ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3161.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3161/2023-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 4 , IČO 48030660, se sídlem v Praze, Zdaru 1086/3, zastoupeného JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 437/20, proti žalovanému Bytovému družstvu Libuše , IČO 25108026, se sídlem v Praze, U Libušiných lázní 1033/7, zastoupenému Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 494/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co 486/2022-123, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co 486/2022-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Bohumila Petrů, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 18 C 494/2021-56, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného, bez čísla evidenčního – garáže, postavené na pozemku parc. č. 2144/2, a budovy bez čísla popisného, bez čísla evidenčního – garáže, postavené na pozemku parc. č. 2144/1, obě v katastrálním území Nusle, obec Praha (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně uzavřel, že garáže, vybudované v roce 1938, se podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, staly součástí pozemku a jako takové byly následně převáděny společně s pozemkem. Současným vlastníkem garáží je tak žalovaný.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co 486/2022-123, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co 486/2022-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, když opravil písařskou chybu správným označením pozemku parc. č. 2144/3 za nesprávně uvedené parc. č. 2144/1 (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a zamítl návrh žalovaného na opravu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 36 Co 486/2022-123 (výrok II opravného usnesení).
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, avšak z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně. Nesouhlasil s jeho názorem, že stavby garáží se nadále převáděly jako součást pozemku, jelikož účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, došlo k oddělení vlastnictví stavby a pozemku. Tento režim pokračoval i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a změna nastala až 1. 1. 2014. Převody vlastnictví k pozemku a ke stavbě na něm postavené se „musely dít jako ke dvěma samostatným věcem“. Uvedl, že „z notářského zápisu nelze přechod vlastnictví ke garážím, tedy stavbám bez čísla popisného i evidenčního, dovodit, a to ani z formulace ‚číslo popisné 1033A, 1033B, 1033 C‘, když lze mít za to, že šlo pouze o pomocné označení pro potřeby zanikajícího a nástupnických družstev (seznam nemá charakter oficiální listiny, protože jsou v něm provedeny ručně škrty a přepisy), nikoli o označení vyhovující náležitostem pro převod nemovitostí, které by pro zápis do katastru nemovitostí těžko obstálo“.
5. Odvolací soud odkázal na §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), tedy že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití, a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena.
6. K takové specifikaci staveb garáží, dle požadavků zákona, v notářském zápise nedošlo, proto odvolací soud neměl za prokázané, že na základě citovaného notářského zápisu se vlastníkem garáží stal žalobce. Dále předestřel, proč nemohlo dojít ani k určení vlastnictví žalobce podílem o velikosti 16,65 %, ani k vydržení vlastnického práva žalobcem.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu „v jeho výkladu nabytí vlastnického práva a ve výkladu vydržení vlastnického práva“. Namítá, že „se odvolací soud dopustil chyby, když opustil zásadu, že charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu a právně zhodnotil, že vlastnické právo ke garážím na žalobce nepřešlo pro chybné označení garáží, resp. nesouladu označení garáží se zákonem“. Odvolacímu soudu vytýká, že provedl „formalistický výklad právního jednání, čímž porušil povinnost vykládat právní jednání ve shodě s úmyslem jednajícího“. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017 a sp. zn. 23 Cdo 2486/2020.
8. Dále formuluje množství právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešeny, resp. které odvolací soud posoudil jinak, než tomu je v judikatuře:
a. Lze pominout notářský zápis jako nabývací titul a z něj vyplývající závěry jen proto, že jeho příloha, v níž je seznam majetku, obsahuje škrty?
b. Lze zpochybnit vůli jednajícího osvědčenou notářským zápisem, kterou rozhodl o přechodu svého majetku jako celku, a neuznat žádnou z variant, kterou jednající rozhodl o vlastnickém právu a jeho přechodu na nástupnické subjekty a tímto zpochybněním založit právní stav, kdy majetek zůstává ve vlastnictví zaniklého subjektu (LBD Praha)?
c. Lze odmítnout v soudním řízení určit vlastnictví podílu k nemovité věci, když se žalobce domáhá vlastnictví nemovité věci jako celku?
d. Lze usuzovat na vlastnické právo bez doložení nabývacího titulu a při nedoložení dobré víry ve vlastnické právo s odůvodněním, že by bylo nelogické, aby to bylo jinak?
e. Lze na základě převodu pozemku, na kterém stojí stavba, která není v převodní listině definována, založit vlastnické právo i ke stavbě jen na základě úsudku, že by bylo nelogické, aby to bylo jinak?
f. Lze založit vlastnictví k nemovité věci na základě logické úvahy bez doložení právního titulu nabytí vlastnictví?
g. Lze pominout právní titul pro účely vydržení jen z toho důvodu, že u specifikace nemovitosti, kterou je garáž, je uvedeno číslo pozemku a stavba a absentuje údaj, že to je stavba bez č.p. bez č. ev. – garáž, když samotné označení stavby garáže nevyvolává mezi účastníky pochybnost o tom, o jakou stavbu se jedná (22 Cdo 1398/2000)?
h. Není zjevně nepřiměřeným hodnocením absence dobré víry družstva skutečnost, že člen družstva je ve sporu s družstvem vzniklým podle §29 zákona o vlastnictví bytů, a není právě tato skutečnost naopak doložením absence dobré víry družstva vzniklého podle §29 zákona o vlastnictví bytů (22 Cdo 2595/2008)?
i. Je poctivé (spravedlivé) tvrdit, že je stavba součástí pozemku, když o vlastnické právo ke stavbě na pozemku je vedený spor?
j. Založil odvolací soud své závěry na posouzení základních souvislostí a logické provázanosti se skutkovými okolnostmi, aby bylo jeho rozhodnutí právně správné?
k. Postupovat odvolací soud správně při řešení změny petitu?
l. Zakládá jednání, kdy subjekt v postavení pronajímatele (v daném případě žalovaný) předloží druhému subjektu (v daném případě žalobci) nájemní smlouvu na pozemek, dobrou víru, že garáž na tomto pozemku je vlastnictvím žalobce?
9. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání nebo „se vypořádal s návrhem na připuštění změny petitu a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a nahradil ho rozhodnutím o tom, že žalobě vyhoví a současně rozhodne o nákladech řízení před soudy všech stupňů“.
10. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Garáže považuje za součást domu č. p. 1033 a jako takové jsou v jeho vlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Řada výše uvedených otázek je položena tak, aby Nejvyšší soud v podstatě přezkoumal celý postup soudů v nalézacím řízení a věc vlastně „primárně“ sám posoudil, zejména otázku výkladu právního jednání či vydržení vlastnického práva. Těmito otázkami nebylo možné se zabývat.
15. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
16. „Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
17. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli. Otázky, které dovolatel klade, postrádají obecný přesah, a tak nemohou založit přípustnost dovolání.
18. Dovolatel dovolacímu soudu nepředkládá žádný návrh na změnu judikatury dovolacího soudu, neuvádí, která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatelem formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání; neobsahují nic, co by přesahovalo individuální posouzení věci, navíc není formulována právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Dovolatel nenapadá podstatný závěr odvolacího soudu, že z formulací notářského zápisu nelze přechod vlastnictví ke garážím, tedy stavbám bez čísla popisného i evidenčního, dovodit, jelikož „šlo pouze o pomocné označení pro potřeby zanikajícího a nástupnických družstev“ a „nikoli o označení vyhovující náležitostem pro převod nemovitostí, které by pro zápis do katastru nemovitostí těžko obstálo“. Odvolací soud svůj nosný závěr učinil s odkazem na §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), podle kterého v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním, a případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití. Právě na závěru, že popis budov bez čísla popisného a čísla evidenčního v notářském zápisu nesplňoval zákonné požadavky pro zápis budov do katastru nemovitostí, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatel polemizuje s výkladem právního jednání (notářského zápisu) tak, jak jej provedl odvolací soud, aniž by se zabýval tím, zda ono právní jednání bylo objektivně způsobilé dosáhnout převodu vlastnického práva v souladu s požadavky zákona v rozhodné době (k 18. 11. 1992).
19. Dovolatel tak polemizuje s obecnými závěry odvolacího soudu, aniž řádně formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, ve vztahu k závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
20. Pokud dovolatel dále uvádí, že se odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vypořádal s vydržením vlastnického práva, pak neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno. Neodkazuje ani na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se snad měl v této otázce odvolací soud odchýlit.
21. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu