ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2946.2021.3
sp. zn. 22 Cdo 2946/2021-1468
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MARSERVIS, s. r. o. , se sídlem v Chodově, Vančurova 341, IČO: 46886061, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému městu Chodov , se sídlem v Chodově, Komenského 1077, IČO: 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vladislava Bílka, advokáta se sídlem v Klatovech, Čs. Legií 143.
Odůvodnění:
Po zrušení původních rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3669/2016, o věci v dalším řízení opětovně rozhodl Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 16 C 408/2010-1240, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem v katastrálním území Dolní Chodov a obci Chodov: předávacích stanic v objektu č. p. 2/19 Nám. ČSM, v objektu na pozemku parc. č. 2112, 5/20 Smetanova, v objektu na pozemku parc. č. 2094, 8/1 Poděbradova, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1585, 9/2 Palackého, v objektu bez č. p./e. č. 2093, 10/3 Tovární, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1640, 12/4 Husova, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2056/1, 13/5 Jiráskova, v objektu bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č. 2043, 14/6 Čapkova, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1975, 15/7 U Koupaliště, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2432, 17/8 U Porcelánky, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 294, 18/9 Tyršova, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 189, 19/10 Čs. odbojářů, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1371/13, 20/11 U Porcelánky, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 265/2, 21/12 Husova, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1948/3, 60/14 Revoluční, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2227, 61/15 Vítězná, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2201, 62/16 B. Němcové, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc č. 218, 63/18 Nám. ČSM, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2138, 64/17 Nám. ČSM, v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2169; potrubních rozvodných tepelných zařízení: primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 1685 a koncem na pozemku parc. č. 2056, Větev VS 8, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2093 a koncem na pozemku parc. č. 2101 a 261/1, Větev VS 9, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 1646 a koncem na pozemku parc. č. 1646/1, Větev VS 10, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2129 a koncem na pozemku parc. č. 1984/1, vedená přes pozemky parc. č. 1949/1, 1965, 1966/1, 1983, 1992, 1991, 1984/6, 1984/5, 1984/4, Připojení VS 13 a VS 14, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2531/1 a koncem na pozemku parc. č. 2398 vedená přes pozemky parc. č. 2432, 2399, 2431, 2402, 2456, 2458, 2450, 2474, 2445, 2444/1, 2531/1, 2429, 2401, 2400, Připojení na VS 15, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 189 a koncem na pozemku parc. č. 1337 vedené přes pozemky parc. č. 191, 186, 192, 162, 148/2, 153/1, 1653, 1654, 1652, 262/1, Připojení VS 18, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 1371/13 a koncem na pozemku parc. č. 294 vedené přes pozemky parc. č. 1371/1, 1371/32, 1371/5, 1371/2, 1331, 1332, 1000, 1001, 268, 291/12, 275, Propojení VS 19 a VS 17, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2129 a koncem na pozemku parc. č. 2094, vedená přes pozemky parc. č. 2123, 2116, 2107, 2075, 2080, 2227, 2094, Připojení VS 60 a VS 5, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2201 a koncem na pozemku parc. č. 2130, vedená v pozemcích parc. č. 2180, 2193, 2200, Připojení VS 61, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2130 a koncem na pozemku parc. č. 2128/2 vedená v pozemcích parc. č. 2129 a 2128, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2181 a koncem na pozemku parc. č. 2130, Připojení VS 62, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. č. 2130 a koncem na pozemku parc. č. 2129, vedená v pozemcích parc. č. 2087, 2134, 2049, Připojení VS 63 a 64; potrubních rozvodných tepelných zařízení: teplovodního sekundárního rozvodu – bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 2094, 2075, 2077 v k. ú. Dolní Chodov u VS 5, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 1687, 1689, 1686, 1685, 1684, 1683, 1667–1672, 1780, 2064, 2029, 2056 v k. ú. Dolní Chodov u VS 8, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 2097, 2098, 2096, 2107, 2098, 2099, 2093, 2101, 2092, 2091, 2090, 2085, 2084 a 2083 v k. ú. Dolní Chodov v délce cca 253 m u VS č. 9 mezi budovami č. p. 733, 732, 708–705, 709–212, 146, 585–586, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 1646/1, 1636, 1637, 1638, 1639, 1640, 1641, 1642, 1645, 1632–1635, 1628–1631, 1624–1627, 1622, 1407, 1410 v k. ú. Dolní Chodov u VS 10, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 2043, 1995/1, 1997, 1992, 2043, 2035, 2073, 2016, 1990, 2039, 2044 v k. u. Dolní Chodov u VS 13, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 1972, 1974, 1966/1, 1975, 1976–1981, 1986 v k. ú. Dolní Chodov u VS 14, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 2432, 2429, 2430, 2404, 2403, 2404, 2405, 2408, 2428, 2487, 245, 2416, 2412, 2421, 2456, 2457, 2455, 2451, 2447 v k. ú. Dolní Chodov u VS 15, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 299/4, 287, 288, 290, 285, 283, 280, 281, 278, 298, 294, 295, 293, 275, 276, 277, 268, 303, 302, 273, 271, 296, 101, 998, 999, 1002, 995, 294, 278, 298, 723, 291/11, 291/9, 291/3, 291/13, 291/18 a 756/7 v k. ú. Dolní Chodov u VS 17, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 189, 191, 186, 192, 148/2, 153/1, 1655, 1647–1651, 186, 194, 200/1, 3, 2, 6 v k. ú. Dolní Chodov u VS 18, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 1371/23, 1371/3, 1371/24, 1371/25, 1371/5, 1371/1, 1371/13, 1371/3, 1371/21, 1350, 1352, 1351, 1371/18, 1371/10, 1371/8, 1371/2, 1371/16, 1377, 1374/4, 1376 a 1338/2 v k. ú. Dolní Chodov u okruhu VS 19, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. 1948/3, 1953/1, 1948/4, 1948/5, 1948/7, 1953/6, 1953/4, 1953/3, 1953/2, 1953/1, 1948/2, 1948/1, 1948/6 a 1953/7 v k. ú. Dolní Chodov u předávací stanice 21, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 227, 2226, 2111, 2221, 2216, 2247/1, 2248, 2247/5, 2260, 2233, 2095, 2234 v k. ú. Dolní Chodov u VS 60, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2201, 2200, 2202, 2205, 2207, 2128, 2126, 2208, 2211, 2213, 2105, 2247, 2261, 2263, 2265 v k. ú. Dolní Chodov u VS 61, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2181, 2185, 2183, 2270, 2275, 2272, 2268, 2383, 2401, 2390, 2187, 2190, 2192, 2195, 2197 v k. ú. Dolní Chodov u VS 62, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2138, 2129, 2140, 2120, 2122 v k. ú. Dolní Chodov u VS 63, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách č. 2132, 2163, 2161, 2166, 2179 v k. ú. Dolní Chodov u VS 64, které jsou vyznačeny na katastrální mapě k. ú. Dolní Chodov s vyznačením pozic předávacích stanic a tras potrubních rozvodných tepelných zařízení, jež je přílohou rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o řešení typově shodných situací, resp. která ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, pokud jde specificky o právní povahu rozvodného tepelného zařízení (dále také „RTZ“), a sice zda RTZ je jedinou věcí v právním smyslu, včetně primárního a sekundárního okruhu. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 3/90, v němž byl učiněn závěr, že kanalizační přípojky nejsou právní součástí kanalizačního řadu, nýbrž tvoří právní součást napojené nemovitosti. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98, v němž byl přijat závěr, že pokud transformátor slouží k napájení více objektů, jde o samostatnou věc. V řešeném případě může každá z předávacích stanic mezi primárním a sekundárním rozvodem fungovat zcela nezávisle na jiné stanici; provoz kterékoliv předávací stanice může být ukončen, aniž by to mělo vliv na funkčnost primárního okruhu. Žádná ze stanic neslouží potřebě pouze jednoho objektu; absentuje rovněž znak prostorové blízkosti. Předávací stanice jsou naopak napojeny na rozvodné tepelné sítě; směrem k odběrateli jsou napojeny na sekundární rozvodná zařízení. Soud nesprávně posoudil zejména vzájemnou míru sounáležitosti jednotlivých tepelných zařízení tvořících RTZ a míru oddělitelnosti; v jiných městech jsou části RTZ provozovány různými provozovateli. Své úvahy dále podporuje zevrubnými odkazy na právní úpravu, odborné posudky a doktrínu. Dále namítá, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť se odvolací soud nedostatečně vypořádal s argumentací žalobkyně, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné již proto, že v něm žalobkyně ve vztahu k jedné otázce nepřípustně vymezuje několik předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně nepředložila žádnou otázku, která by dosud nebyla řešena. Neuvádí ani, od které rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Odkazovaná judikatura se zabývá otázkou vztahu vodovodní přípojky či transformátoru ve vztahu k nemovitosti, nikoliv ostatním částem distribuční sítě. Na rozhodnutí dovolacího soudu o vodovodním řadu a vodárenských objektech zase odkazuje, aniž by uvedla údaje, kterými se právní povaha RTZ shoduje s vodovodem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a aby nevyhověl návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Žalobkyně vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení a jeho jednotlivých částí. Tvrdí, že se v této souvislosti odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně. Poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo 2548/98.
Pro posouzení této otázky není dovolání přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro poměry souzené věci je východiskem závěr odvolacího soudu, že rozvodné tepelné zařízení bylo v roce 1993 žalovaným žalobkyni pronajato jako jeden vlastnicky jednotný celek jedinou smlouvou s tím, že má být užíváno k zabezpečení dodávek tepla a výroby užitkové vody. Byla tak vyjádřena funkce tohoto zařízení, kterou je dodávání tepla do odběrných míst s tím, že k tomu účelu uvedené zařízení nebude způsobilé, budou-li jeho jednotlivé části vyjmuty. Účelem v dané věci nikdy nebylo provozování jen izolovaných částí zařízení, tedy jen samotné vedení tepla potrubím či jen přeměna horké vody na teplou, ale dovedení tepla a teplé vody odběrateli. Rozvodné tepelné zařízení bylo převzato žalobkyní do užívání jako jeden jediný celek s funkcí dovedení tepla odběratelům.
Odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil závěr, že rozvodné tepelné zařízení tak, jak bylo v minulosti v Chodově vybudováno a jak jej žalobkyně převzala do užívání na základě (byť neplatné) nájemní smlouvy ze dne 23. 12. 1993, je zařízením napojeným na centrální zdroj tepla, kdy od tohoto zdroje je teplo (horká voda) dopravováno primárními potrubími do tzv. výměníkových stanic (stanic přeměny tepla), kde je ochlazováno na vodu teplou a dále vedeno tzv. sekundárními vedeními do jednotlivých odběrných míst. Základní funkcí této celé soustavy rozvodného tepelného zařízení vždy bylo dostat – dopravit – teplo ze zdroje (elektrárna Vřesová) k jednotlivým odběrným místům. Jestliže však z tohoto rozvodného zařízení budou odděleny (vyjmuty) jednotlivé části potrubí či výměníkové stanice bez náhrady, pak tuto svou funkci uvedené rozvodné zařízení plnit nebude. Vzal za prokázáno, že v případě rozvodného tepelného zařízení jsou stejně důležitá primární vedení, sekundární vedení i výměníkové stanice s tím, že bude-li některá, či všechny části, k nimž žalobkyně uplatňuje vlastnické právo, ze zařízení vyňata, teplo „se ke koncovým zákazníkům nemůže dostat“.
Tato východiska vzhledem k jejich skutkové povaze (vyjma závěru o nájmu, který je závěrem právním, ale který je mezi účastníky nesporný) nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Na základě těchto východisek učinil odvolací soud závěr, že rozvodné tepelné zařízení v Chodově je jedinou věcí v právním smyslu, a to věcí „složenou ze součástí“ ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., neboť takovému závěru nebrání ani právní úprava obsažená ve speciálních předpisech na úseku teplárenství, jež vlastnické režimy rozvodného tepelného zařízení (a ani jeho pojem) v rozhodné době nijak (na rozdíl např. od úpravy na úseku vodárenství) neupravovaly.
Žalobkyně naproti tomu namítá, že v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2006 provedla na jí provozovaném rozvodném tepelném zařízení rozsáhlou stavební a modernizační činnost (specifikovanou dále v dovolání) a vytvořila jednotlivé části, které mají povahu samostatných věcí v právním smyslu.
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, s. 84), ve kterém se uvádí, že „podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 (dostupné, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1610/2022.
Tato východiska týkající se součásti věci korespondují i se závěry vyslovenými v odborné komentářové literatuře, podle níž „je součást (ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák.) myslitelná jako skladebný prvek věci, a to věci složené. Věc se všemi svými součástmi tvoří jeden celek a jeden právní objekt. Právní dispozice s věcí je i právní dispozicí se všemi jejími součástmi. Vazba celku a jeho součásti má ještě jeden podstatný aspekt. Změna součásti věci nemá vliv na identitu celku – věc je stále táž, byť se totožnost součástí mění. Výměna karoserie nebo kol u automobilu nevede ke vzniku nového: původní individualita automobilu zůstává, nemění se. Učebnicový příklad je loď, kde došlo k postupné výměně všech jejích součástí za nové – přesto jde stále o tutéž loď. Výjimkou jsou případy, kdy se změnou součástí změní hospodářská funkce věci či identita věci estetická nebo historická (vymění-li se podstatné součásti barokní komody za nové díly, změní se starožitnost v repliku). Co je a co není součástí věci, plyne jednak z její povahy, jednak z rizika znehodnocení celku v důsledku oddělení součásti. Oboje se posuzuje vzhledem k účelu (funkci) celku: zpravidla hospodářskému, leč může jít i o účel jiný (estetický, vzdělávací apod.)“ – (k tomu srovnej blíže Eliáš, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008 . 1. svazek, §1–487, Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 493).
Literatura pak v širším kontextu zásahy do věci vysvětluje i v souvislosti s institutem zpracování věci (§135b obč. zák.) závěrem, že o tom, zda jde o věc novou (jinou), a tudíž o zpracování, rozhodují podle tradičního učení názory obvyklé v obchodním styku; věc se nemusí změnit podle jména; půjde vždy o individuální posouzení, přičemž roli bude hrát okolnost, zda věc změnila hospodářskou funkci anebo ji sice podržela, ovšem při podstatných změnách. O zpracování nejde ani při pouhé opravě věci [Spáčil J. §135b (Zpracování cizí věci) In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 787]. Ke stavbě nelze nabýt vlastnictví jejím „přepracováním“ neboli zpracováním (§135b); nabytí vlastnictví k „přepracované stavbě“ je možné jen tehdy, pokud původní stavba zanikla. Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení [Spáčil J. §132 (Způsoby nabývání vlastnictví). In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I, II . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758].
Tyto závěry jsou pak i v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2617/2008, usnesení ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 796/2010, nebo usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010).
Ovšem i kdyby takto bylo možno vlastnické právo nabýt zpracováním stavby, pak by chyběl pro nabytí vlastnického práva zpracovatele předpoklad, že zpracovatel byl v dobré víře [§135b) obč. zák.]. Žalobkyně totiž věděla, že rozvodné tepelné zařízení není její a v řízení nevyšlo najevo, že by měla platný právní důvod opravňující ji k přepracování věci.
Odvolací soud v této věci učinil na základě popisu žalobkyně rozvodného tepelného zařízení, jeho nákresů a znaleckého posudku skutkový závěr, že základní funkcí RTZ je dopravit teplo ze zdroje (elektrárny Vřesová) k jednotlivým odběrným místům. Odejmutím částí RTZ, k nimž žalobkyně tvrdí vlastnické právo, tj. částí, jež vymezuje v petitu žaloby, by se teplo ke koncovým zákazníkům nedostalo, resp. by se mohlo dostat, ale jen za předpokladu přijetí náhradních řešení. Bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či výměníkových stanic nebude RTZ svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně sníží. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o tom, že RTZ je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť součást, ač to bude třeba fyzicky možné a po odpojení může být samostatným předmětem právního vztahu, nelze oddělit bez toho, aby to nemělo dopad na věc, jejíž součástí oddělovaná část byla. Pokud se tedy žalobkyně domáhala určení vlastnictví k jednotlivým částem potrubního vedení a výměníkovým stanicím, jedná se o součásti, jež nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, a tedy k nim nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně.
Nastíněnou úvahu odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466)].
V poměrech této věci vyšly nalézací soudy ze skutkového závěru, který dovolací soud nemůže nijak zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), a sice že vyjmutím částí rozvodného tepelného zařízení, ke kterým se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, by se teplo nedostalo ke koncovým zákazníkům a RTZ by neplnilo svoji funkci. Nejeví se pak s přihlédnutím k výše uvedenému jako nepřiměřený závěr o tom, že RTZ projednávané v tomto případě je samostatnou věcí a části, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, představují součásti RTZ, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům.
Poukaz na judikaturu o právní povaze kanalizační přípojky a transformátoru, resp. judikaturu další, není přiléhavý. Kanalizační přípojka totiž plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu v §3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) – (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011). Obdobnou zákonnou úpravu rozvodná tepelná soustava nemá. Co se týče právní povahy transformátoru, byla v odkazovaném judikátu řešena otázka jeho vztahu k budově, nikoliv k přenosové soustavě.
Odvolací soud nadto své závěry spojil se zdůrazněním individuálních okolností věci, neboť rozvodné tepelné zařízení bylo přenecháno žalovanou žalobkyni do užívání jako celek v době, kdy již bylo vybudováno v minulosti, žalobkyně ho také jako celek začala užívat v rámci uzavřené nájemní smlouvy a v průběhu užívání prováděla stavební a rekonstrukční práce na tomto zařízení s vědomím, že je provádí jako nájemkyně. Nebudovala tak celé zařízení jako nové, ale v rámci zásahů do stávajícího existujícího rozvodného zařízení, k němuž svědčilo vlastnické právo žalované (což mezi účastníky ostatně nebylo sporné). S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem pak závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu