ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3082.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3082/2023-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. L. , zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovanému P. L. , zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 312/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 28 Co 143/2020-473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 C 312/2016-283, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně motocykl Honda Enduro 250 v hodnotě 0 Kč, motorovou frézu Tera a valník v hodnotě 0 Kč, zahradní sezení: stůl, dvě lavice a dvě židle v hodnotě 0 Kč, okružní pilu se stolem v hodnotě 0 Kč, kompresor Mecafer v hodnotě 0 Kč, osobní automobil Volkswagen Golf v hodnotě 14 690 Kč, motorovou pilu Husqarna v hodnotě 0 Kč, hvězdářský dalekohled v hodnotě 0 Kč, bourací kladivo Makita v hodnotě 0 Kč, ubytovací stavební buňku zakoupenou 13. 12. 2005 od obce XY v hodnotě 0 Kč, televizor Sony v hodnotě 0 Kč, malou televizi v hodnotě 0 Kč, kotel nový (pařák) v hodnotě 0 Kč, štoček na zabíjení nový v hodnotě 0 Kč, tedy movité věci v celkové hodnotě 14 690 Kč (výrok I), a do výlučného vlastnictví žalovaného bagr JCB, obchodní označení 3 CX, varianta SM, rok výroby 2002, r. z. XY v hodnotě 345 500 Kč, traktor TK14 v hodnotě 89 000 Kč, osobní automobil Škoda Octavia r. z. XY v hodnotě 60 000 Kč, prodejní kiosek zelené barvy se dvěma dvoukřídlými bílými okny v hodnotě 0 Kč, traktor domácí výroby v hodnotě 19 000 Kč, bubnovou sekačku v hodnotě 4 900 Kč, tedy movité věci v celkové hodnotě 518 400 Kč (výrok II). Nemovité věci, a to pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. nebo č. ev., pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v katastrálním území XY, vypořádal tak, že nařídil prodej těchto nemovitých věcí a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z účastníků (výrok III). V části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání 3 kubíkových nádrží obsahujících motorovou naftu, označených jako položka č. 3 a vypořádání finančních prostředků odpovídajících kupní ceně za nemovité věci v k. ú. XY, tj. ve výši 690 000 Kč, žalobu zamítl (výrok IV). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 253 355 Kč (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).
Po zrušení původního rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 143/2020-416, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, se odvolací soud věcí opět zabýval. Dne 20. 4. 2023 vydal rozsudek č. j. 28 Co 143/2020-473, v němž rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku II tak, že návrh žalobkyně na vypořádání traktoru TK14 zamítl, a v části napadeného výroku V tak, že částka na vyrovnání podílů činí 149 832,50 Kč; v napadeném výroku I a III a ve zbývajících částech napadených výroků II a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považovala za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost spatřovala v tom, že otázka zákazu reformace in peius by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak oproti závěrům vysloveným v této věci kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021. Aplikace zásady zákazu reformace in peius by vedla k porušení spravedlivého procesu, byla by v rozporu s hospodárností a efektivností řízení a vedla by ke zbytečnému zahlcení soudů blanketními odvoláními. Zdůrazňuje, že v civilním řízení nelze bez dalšího aplikovat stejné zásady jako v řízení trestním. Výslovné zakotvení zásady zákazu reformace in peius v trestním řízení má své odůvodnění, neboť rozhodnutí v trestním řízení má přímý dopad na osobní svobodu osoby, o níž soud rozhoduje formou výroku o vině a trestu. V civilním řízení však o osobní svobodu člověka nejde, a nelze proto zásadu zákazu reformace in peius aplikovat, neboť by její aplikace vedla k absurdním důsledkům; účastník řízení, který je s výsledkem spokojen, by byl nucen odvolání „z opatrnosti“ podat právě pro případ, že druhý účastník, který není úspěšný nebo není s rozhodnutím spokojen, odvolání skutečně podá. To je podle dovolatelky i situace tohoto řízení. Žalobkyně se totiž dostala do situace, v níž byla s rozhodnutím soudu prvního stupně spokojena, zároveň však pro ni rozhodnutí soudu prvního stupně představovalo „minimální hranici“ vypořádání společného jmění manželů, kterou by byla žalobkyně ochotna akceptovat. V důsledku podaného odvolání žalovaného, pokud by odvolací soud nerozhodl o disparitě podílů, by výrazně zhoršilo postavení žalobkyně, protože se změnila hodnota vypořádávaných věcí spadajících do masy společného jmění manželů, a vypořádací podíl by tak byl výrazně nižší, než jaký stanovil soud prvního stupně.
Zdůraznila dále, že zákaz reformace in peius dává smysl v rámci trestního řízení, ale v řízení civilním by vedla jeho aplikace k porušení spravedlivého procesu, byla by v rozporu s hospodárností a efektivností řízení. Jestliže totiž účastník podá odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a zejména v případě, kdy podle §212 o. s. ř. není soud vázán rozsahem odvolání, nelze zásadu typickou pro trestní právo aplikovat, neboť by její aplikace nevedla k ochraně účastníků, ale k poškození práv účastníků a k porušení dalších zásad civilního řízení a práva na spravedlivý proces. Dovolatelka zdůraznila, že účastník civilního řízení při rozhodování o tom, zda podá či nepodá opravný prostředek, zvažuje možné důsledky tohoto postupu. I když není s rozhodnutím v plné míře spokojen, může od podání odvolání ustoupit z důvodů očekávaných finančních nákladů spojených s odvolacím řízením, případně z důvodu dalších očekávaných průtahů. Poukázala dále na to, že zásada zákazu reformace in peius je naprosto zásadní zásadou, významně zasahující a modifikující podobu soudního řízení. Odkázala v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880//08, zabývající se aplikovatelností zásady zákazu reformace in peius v oblasti správního trestání se závěrem, že obecnou platnost této zásady ve správním trestání nelze bez výslovného ustanovení zákona z pozitivního práva dovodit. Totéž vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Pro aplikaci zásady zákazu reformace in peius v soudním řízení je tedy ze strany Ústavního soudu kladen požadavek na výslovné zakotvení zásady v právním předpisu, kterým se daný proces řídí. S ohledem na skutečnost, že trestněprávní zásada zákazu reformace in peius není výslovně zakotvena v občanském soudním řádu, nelze její aplikaci dovodit analogií z jiné civilněprávní zásady.
Aplikace zásady zákazu reformace in peius není tím spíše namístě v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nesouhlasila s argumentací obsaženou v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu a vyjádřila odlišný pohled na aplikaci §212 písm. c) o. s. ř. Uzavřela, že v důsledku aplikace zásady zákazu reformace in peius není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zásadou spravedlnosti soudního rozhodnutí, je v rozporu s dobrými mravy a nereflektuje veškeré okolnosti případu, zejména negativní okolnosti v manželství. Nejvyšší soud by měl proto opětovně posoudit otázku, zda se zásada zákazu reformace in peius uplatní také v civilním řízení, konkrétně v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Zdůraznila, že jedním z důvodů pro podání dovolání je „nutný procesní krok“ před podáním ústavní stížnosti, o „čemž byla žalobkyně Ústavním soudem v minulosti vyrozuměna“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Obsahem dovolání je polemika dovolatelky s obsahem předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, ve které Nejvyšší soud aplikoval princip zákazu reformace in peius v případě, při kterém soud prvního stupně rozhodl o rovnodílném vypořádání společného jmění manželů, zatímco odvolací soud k odvolání žalovaného rozhodl v jeho neprospěch formou disparity podílů. S aplikovatelností tohoto principu v řízení o vypořádání společného jmění dovolatelka nesouhlasí.
Protože je z velké části dovolání opřeno o argumentaci, se kterou se kasační rozhodnutí podrobně vypořádává, dovolací soud v plném rozsahu na své předchozí rozhodnutí odkazuje s tím, že ani dovolací argumenty ho nevedou k potřebě změny tohoto názoru. Je nadbytečné podrobně opakovat argumenty a závěry, které jsou v tomto rozhodnutí vyjádřeny, neboť jsou oběma účastníkům dobře známy, což je jasně patrné z formulace dovolacích námitek. V další části tak odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje doplňující nebo novou argumentaci k původním závěrům vysloveným v kasačním rozhodnutí, která reaguje i na další dovolací námitky.
Jak Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí zdůraznil, byť své závěry opřel o obecnější výklad zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení, posuzoval uplatnění této zásady v poměrech konkrétního řízení ve vztahu k disparitě podílů vyslovené v neprospěch odvolatele. Dovolací soud proto neřešil veškeré aspekty této zásady (a ani nemohl, protože nebyly předmětem dovolacího přezkumu a dovolací argumentace) a zdůraznil, že si je vědom možné obtížnosti při posouzení jednotlivých procesních situací z hlediska závěru, co je a co není rozhodnutím v neprospěch odvolatele, nicméně o povaze rozhodnutí formou disparity podílů v neprospěch odvolatele jako rozhodnutí vyznívajícího v neprospěch odvolatele pochybnosti neměl.
Dovolací soud dále především dodává, že po vydání jeho rozhodnutí provedla odborná literatura podrobnou analýzu zákazu reformace in peius v civilním soudním řízení ve vazbě na tuzemský i zahraniční doktrinální vývoj ještě v širším rozsahu, než ve kterém se mohlo touto zásadou zabývat kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to zejména z následujících hledisek: a) vztah zákazu reformace in peius k dispoziční a projednací zásadě, b) argumenty ve prospěch zásady reformace in peius , c) šíře dosahu zákazu reformace in peius v odvolacím sporném řízení, d) zákaz reformace in peius v nesporném řízení, e) zákaz reformace in peius v řízeních, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky (k tomu blíže srovnej: Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775–779). V tomto pojednání je pak vysloven se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 souhlas. Argumenty zde vyslovené pak lze použít i ve vztahu k dovolacím námitkám žalobkyně.
Jak poukázal Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí, a podtrhuje to i uvedená odborná literatura, princip zákazu reformace in peius v civilním řízení není nový, ač ho tak praxe do značné míry vnímá. Zákaz změny k horšímu dovodil ve vztahu k civilním řízením již Nejvyšší soud Československé republiky (srovnej rozhodnutí ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23, publikované ve Vážného sbírce pod č. 3 123) a přiklonily se k němu rovněž názory vyjádřené ve starší české odborné literatuře (srovnej např. Štajgr, F. Reformatio in peius v civilním řízení. Všehrd, 1940, roč. 21, č. 7–8, s. 209–221). V rozhodnutí č. 3 123 Nejvyšší soud uvedl, že zákaz reformace in peius se vztahuje i na civilní proces. Reformaci in peius považoval za nepřípustnou s odkazem na skutečnost, že „je to něco právními cítění tak odporujícího, že to každý právní řád musí odmítnouti“. Na to navázal F. Štajgr hodnotícím závěrem, podle kterého „rozhodnutí, která by se zabývala problémem reformationis in peius jest pokud jde o oblast civilního práva procesního, mizivý počet. Avšak právě tato jejich kvantitativní chudoba jest pro tento problém příznačná. Vidím v ní doklad toho, že se zákaz reformationis in peius vžil tak, že se skutečně stal obsahovou náplní právního cítění, čemuž se vzpírati jeho porušováním není téměř odvahy“.
Dovolatelka v dovolání především namítá, že nelze dovozovat existenci zákazu reformace in peius , jestliže není v občanském soudním řízení výslovně zakotvena. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu k problematice správního trestání, ze kterého podle jejího názoru tento závěr vyplývá a zdůrazňuje, že pro aplikaci uvedené zásady Ústavní soud vyžaduje její výslovné zakotvení. Nelze proto k použitelnosti uvedené zásady dojít cestou analogie „jiné civilněprávní zásady“.
Tento závěr Nejvyšší soud nesdílí. Odkazuje v této souvislosti především na nález samotného Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22 (dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz ). V něm byla obecně formulována východiska, podle kterých „Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoliv zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.“ V návaznosti na tato východiska pak jednoznačně konstatoval, že i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in peius , je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční.
Ve shodě s tím jsou i závěry uvedené odborné literatury, která zdůrazňuje, že absentující výslovné zakotvení zásady zákazu reformace in peius , ale její současná aplikovatelnost není v evropském právním prostoru nijak výjimečná – odkazuje v této souvislosti např. na německý civilní proces, ve kterém také není zákaz reformace in peius výslovně předvídán, ale uplatňuje se i v civilním řízení (Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775). Současně pak vysvětluje – ve shodě s ústavněprávním přístupem – že základem zákazu reformace in peius je dispoziční zásada (k tomu ostatně dospělo i předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci). Zdůrazňuje, že „dispoziční zásada se v odvolacím řízení uplatňuje mimo jiné tím, že je jen na odvolateli, zda vůbec odvolání podá a jak v něm vymezí rozsah přezkumu odvolacímu soudu, tj. předmět odvolacího řízení. Posledně zmíněným odvolatel vytyčuje odvolacímu soudu mantinely (Kuhlmann, A. Das Verbot der reformatio in peius im Zivilprozessrecht, Berlin: Duncker & Humblot, 2010, s. 18), ve kterých se může pohybovat, zabraňující tomu, aby odvolací soud zhoršil jeho procesní postavení. V odvolacím řízení platí vázanost odvolatelem vymezeným rozsahem odvolání (§212 odst. 1 věta první o. s. ř.), tedy odvolací soud nemůže odvolateli uložit „něco více“ nebo „něco jiného“ (Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775).
Tatáž literatura v rámci komplexnosti přístupu poukazuje také na argumenty, které se obvykle objevují pro uplatnění reformace in peius . Prvním argumentem je to, že zákaz reformace in peius podporuje „frivolní“ podávání opravných prostředků – odvolateli je známo, že opravný soud může jím napadené rozhodnutí pouze „vylepšit“, nikoliv zhoršit v jeho neprospěch, a nezdráhá se proto opravný prostředek využít a zatěžuje soudy. Této námitce se čelí prostřednictvím tzv. pravidel nákladového práva. Rozhodne-li se totiž odvolatel pro podání odvolání s vědomím, že odvolací soud nemůže jeho procesní postavení zhoršit, musí počítat s tím, že i v odvolacím řízení se uplatňuje zásada úspěchu ve věci. Nedosáhne-li tedy zlepšení svého procesního postavení, bude v obecné rovině povinen protistraně nahradit náklady řízení (k tomu srovnej výklad k tzv. nákladovému právu: Dobrovolná, E. in Lavický, P., Dobrovolná, E., Dvořák, B.: Civilní právo procesní. 1. díl. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2023, s. 245).
Dovolacímu soudu je samozřejmě známo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, vztahující se i k rozhodování o náhradě nákladů v řízení o vypořádání společného jmění manželů, které formuluje jako východisko princip, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci úspěch, jde-li o řízení mající povahu iudicii duplicis . Je však zřejmé, že toto stanovisko míří primárně na rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně, resp. tam, kde k odvolání účastníka řízení provádí odvolací soud změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle přesvědčení dovolacího soudu však není důvod, proč by tam, kde odvolací soud shledá napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemělo postupovat podle pravidla procesního úspěchu. Ostatně i samotné plenární stanovisko výslovně připouští, že z důvodů zvláštního zřetele hodných lze náhradu nákladů řízení přiznat, přičemž za jeden z takových důvodů zvláštního zřetele hodných považuje i zohlednění toho, zda jde o řízení nalézací nebo odvolací (bod 38 stanoviska).
Druhým argumentem pak je, že zákaz reformace brání „průchodu spravedlnosti“ v tom smyslu, že ospravedlňuje existenci nesprávných rozhodnutí – i když je odvolacímu soudu v odvolacím řízení zřejmé, že podle jeho zjištění má být uložena účastníku vyšší povinnost, nemůže to zohlednit. Této námitce se v literatuře čelí poukazem na skutečnost, že naopak obava, že se k odvolání zhorší právní postavení odvolatele, vede procesní stranu k tomu opravný prostředek nevyužít, pročež existuje značné riziko, že nesprávné rozhodnutí zůstane nenapadeno. To by znamenalo pro stranu překážku přístupu k efektivní soudní ochraně a mělo by samozřejmě obecnější negativní důsledky (Gilles, P. Anschlie βung, Beschwer, Verbot der reformatio in peius, Zeitschrift für Zivilprozess, 1978, č. 2, s. 159, citovaný v: Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 776).
V této souvislosti dovolatelka namítá, že aplikace zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení by vedla k absurdním důsledkům, neboť by účastník řízení, který je s výsledkem spokojen, byl nucen podat odvolání „z opatrnosti“ právě pro případ, že druhý účastník odvolání skutečně podá.
Dovolací soud nemá za to, že by zákaz reformace in peius vedl k absurdním důsledkům naznačeným dovolatelkou. Jestliže je účastník řízení s výsledkem spokojen, není zřejmé, co by mělo být obsahem jím podaného – byť blanketního – odvolání. Naznačuje-li pak dovolatelka, že mohou nastat situace, ve kterých z vnitřních subjektivních důvodů sice účastník s rozhodnutím soudu prvního stupně spokojen není, ale rozhodne se opravný prostředek nevyužít, pak dovolací soud uvádí, že tyto subjektivní důvody a „motivace“ na objektivní stav nemají vliv. Není-li odvolání podáno, objektivně účastník nechce, aby vydané rozhodnutí bylo z důvodů na jeho straně přezkoumáno odvolacím soudem, a z toho je potřeba vycházet; subjektivní motivace pro takový postup pak nejsou rozhodné, ale rozhodující je stav navozený tím, že odvolání podáno nebylo. S tím, že může odvolání podat druhý účastník sporu, musí takový účastník počítat vždy, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo v neprospěch takového účastníka. Procesní aktivita v odvolacím řízení se ze strany účastníka, který odvolání nepodal, zaměřuje na to, aby odvolání druhého účastníka nebylo důvodné.
Dovolací soud samozřejmě nepřehlíží, že řízení o vypořádání společného jmění manželů má coby řízení sporné jisté atypické prvky dané tím, že spadá pod režim §153 odst. 2 o. s. ř. K tomu se ostatně podrobně vyjadřoval dovolací soud již v původním kasačním rozhodnutí a tato specifika nepřehlíží ani odborná literatura. V této souvislosti zdůrazňuje, že „…právě na prvním místě dispoziční zásada odůvodňuje použitelnost zásady reformatio in peius v civilním soudním řízení. Ta se ovšem v těchto věcech v odvolacím řízení v zásadě projevuje pouze v tom, že odvolací řízení lze zahájit jen na návrh, který může vzít procesní strana zpět, ovšem pokud jde o rozsah odvolání, odvolací důvody nebo odvolací návrh, těmi odvolací soud vázán není, tedy zde se dispoziční zásada neuplatňuje. Pro posouzení připuštění nebo nepřipuštění reformace in peius je ovšem zásadní, zda je soud vázán rozsahem odvolání, nebo nikoliv. Je tedy třeba vyšetřit, zda se zákaz reformace in peius v těchto typech řízení podává z něčeho jiného. Předně je třeba zdůraznit, že jde podle současné právní situace o sporné řízení. Pokud jde o předmět odvolacího řízení, bylo uvedeno, že rozsahem odvolání odvolací soud s ohledem na §212 písm. c) o. s. ř. není vázán, což ale neplatí zcela, protože s ohledem na §153 odst. 2 o. s. ř., v jehož kontextu je třeba uvažovat, je odvolacímu soudu v zásadě umožněno přiznat ‚více nebo něco jiného‘, než účastník požaduje, nikoliv však méně. Může tedy rozhodnout pro odvolatele ‚lépe‘, nikoliv však ‚hůře‘.“
Dále lze vyjít z poznatků, které byly získány rozborem zákazu reformace in peius v nesporných řízeních. Předně z pohledu obecného byla zkoumána povaha předmětu řízení. V řízeních o vypořádání společného jmění manželů jde výhradně o majetkové nároky; veřejný zájem se zde neprojevuje. Obě strany mají kontradiktorní postavení a obě mají možnost podat opravný prostředek, případně mají možnost s ním disponovat (např. vzít ho zpět). Tím se řízení o vypořádání společného jmění manželů přibližuje těm řízením nesporným, která jsou výlučně návrhová a kde lze o zákazu reformace in peius uvažovat. Nutno ovšem dodat, že v nesporných návrhových řízeních je dána obecná vázanost rozsahem odvolání (§28 odst. 2 z. ř. s.), která je vzhledem k §212 písm. c) o. s. ř. v řízení o vypořádání společného jmění vyloučena. Ač má tedy řízení o vypořádání společného jmění manželů svá specifika oproti klasickému nastavení sporného řízení, nelze tedy v obecné rovině uvažovat o tom, že by se zákaz reformace in peius neuplatnil. Zvláštní kategorii pak tvoří spory, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Ty se sice řídí pravidly sporného řízení, nicméně s určitými výjimkami. Především je podstatné, že není soud vázán rozsahem odvolání. I přesto však lze v obecné rovině zákaz reformace in peius dovodit z jiných ustanovení občanského soudního řádu (§153 odst. 2 o. s. ř.), jakož i z povahy materie, která je v řízení projednávána (soukromoprávní věc bez uplatnění veřejných zájmů), a typu řízení (sporné řízení) včetně postavení účastníků (kontradiktorní postavení) – (Dobrovolná, E., Kolář, D.: Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 779 s odkazy na analýzu německé nauky a praxe obsažené v: Zimmermann, W. Verbot der reformatio in peius in der freiwillegen Gerichtsbarkeit? Rechtspfleger, 1959, s. 255).
Bez ohledu na výše uvedenou právní argumentaci vztahující se nepochybně k velmi složité právní otázce, která v tuzemských poměrech soudní praxe a odborné literatury stála vždy poněkud v pozadí, dovolací soud nepřehlédl ani argument žalobkyně, podle níž je celkové vyznění vypořádání společného jmění nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, přičemž nereflektuje veškeré okolnosti případu, jestliže celkové vypořádání není založeno na principu tzv. disparity.
S tímto hodnotícím závěrem však dovolací soud nesouhlasí.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na tzv. paritním vypořádání, tj. na rozdělení součástí společného jmění manželů v poměru 50 % ku 50 %. Proti tomuto rozhodnutí dovolatelka odvolání nepodala a je nepodstatné, zda to bylo pro souhlas s jeho věcným obsahem nebo z „pragmatických“ subjektivních důvodů. Podstatné je, že s obsahem tohoto rozhodnutí nevyjádřila nesouhlas prostřednictvím odvolání, ač tak učinit mohla. Současné napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k paritě či disparitě ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím. Předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, které ve prospěch dovolatelky, k odvolání žalovaného, založilo disparitu v její prospěch, bylo odklizeno kasačním rozsudkem dovolacího soudu. Současný stav je tedy takový, že co do základního způsobu vypořádání po odmítnutí dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím. Nevyznívá tedy nijak v neprospěch dovolatelky, ale v zásadě vychází ze stejného paritního vypořádání jako rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvoláním nenapadla. Jestliže nyní argumentuje potřebou disparitního vypořádání coby spravedlivého způsobu uspořádání vzájemných majetkových vztahů účastníků, bylo na dovolatelce, aby se takového rozhodnutí domáhala využitím opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které důvody pro disparitu podílů neshledalo, ač podle jejího názoru důvody pro disparitní vypořádání dány byly. Je samozřejmě na zvážení účastníka řízení, zda proti rozhodnutí soudu prvního stupně podá opravný prostředek či nikoliv, jeho nevyužitím ze strany žalobkyně se však žalobkyně zbavila možnosti dosažení disparitního vypořádání.
Jinak řečeno, jestliže žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodala odvolání, nemůže objektivně očekávat, že v takové situaci dosáhne pro ni příznivějšího celkového procesního výsledku právě a jenom na základě odvolání protistrany, která má z pochopitelných důvodů zcela opačný zájem na výsledku řízení. To by popíralo samotnou podstatu sporného řízení s odpovědností účastníka řízení za jeho výsledek. Obecný princip vigilantibus iura scripta sunt , byť zpravidla zdůrazňovaný v poměrech hmotného práva, platí jako obecná právní zásada nepochybně i zde.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu