ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2517.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2517/2022-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) R. H . , b) J. H. , a c) M. M. , všech zastoupených JUDr. Lenkou Chalabalovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova 377/9, proti žalovaným 1) V. M., zastoupené JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38, a 2) R. H. , zastoupenému Mgr. Miroslavou Kůrovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti a určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 20 C 2/2021, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2022, č. j. 38 Co 206/2021-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 365 Kč k rukám JUDr. Lenky Chalabalové, advokátky se sídlem v Kyjově, Riegrova 377/9.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 20 C 2/2021-197, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že I. M. H., zemřelá XY (dále jen „zůstavitelka“), byla ke dni úmrtí podílovou spoluvlastnicí domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY, v rozsahu spoluvlastnického podílu 1/2 celku (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti ze dne 4. 2. 2019 uzavřená mezi žalovaným 2) jako dárcem a oprávněným a žalovanou 1) jako obdarovanou a povinnou je neplatná (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 38 Co 206/2021-233, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že zůstavitelka byla ke dni úmrtí podílovou spoluvlastnicí domu č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, v rozsahu spoluvlastnického podílu 1/2 celku (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání v rozsahu výroku I a III. Namítá že : 1) Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně řešil otázku procesního práva, a sice zda je na straně žalobců dána aktivní věcná legitimace a zda je v souvislosti s tím dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. Tuto otázku řešil odvolací soud podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, podle kterého je ve věci určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem; otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná. S ohledem na to, že žalobci v dědickém řízení neoznačili žádný majetek po zůstavitelce a v dědickém řízení nebyli ani posouzeni jako dědicové, má žalovaná 1) za to, že svou aktivní věcnou legitimaci a s tím související naléhavý právní zájem neprokázali. Nalézací soudy proto postupovaly nesprávně, pokud si otázku, kdo je dědicem, posoudily samy, a následně rozhodly ve věci samé. 2) Odvolací soud nesprávně řešil otázku hmotného práva, zda lze darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti ze dne 4. 9. 2019 považovat pro účely §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) za úplatnou, pokud byla kompenzována jak finančním plněním, tak zřízením věcného břemene, které se svým rozsahem blížilo dohodě o výměnku. Tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, z nějž se podává, že je-li v souvislosti s darovací smlouvou uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný §984 odst. 1 o. z. darovací smlouva zpravidla jako smlouva úplatná; úplatnost přitom nemusí spočívat pouze v protiplnění majetkové hodnoty. Odvolací soud přitom nezohlednil veškerá protiplnění žalované 1) vůči žalovanému 2), která byla učiněna v souvislosti s darováním. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalované 1) náklady řízení před soudy obou stupňů i náklady dovolacího řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Aktivní legitimace žalobců je dána a osvědčili i naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jedině soudní rozhodnutí umožní zápis do katastru nemovitostí a uplatnění dědického práva žalobců, jelikož zůstavitelka nebyla a není zapsána jako vlastník 1/2 domu a jedině určovací žalobou mohou žalobci dosáhnout změny zápisu a následného dědického řízení. Žalobci nesouhlasí s tím, že žalovanou 1) chrání §984 o. z., neboť na darovací smlouvu nelze pohlížet jako na úplatnou, pokud splacení půjčky bylo podmínkou převodu vlastnického práva a následné investice žalované 1) byly prováděny až po jejím nabytí vlastnického práva, tudíž žalovaná 1) investovala do svého vlastnictví, nikoliv že by tím poskytovala žalovanému 2) plnění jako oprávněnému ze služebnosti; obsah smlouvy nelze posuzovat jako dohodu o výměnku. Navrhli, aby bylo dovolání žalované 1) zamítnuto a žalobcům přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalované 1) uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a dovolání žalované 1) za nedůvodné. Dům byl postaven za trvání manželství se zůstavitelkou ze společných prostředků. Nesouhlasí s posouzením darovací smlouvy jako smlouvy úplatné blížící se dohodě o výměnku, neboť se žalovaný 2) i poté, co nemovitosti daroval, osobně i finančně podílel velkou měrou na rekonstrukci domu a společně s žalovanou 1) hradil veškeré energie. Současně nesouhlasí s námitkou žalované 1), že žalobci nejsou ve sporu aktivně věcně legitimováni, neboť se jedná o dědice zůstavitelky a mají tudíž naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitelky jakožto zákonní dědicové. Navrhl, aby bylo dovolání žalované 1) zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka namítá, že v projednávané věci není dána aktivní věcná legitimace žalobců k podání žaloby, přičemž tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013), neboť sám posuzoval, zda jsou žalobci dědici zůstavitelky, ačkoliv tato otázka může být posouzena pouze v rámci dědického řízení.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje závěr o tom, kdo jsou dědici zůstavitelky; odvolací soud se tak od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odvolací soud v bodě 11 napadeného rozhodnutí uvedl, že na základě provedeného dokazování (kterým je dovolací soud vázán) nemá pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobců k vedení sporu v projednávané věci, neboť se jedná o jediné osoby přicházející v úvahu jako její právní nástupci – žalobci a) a b) jsou děti zůstavitelky, žalobce c) byl její poslední manžel.
Shodně na aktivní věcnou legitimaci žalobců nahlížel i soud prvního stupně, který v bodě 32 svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka nezanechala závěť, v úvahu jako dědicové připadají osoby, které za dědice povolává zákon – děti a manžel, přičemž žalobci a) a b) jsou děti zůstavitelky a žalobce c) manžel zůstavitelky. S ohledem na skutečnost, že žalobu na určení vlastnického práva zůstavitelky podali všichni možní dědicové společně, není zde pochyb o jejich vůli a nedochází tím ani k ohrožení dědického práva jiné osoby, neboť taková osoba neexistuje. Proto soud prvního stupně z důvodu hospodárnosti řízení neustanovoval opatrovníka neznámým dědicům zůstavitelky, a současně měl za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobců.
Nalézací soudy tedy v projednávané věci závazně nestanovily okruh dědiců a nepostavily na jisto, kdo jsou nebo nejsou dědici zůstavitelky, pouze uvedly, kdo přichází jako případný dědic do úvahy. Obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu proto není závěr, že žalobci jsou dědici zůstavitelky, ale pouze závěr, že s ohledem na provedené dokazování (zejména skutečnost, že zůstavitelka nezanechala závěť) žalobci jako jediní přicházejí v úvahu jako dědicové (nikoliv, že by bylo závazně určeno, že dědici skutečně jsou).
A s ohledem na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí závěr, že žalobci jsou dědici zůstavitelky, neučinil, od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu se nemohl odchýlit.
Současně dovolací soud pouze na okraj poznamenává, že předmětem dovolacího přezkumu není formulace žalobního petitu, dovolací soud se jí proto – vázán dovolacími námitkami – nezabýval.
Dovolatelka dále namítá, že darovací smlouva a smlouva o zřízení služebnosti ze dne 4. 9. 2019 měla být pro účely §984 odst. 1 o. z. posouzena jako smlouva úplatná, neboť se svým obsahem blížila smlouvě o výměnku, jak uzavřel soud prvního stupně; odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018).
Dovolací soud v této souvislosti především poukazuje na to, že dovolatelka se formulací uvedené právní otázky snaží o zohlednění individuálních smluvních okolností mezi žalovanými, aniž by bylo možno v této souvislosti formulovat obecnější právní otázku.
Uplatněná námitka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posouzení obsahu předmětné smlouvy od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §984 odst. 1 věty první o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu.
Podle §2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.
Podle §1257 odst. 1 o. z. věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.
Podle §2707 odst. 1 o. z. smlouvou o výměnku si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti s jejím převodem pro sebe nebo pro třetí osobu požitky, úkony nebo práva sloužící k zaopatření na dobu života nebo na dobu určitou a nabyvatel nemovité věci se zavazuje zaopatření poskytnout. Není-li stanoveno nebo ujednáno jinak, rozhoduje pro obsah práv výměnkáře místní zvyklost.
Z výše uvedených ustanovení je zřejmé, že jednou z podmínek aplikace §984 odst. 1 o. z. je, aby smlouva, na jejímž základě došlo k nabytí vlastnického práva, byla uzavřena jako smlouva úplatná. Darovací smlouva je přitom smlouvou bezúplatnou.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018 (uveřejněného pod č. 69/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupného rovněž na www.nsoud.cz ), namítané též v dovolání žalované 1), se sice podává, že „je-li v souvislosti s darovací smlouvou uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný §984 odst. 1 o. z. darovací smlouva zpravidla jako smlouva úplatná“, závěry tohoto rozhodnutí nicméně nejsou projednávané věci s ohledem na obsah smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) zcela přiléhavé, nelze je proto v této věci použít.
Dovolací soud předně uvádí, že z citovaného rozhodnutí se nepodává, že by darovací smlouva uzavřená společně se smlouvou o výměnku musela být posuzována vždy jako smlouva úplatná, ale pouze takové posouzení není rozhodovací praxí – samozřejmě s ohledem na obsah konkrétní smlouvy – vyloučeno, přestože darovací smlouva je pojmově bezúplatnou smlouvou. A současně, aby mohly být závěry tohoto rozhodnutí vztaženy na projednávanou věc, musela by smlouva uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) svým obsahem skutečně odpovídat darovací smlouvě uzavřené spolu se smlouvou o výměnku ve smyslu §2707 odst. 1 o. z.; to však odvolací soud z obsahu předmětné smlouvy nedovodil.
Odvolací soud vycházel nejprve obecně z důvodové zprávy k §1257–1259 o. z. a §1303–1308 o. z. ohledně rozdělení věcných břemen na služebnosti a reálná břemena, přičemž uvedl, že pro služebnosti je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání), zatímco reálné břemeno zavazuje vlastníka obtížené věci k určitému konání a tím se liší od služebnosti. Výměnek je přitom zaopatřovací závazek, který se zřizuje jako reálné břemeno a zahrnuje různá plnění.
Odvolací soud pak posoudil konkrétně obsah darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 4. 2. 2019 uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) – (dále též jen „darovací smlouva“), a to tak, že uzavřel, že úmyslem účastníků darovací smlouvy nebylo sjednat dohodu o výměnku podle §2707 odst. 1 o. z., ale zřídit služebnost podle §1257 o. z. spočívající v bezplatném doživotním bydlení v předmětném domě. V samotné smlouvě je doživotní bezplatné užívání předmětného domu výslovně označeno jako služebnost, tudíž pokud by bylo úmyslem stran smlouvy uzavřít smlouvu o výměnku, měla být tato terminologie použita. Navíc, byla-li by smlouva o převodu nemovité věci uzavřena v souvislosti se zřízením výměnku, nebylo by možné od ní odstoupit pro neplnění povinnosti osobou zavázanou k výměnku; v předmětné darovací smlouvě však byla možnost odstoupení od smlouvy účastníky výslovně ujednána. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva není podle svého obsahu smlouvou o výměnku a jako taková nemůže být posuzována jako smlouva úplatná. V důsledku toho dále uzavřel, že se žalovaná 1) nemůže domáhat své dobré víry ve smyslu §984 odst. 1 o. z., neboť toto ustanovení lze aplikovat pouze na úplatný převod vlastnického práva, což v projednávané věci splněno nebylo.
Z obsahu smlouvy ani na základě skutkových okolností souzené věci zjištěných v řízení před soudy nižších stupňů (kterými je dovolací soud vázán) nelze dovodit úmysl žalované 1) a žalovaného 2) uzavřít spolu s darovací smlouvou i smlouvu o výměnku, nýbrž pouze smlouvu o zřízení služebnosti. Nelze pak přisvědčit ani argumentaci dovolatelky rozhodovací praxí Ústavního soudu ohledně principu spravedlivého uspořádání práv, pokud z obsahu smlouvy nelze žádným způsobem dovodit, že by úmyslem stran bylo zřízení výměnku, a nikoliv běžné služebnosti, tudíž darovací smlouvu nelze považovat za úplatnou, a proto se žalovaná nemůže domáhat své dobré víry na základě §984 odst. 1 o. z. Právě naopak opačný závěr by vybočoval z mezí požadavků na spravedlnost rozhodnutí, pokud by žalovaná 1) měla nabýt vlastnické právo k nemovitosti na základě své dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, přestože by se v jejím případě nejednalo o úplatný převod, který je však jednou ze zákonných podmínek aplikace §984 odst. 1 o. z.
Odvolací soud tak zjevně nahlížel na darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti jako na dvě samostatné smlouvy; a to oproti úpravě smlouvy o výměnku (§2707 odst. 1 o. z.), kdy si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti s jejím převodem pro sebe nebo pro třetí osobu požitky, úkony nebo práva sloužící k zaopatření na dobu života nebo na dobu určitou a nabyvatel nemovité věci se zavazuje zaopatření poskytnout.
Uzavření darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti ve prospěch dárce je v praxi zcela běžné, ale samo o sobě nezakládá předpoklad, že by jen z důvodu uzavření smlouvy o zřízení služebnosti měla být darovací smlouva považována pro účely §984 o. z. bez dalšího za úplatnou. Odvolací soud nadto neučinil ani závěr, že by se obsahově smlouva o zřízení služebnosti měla blížit smlouvě o výměnku, přičemž zdůraznil odlišnost obou typů smluv.
Dovolatelka v dovolání dále namítá úplatnost darovací smlouvy z toho důvodu, že darovací smlouva byla kompenzována „finančním plněním“.
Nalézací soudy v této souvislosti učinily skutkové zjištění, že se žalovaní „společně dohodli, že se dům zrekonstruuje z velké části z jejích (žalované – poznámka dovolacího soudu) peněz až poté, co jí jej žalovaný 2) daruje.“ Takové ujednání však nevypovídá o ničem jiném než o ochotě dovolatelky vynaložit na rekonstrukci domu finanční prostředky, až k němu nabude vlastnické právo. To je však zcela logické a běžné a se samotnou povahou následně uzavřené darovací smlouvy to nemá nic společného, neboť po převodu vlastnického práva pak již dovolatelka investovala finanční prostředky do svého výlučného majetku.
Vychází-li dovolací soud z toho, že posouzení, zda v konkrétním případě je z pohledu §984 odst. 1 o. z. darovací smlouva smlouvou bezúplatnou či úplatnou s východiskem smlouvy bezúplatné, může závěry nalézacích soudů vyslovené v daném ohledu zpochybnit pouze tehdy, jestliže by byly zjevně nepřiměřené. Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že v daném individuálním případě je namístě vyjít z východiska o bezúplatnosti darovací smlouvy, přičemž v dané věci nebyly shledány důvody, které by toto východisko posunuly do roviny úvah o splnění předpokladu úplatnosti, nelze považovat jeho závěry za zjevně nepřiměřené.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná 1) ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu