěr o tom, že zřízením časově neomezených věcných břemen by došlo v zásadě k trvalému znehodnocení pozemků žalované, se podává z toho, že zatížení nemovitosti služebností představuje tzv. právní závadu, která, jak je obecně známo (§121 o. s. ř.), snižuje kupní cenu nemovitosti.
K námitce (opět bez vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i vymezení právní otázky), že „odvolací soud (ani soud I. stupně) se nezabýval tím, jaké důsledky/dopady má odepření zajištění přístupu formou věcného práva na hodnotu nemovitostí ve vlastnictví dovolatele“, a „odvolací soud upřednostňuje ochranu vlastnictví žalovaného“, se uvádí: Takový přístup vyplývá ze zákona; ten ukládá soudu, aby dbal, aby soused (žalovaný) byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen (§1029 odst. 2 o. z.), zatímco pohyb ceny pozemku žadatele v této souvislosti významným nečiní.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu