ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2587.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2587/2023-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Společenství vlastníků P., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 6, proti žalovanému statutárnímu městu Brno , IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánského náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, o určení vlastnického práva ke kanalizaci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 165/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2023, č. j. 19 Co 173/2021-318, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jana Streličky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jako „soud prvního stupně), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 1563/2020-228 (kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí v této věci, a to rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 108 C 165/2017-162, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 108 C 165/2017-182, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 174/2019-192), rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 108 C 165/2017-269, určil, že žalovaný je vlastníkem kanalizační betonové přípojky DN 200 umístěné v pozemcích parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, vedoucí podél bytových domů na adrese XY č. p. XY, XY, XY a XY, č. or. XY, XY, XY a XY, stojících na pozemcích parc. č. st. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, a to až do místa napojení do jednotné kanalizace DN 800 umístěné v pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětná kanalizační přípojka“; výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
2. Krajský soud v Brně (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 19 Co 173/2021-318, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva žalovaného ke kanalizační přípojce zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že se nepřipouští vedlejší účastenství České republiky, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, na straně žalobce (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III – V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující závěr, že vlastníkem shora specifikované kanalizační přípojky je žalovaný.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v níže uvedených právních otázkách, „které jsou mezi nalézacím a odvolacím soudem posouzeny rozdílně“. K tomu dodává, že žádná z těchto otázek nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobce formuluje tyto právní otázky:
- „otázka přechodu vlastnictví ke kanalizaci z vlastnictví státu do majetku žalovaného z hlediska platných právních předpisů, zejména zák. č. 172/1991 Sb., v návaznosti na zákon č. 425/1990 Sb.,
- otázka výkonu správy města Brna veřejné kanalizace na jeho území z hlediska platných právních předpisů, zejména zák. č. 172/1991 Sb., v návaznosti na zákon č. 425/1990 Sb.,
- otázka, zda předmětná kanalizace tvoří součást stokové sítě,
- otázka, zda předmětná kanalizace je kanalizací veřejnou či kanalizační přípojkou soukromou sloužící pouze domům XY, XY, XY, XY,
- otázka právní povahy domu (domů) XY, zda jde o jeden bytový dům nebo o 4 bytové domy,
- otázka, kde končí vnitřní kanalizace každého z těchto 4 domů ev. jednoho domu, pokud by názor o jednom bytovém domu zaujal Nejvyšší soud.“
5. S řešením těchto právních otázek ze strany odvolacího soudu žalobce nesouhlasí. V dovolání s tímto řešením polemizuje a ztotožňuje se s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně.
6. Nesouhlasí rovněž s postupem odvolacího soudu, který měl podle žalobce uvést, že se nelze domáhat určení vlastnického práva k předmětné kanalizaci, má-li být součástí stokové sítě. Podle žalobce měl odvolací soud dovolatele upozornit na možnost jiného právního posouzení věci ve smyslu §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Má také za to, že odvolací soud se důsledně neřídil právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1563/2020. Dále napadá i postup odvolacího soudu, který posoudil návrh žalobce na přistoupení České republiky do řízení jakožto vedlejšího účastníka jako obstrukční jednání. Napadá rovněž závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání předně namítá, že dovolání žalobce není přípustné. Obsahem podstatné části dovolání je pouhé zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci a jeho právního posouzení provedeného odvolacím soudem. Otázky, které žalobce formuluje, nemají přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Na základě takových otázek nemůže být přípustnost dovolání založena. Podle žalovaného nelze přípustnost dovolání ani opřít o tvrzení, že právní otázky byly rozdílně posouzeny nalézacím a odvolacím soudem.
9. Žalovaný se dále ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu v této věci. Má rovněž za to, že odvolací soud se řádně vypořádal se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1563/2020. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl.
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
13. „Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
14. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 916/2023). Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
15. V posuzované věci považuje Nejvyšší soud za důležité předně uvést, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit tvrzení dovolatele, že právní otázky, které dovolatel klade, jsou mezi nalézacím a odvolacím soudem posouzeny rozdílně. Takto není definován žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
16. Otázky formulované dovolatelem (uvedené shora) rovněž postrádají obecný přesah a směřují jen k individuálnímu postupu soudu v projednávané věci, a proto nemohou založit přípustnost dovolání. Obsahem podstatné části dovolání je pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci by mělo být podle názoru žalobce jiné.
17. V souvislosti s podstatnou částí těchto otázek (např. otázka právní povahy předmětné kanalizační přípojky či právní povahy domů, u nichž se kanalizační přípojka nachází) žalobce rovněž nevymezuje, v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce v těchto částech dovolání zpravidla nepoukazuje na žádnou právní normu (a její výklad), na základě které má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci.
18. Opodstatněná není rovněž námitka žalobce, že odvolací soud „vůbec neřešil otázku právní úpravy platné v době vzniku kanalizace v letech 1960-1961“. Žalobce má tak za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1563/2020. Především je nutné uvést, že žalobce v této souvislosti nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani jakým způsobem by měl být některý z předpokladů přípustnosti dovolání naplněn.
19. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že tato námitka žalobce není důvodná. Odvolací soud posuzoval požadavek žalobce na určení vlastnického práva a rovněž zkoumal, zda žalovaný nenabyl v minulosti na základě relevantní právní skutečnosti vlastnické právo k objektu vymezenému žalobcem. Odvolací soud tedy nerozhodl o zamítnutí žaloby jen z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, jak v části dovolání naznačuje žalobce (odvolací soud se požadavkem žalobce zabýval rovněž za předpokladu, že předmětná kanalizační přípojka je samostatnou věcí v právním slova smyslu). Odvolací soud (vázán mimo jiné závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, rozsudku ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 1563/2020-228) podrobně hodnotil jednotlivé právní skutečnosti a důkladně posuzoval, zda žalovaný nabyl (mohl nabýt) vlastnické právo k části kanalizace vymezené v žalobě. Odvolací soud své závěry rovněž řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze označit za nepřezkoumatelné.
20. Jen na okraj považuje Nejvyšší soud za důležité uvést, že odvolací soud dovodil, že žalovaný nemohl nabýt bez dalšího vlastnické právo k předmětné kanalizační přípojce na základě §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném ke dni 24. 5. 1991, již jen z toho důvodu, že k této kanalizační přípojce příslušelo právo hospodaření státnímu podniku (a v takovém případě mohlo přejít vlastnické právo pouze na základě žádosti obce ve smyslu §5 zákona č. 172/1991 Sb.). Tento závěr odvolacího soudu však žalobce v dovolání relevantním způsobem nezpochybňuje (pouze namítá, že právo hospodaření k této věci náleželo příslušnému národnímu výboru)
21. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce, že odvolací soud měl žalobce poučit o jiném právním názoru ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., nebo námitka, že odvolací soud měl připustit účast České republiky jako vedlejšího účastníka. V souvislosti s těmito námitka žalobce neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání tak trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
22. Dovolání žalobce do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroků o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu