ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2525.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2525/2022-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. T. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, proti žalovaným 1) Rozváděče Vsetín, s. r. o. , se sídlem ve Vsetíně, Jiráskova 2190, IČO: 24839183, zastoupené Mgr. Tomášem Všetečkou, LL.M., advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, 2) JAPA Vsetín spol. s r. o. , se sídlem ve Vsetíně, Jiráskova 802, IČO: 25897357, zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, a 3) PROMET FOUNDRY, a. s. , se sídlem ve Vsetíně, Jiráskova 1327, IČO: 25832913, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 114/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2022, č. j. 71 Co 272/2021-517, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 2) Mgr. Michala Mitury, advokáta se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 7 C 114/2017-410, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY vzniklého oddělením od pozemku parc. č. XY, parc. č. XY vzniklého oddělením od pozemku parc. č. XY, parc. č. XY vzniklého oddělením od pozemku parc. č. XY a parc. č. XY vzniklého oddělením od pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. a obci XY, které jsou specifikovány geometrickým plánem č. 6300-228/2011 ze dne 14. 9. 2011 vyhotoveným společností GEODETA spol. s r. o. (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 71 Co 272/2021-517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř., a to v otázce provedení důkazu, neboť z důvodu neprovedení důkazu výslechem svědka – advokáta J. D. – došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a v důsledku toho i k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Nesprávnost postupu soudů nižších stupňů spatřuje jednak v samotném neprovedení důkazu, dále též v nedostatečném odůvodnění jeho neprovedení a současně v předjímání obsahu výpovědi tohoto svědka. Žalobce má za to, že na základě této svědecké výpovědi by byla zpochybněna dobrá víra žalované 2), neboť tento advokát zastupoval žalobce v rámci restitučního řízení a současně zastupoval i žalovanou 2) při sepsání kupní smlouvy ohledně sporné nemovitosti. Žalobce přitom uvádí, že advokát J. D. měl žalovanou 2) informovat o probíhajícím restitučním řízení, v rámci kterého si žalobce nárokoval vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, podle kterého o. s. ř. nevylučuje, aby jako svědek byl v řízení slyšen také advokát, případně i advokát účastníka řízení, přičemž nelze z důvodu povinnosti mlčenlivosti advokáta stanovené §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) advokáta vůbec nepředvolat. Poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, ze kterého se podává, že výslech advokáta má proběhnout alespoň za účelem jednoznačného zjištění, zda je advokát mlčenlivostí skutečně vázán, a dále že pokud soud provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu důsledně odůvodnit. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a plně v souladu s právními předpisy. Namítá, že informace předkládaná žalobcem ohledně toho, že advokát J. D. měl žalovanou 2) informovat o probíhajícím restitučním řízení, je v rozporu s provedeným dokazováním, a to zejména se svědeckou výpovědí bývalého jednatele žalované 2) a rovněž s účastnickou výpovědí současného jednatele žalované 2), kteří shodně uvedli, že předmětný pozemek kupovali v dobré víře a nevěděli, že probíhalo restituční řízení. Oproti žalobci má navíc žalovaná 2) za to, že odvolací soud řádně a dostatečně odůvodnil neprovedení výslechu svědka, přičemž opětovně provedl důkaz kupní smlouvou, při níž měl daný advokát žalovanou 2) zastupovat, čímž tuto skutečnost vyvrátil, neboť uzavřel, že tento advokát jednal pouze ve věci úschovy kupní ceny, nikoliv jako právní zástupce žalované 2). Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07 nepovažuje za relevantní, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo otázky hodnocení důkazu – svědecké výpovědi advokáta jakožto zástupce účastníka řízení, a v rozhodnutí Ústavního soudu šlo o neprovedení důkazu výslechem svědka – advokáta, jenž měl být vyslechnut mimo jiné za účelem zjištění, zda zastupoval obě smluvní strany či nikoliv. Neprovedením výslechu advokáta J. D. tak nebylo zabráněno zjištění podstatných informací pro řízení. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto, případně zamítnuto a současně aby dovolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení.
Žalovaná 1) a žalovaná 3) se k dovolání žalobce nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti s ohledem na způsob vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v úvodu dovolání, kde žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, což jsou dva různé předpoklady přípustnosti dovolání, které vedle sebe nemohou obstát, neboť nemůže současně existovat ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, v rozporu s níž by odvolací soud rozhodl, pokud dovolací soud sám předmětnou otázku ve své praxi řeší rozdílně. Z dalšího obsahu dovolání se nicméně podává, že žalobce namítá toliko rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s jedním konkrétním rozhodnutím dovolacího soudu, potažmo s rozhodnutím Ústavního soudu.
Žalobce namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně zjistil skutkový stav věci, na základě čehož dospěl k nesprávnému právnímu posouzení v otázce vydržení předmětného pozemku žalovanou 2), pokud neprovedl výslech svědka – advokáta J. D. – jehož svědeckou výpovědí měla být zpochybněna dobrá víra žalované 2), čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů – konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu v rozporu.
Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 (dostupného na www.nsoud.cz ), závěry tohoto rozhodnutí nejsou v projednávané věci přiléhavé, byť je v něm taktéž řešena problematika důkazu svědeckou výpovědí advokáta. Toto rozhodnutí se totiž zabývá až hodnocením provedeného důkazu – výpovědi svědka (advokáta a současně zástupce jednoho z účastníků řízení), a to zejména co se týče věrohodnosti výpovědi svědka, navíc s konstatováním, že takový důkaz zpravidla nebude důkazem rozhodujícím, ale pouze důkazem, který je součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje.
S dovolatelem lze tedy souhlasit potud, že důkaz výslechem svědka, který je advokátem (a současně může být navíc i zástupcem jednoho z účastníků v tomtéž řízení, v němž má být slyšen jako svědek) není obecně vyloučen. S tímto závěrem nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) neodmítl vyslechnout žalobcem navrhovaného svědka paušálně pouze z toho důvodu, že se jedná o advokáta, ale neprovedení důkazu založil na jiných okolnostech (viz dále).
S ohledem na to, že v projednávané věci tedy k navrhovanému výslechu advokáta soudy nepřistoupily (se současným zdůvodněním, proč tak neučinily), nelze napadené rozhodnutí poměřovat se závěry žalobcem namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, neboť toto rozhodnutí se zabývá až zejména tím, jakým způsobem má být v rámci hodnocení důkazů se svědeckou výpovědí podanou advokátem ze strany soudu naloženo. Napadené rozhodnutí tak nemůže být s namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu v rozporu.
Co se týče pak namítaného rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů reprezentovanou např. žalobcem uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07 (dostupným na https://nalus.usoud.cz ), dovolací soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o opomenutý důkaz a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani s touto rozhodovací praxí v rozporu, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) jasně a podrobně vysvětlil, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Odvolací soud (ani předtím soud prvního stupně) nepřistoupil k provedení důkazu výslechem svědka – advokáta J. D. – navrhovaného žalobcem; v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně řádně a zcela dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů výslech svědka nebyl proveden. Žalobce pak v rámci dovolací argumentace vyjadřuje svůj nesouhlas s důvody odmítnutí důkazu, k čemuž však dovolací soud nemá, co by odvolacímu soudu v kontextu namítané rozhodovací praxe Ústavního soudu vytknul, neboť odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vyjádřil, jaké důvody ho k odmítnutí důkazu vedly, přičemž tyto důvody nepovažuje dovolací soud za nijak nepřiměřené, a naopak odůvodnění považuje v kontextu projednávané věci za logické a zcela dostatečné, a to tím spíše, pokud je podle rozhodovací praxe dovolacího soudu navíc třeba přihlédnout rovněž k tomu, že svědecká výpověď advokáta by zpravidla neměla být stěžejním (či dokonce jediným) důkazem prokazujícím určité tvrzení (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 citované výše).
Soud prvního stupně (bod 14 jeho rozhodnutí) obecně uzavřel, že výslech J. D. by s ohledem na zákaz podle zákona o advokacii uplatňovat informace získané při zastupování klienta v jiném řízení a zároveň s ohledem na povinnost mlčenlivosti, které jej žalovaná 2) výslovně odmítla zprostit, nemohl přispět k objasnění věci, tudíž nebyl proveden. Ač značná část dovolání směřuje právě k otázkám spojeným s povinností mlčenlivosti, přehlíží, že na okolnostech vztahujících se právě k otázkám spojeným s mlčenlivostí odvolací soud neprovedení navrženého důkazu vůbec nezaložil. Odvolací soud se tímto důkazním návrhem v rámci odvolacího řízení zabýval znovu a podrobněji a oproti soudu prvního stupně pro něj důvodem pro nepředvolání tohoto svědka nebyla skutečnost, že je jakožto advokát vázán povinností mlčenlivosti.
Provedení důkazu výslechem J. D. poměřoval odvolací soud žalobním tvrzením, že J. D. měl být zástupcem žalované 2) při uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2009.
Odvolací soud (bod 8 jeho rozhodnutí) proto doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 27. 8. 2009, z níž zjistil, že advokát J. D. ve skutečnosti nevystupoval při jejím uzavření jako zástupce žádné ze stran kupní smlouvy, nýbrž jako advokát zajišťoval pouze advokátní úschovu v souvislosti s úhradou kupní ceny. Následně pak odvolací soud (bod 16 jeho rozhodnutí) hodnotil jako nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaná 2) nemohla být v dobré víře, že se stala vlastnicí pozemku, když ji při uzavření kupní smlouvy zastupoval advokát J. D., který rovněž zastupoval žalobce (podle zjištění soudu prvního stupně) v určité fázi restitučního řízení týkajícího se sporných nemovitostí, neboť bylo prokázáno, že J. D. zástupcem žalované 2) navzdory tvrzení žalobce ve skutečnosti nebyl. Vystupoval pouze jako účastník smlouvy o advokátní úschově, která se vztahovala k úhradě kupní ceny z kupní smlouvy. Odvolací soud tudíž neměl za to, že za této situace by se jako advokát měl blíže zabývat obsahem kupní smlouvy, u které nevystupuje jako zástupce žádné ze smluvních stran, a porovnávat či ztotožňovat jej se soudním řízením, v němž vystupoval jako advokát, a měl mít tedy jakýkoliv relevantní důvod o probíhajícím restitučním řízení (probíhajícím navíc mezi zcela jinými účastníky) žalovanou 2), kterou nezastupoval, informovat. Odvolací soud tudíž měl za to, že by výslech tohoto svědka nemohl přinést informaci, jež by byla důvodem pro konstatování o přerušení dobré víry na straně žalované 2), a proto důkaz neprovedl.
Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená, odpovídá zákonným požadavkům na náležitost odůvodnění vyplývajícím z §157 odst. 2 o. s. ř. a je ji nutno vnímat také v souvislosti se zjištěním učiněným soudem prvního stupně – ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 27. 8. 2009 – že prodávající prohlásil, že je oprávněn s převáděnými nemovitostmi nakládat, jeho vlastnické právo není nijak ohroženo probíhajícími soudními spory či jinými řízeními, a dále potvrdil, že ke dni uzavření kupní smlouvy nebyla uzavřena žádná smlouva, která by znemožňovala provést převod vlastnického práva nebo která by zakládala nárok třetí osoby k převáděným nemovitostem, anebo která by kupujícího nějakým jiným způsobem ve výkonu vlastnického práva omezovala.
Odvolací soud také správně zdůraznil, že žalobce, ač mohl, sám potvrdil, že žalované ani jejich právní předchůdce nikdy neupozornil na skutečnost, že pozemky jsou zatíženy restitučním nárokem, kterého se domáhá, čímž by jejich dobrou víru zjevně eliminoval.
Veškerá dovolací argumentace se navíc vztahuje k žalované 2). Žalobce, byť ohlašuje napadení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zcela pomíjí důvody, pro které odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči žalované 1) – (absence okolností zpochybňujících její dobrou víru) a žalované 3) – (nedostatek její pasivní legitimace). Jinak řečeno, ve vztahu k žalovaným 1) a 3) dovolání vůbec žádnou argumentaci neobsahuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu