ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3298.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3298/2022-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 48/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 13. 4. 2022, č. j. 17 Co 28/2022-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 C 48/2020-174, vypořádal zaniklé společné jmění manželů – účastníků řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 17 Co 28/2022-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu v Dobrušce, se sídlem Kostelní 396, Dobruška, k němuž se váže právo užívání bytu č. 12 o velikosti 3+1 v domě č. p. XY v XY, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl ve výši 435 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, zamítl žalobu o vypořádání společného jmění účastníků ohledně osobního automobilu tov. značky XY, rok výroby 2016, reg. značky XY, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, které považuje za „přípustné podle §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále ‚o. s. ř.‘), neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. „Současně je splněna i přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jedná se též částečně o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Šlo o vypořádání společného jmění manželů, konkrétně osobního automobilu a členského podílu v bytovém družstvu. Jak uvedl odvolací soud, tyto majetkové hodnoty „byly pořízeny výlučně za peníze, které žalovanému poskytla jeho matka ze svého bankovního účtu a které původně pocházely z dědictví nabytého babičkou žalovaného. Tato skutková okolnost není mezi účastníky sporná, žalobkyně v řízení netvrdila, že by snad původ peněz byl jiný. Spor mezi účastníky je jen v tom, jak tato fakta právně posoudit, tedy zda šlo o platné darování“. Odvolací soud uzavřel, že o platné darování šlo, dovolatelka to popírá.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Převážná část dovolání se zakládá na polemice dovolatelky se skutkovými zjištěními, ze kterých vyšel odvolací soud. Současná právní úprava dovolacího řízení však nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Skutkové námitky také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř. Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje dovolací důvod, nikoliv důvod přípustnosti dovolání; tyto instituty je třeba rozlišovat, předpokladem věcné projednatelnosti dovolání je mimo jiné jeho přípustnost, dovolací důvod se pak týká důvodnosti přípustného dovolání.
Pokud dovolatelka tvrdí, že „jedná se též částečně o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“, takovou otázku nijak nevymezuje. Dovolací soud se nemohl zabývat dovolacími námitkami, u kterých není přípustnost dovolání nijak vymezena (např. aktuálnost znaleckého posudku).
Konečně dovolatelka tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud jde o platné darování, v této souvislosti žádný předpoklad přípustnosti dovolání konkrétně nevymezuje; pouze předesílá vlastní skutkovou verzi věci a na jejím základě se pokouší o vlastní právní posouzení, resp. o polemiku s názorem odvolacího soudu. Proto není dán předpoklad pro to, aby se dovolací soud touto otázkou mohl zabývat, a je třeba vycházet z právního posouzení této otázky odvolacím soudem (jen na okraj a nad rámec dovolacího řízení lze podotknout, že toto posouzení nepovažuje dovolací soud za nepřiměřené). V dalším textu pak dovolatelka uvádí judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a „Nejvyšší soud ČSR Tz II. 1/77“) a z obsahu dovolání lze dovodit, že má za to, že odvolací soud věc rozhodl v rozporu s právními názory v ní uvedenými. Avšak vzhledem k tomu, že je třeba vyjít ze zjištění o platnosti darovací smlouvy, nelze nabytí peněz žalovaným posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, natož získaným trestným činem. Předpoklad přípustnosti dovolání tak byl v této části vymezen, ale není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu