ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2545.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2545/2023-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) Š. M., a b) H. J. , obou zastoupených JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze, Elišky Krásnohorské 10, proti žalovanému Z. T. , zastoupenému Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 1616/29, o vydání dokumentů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 221/2020, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 63/2023
-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 26 C 221/2020-149, zastavil řízení pro zpětvzetí ohledně povinnosti vydat dokumenty blíže specifikované ve výroku I. Výrokem II uložil žalovanému povinnost „vydat žalobkyním společně a nerozdílně platnou nájemní smlouvu uzavřenou s J. D., nebo jeho právní předchůdkyní, ohledně nájmu bytu č. 6 v domě XY, včetně případných dodatků či oznámení o změně výše nájemného, evidenční (výpočtový) list k bytu č. 6 v domě XY, užívanému nájemníkem J. D.“. Výrokem III zamítl žalobu, aby byl žalovaný „povinen předložit žalobkyním“ dokumenty blíže v tomto výroku specifikované a konečně výrokem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 63/2023-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud nesprávně považoval žalobní návrh za vindikační žalobu, ačkoliv jej měl považovat za nárok vyplývající z povinností při správě společné věci, přičemž nesprávně po žalobkyních požadoval prokázání držby předmětných dokumentů žalovaným. Za chybný tak považují závěr o „objektivní nemožnosti poskytnutí dokumentů žalovaným“. Napadené rozhodnutí podle názoru žalobkyň závisí zejména na vyřešení otázky, „zda k úspěšnosti žaloby o poskytnutí dokladů k nemovitostem jejich spoluvlastníkem, jemuž byla svěřena správa dotyčných nemovitostí, je nutné prokázat (tak jako u vindikační žaloby), že žalovaný v době rozhodování soudu požadované doklady (dokumenty) drží, a otázky, zda z neprokázání jejich držení žalovaným lze usuzovat na objektivní nemožnost jejich poskytnutí.“ Tyto otázky považují za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. K dovolatelkám namítanému nesprávnému posouzení žalobního návrhu:
8. Podle §1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
9. Podle §1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.
10. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ) mimo jiné vyplývá, že „spory o předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí nemají být spory o jednotlivé listiny a dokumenty, ale o získání souhrnných informací, které se týkají správy společné věci na podkladě listin a dokumentů, ze kterých tyto souhrnné informace budou vyplývat.“
11. Žalobkyně již v podané žalobě formulovaly žalobní petit tak, že požadovaly vydání konkrétních, jednotlivě specifikovaných listin, vztahujících se k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY a na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY. K vyhovění požadavku podle §1118 o. z. má být žalobní petit formulován obecně a na jeho základě by měl spoluvlastník obdržet od žalované strany souhrn informací a podkladů informujících spoluvlastníka o stavu věci, realizaci její užitné hodnoty a výsledcích hospodaření a nakládání s ní za určité období, tedy souhrnné informace (viz výše). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly vydání jednotlivých listin, nikoliv shrnujících informací o nakládání se společnou věcí, odvolací soud posoudil jejich žalobní návrh správně, když návrh považoval za žalobu na vydání věci ve smyslu §1040 o. z.
12. K otázkám žalobkyň, které považují v dovolací praxi za dosud neřešené:
13. Pokud dovolatelky namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek zda k úspěšnosti žaloby o poskytnutí dokladů k nemovitostem jejich spoluvlastníkem, jemuž byla svěřena správa dotyčných nemovitostí, je nutné prokázat (tak jako u vindikační žaloby), že žalovaný v době rozhodování soudu požadované doklady (dokumenty) drží, zda z neprokázání jejich držení žalovaným lze usuzovat na objektivní nemožnost jejich poskytnutí a tyto považují za dosud neřešené, pak na posouzení uvedených otázek (s přihlédnutím k výše uvedenému) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jelikož je žalobkyně staví na jiné právní kvalifikaci, než jakou odvolací soud provedl.
14. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud dodává, že k otázce důkazního břemene ve věcech žaloby na vydání věci se dovolací soud opakovaně vyjádřil v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018. Co se pak týče závěru o tom, že žalobkyně neprokázaly držbu požadovaných dokumentů žalovaným, jedná se o závěr skutkový (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018), pročež toto posouzení dovolacímu přezkumu nepodléhá. I zde ostatně zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání.
15. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
16. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu