ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3114.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3114/2022-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. N. , narozené XY, bytem XY, b) D. P. , narozené XY, bytem XY, c) A. P. , narozené XY, bytem XY, d) J. V. , narozené XY, bytem XY, e) J. V. , narozené XY, bytem XY, f) H. Z. , narozené XY, bytem XY, a g) M. Z. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Táborského nábřeží 790/3, proti žalovaným 1) M. Ž. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 969/33, a 2) M. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o odklad oddělení ze spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 327/2021, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 16/2022-71, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 98 C 327/2021-43, přerušil řízení do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o přerušení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 374/2016, o kterém Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl usnesením 23. 9. 2021, č. j. 40 C 374/2016-265, a je předmětem odvolání a současně do doby, než Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení sp. zn. 40 C 374/2016 rozhodne o spojení věcí navržené žalovanou 1) dne 6. 10. 2021.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 16/2022-71, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolací soud poznamenává, že v dovolání se M. Š. označuje jako „žalovaný 1)“, a M. Ž. označuje jako žalobkyni; stejně jsou účastníci označení i ve vyjádření M. Ž. k dovolání. Avšak v usnesení Městského soudu Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 62 Co 16/2022-71, které dovolání výslovně napadá, jakož i v předcházejícím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (ze dne 14. 10. 2021, č. j. 98 C 327/2021-43, jehož zrušení dovolatel též navrhuje), je M. Š. označen jako žalovaný 2), a M. Ž. jako žalovaná 1); dovolací soud proto vycházel při označení účastníků z uvedených rozhodnutí.
Dovolání není projednatelné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.
V této věci dovolatel uvedl, že přípustnost dovolání opírá „o ustanovení §237, a to v tom ohledu, že dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalovaných závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dovolacím soudem nebyla řešena“. Tuto otázku však v dovolání nevymezil, jak na to správně upozorňuje žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání. Podstatou dovolání je polemika s postupem odvolacího soudu. Ani z obsahu dovolání se taková otázka zjevně nepodává. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Protože v dané věci nebyl předpoklad přípustnosti dovolání řádně uveden, Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu