ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2879.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2879/2023-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně PIKAR BOHEMIA, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Újezd 596/9, IČO: 25606361, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4, proti žalované Vrane River & Green, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, dr. Zikmunda Wintra 376/5, IČO: 28989627, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, o určení promlčení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 145/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 24 Co 72/2023-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Paoly Spoladore, advokátky se sídlem v Praze 2, U Kanálky 1359/4.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 5 C 145/2022-139, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2023, č. j. 5 C 145/2022
-184, určil, že věcné břemene provozování železniční vlečky podle geometrického plánu č. 1104-27/2004, zapsané na pozemku parc. č. 552/3 v k. ú. Vrané nad Vltavou, ve prospěch pozemku parc. č. 552/5 v k. ú. Vrané nad Vltavou, zapsané do katastru nemovitostí řízením pod sp. zn. V-7963/2004-210, a to na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 29. 6. 2004, je promlčené (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 24 Co 72/2023-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Měla za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek (dále specifikovaných) hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] Dovolatelka považuje následující otázky za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu: a) zda je možné určit promlčení věcného břemene v případě, kdy nebyla vykonávána pouze část práv vyplývajících z věcného břemene, b) zda je možné posuzovat intenzitu výkonu práv vyplývajících z věcného břemene pro účely určení promlčení věcného břemene. V této souvislosti soudům vytýká, že zúžily rozsah věcného břemene na „pouhý průjezd kolejových vozidel po vlečce…“, ačkoliv ze smlouvy o zřízení věcného břemene výslovně vyplývá, že obsahem věcného břemene je povinnost žalobkyně strpět „provozování vlečky přes pozemek parc. č. 552/3 v katastrálním území Vrané nad Vltavou a vstup osob a vjezd vozidel na služebný pozemek za účelem vlastního provozování a zajišťování oprav a údržby vlečky“. Soudům vytýká „úzký pohled“ na obsah smlouvy o zřízení věcného břemene, protože i „pouhý vstup osob na služebný pozemek za účelem zajišťování oprav a údržby vlečky je výkonem práv žalované vyplývajících z věcného břemene“.
[9] Pro řešení těchto otázek není dovolání přípustné, neboť na jejich řešení není v takto formulované podobě rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
[10] Nalézací soudy (a zejména odvolací soud výslovně v bodě 10. odůvodnění rozsudku) nezúžily rozsah věcného břemene na „pouhý průjezd kolejových vozidel po vlečce…“, ale výslovně konstatovaly, že „obsahem věcného břemene byla povinnost povinného strpět provozování železniční vlečky na pozemku parc. č. 552/3, konkrétně umožnit po předchozí dohodě vjezd železničních vozidel a souprav na pozemek, stejně tak jejich průjezd a vstup osob a vjezd vozidel na pozemek za účelem vlastního provozování a zajištění oprav a údržby železniční vlečky“.
[11] Odvolací soud pak učinil závěr a hodnotící úsudek, že hlavním právem, k jehož využití bylo věcné břemeno zřízeno, bylo právo, aby přes pozemek oprávněný z věcného břemene projížděl železničními vozidly či vlakovými soupravami (provozoval železniční vlečku), další oprávnění z věcného břemene měla sloužit jen k zajištění podmínek tohoto provozu. Jde tedy svým charakterem o oprávnění přidružená k zajištění hlavního účelu věcného břemene.
[12] Na základě tohoto východiska pak odvolací soud uzavřel, že od zřízení věcného břemene na pozemek nevjelo žádné železniční vozidlo či souprava. V tomto základním účelu zřízeného práva tedy nebyl služebný pozemek vůbec využit. Ani případný vstup žalovaného či jím pověřené osoby na služebný pozemek zjevně nesměřoval k takové činnosti, která by pak bezprostředně vedla nebo mohla vést k reálnému provozování železniční vlečky a vlečka zůstala zjevně neprovozuschopná a nedošlo k jejímu využití. Oprávněný z věcného břemene tak své právo po celou dobu existence věcného břemene vůbec nevykonával (bod 24 – 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nehodnotil tak pouze výkon „části práv z věcného břemene“ ani „intenzitu výkonu práv“. S těmito pro věc určujícími závěry pak dovolatelka v právní rovině nijak nepolemizuje.
[13] V další části dovolání dovolatelka namítá nesprávné posouzení běhu promlčecí doby v rovině právní otázky zčásti neřešené a zčásti řešené v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[14] Zde především absentuje zobecnitelná právní otázka, neboť dovolání obsahuje jednotlivé námitky a výhrady, které však přípustnost dovolání založit nemohou. Na tyto námitky pak dovolací soud v další části odůvodnění reaguje.
[15] Dovolatelka v této souvislosti namítá, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím neuvedla, kdy mělo dojít k promlčení věcného břemene, přičemž uvedení takového tvrzení je podle dovolatelky klíčové k tomu, aby jí byla umožněna procesní obrana, neboť žalovaná „nemůže prokazovat, že věcné břemeno nebylo promlčeno v libovolném okamžiku“.
[16] Bez ohledu na to, že závěr o tom, kdy mělo dojít či došlo k promlčení věcného břemene, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, přičemž není procesní povinností účastníka řízení činit v žalobě právní závěry, je zřejmé, že celá žaloba i procesní postoj žalobkyně v průběhu celého řízení je založen na tvrzení, že od samotného počátku, kdy došlo k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v roce 2004, nebylo věcné břemeno vykonáváno. Jestliže ve skutkové rovině vzaly soudy toto tvrzení za prokázané, učinily právní závěr, kdy k promlčení věcného břemene došlo. Žalovaná v takovém případě měla možnost bránit se proti stěžejnímu tvrzení, že věcné břemeno nebylo od roku 2004 po celou dobu vykonáváno, proti tomuto tvrzení se také bránila a soudy k těmto okolnostem také v průběhu řízení prováděly dokazování.
[17] Dále v této souvislosti soudům vytýká – s argumentací připouštějící, že k promlčení věcného břemene nemohlo dojít dříve než 2. 11. 2014, protože věcné břemeno bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 2. 11. 2004 – že soud prvního stupně chybně dospěl k závěru, že věcné břemeno bylo promlčeno dne 29. 6. 2014, což namítla v odvolání, že „odvolací soud se k této chybě nevyjádřil, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění zcela odlišně uvedl, že věcné břemeno bylo promlčeno dne 2. 11. 2004“.
[18] Odvolací soud však na tuto odvolací námitku žalované výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. V bodě 21 odůvodnění uvedl, že otázka počátku běhu promlčecí doby se v projednávaném případě odvíjí od zápisu práva do katastru nemovitostí, tj. od 2. 11. 2004, „nikoliv ode dne podpisu smlouvy o zřízení věcného práva, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně“.
[19] Dále dovolatelka soudům vytýká, že „se nevypořádaly s tvrzením žalované, že uplynutí stanovené lhůty má za následek pouze promlčení práv, nikoliv jejich prekluzi“. Směřování této dovolací argumentace není dovolacímu soudu zřejmé, neboť soudy žádný závěr o prekluzi práva neučinily. Zabývaly se toliko jeho tvrzeným promlčením, ke kterému také směřovala formulace žalobního petitu, a dospěly k závěru, že právo odpovídající věcnému břemenu je promlčeno, nikoliv prekludováno. Ostatně, kdyby mělo dojít – obecně vzato – k prekluzi práva, pak by soudy nemohly vyhovět žalobě na určení promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
[20] Odvolací soud se podle názoru dovolatelky dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování přerušení a stavení promlčecí lhůty, citované v dovolání, kde soudům vytýká, že se „vůbec nezabývaly otázkou, zda nedošlo k přerušení promlčecí lhůty, a kdy naposledy žalovaná práva vyplývající z věcného břemene, nebo jejich část, vykonala“.
[21] Soudy však otázku přerušení a stavení promlčecí doby v dané věci neopomenuly; jestliže však učinily skutkový závěr, že věcné břemeno nebylo nikdy vykonáváno, pak úvaha o přerušení promlčecí lhůty nebyla pro jejich rozhodnutí právně významná.
[22] V rovině neřešené právní otázky vytýká dovolatelka soudům, že se nevypořádaly s jejím tvrzením, že „pokud by měl být běh promlčecí lhůty posuzován podle současného občanského zákoníku, pak dle §3036 o. z. musela promlčecí lhůta začít běžet nejdříve dne 1. 1. 2014, a proto nemohlo být věcné břemeno ke dni podání žaloby promlčeno“.
[23] Závěry soudů obou stupňů jsou však v dané věci zřejmé. I když nalézací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uváděly i příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), jímž se řídí mimo jiné i věcná práva od 1. 1. 2014 (§3028 odst. 2 o. z.), svá rozhodnutí založily na aplikaci §3036 o. z. (jenž citovaly), podle kterého podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. To vyplývá z výslovné citace uvedeného zákonného ustanovení v rozhodnutích soudů obou stupňů, jakož i z toho, že soud prvního stupně výslovně odkázal na §109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který upravoval promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Odkaz na §632 o. z. nevyjadřuje v dané souvislosti nic jiného než uvedení, že jak v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je promlčecí lhůta stejná, tj. desetiletá.
[24] Nejde ostatně ani – v obecnější a širší věcněprávní rovině – o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018, dostupném, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz , týkajícím se věcněprávního institutu zástavního práva, vysvětlil, že otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, řeší ustanovení §3036 o. z., nikoliv ustanovení §3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „ …až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle zákona č. 40/1964 Sb.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby ( actio nata ), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení – §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec. Počala-li tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, běžet promlčecí doba, která se řídila §100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pak se její běh, stavení a přerušení běhu posuzuje i nadále podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoliv podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry pak judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila opakovaně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením 13. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 327/22; dále pak srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 827/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016).
[25] Poslední dovolací námitkou vyjadřuje žalovaná nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení a přípustnosti určovací žaloby, kde se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1021/2009 a 22 Cdo 2232/2005.
[26] Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
[27] Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Co 1021/2009 se vůbec netýká určovací žaloby ve vztahu k věcným břemenům, ale žaloby o určení platnosti odstoupení od smlouvy. To platí i o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2232/2005, kde bylo předmětem řízení určení, že nedošlo ke znárodnění a určení vlastnictví k nemovitostem s právem várečným.
[28] Proto jen velmi stručně dovolací soud uvádí, že není důvodná námitka dovolatelky, že „soudy obou stupňů v otázce naléhavého právního zájmu rozhodly zcela navzdory tvrzením, která uvedla žalobkyně, což znemožňuje jakoukoliv procesní obranu žalované, která neměla možnost se k takovým závěrům vyjádřit“.
[29] Již v samotné žalobě jednoznačně uvedla, že se domáhá určení promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, které zatěžuje její pozemek zápisem tohoto práva v katastru nemovitostí, a to z důvodu, že právo odpovídající věcnému břemenu (služebnosti) je promlčeno. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními žalované ohledně neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že žalobkyně měla k dispozici jiné právní nástroje, kterými měla svá práva hájit (žalobu na uložení povinnosti žalované podat návrh na výmaz věcného břemene, resp. žalobu na určení neexistence věcného břemene), pak dovolací soud podotýká, že s touto otázkou se odvolací soud výslovně vypořádal v bodech 18.–20. odůvodnění svého rozsudku, kde mimo jiné odkázal na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, kde jednoznačně formuloval akceptaci žaloby na určení, že služebnost je promlčena. Se závěry tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu pak dovolatelka žádnou právní polemiku nevede.
[30] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[31] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu