ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2932.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2932/2022-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovaným 1) UNIGA s. r. o., v likvidaci , identifikační číslo osoby 25077821, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1079/40, a 2) hlavnímu městu Praze , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 313/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 14 Co 126/2022-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 14 Co 126/2022-236, se zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám zástupce žalované 2) JUDr. Jana Olejníčka.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že vlastníkem stavby vodohospodářského díla, která je předmětem řízení o odstranění stavby, vedeného u Krajského úřadu Středočeského kraje, pod spisovou značkou SZ_066102/2020/KUSK, je žalovaný 1).
Rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 52 C 313/2020-177, soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Shora uvedený rozsudek žalobce napadl odvoláním.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 14 Co 126/2022-236 („napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III-VI).
Podstata věci: Žalobce je vlastníkem pozemku, na němž se nachází dosud nezkolaudovaná stavba vodohospodářského díla. U příslušného krajského úřadu probíhá řízení o dodatečném povolení stavby předmětného díla, resp. o jeho odstranění. Žalobce v rámci správního řízení vznesl námitku, že provozovatel vodohospodářského díla, tj. žalovaný 2), není jeho vlastníkem, když zpochybnil platnost nabývacího titulu od žalovaného 1). Mezi žalovanými 1) a 2) nicméně není sporu, že vlastníkem vodohospodářského díla je žalovaný 2). Žalobce po vznesení námitky ve správním řízení požadoval, aby ho krajský úřad vyzval k podání žaloby na určení vlastnictví [neuvedené v §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)], což krajský úřad neučinil, neboť otázku vlastnictví díla nepovažoval za nevyřešenou. Poté, co žalobce podal žalobu na určení vlastnického práva žalovaného 1) k vodohospodářskému dílu, krajský úřad správní řízení přerušil z důvodu, že probíhá občanskoprávní řízení o předběžné otázce. Soudy obou stupňů žalobu zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (§80 o. s. ř.), přičemž odvolací soud mj. konstatoval, že by výsledek řízení o určovací žalobě nebyl závazný pro všechny vlastníky pozemků, na kterých se stavba nachází a kteří jsou účastníky stavebního řízení, a nejsou účastníky řízení o určovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, jakož i na vyřešení otázek hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Žalobce současně navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, následná vyjádření účastníků a doplnění dovolání, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Odvolací soud v bodě 51. napadeného rozhodnutí uvedl, že Krajský úřad Středočeského kraje nevyzval žalobce k podání žaloby jiné, v §80 o. s. ř. neuvedené, přičemž žalobce podal žalobu na určení vlastnického práva k vodohospodářskému dílu z vlastní iniciativy. Proto bylo třeba zabývat se v řízení podmínkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Jedním z důvodů, proč odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byla absence naléhavého právního zájmu žalobce na podání určovací žaloby za situace, kdy je žalováno na určení vlastnického práva ke stavbě nacházející se na více pozemcích, které jsou ve vlastnictví různých vlastníků, a tito další vlastníci nejsou účastníky řízení. Odvolací soud v bodě 53. napadeného rozhodnutí vyslovil: „Výsledek daného (soudního) řízení by tak nebyl závazný pro všechny účastníky příslušných stavebních řízení, tj. pro všechny vlastníky pozemků, v nichž se stavba nachází.“ Odvolací soud v tomtéž bodě napadeného rozhodnutí převzal závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018: „Za tohoto stavu nelze ovšem vyloučit, že by v jiném soudním řízení mezi odlišným okruhem účastníků dotčeného stavebního řízení bylo o požadovaném určení rozhodnuto jinak; právní stav by tak byl i nadále nejistý.“ Tyto závěry odvolacího soudu dovolatel ve svém dovolání relevantním způsobem nenapadl a nevymezil ohledně nich způsobilý předpoklad přípustnosti dovolání.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
Dovolání tedy není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na více samostatných důvodech, z nichž jeden důvod nebyl dovoláním v dovolací lhůtě relevantně napaden a zpochybněn způsobem splňujícím předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
Již jen nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání („obiter dictum“) dovolací soud uvádí: Podle konstantní judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (viz stále použitelný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/ 1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a řadu na něj navazujících rozhodnutí).
Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Přípustná je taková žaloba v případě, že určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný např. v informačním systému ASPI).
Dovolací soud již konstatoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5337/2015), že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a předmětem právních vztahů. Avšak samostatnou věcí a předmětem právních vztahů nemůže být pouhá část kanalizační stoky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). To platí i pro stavbu vodovodu. Protože se nelze domáhat určení vlastnického práva k části stavby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3845/2017), musí se žalobce domáhat určení vlastnického práva k celé stavbě; rozsudek tak může zasáhnout do právních poměrů dalších osob, na jejichž pozemku stavba leží. Protože však pro ně nemůže být rozsudek vydaný v řízení, jehož účastníky nebyly, závazný (viz §159a odst. 1 o. s. ř.) a navíc tyto osoby – ostatně stejně jako žalovaní a stavební úřad – vlastnické právo žalovaného 2) nezpochybňují – vyvolal by takový rozsudek jen právní zmatek, neboť by otázku vlastnického práva v úplnosti neřešil, a nevytvořil by tak pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, naopak by takové určení bylo zdrojem dalších potenciálních sporů a v případě, že by jiní vlastníci pozemků uspěli s žalobou na určení vlastnického práva žalovaného 2), vznikla by těžko řešitelná právní situace, a to i ve stavebním řízení. Těsná vazba žaloby na probíhající stavební řízení v této věci přitom vyplývá i z označení sporné stavby v žalobním návrhu (viz výše).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu