ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2626.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2626/2023-784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované J. F. , zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 299/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 11 Co 222/2022-728, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 11 Co 222/2022-728, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení 30 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Bohuslava Rolla, advokáta se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 9 C 299/2006-673, do výlučného vlastnictví žalobce přikázal tam specifikované věci v hodnotě 223 400 Kč a do výlučného vlastnictví žalované přikázal věci v hodnotě 29 657 695 Kč (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 64 500 Kč představující ke dni 2. 6. 2005 polovinu ceny práva vyplývajícího ze smlouvy o finančním leasingu motorového vozidla tov. značky Škoda Fabia (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů 14 241 550 Kč (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč představující polovinu kupní ceny za prodej nemovitosti v XY (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 11 Co 222/2022-728, rozsudek soudu prvního stupně a) změnil ve výroku I tak, že specifikoval věci, které připadly do výlučného vlastnictví žalované, b) změnil ve výroku III tak, že výše vypořádacího podílu činí 14 270 914,50 Kč, a c) zrušil výroky II a IV (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž předložila otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a sice otázku, zda lze v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“), které bylo zahájeno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale ukončeno za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ocenit hodnotu nemovitostí spadajících do SJM zaniklého 2. 6. 2005 tak, že jejich hodnota se vypočte podle aktuálních cen ke dni soudního vypořádání a podle stavu ke dni soudního vypořádání bez zohlednění osobní účasti žalované na jejich zhodnocení. Soudnímu znalci bylo zadáno, aby ocenil předmětné nemovitosti na základě hodnoty ke dni vypořádání SJM, tedy ke dni 10. 9. 2021, ale s ohledem na stav nemovitosti ke dni zániku SJM, tedy k 2. 6. 2005. Znalec však prakticky ocenil nemovitosti hodnotou i stavem ke dni soudního vypořádání SJM. Ve znaleckém posudku nezohlednil námitky žalované, na které odkazovala již v rámci soudního jednání dne 16. 3. 2022, dále v seznamu listinných dokumentů uvádí mapy nemovitostí z roku 2021 a fotodokumentace je taktéž z roku 2021. V celém znaleckém posudku není zmínka o tom, že by znalec zjišťoval konkrétně stav nemovitosti ke konci roku 2005. Nebylo vycházeno ani z dřívějšího posudku, kde byly fotografie z roku 2011. Hodnota nemovitostí je tak stanovena podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, které se však týká případů, v nichž k zániku SJM došlo podle zákona č. 89/2012 Sb. Dále soudy postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou, neboť nezohlednily specifické okolnosti případu, které by vedly k zohlednění stavu a hodnoty nemovitostí ke dni vypořádání společného jmění manželů, tedy k 2. 6. 2005, eventuálně k výpočtu podílu na vypořádaném majetku. Žalovaná od zániku SJM výlučně nemovitosti užívá, v souvislosti s nimi podniká a po celou dobu 18 let je zhodnocuje. Soudy nezohlednily platby za pozemky od 2. 6. 2005 na účet Pozemkového úřadu ČR a že nemovitosti jsou dosud stále zatíženy splátkami, předkupním a zástavním právem. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 2060/97. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Dále navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť zaplacení tak vysoké částky by pro ni jako podnikatelku mohlo být likvidační.
Žalobce ve vyjádření k dovolání stručně uvedl, že s rozsudky nalézacích soudů souhlasí. Dále se vyjádřil k návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná měla na dotaz soudu uvést, že peníze na vyplacení vypořádacího podílu má, má je uložené na účtech, v trezoru a v bankovní schránce. Měla tedy vědomost o povinnosti vyplatit vypořádací podíl a deklarovala svoji solventnost. Dále uvedl, že žalovaná na vypořádávaných pozemcích hospodaří a pobírá značné dotace. Sama pak má majetek v hodnotě desítek milionů korun. Navrhl, aby byl návrh na odklad vykonatelnosti zamítnut a aby dovolání bylo zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná vymezila otázku, zda lze v řízení o vypořádání SJM, které bylo zahájeno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale ukončeno za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ocenit hodnotu nemovitostí spadajících do SJM zaniklého 2. 6. 2005 tak, že jejich hodnota se vypočte podle aktuálních cen ke dni soudního vypořádání a podle stavu ke dni soudního vypořádání bez zohlednění osobní účasti žalované na jejich zhodnocení.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019 (dostupné stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )]. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Argumentace předestřená žalovanou přitom ulpívá právě v rovině polemiky s hodnocením důkazů znaleckými posudky odvolacím soudem. Vychází totiž z toho, že znalec ocenil předmětné nemovitosti podle stavu ke dni soudního vypořádání.
Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 26) jasně konstatoval, že souhlasí se soudem prvního stupně, jenž vycházel ze znaleckého dokazování, podle kterého byla stanovena obvyklá cena nemovitých věcí podle stavu ke dni 2. 6. 2005, kdy došlo ke zúžení SJM, a podle ceny v době vypracovaní znaleckého posudku. K odvolací námitce žalované, že soud prvního stupně vycházel při ocenění nemovitých věcí nesprávně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 (jenž v poměrech vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nastavil výchozí pravidlo pro oceňování věcí podle stavu a ceny v době rozhodování soudu – poznámka dovolacího soudu), v témže bodě odůvodnění odvolací soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně vycházel ze stavu nemovitých věcí v době zániku, resp. zúžení SJM a z jejich obvyklé ceny odpovídající cenám v době vypořádání, jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014. V bodě 33 odůvodnění rozsudku pak odvolací soud výslovně opětovně uvedl, že ocenění nemovitých věcí se vztahovalo ke stavu, v jakém byly ke dni zániku SJM (2. 6. 2005), nikoliv ke stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM. Žalovaná tedy v dovolání vyšla z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistily nalézací soudy. Skutkovým závěrem nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán.
Dále dovolatelka namítá, že soudy postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou, když nezohlednily specifické okolnosti případu, které by vedly k zohlednění stavu a hodnoty nemovitostí ke dni vypořádání společného jmění manželů, tedy k 2. 6. 2005, eventuálně k výpočtu podílu na vypořádaném majetku.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
V této souvislosti dovolací soud především uvádí, že v této části dovolání pod bodem III (správně má jít o bod V), je dovolání vnitřně rozporné jak ve své vlastní části, tak i ve vztahu k předchozí části dovolání. Dovolatelka zde totiž argumentuje, že soudy měly zohlednit stav a hodnotu nemovitostí ke dni vypořádání společného jmění manželů; přímým odkazem na datum 2. 6. 2005 však žádá, aby byl zohledněn stav a cena ke dni zúžení společného jmění manželů. Současně v předchozí části dovolání soudům vytýká, že vyšly ze stavu a ceny nemovitostí ke dni rozhodování soudu (tzv. aktuální ceny), současně však v bodě V dovolání výslovně požaduje, aby s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu ze stavu a hodnoty nemovitostí ke dni vypořádání SJM vyšly.
V tomto případě navíc nemůže námitka přípustnost dovolání založit i proto, že žalobkyně sice uvádí konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, neformuluje však žádnou konkrétní, zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Žalované jde v obecné rovině o zohlednění nákladů, které vynaložila do vypořádávaných nemovitostí. To je však jako vymezení právní otázky zcela nedostačující. Kromě toho ani neuvádí, z jakého právního důvodu a jak by měly být při vypořádání SJM zohledněny (ze zmínky o započtení lze s jistou mírou pravděpodobnosti snad uvažovat o zohlednění ve formě vnosu, ten je však v řízení o vypořádání SJM nutno uplatnit výslovně a včas). Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Odvolací soud se ostatně s argumentací dovolatelky o vynaložení nákladů jednoznačně a konkrétně vypořádal. V bodě 33 odůvodnění rozsudku jasně uzavřel, že odvolací námitku žalované o nezohlednění nákladů na údržbu a zhodnocení pozemků neshledal důvodnou, neboť všechny nemovité věci užívala po celou dobu od zániku SJM výhradně žalovaná, která je udržovala a zhodnocovala pouze pro sebe, neboť jí byly v rámci vypořádání přikázány do výlučného vlastnictví; žalobce z běžné údržby, případně zhodnocování nemovitých věcí žalovanou neměl žádný prospěch, neboť ocenění nemovitostí bylo provedeno podle stavu ke dni zániku SJM, tj. před tvrzeným zhodnocením, nikoliv ke stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM. S těmito konkrétními závěry pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
Obecný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, není navíc ani případný. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku připustil výjimku z tzv. oceňovacího pravidla, vycházejícího pro účely vypořádání ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví (SJM), ale ceny ke dni rozhodování soudu, ve prospěch ocenění podle stavu a ceny ke dni rozhodování soudu při existenci dvou výjimek: a) při poklesu ceny v důsledku neudržování věci a neužívání oběma účastníky, pokud tento stav nezavinil výlučně jeden z nich, b) cena věci vzrostla jejím zhodnocením ze zdrojů bezpodílového spoluvlastnictví např. v důsledku investic ze společných úspor účastníků. Tyto výjimky soudní praxe připustila ve snaze dosáhnout spravedlivého a rozumného uspořádání právních poměrů, jestliže po zániku SJM došlo k výraznému poklesu ceny přičitatelnému oběma manželům, resp. společná věc byla zhodnocena taktéž společnými prostředky, a obecné oceňovací pravidlo (stav věci ke dni zániku SJM a cena v době rozhodování) by tyto okolnosti neumožnilo postihnout a zohlednit.
Je zřejmé, že o rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím nemůže jít již proto, že žalovaná tvrdí pravý opak výjimek; uvádí, že došlo ke zhodnocení věcí a navíc nikoliv v důsledku investic ze společných prostředků, ale z jejích prostředků výlučných.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu