ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3368.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3368/2022-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. D. , zastoupené JUDr. Ivou Němcovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalovaným 1) P. D. , zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a 2) J. M. , zastoupenému JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, o neplatnost právního jednání manžela, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 191/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2022, č. j. 61 Co 101/2022-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 66 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Steinera, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 9 C 191/2021-199, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že právní jednání žalovaného 1) jako zapůjčitele s žalovaným 2) jako vydlužitelem spočívající v uzavření ústní smlouvy o zápůjčce částky 25 941 365 Kč je neplatné (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 61 Co 101/2022-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II–III).
Proti výroku I a III rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil charakter předmětné určovací žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti právního jednání manžela, žalovaného 1), ve smyslu §714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tato otázka byla podle žalobkyně odvolacím soudem řešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu konkrétně dosud neřešenou, neboť napadené rozhodnutí může mít dopad na rozhodování soudů v obdobných případech. Nalézací soudy vycházely z toho, že se jedná o obecnou určovací žalobu podle §80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, který však žalobkyni nesvědčí, a proto žalobu bez posouzení merita věci zamítly. Žalobkyně má však za to, že se nejedná o obecnou určovací žalobu podle §80 o. s. ř., nýbrž jde o tzv. zákonnou určovací žalobu či jinou žalobu nepodléhající §80 o. s. ř., kdy možnost podání žaloby a aktivní legitimace vyplývá přímo ze zákona. S ohledem na přímé zákonné zmocnění k podání žaloby proto není nutné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení jako je tomu u určovacích žalob podle §80 o. s. ř.; takové zákonné zmocnění žalobkyně spatřuje právě v §714 odst. 2 o. z. Navrhla, aby dovolací soud buď sám změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že podané žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně, nebudou-li splněny podmínky ke změně napadeného rozhodnutí, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání považuje za důvodné. Připouští sice, že aplikace §714 odst. 2 o. z. v kontextu §80 o. s. ř. možná je, nicméně musí tak být činěno s vědomím smyslu a účelu obou zákonných ustanovení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle něj popírá smysl a účel §714 odst. 2 o. z., aby byla poskytnuta účinná ochrana manželovi, který byl pominut při nakládání s majetkem ve společném jmění manželů a bylo mu umožněno domoci se primárně konstatování neplatnosti takového právního jednání, pokud žalobkyni odkazuje na případné řízení o vypořádání společného jmění manželů, a argumentuje též řízením vedeným mezi účastníky o žalobě na plnění předmětné částky, v němž se však soudy námitkou neplatnosti smlouvy o zápůjčce vznesenou žalobkyní odmítly zabývat i jako otázkou předběžnou s odkazem na to, že žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimovaná. Takový postup soudů považuje za odepření spravedlnosti ve vztahu k žalobkyni. Dále uvedl, že má za to, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení je v projednávané věci dán, přičemž konstatování neplatnosti smlouvy o zápůjčce by mimo jiné usnadnilo probíhající řízení o žalobě na plnění.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné a nepřípustné. Do výroku III o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bez dalšího. Ve věci samé pak žalobkyně řádně nevymezila přípustnost dovolání, pokud současně uvedla, že se napadené rozhodnutí odchyluje od ustálené judikatury a současně jde o rozhodnutí, které přináší judikaturu novou; žalobkyně navíc v dovolání neuvedla žádné relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že žalobkyně v průběhu řízení měnila svá stanoviska, neboť nejprve líčila svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení a nyní uvádí, že jej prokazovat nemusí, neboť se nejedná o žalobu ve smyslu §80 o. s. ř. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že to, že se žalobkyně dovolává neplatnosti jednání manžela podle §714 odst. 2 o. z. přímo podáním žaloby na určení neplatnosti právního jednání, z této žaloby nečiní žádnou speciální žalobu, nýbrž se jedná o obecnou určovací žalobu podle §80 o. s. ř.; §714 odst. 2 o. z. nelze považovat za zmocňující ustanovení, neboť k dovolání se neplatnosti není třeba soudní ingerence, ale postačí projev vůle směřující vůči účastníku takového jednání. Dále zdůraznil, že řízení o žalobě na plnění předmětné částky bylo již pravomocně skončeno, čímž je ještě více snížen význam určení požadovaného žalobkyní. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně, shledá-li dovolání přípustným, zamítl, a v obou případech přiznal žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně namítá, že žaloba na určení neplatnosti právního jednání manžela podaná na základě §714 odst. 2 o. z. je tzv. zákonnou určovací žalobou, u níž – na rozdíl od obecné určovací žaloby podle §80 o. s. ř – není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázku charakteru předmětné určovací žaloby považuje za neřešenou, případně za posouzenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť při posuzování charakteru předmětné určovací žaloby v projednávané věci – ve smyslu toho, zda se jedná o obecnou určovací žalobu podle §80 o. s. ř., anebo tzv. zákonnou určovací žalobu – bylo možné vycházet z obecné rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se určovacích žalob; nejde proto o právní otázku v rozhodovací praxi neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Současně se odvolací soud při posouzení dané otázky od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.
Podle §586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.
V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku ve společném jmění manželů založena – stejně jako je tomu za současné právní úpravy §714 o. z. ve spojení s §586 o. z. – na východisku rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, neboť podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů a v ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů, jinak byl právní úkon neplatný. Závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyslovené v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. lze proto aplikovat i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 (dostupný stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), shodně pak též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 124/2019].
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že žaloba na určení neplatnosti právního jednání manžela (uzavření smlouvy) z důvodu absence souhlasu druhého manžela s tímto právním jednáním v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jmění manželů ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. (resp. nyní §714 odst. 2 o. z.), je obecnou určovací žalobou podle §80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 759/99, kde bylo žalováno na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný převedl nemovitosti náležející do společného jmění manželů bez souhlasu manželky, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99 (publikovaný též v časopise Právní rozhledy č. 8/2001, s. 393), kde bylo žalováno na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaná převedla automobil ve společném jmění manželů bez souhlasu manžela, přičemž v obou případech soudy posuzovaly (a neshledaly) naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř.].
Na základě uvedené rozhodovací praxe lze proto zobecnit, že žalobu na určení neplatnosti smlouvy, která je (relativně) neplatná proto, že jeden z manželů jednal v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jmění manželů bez souhlasu druhého manžela, není speciálním druhem určovací žaloby, nýbrž obecnou žalobou na určení ve smyslu §80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem. Toto východisko se promítne i do poměrů souzené věci, ve které nalézací soudy zcela opodstatněně požadovaly po žalobkyni tvrdit a prokázat její naléhavý právní zájem na předmětném určení, který však žalobkyně v řízení neprokázala, a proto byla její žaloba zamítnuta.
Ustanovení §714 odst. 2 o. z. totiž není zákonným zmocněním k podání žaloby, jak v dovolání nesprávně dovozuje žalobkyně, neboť k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti právního jednání, zákon nestanoví žádnou formu, a proto tak lze učinit nejen podáním žaloby, ale též pouze mimosoudně. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti vychází z toho, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, publikovaný pod č. 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou. Skutečnost, že lze určitou právní otázku řešit jako otázku předběžnou je přitom zpravidla důvodem právě pro shledání nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že jestliže právní otázka, o níž má být rozhodnuto (platnost smlouvy), má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1265/2002, či ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1161/2001, a mnoho dalších). Lze-li tedy žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 635/2003).
Tím spíše pak v případě, kdy je podána samostatná žaloba pouze na určení neplatnosti smlouvy – např. na podkladě §714 odst. 2 o. z. jako dovolání se relativní neplatnosti právního jednání manžela jako tomu bylo v této věci – musí být dán s ohledem na konkrétní okolnosti věci naléhavý právní zájem (pouze) na tomto určení, pokud obecně vzato otázky relativní neplatnosti v soudní praxi mohou být vždy řešeny jako otázky předběžné, což naléhavý právní zájem na samostatném určení neplatnosti daného právního jednání obecně vylučuje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je současně ustálena i v tom, že žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007).
Za těchto okolností by tedy bylo zcela proti smyslu výše citované rozhodovací praxe, a neodpovídalo by ani preventivnímu účelu určovací žaloby, pokud by bylo možné uzavřít, že pouze s ohledem na to, že zákon výslovně připouští možnost dovolat se relativní neplatnosti právního jednání (nikoliv však výhradně podáním žaloby, jak bylo vysvětleno výše), bude zároveň ze zákona presumován „naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti takového právního jednání. U těchto žalob se totiž v drtivé většině případů bude jednat právě o otázky svým charakterem předběžné, ať už pro řízení o žalobách na určení práva, anebo o žalobách na plnění, kde by naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy
– v kontextu výše citované rozhodovací praxe – vůbec nebyl dán.
Jinými slovy řečeno, pokud tedy zákon sice výslovně umožňuje dovolat se relativní neplatnosti právního jednání manžela učiněného bez souhlasu druhého manžela, samo o sobě to současně nezakládá zákonné zmocnění k podání zvláštní určovací žaloby, aniž by na požadovaném určení musel být dán naléhavý právní zájem. „Dovolání se neplatnosti“ právního jednání manžela podle §714 odst. 2 o. z. přitom není jediným takovým ustanovením. Shodně je tomu např. i u žaloby na určení vlastnického práva, která je „uplatněním práva“ ve smyslu §985 o. z., kde se taktéž nejedná o žádný speciální druh určovací žaloby, ale opět pouze o obecné určení ve smyslu §80 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017).
Dovolací soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci žalobkyně musela tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi žalovanými, neboť se jednalo o obecnou určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., a odvolací soud se tedy požadavkem na prokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace žalobkyně se omezuje toliko na posouzení otázky, zda v projednávané věci měl být naléhavý právní zájem vůbec zjišťován, dovolací soud se v rámci dovolacího řízení vůbec nezabýval tím, zda v projednávané věci naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení byl či nebyl dán a správnost napadeného rozhodnutí proto v tomto ohledu nepřezkoumával, neboť tato otázka nebyla dovolacímu přezkumu vůbec otevřena.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu