ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.33.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 33/2022-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovanému J. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 15/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021, č. j. 28 Co 288/2020-736, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Muchy, advokáta se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 5 C 15/2017-617, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 550 000 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 28 Co 288/2020-736, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ve výši 1 486 516,50 Kč; ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně hodnotil kritéria účelného využití věci při rozhodování o jejím přikázání jednomu ze spoluvlastníků. Zásadním způsobem se tak odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Ohledně účelného využití předmětných nemovitostí odvolací soud přijal závěr, že žalovaný hodlá v domě bydlet a jinou nemovitost nevlastní. Dovolatelka údajně proklamovala vůli v domě bydlet, což však měl soud za účelové; žalobkyně má ve společném jmění manželů rozestavěný dům, což v zásadě soud hodnotil k její tíži. Odvolací soud také nesprávně hodnotil výpověď snachy dovolatelky. Ta neměla uvést, že v předmětné nemovitosti žalobkyně nebydlí, nýbrž že má žalobkyně dvě domácnosti. Nesprávné hodnocení kritéria účelného využití nemovitosti tak spočívá zejména v účelovém hodnocení tohoto kritéria ve prospěch žalovaného, přestože situace obou účastníků je v mnoha bodech podobná a dovolatelka nemovitost využívá velmi často. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak naprosto absentuje skutečnost, že oba účastníci nyní obývají nájemní byty, pročež je jejich situace naprosto stejná. Podle žalobkyně nemůže být k její tíži přičteno, že vlastní pozemek, na němž stojí rozestavěná budova. Je totiž na každém vlastníkovi, jak naloží se svým majetkem. Navíc nejde o nemovitost vhodnou k bydlení (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2331/2019). Dále žalobkyně uvedla, že odvolací soud nedostatečně přihlédl ke kritériu historických a rodinných vazeb účastníků k předmětným nemovitostem. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2019 a dodala, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví rodiny žalobkyně po desítky let. Oproti tomu žalovaný spoluvlastnický podíl nabyl v průběhu vedeného řízení a s jeho motivací k nabytí podílu se soudy nevypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť není naplněna ani jedna z podmínek v §237 o. s. ř. Žalobkyně se ve skutečnosti domáhá revize skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel. Nedomnívá se, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání trpí formálními nedostatky: žalobkyně nevymezila důvod dovolání, neuvedla, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit a jaká rozhodnutí dovolacího soudu by měla být v rozporu. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud předně uvádí, že dovolání je na samé hranici jeho věcné projednatelnosti, neboť dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud při řešení hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jestliže však má být praxe samotného Nejvyššího soudu nejednotná, nemůže být současně ustálená, aby se od ní mohl odvolací soud odchýlit. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání – vzhledem k jeho následnému obsahu – však lze usuzovat na přípustnost vymezenou rozporem závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně v dovolání vymezila otázku posouzení kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků. Konkrétně zpochybnila kritérium účelného využití věci a kritérium historických a rodinných vazeb.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (dostupné – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz )].
V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
Nejvyšší soud podotýká, že při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria, včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
Ohledně kritéria účelného využití věci odvolací soud uvedl, že žalovaný hodlá v domě, který je součástí předmětných nemovitostí, bydlet, přičemž jinou nemovitost nevlastní. Žalobkyně rovněž proklamovala vůli v domě bydlet, zároveň má ve společném jmění manželů rozestavěný dům. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, o fakticitě její vůle pochyboval. Pochybnosti vyplynuly z prokázaného dlouhodobého chování žalobkyně. Sice uvedla, že bylo již přáním její babičky a matky, aby dům užívala, její matka však zemřela před cca třemi desítkami let. Za celou tuto dobu se žalobkyně ani nepokusila v domě žít. Dům obývala nejprve její neteř a pak postupně synové. Kdyby byl zájem žalobkyně opravdový, musel by se s pravděpodobností hraničící s jistotou za velmi dlouhé časové období alespoň nějak projevit, což se nestalo. Odvolací soud nevzal za prokázané, že v domě žije s rodinou svého syna. V nemovitostech nežije ani žalovaný, ovšem v jeho případě mu tuto skutečnost odvolací soud k tíži nepřičetl. Vztahy mezi účastníky odvolací soud vyhodnotil jako konfliktní; v domě navíc bydlí syn žalobkyně, a proto je logické, že žalovaný čekal na výsledek řízení a do domu se nenastěhoval.
Tento závěr odvolacího soudu spatřuje žalobkyně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019, podle kterého „má-li jeden ze spoluvlastníků právní důvod k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení (např. je jejím vlastníkem), jde o významnou okolnost svědčící pro přikázání vypořádávané nemovitosti do výlučného vlastnictví druhého ze spoluvlastníků.“ V konkrétním případě podle ní nebylo namístě přijmout závěr, že by korektiv zajištění bytové potřeby svědčil jednomu nebo druhému spoluvlastníkovi, jelikož oba nyní užívají nájemní byty, ani jeden nevlastní jinou nemovitost vhodnou k bydlení, oba se vyjádřili, že nemovitost chtějí do budoucna užívat k bydlení.
Dovolací soud neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s žalobkyní namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu. Jak uvedla sama žalobkyně v dovolání, oba účastníci mají nájemní vztah k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení. To ostatně ani nebylo předmětem sporu mezi účastníky. Okolnost, že žalobkyně má ve společném jmění manželů rozestavěný dům, odvolací soud nehodnotil jako splnění předpokladu vhodného bydlení na straně žalobkyně, nýbrž ji vzal v potaz při hodnocení schopnosti a možností účastníků uvést předmětnou nemovitost do lepšího stavu. O tom vypovídá bod 35 odůvodnění napadeného rozsudku. Závěry odvolacího soudu proto nemohou být v rozporu s žalobkyní citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Co se existence rodinných vazeb týče, odvolací soud uvedl, že nemovitosti sice zakoupili rodiče žalobkyně, v „rodině žalobkyně“ jsou tedy nemovitosti nyní v druhé generaci, ona sama v nich však žila cca rok v 60. letech minulého století a, jak už bylo uvedeno, poté již nikoliv. Za všech okolností vzešlých v posuzovaném případu najevo se proto odvolacímu soudu nejevil pouhý fakt pořízení nemovitostí předky žalobkyně jako skutečnost, která by měla zásadně svědčit v její prospěch.
Žalobkyně v dovolání ve vztahu k tomuto kritériu uvedla, že s ohledem na shodnost situace obou účastníků ve vztahu k účelnému využití předmětné nemovitosti bylo třeba zohlednit kritérium historických a rodinných vazeb. Tím se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, neboť jde o významné kritérium právě tehdy, když ostatní vyznívají rovnocenně.
Ani v této otázce se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě není důvodná námitka, že by se odvolací soud kritériem historických a rodinných vazeb nezabýval, pouze jej nehodnotil ve prospěch žalobkyně. Za druhé pak nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že odvolací soud hodnotil ostatní kritéria rovnocenně (např. kritéria účelného využití věci či solventnosti hodnotil ve prospěch žalovaného), a proto by mělo být třeba se kritériem historických a rodinných vazeb zabývat jako hlediskem rozhodujícím pro úvahu o přikázání nemovitostí.
Závěry odvolacího soudu ostatně v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené, rozhodnutí odvolacího soudu je pečlivě odůvodněno a odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, které v průběhu řízení byly prokázány či jejich existence vyšla najevo. Samotná skutečnost, že je odvolací soud hodnotil odlišně oproti představě žalobkyně, jejich zjevnou nepřiměřenost založit nemůže.
Pokud pak žalobkyně v dovolání rozporuje hodnocení svědecké výpovědi své snachy či zjišťování bytové potřeby, pak dovolací soud uvádí, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nalézací soudy, a nemůže tedy tyto aspekty věci podrobit přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu