ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3552.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3552/2021-688
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) B. P. , narozené XY, a b) O. P. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Alexejem Štěrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému městu Chlumci nad Cidlinou , se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo náměstí 64, IČO: 00268861, zastoupenému Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o zdržení se rušení výkonu vlastnického práva imisemi, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 49/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021, č. j. 19 Co 81/2019-597, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2021, č. j. 19 Co 81/2019-597, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2018, č. j. 13 C 49/2017-369, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 13 C 49/2017-369, uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení výkonu vlastnického práva žalobců jakýmikoliv imisemi spadem listí, nažek a větví ze stromů javoru mléče nacházejících se na pozemku ve vlastnictví žalovaného – parc. č. XY, ostatní plocha, zeleň, o výměře 3 362 m2, v k. ú. a obci XY, na pozemek ve vlastnictví žalobců – parc. č. XY, zahrada, o výměře 1 126 m², v k. ú. a obci XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a znalečném (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky každý id. 1/2 pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 1 126 m², v k. ú. a obci XY (dále jen „pozemek žalobců“) a žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, zeleň, o výměře 3 362 m2, v k. ú. a obci XY (dále jen „pozemek žalovaného“); tyto pozemky spolu vzájemně sousedí. Na pozemku žalovaného v blízkosti hranice s pozemkem žalobců (ve vzdálenosti i méně než 3 metry od hranice pozemků) jsou velmi vzrostlé stromy javoru mléče, které jsou součástí aleje nacházející se na pozemku žalovaného, s tím, že v blízkosti hranice s pozemkem žalobců se jedná konkrétně o 3 stromy, jejichž koruny současně výrazně přesahují nad pozemek žalobců (v některých místech až 6 metrů za plot žalobců), v důsledku čehož na pozemek žalobců, a to konkrétně na okrasnou zahradu, bazén a do okapu zahradního domku i rodinného domu, padá z těchto stromů po většinu roku ve značném množství listí, nažky a větve, které jsou tak žalobci nuceni prakticky neustále odklízet, aby nedocházelo k zaplevelení zahrady z důvodu vysoké klíčivosti nažek, znečištění a následnému poškození filtrace bazénu a zanášení okapů, v důsledku čehož by mohlo dojít k zatečení dešťové vody a poškození fasády.
Soud prvního stupně vycházel rovněž ze skutečnosti, že s ohledem na dobrý zdravotní stav předmětných stromů a jejich ekologickou a estetickou funkci nebyly orgány veřejné moci shledány důvody pro jejich pokácení, a ani pro provedení radikálnějšího redukčního řezu, neboť redukce korun stromů takovým způsobem, který by mohl mít vliv na množství produkovaných imisí, není možná, aniž by současně nedošlo k zásadnímu oslabení stromů a narušení jejich stability, v důsledku čehož by hrozilo jejich pozdější odumření či dokonce vyvrácení; byl doporučen pouze zdravotní prořez, který však z hlediska merita sporu má na množství imisí vliv naprosto minimální. To ovšem nevylučuje možnost uložení povinnosti žalovaného zdržet se rušení výkonu vlastnického práva těmto imisemi.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (zejména fotodokumentace, místní ohledání a znalecké posudky) nejprve hodnotil, jaké jsou v projednávané věci poměry v daném místě, a v návaznosti na to, jaká míra imisí spadem listí, nažek a větví je ještě přiměřená místním poměrům. Nevyloučil možnost vysázení stromů javoru mléče v obdobné zástavbě v blízkosti rodinných domů či zahrad jako je tomu v projednávané věci, nicméně zhodnotil, že tyto konkrétní stromy nacházející se na pozemku žalovaného svým vzrůstem významně vybočují z mezí přiměřených místním poměrům. Uvedl, že v oblasti husté zástavby rodinných domů, navíc v těsné blízkosti sousedních pozemků, není přípustné nechat vyrůstat stromy do takových rozměrů, kdy v důsledku velkého množství imisí (protože ke spadu listí, nažek, a případně větví na pozemek žalobců dochází s ohledem na velikost stromů a jejich přesah prakticky nepřetržitě) podstatným způsobem omezují užívání sousedních zahrad. Neodpovídá míře přiměřené poměrům, aby občané žijící v intravilánu obce nedaleko centra města v relativně nově vybudované čtvrti (na pozemku nacházejícím se dle územního plánu v části města určené pro bydlení v rodinných domech) byli nuceni po devět měsíců v roce prakticky každodenně odstraňovat ze svého pozemku takto velké množství listí, nažek či větví ze stromů nacházejících se na sousedním pozemku. Na základě rozsáhlého místního ohledání navíc v celé předmětné lokalitě (XY) nebylo zjištěno žádné obdobné místo, které by bylo množstvím imisí alespoň částečně srovnatelné s místem, jež je předmětem tohoto sporu. Ve městě se sice nacházejí i jiné velmi vzrostlé stromy přesahující rovněž na sousední pozemky, nicméně spad listí, nažek či větví nikde jinde není tak značného rozsahu jako v tomto případě. Množství imisí proto soud prvního stupně zhodnotil jako zcela nepřiměřené místním poměrům.
Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda v důsledku shora popsaných imisí ze stromů nacházejících se na pozemku žalovaného dochází k podstatnému omezování žalobců v obvyklém užívání jejich pozemku. Pozemek žalobců je veden v katastru nemovitostí a současně fakticky využíván jako zahrada u rodinného domu, přičemž ta část pozemku sousedící s pozemkem žalovaného, na němž jsou vysázeny předmětné stromy, má sloužit především jako klidová zóna; je zde vybudována okrasná zahrada, upravené záhony, je zde také umístěn bazén včetně filtračního systému a zahradní domek. Aby však žalobci mohli zahradu využívat pro odpočinek, jsou nuceni vzhledem k obrovskému množství spadu listí, nažek a větví ze stromů žalovaného tento spad v podstatě denně odklízet, což je v užívání pozemku podstatným způsobem omezuje. Soud prvního stupně vzal v potaz i to, že v době, kdy žalobci pozemek kupovali (v roce 2000), se již předmětné stromy na pozemku žalovaného nacházely (stromy byly vysázeny cca v 70. letech 20. století), nicméně v té době nedosahovaly současné výše. Uzavřel však, že žalobci důvodně předpokládali, že se žalovaný bude o stromy náležitě starat a v pravidelných intervalech bude např. provádět ořezy těchto stromů, a zejména že je nenechá přerůst natolik, že by spad z nich na sousední pozemky podstatným způsobem omezoval jejich užívání, a to i s ohledem na skutečnost, že se jedná o lokalitu určenou pro bydlení v rodinných domech.
Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že spad listí, nažek a větví z pozemku žalovaného představuje v daném případě obtěžování imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům, a zároveň podstatně omezuje žalobce v jejich obvyklém užívání pozemku. Uložil proto žalovanému povinnost zdržet se působení jakýchkoliv imisí spadem listí, nažek a větví na pozemek žalobců.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 19 Co 81/2019-597, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil ve znění výroku I, že žalovaný je povinen zdržet se rušení vlastnického práva žalobců spadem listí, nažek a větví ze stromů javoru mléče nacházejících se na pozemku žalovaného na sousední pozemek žalobců, a to nad míru přiměřenou poměrům (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud v prvé řadě upravil formulaci výroku použitou soudem prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost zdržet se „jakýchkoliv“ imisí spadem listí, nažek a větví, jelikož takové rozhodnutí by podle odvolacího soudu nemohlo být vykonatelné, neboť jediným možným řešením, jak by žalovaný mohl uložené povinnosti dostát, by bylo pokácení předmětných stromů. To ostatně žalobci v rámci původního žalobního návrhu i požadovali, nicméně žalobu v této části následně vzali zpět, a to s ohledem na vydání rozhodnutí dovolacího soudu týkajícího se možnosti pokácení stromů vysázených před 1. 1. 2014 v režimu §1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) - (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015).
V průběhu řízení před odvolacím soudem byla mezi účastníky řízení vedena mimosoudní jednání týkající se úklidu spadaného listí, nažek a větví z pozemku žalobců, k uzavření dohody nicméně pro rozdílné představy jednotlivých účastníků o frekvenci úklidu nakonec nedošlo. Během odvolacího řízení bylo také rozhodováno ve správním řízení o možnosti pokácení předmětných stromů, které nicméně nebylo povoleno, neboť nebyl shledán závažný důvod pro kácení dřevin ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Odvolací soud vycházel z toho, že je třeba zvolit hledisko, na základě kterého bude stanovena míra imisí přiměřená místním a druhovým poměrům (v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Neztotožnil se s úvahou soudu prvního stupně, že by míra imisí spadem listí, nažek a větví přiměřená místním poměrům byla „nulová“, a žalovaný by se tudíž měl zdržet jakýchkoliv imisí – takto navíc po úpravě žalobního petitu nebyla žaloba ani formulována a rozhodnutí by zároveň bylo nevykonatelné. Současně takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, ani následně po doplnění dokazování odvolacím soudem, nebylo zjištěno, že by spad listí, nažek či větví na sousední pozemky v jiných lokalitách ve městě byl zcela „nulový“.
Místní poměry hodnotil odvolací soud tak, že jinde ve městě v rámci obvodu správy žalovaného se nenacházejí obdobné velmi vzrostlé stromy s takovým množstvím spadu listí nažek a větví jako v případě pozemku žalobců, a že v těchto jiných lokalitách je spad z přesahujících stromů oproti spadu na pozemek žalobců minimální (nikoliv však žádný); jedinou alespoň částečně srovnatelnou lokalitou, co se týče velikosti stromů a množství spadu, je ulice XY, kde jsou však vysázeny lípy, které nemají vysoce klíčivé nažky jako je tomu v případě javorů nacházejících se na pozemku žalovaného v projednávané věci.
Druhové poměry posoudil odvolací soud tak, že pozemek žalobců je v katastru nemovitostí veden a žalobci užíván jako zahrada a nachází se v části města určené k bydlení v rodinných domech. Imisemi zasažená část pozemku žalobců slouží jako odpočinková zóna s okrasnou zahradou, přičemž spad listí, nažek a větví je v tomto případě extrémní a nebylo zjištěno, že by v daném místě jakákoliv obdobná zahrada byla zatížena takovým množstvím spadu, jako je tomu v případě zahrady žalobců. Za druhové poměry v kontextu judikatury dovolacího soudu odvolací soud nepovažoval druh stromů (přestože současně zohlednil, že stromy javoru mléče dorůstají velkých rozměrů a spad z nich je větší než je tomu např. u jiných druhů stromů), ale právě druh pozemku, na nějž imise působí.
Odvolací soud se dále zabýval tím, jaké hledisko zvolit pro stanovení míry imisí přiměřené poměrům, čili jaká míra imisí je v tomto případě s ohledem na zjištěné místní a druhové poměry považována ještě za přiměřenou. Tuto míru odvolací soud posuzoval optikou frekvence úklidu imisemi zasaženého pozemku, což podle odvolacího soudu ve výjimečných případech připouští i rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012).
Uvedl, že vzhledem k extrémnímu množství spadaného listí, nažek a větví ze stromů nacházejících se na sousedním pozemku žalovaného a vysoké klíčivosti nažek jsou žalobci nuceni svoji zahradu po devět měsíců v roce velmi intenzivně a často uklízet, a to zjevně mnohem častěji než jiní obyvatelé v daném městě. Na úklid zahrady přitom musejí vynaložit větší úsilí i s ohledem na to, že se jedná o okrasnou zahradu, kde nároky na úklid mohou být vyšší. Odvolací soud zohlednil rovněž skutečnost, že žalobci zřídili na svém pozemku klidovou zónu v době, kdy již na sousedním pozemku žalovaného byly stromy cca 30 let vysázeny (což podle odvolacího soudu samo o sobě není podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důvodem pro zamítnutí žaloby), tudíž mohli větší spad listí, nažek a větví předpokládat, a případným umístěním okrasné zahrady, bazénu a zahradního domku do jiné části pozemku předejít situaci, kdy budou nuceni na úklid pozemku vynakládat takové úsilí. Současně však uvedl, že pozemek žalobců je veden jako zahrada, tudíž, ať už by v uvedené části pozemku bylo umístěno či vybudováno cokoliv, žalobci by s uklízením svého pozemku v důsledku velkého množství imisí měli i tak více starostí než ostatní obyvatelé města, resp. vlastníci téhož druhu pozemku; tudíž odvolací soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci jedná o obtěžování imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům. Odvolací soud poukázal také na to, že se nejedná pouze o pozemek žalobců, ale v podstatě tytéž problémy s imisemi řeší s žalovaným i ostatní vlastníci pozemků sousedících s předmětnou alejí, byť dosud ne soudní cestou.
Provádění úklidu zahrady – hrabání listí, sběr květů a vytrhávání nažek – považuje odvolací soud v obdobných lokalitách (tedy v zahradách určených k bydlení), na něž dopadají obvyklé imise ze sousedních stromů, v průběhu vegetačního období (březen-září) za běžné zhruba jedenkrát za měsíc a na podzim v období zvýšeného spadu listí (říjen-listopad) dvakrát za měsíc. V projednávané věci tudíž, s ohledem na zjištěné vyšší množství spadu na pozemek žalobců, které již přesahuje míru přiměřenou poměrům, je dle odvolacího soudu třeba frekvenci úklidu zdvojnásobit, tedy v období od března do září úklid provádět dvakrát měsíčně a v říjnu a listopadu čtyřikrát měsíčně s tím, že se žalobci se žalovaným budou v úklidu střídat; v období vegetačního klidu (prosinec-únor) pak úklid prováděn nebude. Častější úklid pozemku žalobců ze strany žalovaného, než je jedenkrát měsíčně v období od března do září a dvakrát měsíčně v období od října do listopadu, by podle odvolacího soudu již přesahoval potřebu odpovídající místním i druhovým poměrům.
Rozsudek soudu prvního stupně proto v upraveném znění výroku I potvrdil a uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení vlastnického práva žalobců nad míru přiměřenou poměrům spadem listí, nažek a větví.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
1) Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil existenci imisí, resp. míru imisí přiměřenou místním poměrům, přičemž při řešení této otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se v některých aspektech jedná rovněž o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešenou.
Odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti imisí mimo jiné na základě posouzení tzv. druhových poměrů, přičemž podle žalovaného nesprávně vycházel z toho, že v kontextu judikatury dovolacího soudu (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 223/2005) druhovými poměry není možné rozumět druh stromu, ze kterého imise pocházejí, nýbrž se jedná o druh pozemku, na nějž imise dopadají. Z uvedeného rozhodnutí nicméně takový závěr nevyplývá, neboť Nejvyšší soud v něm druhové poměry odvíjel ze zdroje imisí (provoz restaurace a její druh), nikoliv z místa či adresáta jejich dopadu, a proto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím v rozporu, případně se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť citované rozhodnutí se nezabývalo konkrétně imisemi spočívajícími ve spadu listí. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v řešení této otázky vnitřně rozporné, neboť odvolací soud uzavřel, že druhovými poměry nelze rozumět druh stromu, avšak současně uvedl, že zohlednil i specifika plynoucí právě z konkrétního druhu stromu – javoru mléče, nicméně z odůvodnění není zřejmé, jakým způsobem měla být tato specifika zohledněna. Podle žalovaného měl odvolací soud reflektovat skutečnost, že spad ze stromů javoru mléče je vyšší než spad z jiných druhů stromů, a tuto skutečnost pak dále promítnout do úvahy o překročení či nepřekročení míry imisí přiměřené poměrům. Odvolací soud sice uvedl, že spad ze stromů javoru mléče je mnohem vyšší než z jiných druhů stromů, nicméně současně uzavřel, že nikde jinde v dané lokalitě se obdobně vzrostlé stromy s takovým množstvím spadu nenacházejí, tudíž podle žalovaného není logicky možné na základě srovnání lokalit s odlišnými podmínkami dospět k závěru o překročení míry imisí přiměřené místním a druhovým poměrům. K závěru o překročení míry přiměřené poměrům však není možné dospět ani optikou druhu pozemku, na nějž imise dopadají, pokud sám odvolací soud konstatoval, že žalobci mají na úklid své okrasné zahrady vyšší nároky, než je běžné, což je naopak třeba podle žalovaného zohlednit při stanovení míry obtěžování, jež by měli žalobci snášet, a to i v kontextu toho, že žalobci mohli tyto imise předvídat.
Dále žalovaný předkládá v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, a sice jaký význam má pro posouzení míry přiměřenosti imisí skutečnost, že žalobci pozemek nabyli v době, kdy tyto imise již existovaly, případně je bylo možné předvídat. Žalovaný nezpochybňuje závěry judikatury dovolacího soudu, podle které samotné nabytí pozemku v době, kdy se dal vznik imisí předpokládat, nezbavuje vlastníka pozemku práva bránit se proti nepřiměřeným imisím prostřednictvím negatorní žaloby, nicméně má za to, že tato skutečnost má mít zásadní vliv na posouzení přípustné míry imisí, kterou by měl tento vlastník snášet. Na tuto otázku lze podle žalovaného přiměřeně aplikovat závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. z důvodu hrubé nedbalosti (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).
Žalovaný dále namítá nesprávné posouzení a hodnocení důkazů odvolacím soudem, konkrétně v řízení vypracovaných znaleckých posudků, přičemž má za to, že uvedené lze podrobit přezkumu v dovolacím řízení, neboť odvolací soud nedostál požadavkům na hodnocení těchto důkazů v souladu s pravidly logického myšlení, případně obecnou zkušeností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1336/2020). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žádný ze znaleckých posudků se nezabýval mírou imisí ve smyslu §1013 o. z., žalovaný nicméně namítá, že znalecké posudky se naopak shodují v konstatování, že imise ze stromů žalovaného sousední pozemek žalobců neúměrně neovlivňují (viz znalecký posudek Ing. Pavla Bulíře, Ph.D.) a nepovažují míru imisí za nepřiměřenou (viz vyjádření znalce Ing. Jaroslava Kolaříka, Ph.D.). Odvolací soud proto nebyl oprávněn nahradit, natož pak zcela popřít, úvahu o přiměřenosti imisí, jež měla být dle zadání znaleckých posudků zodpovězena znalci, vlastní úvahou.
Žalovaný také uvádí, že spad listí na pozemek žalobců není způsoben pouze stromy nacházejícími se na pozemku žalovaného, ale k většímu spadu listí dochází i ze stromu ořešáku královského nacházejícího se na pozemku žalobců, přičemž odvolací soud tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval.
Odvolací soud podle žalovaného rovněž nesprávně zvolil jako kritérium pro stanovení míry přiměřenosti imisí frekvenci úklidu pozemku žalobců, a to s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která takový postup ve výjimečných případech připouští (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012). Odvolací soud citované rozhodnutí dovolacího soudu však chybně interpretoval, neboť z něj vyplývá pouze to, že ve výjimečných případech lze negatorní žalobě proti imisím vyhovět i v případech, kdy těmto imisím nelze nijak zabránit (tj. nelze se zdržet zásahů do vlastnického práva) a lze pouze reagovat na již vzniklé imise např. tím, že je žalovaný bude odklízet. Z citovaného rozsudku nicméně neplyne, že by frekvence úklidu měla být hlediskem pro stanovení přiměřené míry obtěžování těmito imisemi. Odvolací soud navíc zcela nelogicky dospěl k závěru o nepřiměřenosti imisí na základě porovnání množství spadu v jiných lokalitách ve městě, avšak současně konstatuje, že míru přiměřenosti lze posoudit pouze prostřednictvím frekvence úklidu, přičemž však ve vztahu ke zmíněným dalším lokalitám potřebnou frekvenci úklidu vůbec neposuzoval. Na základě provedeného dokazování má žalovaný spíše za to, že k překročení míry přiměřenosti imisí v daném případě nedošlo, neboť opadávání listů a plodů ze stromů v podzimním období nelze samo o sobě považovat za obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (k tomuto odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2012, č. j. 8 Co 627/2011-96).
2) Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nerespektoval právní rámec rozhodování o negatorní žalobě a překročil svou pravomoc tím, že žalovanému fakticky uložil povinnost odstraňování imisí z pozemku žalobců, a to navíc stanovením závazného harmonogramu úklidů v jednotlivých obdobích. Odvolací soud zde vycházel z rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012), ze které však nejen že neplyne pravomoc soudu závazně uložit žalovanému povinnost provádět úklid, natož pak v konkrétních intervalech, ale naopak z ní vyplývá, že odstraňování již vzniklých imisí závisí s ohledem na konkrétní okolnosti případu rovněž na míře součinnosti žalobců. Žalovaný namítá, že není možné o negatorní žalobě formálně v souladu s pravomocí soudu rozhodnout tak, že ve výroku rozhodnutí bude žalovanému uložena povinnost zdržet se působení imisí nad míru přiměřenou poměrům a následně tuto povinnost vyložit či doplnit v odůvodnění tak, že je žalovaný povinen provádět úklid pozemku žalobců s přesně určenou frekvencí. Z hlediska výkonu rozhodnutí by pak nebylo rozhodné, zda např. v listopadu bylo množství spadaného listí na pozemek žalobců skutečně nad míru přiměřenou poměrům, nýbrž by hrálo roli pouze to, zda žalovaný v tomto měsíci provedl úklid dvakrát, jak mu ukládá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, což však popírá samotnou podstatu ochrany proti imisím, neboť ve svém důsledku konkrétní míru těchto imisí (bez ohledu na počet úklidů) vůbec nesleduje. Pokud by tedy sice (z jakéhokoliv důvodu) byl spad listí v některém měsíci nižší, než jaká je míra přiměřená poměrům, žalovaný by byl přesto nucen dostát soudem uložené povinnosti a úklid ve stanovené frekvenci provést. Žalobci navíc mohou z pozice vlastníků pozemku plnění povinnosti žalovaného velmi dobře kontrolovat, zatímco žalovaný možnost kontroly nemá, přestože odvolací soud ve svém rozhodnutí předpokládá, že se žalobci s žalovaným budou v odklízení listí pravidelně střídat, přičemž žalovaný nemá žádnou legitimní možnost, jak se domoci toho, aby i žalobci své povinnosti úklidu dostáli.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedli, že dovolání považují za nepřípustné, neboť odvolací soud při posouzení všech relevantních právních otázek důsledně vycházel z existující judikatury dovolacího soudu a nikterak se od ní neodchýlil, a rovněž za nedůvodné, neboť odvolací soud posoudil otázku existence imisí zcela v souladu s hmotným právem, a to i v kontextu relevantní judikatury. O žalobě také rozhodl zcela v souladu s procesním právem a žalobním návrhem, když žalovanému uložil povinnost zdržet se rušení vlastnického práva žalobců imisemi spočívajícími ve spadu listí, nažek a větví ze stromů javoru mléče nacházejících se na pozemku žalovaného, a pro účely případného výkonu rozhodnutí pak také zcela v souladu s relevantní judikaturou prostřednictvím nároků na úklid vymezil míru přiměřenou poměrům, v jaké mohou imise z pozemku žalovaného vnikat na pozemek žalobců. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, anebo pokud by shledal dovolání žalovaného přípustným, aby jej zamítl, a v obou případech přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný v následném vyjádření uvádí, že úklid pozemku žalovaných je v současné době již předmětem exekučního řízení, přičemž nejen že je sledována četnost prováděných úklidů ze strany žalovaného tak, jak mu ukládá napadený rozsudek odvolacího soudu, ale je řešena i pečlivost úklidu, neboť žalobci nejsou s kvalitou prováděného úklidu ze strany žalovaného dostatečně spokojeni. Povinnost provádět úklid by podle žalovaného vůbec neměla být způsobilá výkonu rozhodnutí, jelikož nebyla uložena ve výroku rozsudku, a pokud ano, pak napadené rozhodnutí dostatečně nespecifikuje, jakým způsobem má být úklid prováděn, v důsledku čehož je exekuční titul fakticky dotvářen exekutorem na základě jeho volné úvahy, resp. exekučním soudem, což žalovaný považuje za nezákonné.
Na dokreslení situace žalovaný přiložil rovněž podpůrná vyjádření dalších obcí a měst, která sdílejí názor dovolatele o nesprávnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je zčásti přípustné i důvodné.
Ad 1) Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil míru imisí přiměřenou místním poměrům ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., přičemž při řešení této otázky se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se v některých aspektech jedná rovněž o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Argumentaci žalovaného ohledně stanovení míry přiměřenosti imisí lze rozdělit do několika podotázek, a sice co se v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu rozumí tzv. druhovými poměry, zda skutečnost, že vznik většího množství imisí bylo možné předvídat, má mít vliv na stanovení přiměřené míry těchto imisí, dále žalovaný namítá nesprávné hodnocení znaleckých posudků a nahrazení jejich závěrů úvahou odvolacího soudu, nezohlednění skutečnosti, že ke spadu listí na pozemek žalobců nedochází pouze ze stromů nacházejících se na pozemku žalovaného, a konečně žalovaný předkládá otázku, zda je možné jako kritérium pro stanovení míry přiměřenosti imisí zvolit frekvenci úklidu imisemi zasaženého pozemku. První čtyři otázky či námitky přípustnost dovolání nezakládají, nicméně poslední předkládaná otázka frekvence úklidu imisemi zasaženého pozemku jako možného kritéria pro stanovení míry přiměřenosti imisí nejenže přípustnost dovolání zakládá, ale dovolací soud ji považuje rovněž za důvodnou, neboť v této části napadené rozhodnutí již vybočuje z mezí zjevné přiměřenosti rozhodnutí a požadavku na jeho řádné odůvodnění; v podrobnostech k jednotlivým námitkám viz dále.
Podle §1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Dovolací soud v prvé řadě připomíná, že v rámci jeho rozhodovací praxe byl přijat zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a §1013 odst. 1 o. z. v zásadě obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k §127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupný na www.nsoud.cz , publikovaný rovněž pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, shodně také již uvedený rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013 (všechny dostupné na www.nsoud.cz )].
Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )]. Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, má na mysli jak poměry místní, tak poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle §127 odst. 1 obč. zák. v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na to navazuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (oba dostupné na www.nsoud.cz )].
Občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy konání toho, co působí, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jak již bylo uvedeno výše, stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud při posouzení míry imisí přiměřené místním poměrům nesprávně vycházel z toho, že tzv. druhovými poměry v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze rozumět druh stromu, nýbrž druh pozemku, na nějž imise dopadají; napadené rozhodnutí je proto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně se jedná o otázku neřešenou, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na který odvolací soud odkazuje, se nezabýval konkrétně imisemi spočívajícími ve spadu listí.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Znění příslušného ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na ochranu proti imisím výslovně neobsahovalo formulaci, že se má jednat o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, jako je tomu v aktuálně účinné právní úpravě v §1013 odst. 1 o. z. Ustanovení §127 odst. 1 věta první obč. zák. pouze stanovilo, že se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Současná právní úprava pak nad rámec původního ustanovení kromě místních poměrů také výslovně stanoví, že vlastník zasaženého pozemku nesmí být imisemi podstatně omezován v obvyklém užívání pozemku.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, použitý odvolacím soudem a citovaný žalovaným v dovolání, reagoval ještě na původní právní úpravu, přičemž zmínil, že při stanovení míry imisí přiměřené poměrům je třeba zkoumat jak poměry místní, tak poměry druhové, což pouze dovysvětlil na příkladu tak, že pokud se jedná např. o obtěžování imisemi pocházejícími z provozu restaurace, je třeba jednak přihlížet k poměrům v daném místě, ale i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací. Dále však také uvedl, že soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě, z čehož lze dovozovat, že se mají zkoumat jednak poměry místní (poměry přímo daného místa), tak poměry druhové, co se týče typu lokalit (poměry v obdobných lokalitách).
Z pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014) týkající se již právní úpravy §1013 odst. 1 o. z. se pak podává, že v případě místních poměrů jde o poměry existující v daném místě, zatímco druhovými poměry se rozumí právě druh pozemku, jehož vlastník je imisemi obtěžován v jeho obvyklém užívání; Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pak dodává, že je třeba vymezit, jakého okruhu pozemků se týká obvyklé užívání. Soudy tedy musejí podle rozhodovací praxe dovolacího soudu při rozhodování o imisních žalobách zohlednit druh pozemku, na nějž imise dopadají, za účelem zjištění jeho obvyklého užívání, aby pak na základě toho mohly uzavřít, zda je vlastník v tomto obvyklém užívání v důsledku imisí podstatně omezován či nikoliv.
Z obou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu lze dále učinit závěr, že s ohledem na to, že se jedná o neurčité právní pojmy, je stanovení toho, zda v daném případě jde o obtěžování nad míru přiměřenou (místním) poměrům, do značné míry věcí soudcovského uvážení, přičemž (v kontextu další výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) aby takovou úvahu mohl dovolací soud zpochybnit, musela by být zjevně nepřiměřená či nedostatečně odůvodněná. Takové nedostatky však dovolací soud v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se posouzení druhu pozemku žalobců jakožto okrasné zahrady s bazénem a jejího obvyklého užívání, neshledal, stejně jako v případě zohlednění druhu stromu, které bylo v daném případě pro úplné zjištění míry imisí v projednávané věci podle dovolacího soudu též vhodné, ale nikoliv však zásadní, neboť dle názoru dovolacího soudu není primárně rozhodné, o jaký druh stromu se případně jedná, ale bylo třeba posuzovat zejména to, zda imise vnikají na pozemek žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům či nikoliv a jakým způsobem je omezují v obvyklém užívání jejich pozemku s ohledem na druh pozemku, navíc pokud bylo zjištěno, že k takovému množství spadu jinde v dané lokalitě nedochází. Odvolací soud mimo to k závěru o tom, že v daném případě dochází k obtěžování žalobců imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům, dospěl primárně na základě stanoveného kritéria frekvence úklidu (k tomuto podrobněji viz níže).
Co se pak týče poukazu žalovaného, že by se mohlo případně jednat o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, neboť citované rozhodnutí se netýkalo konkrétně spadu listí, pak dovolací soud pouze uvádí, že se jedná o natolik obecná rozhodnutí, že je lze použít prakticky na veškeré druhy imisí ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., nejedná se proto o otázku v rozhodovací praxi neřešenou.
Dále žalovaný v dovolání předkládá otázku, jaký má pro posouzení míry přiměřenosti imisí význam skutečnost, že žalobci nabyli pozemek v době, kdy tyto imise již existovaly, případně je bylo možné předvídat. Tuto otázku považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a současně uvádí, že je možné přiměřeně použít závěry rozhodovací praxe týkající se nezbytné cesty ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka předvídatelnosti imisí a vlivu této skutečnosti na případné soudní řešení sporu prostřednictvím imisní žaloby podle §1013 odst. 1 o. z. řešena potud, že nabytí pozemku v době, kdy imise již existovaly, anebo jejich vznik bylo možné předpokládat – tedy vědomí nabyvatele pozemku o možném obtěžování imisemi ze sousedního pozemku – samo o sobě tohoto vlastníka nezbavuje možnosti později (úspěšně) uplatnit své právo na ochranu před nepřiměřenými imisemi prostřednictvím negatorní žaloby na základě §1013 odst. 1 o. z. Konkrétně např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupného na www.nsoud.cz ) se podává, že i kdyby nabyvatel pozemku mohl vznik imisí předpokládat, netvoří tato skutečnost zákonný důvod pro zamítnutí žaloby. Stejně tak lze totiž uzavřít, že vlastník imisemi zasaženého pozemku mohl zase naopak předpokládat, že soused vzniku nepřiměřeného množství imisí předejde či jinak zabrání.
Pro posouzení důvodnosti žaloby na ochranu proti zásahu do vlastnického práva v důsledku imisí podle §1013 odst. 1 o. z. jsou totiž podstatná přímo v daném ustanovení uvedená kritéria, a sice že se jedná o imise v míře nepřiměřené místním poměrům a současně, že v důsledku takových imisích dochází k podstatnému omezování vlastníka v obvyklém užívání pozemku. Není proto důležité, zda vlastník pozemku zasaženého imisemi pocházejícími ze sousedního pozemku o existenci těchto imisí věděl, či jejich vznik mohl jakkoliv předvídat, ale pro posouzení konkrétního případu je vždy rozhodné, v jakém množství tyto imise na pozemek tohoto vlastníka vnikají (zda je toto množství již nepřiměřené místním poměrům), a zda jej podstatně omezují v obvyklém užívání pozemku; žádná další kritéria přitom zákon nepředpokládá. Je třeba si uvědomit, že §1013 odst. 1 o. z. poskytuje ochranu proti imisím, které svým množstvím či intenzitou obtěžují vlastníka sousedního pozemku již nad míru přiměřenou místním poměrům a znemožňují mu či podstatným způsobem ztěžují výkon jeho vlastnického práva. Neexistuje přitom žádný zákonný důvod pro to, aby vlastník takto zasaženého pozemku měl být z této ochrany vyloučen jen proto, že měl vznik nepřiměřených imisí (které jsou ve své podstatě nezákonným zásahem do jeho vlastnického práva) předpokládat. Stejně tak mohl tento vlastník naopak předpokládat, že vlastník sousedního pozemku vznik imisí v takto nepřiměřeném množství nedopustí a zavčas učiní nějaká preventivní opatření, aby nežádoucímu stavu předešel – v projednávané věci by se mohlo jednat např. o včasné prořezávání předmětných stromů (myšleno řádově o mnoho let dříve, než došlo ke vzniku tohoto sporu) tak, aby stromy nepřerostly takto zásadním způsobem nad sousední pozemky a nepůsobily na ně nadměrným spadem listí a dalších imisí.
O zcela jinou situaci jde v případě zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty na základě tzv. hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) o. z., které žalovaný dává do kontextu s projednávanou věcí, přičemž má za to, že závěry rozhodovací praxe k problematice nezbytné cesty lze přiměřeně použít i na případy žaloby na ochranu proti imisím. Tak tomu ovšem dle názoru dovolacího soudu není.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nezbytnou cestu nepovolí, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Tzv. hrubá nedbalost je tedy přímo zákonem stanoveným důvodem pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty. U imisní žaloby podle §1013 odst. 1 o. z. nicméně zákon žádný takový důvod nepředpokládá (a nebyl by ve smyslu ochrany nerušeného výkonu vlastnického práva ani žádoucí, jak bylo vysvětleno výše). V řízení o povolení nezbytné cesty se navíc soud zabývá vždy jen konkrétním pozemkem, jenž není dostatečně spojen s veřejnou cestou, a pozemky sousedními, přes něž by bylo možné cestu vést, kdežto v případě žaloby na ochranu proti imisím je rozsah skutkových zjištění soudu mnohdy širší, neboť je třeba zkoumat místní poměry v obdobných lokalitách i způsob užívání obdobných druhů pozemků, nejedná se tudíž o tutéž problematiku a dovolací soud je přesvědčen o tom, že analogii zde použít nelze.
Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nedostál požadavkům na hodnocení důkazů (konkrétně znaleckých posudků) v souladu s pravidly logického myšlení, případně obecnou zkušeností, neboť odpověď na otázku, zda v projednávaném případě množství imisí překračuje míru přiměřenou místním poměrům ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., jež měla být zodpovězena znalci, nahradil vlastní úvahou.
Tato námitka nemůže být v dovolacím řízení relevantní, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci, nikoliv nesprávně zjištěný skutkový stav. Dovolacímu soudu správnost skutkových zjištění přezkoumávat nepřísluší, tudíž není oprávněn ani jakkoliv přehodnocovat hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu či soudu prvního stupně. Je sice pravdou, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že výjimečně lze v dovolacím řízení hodnocení důkazů přezkoumat, a to tehdy, když je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností [k tomu srovnej např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1336/2020 (dostupné na www.nsoud.cz )], jak rovněž naznačuje i žalovaný. O takový případ však zjevně nejde, neboť v projednávané věci úkolem znalců nebylo (a ani být nemohlo) zodpovězení otázky přiměřenosti imisí ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., byť případné znění zadání znaleckého posudku k zodpovězení této otázky mohlo (nesprávně) směřovat, neboť se jedná o otázku právní, a nikoliv skutkovou.
Uvedená námitka navíc nezakládá ani přípustnost dovolání, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. do jisté míry věcí soudcovského uvážení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], jedná se tedy o právní posouzení věci, které znalci v žádném případě nepřísluší. Odvolací soud tedy postupoval zcela v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když konstruoval vlastní úvahu ohledně množství imisí, jež je přiměřené místním poměrům a nevycházel pouze ze znaleckých posudků, v rámci kterých navíc právní otázka přiměřenosti, jak ji má na mysli §1013 odst. 1 o. z., ani zodpovězena být nemůže.
Dále žalovaný namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že k většímu spadu listí na pozemek žalobců nedochází pouze ze stromů javoru mléče nacházejících se na pozemku žalovaného, nýbrž i ze stromu ořešáku královského nacházejícího se na pozemku žalobců.
Ani tato námitka nemůže být pro dovolací řízení jakkoliv relevantní, neboť se jedná o námitku skutkového charakteru, přičemž dovolacímu soudu skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů přezkoumávat nepřísluší (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Žalovaný ve vztahu k ní navíc nijak nevymezil přípustnost dovolání.
Žalovaný dále namítá, že odvolací soud nesprávně zvolil jako kritérium pro stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům frekvenci úklidu (zároveň jej však opomenul použít pro posouzení imisí v jiných lokalitách), a to na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, který však takový postup nepředpokládá; napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž s tímto rozhodnutím v rozporu.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posuzování míry imisí přiměřené místním poměrům na základě jím zvoleného kritéria (frekvence úklidu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je současně v této části i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ohledně míry imisí přiměřené místním poměrům stanovené na základě tohoto kritéria již vybočuje z požadavku na zjevnou přiměřenost rozhodnutí a jeho dostatečné odůvodnění ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012 (dostupného na www.nsoud.cz ) se mimo jiné (tímto rozhodnutím se bude dovolací soud ještě podrobněji zabývat u další dovolací námitky – viz níže) podává, že v případě vyhovění žalobě opřené o §127 odst. 1 obč. zák. by žalovaným primárně měla být zvolena řešení, která by zabránila obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům. Pokud by se však ukázalo, že volba těchto opatření v konkrétním případě v zásadě do úvahy z objektivních důvodů nepřichází, anebo je spojena s podmínkami, jejichž realizaci by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, nevylučuje dovolací soud, aby výjimečně bylo možné dostát případně uložené povinnosti zdržet se obtěžování spadem listí i odklizením listí z pozemku žalovaným, byť by tím již žalovaný reagoval na vzniklý stav.
Z citovaného rozhodnutí lze tedy dovodit toliko to, že v případech, kdy z objektivních důvodů nelze zvolit takové vhodné řešení, aby bylo vzniku imisí zabráněno, lze povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva nadměrným působením imisí výjimečně dostát i tím, že budou žalovaným odstraňovány negativní následky působení těchto imisí – v tomto konkrétním případě se jednalo o odklízení spadaného listí. Z daného rozhodnutí se nicméně nepodává, že by právě četnost úklidu spadaného listí měla být použita jako kritérium pro stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům. Odvolací soud tedy uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nesprávně interpretoval a rozhodl v nesouladu s jeho závěry, resp. z něj dovodil závěry, které toto rozhodnutí nepředpokládá.
Ačkoliv má dovolací soud zásadní pochybnost o vhodnosti odvolacím soudem zvoleného kritéria pro stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům prostřednictvím četnosti úklidu, samotná nesprávná interpretace citovaného rozhodnutí dovolacího soudu by sama o sobě ještě nemusela vést ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení, pokud by úvaha odvolacího soudu na základě takto zvoleného kritéria byla úplná a řádně odůvodněná. Tak tomu ale v napadeném rozhodnutí nebylo, přestože odvolací soud až po část odůvodnění rozhodnutí věnující se právě použití kritéria frekvence úklidu postupoval pečlivě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a učinil rovněž velmi podrobná skutková zjištění.
Odvolací soud si jako kritérium pro posouzení míry imisí, spočívajících ve spadu listí, nažek a větví, přiměřené místním poměrům zvolil frekvenci úklidu takovými imisemi zasaženého pozemku. Uvedl, že provádění úklidu zahrady (hrabání listí, sběr květů a vytrhávání nažek) považuje v obdobných lokalitách (zahradách určených k bydlení), na něž dopadají obvyklé imise ze stromů nacházejících se na sousedním pozemku, v průběhu vegetačního období (březen-září) za běžné jedenkrát za měsíc a na podzim v období zvýšeného spadu listí (říjen-listopad) dvakrát za měsíc. S ohledem na vyšší množství spadu na pozemek žalobců, které již přesahuje míru přiměřenou místním poměrům, je zde třeba frekvenci úklidu v jednotlivých obdobích zdvojnásobit s tím, že se žalobci se žalovaným mají v úklidu pozemku žalobců střídat, přičemž častější úklid pozemku žalobců ze strany žalovaného, než je jedenkrát měsíčně, případně na podzim dvakrát měsíčně, by již přesahoval míru přiměřenou místním poměrům.
Takový závěr dovolací soud nemůže považovat za správný, neboť úvaha odvolacího soudu je v tomto směru neúplná, a nelze ji podpořit z několika důvodů.
Za prvé, pokud odvolací soud v rámci provedeného dokazování (zejména rozsáhlého místního ohledání v lokalitě žalovaného) vůbec nezjišťoval, jaká je v dané lokalitě četnost úklidu spadaného listí a dalších obdobných imisí v případě obdobných pozemků, jako je zahrada žalobců, nemohl dospět k závěru o běžné frekvenci úklidu v jednotlivých obdobích roku (jedenkrát či dvakrát měsíčně, případně vůbec). Takový závěr nevyplývá z provedeného dokazování, neboť v rámci místního ohledání bylo zjišťováno toliko to, zda se v lokalitě žalovaného nacházejí obdobně vzrostlé stromy s obdobným množstvím spadu na sousední pozemky jako v případě pozemku žalobců, nikoliv to, jaká je četnost úklidu případného spadu z těchto stromů. Na základě tohoto kritéria proto odvolací soud ve skutečnosti nemohl dospět k závěru o tom, jaká četnost úklidu spadaného listí je přiměřená místním poměrům.
Za druhé – odhlédne-li dovolací soud od předchozího nedostatku úvahy odvolacího soudu, v jehož důsledku vlastně pro závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti imisí v konkrétním posuzovaném případě nebylo stanoveno východisko, se kterým by četnost úklidu pozemku žalobců mohla být porovnána – nutno podotknout, že odvolací soud zvolené kritérium pro posouzení, zda imise působící na pozemek žalobců jsou ještě přiměřené místním poměrům či nikoliv (z hlediska četnosti prováděného úklidu) de facto vůbec nepoužil. Dospěl totiž k závěru, že s ohledem na zvýšené množství spadu na pozemku žalobců, které je již nad míru přiměřenou místním poměrům (přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacímu soudu není zřejmé, na základě jakého kritéria k tomuto závěru odvolací soud dospěl), je třeba provádět úklid pozemku žalobců v jednotlivých obdobích roku ve dvojnásobné frekvenci a současně žalovanému závazně uložil povinnost tento úklid nad rámec běžného úklidu, jaký je podle něj ještě přiměřený místním poměrům, na pozemku žalobců provádět (k nesprávnosti takového postupu se dovolací soud podrobněji vyjádří u další dovolací námitky – viz níže).
Pokud by tedy odvolací soud chtěl pro posouzení míry imisí spadem listí použít kritérium četnosti úklidu pozemku, musela by úvaha odvolacího soudu vypadat např. tak, že na základě zjištění četnosti úklidu jiných srovnatelných pozemků v lokalitě žalovaného, kdy je běžné, že je úklid listí, nažek a větví prováděn např. jedenkrát týdně, jsou žalobci – aby dosáhli stejného výsledku (tedy stejného stavu uklizenosti své zahrady) – nuceni tento spad odklízet např. dvakrát či třikrát týdně, tedy častěji, než je v daném místě běžné, a teprve na základě toho by bylo možné uzavřít, že jsou imisemi obtěžováni již nad míru přiměřenou místním poměrům, a žalovanému by tudíž měla být uložena povinnost zdržet se působení imisí na pozemek žalobců nad takto stanovenou přiměřenou míru. Této povinnosti by pak žalovaný výjimečně mohl dostát i prováděním úklidu pozemku žalobců – teprve v této fázi by tudíž bylo použitelné odvolacím soudem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, ne dříve. Soud nicméně přesto není oprávněn přímo povinnost úklidu v rámci rozhodnutí o imisní žalobě podle §1013 odst. 1 o. z. závazně uložit (k tomuto také podrobněji viz dále).
Odvolací soud tedy na základě zjištěné vyšší frekvence úklidu pozemku žalobců nedospěl k závěru o nepřiměřenosti imisí, jak původně zamýšlel, nýbrž na základě konstatování nadměrného množství imisí (přičemž není zřejmé, na základě jakého kritéria k takovému závěru vlastně dospěl), dovodil, že je úklid pozemku žalobců třeba provádět dvakrát tak často.
Nejen s ohledem na to, že odvolací soud sám nesprávně aplikoval vlastní zvolené kritérium pro posouzení míry imisí přiměřené místním poměrům, nepovažuje dovolací soud toto kritérium za příliš vhodně zvolené. Jedná se totiž o kritérium značně subjektivní, neboť četnost úklidu sama o sobě nic neříká o tom, jaké množství imisí na daný pozemek vlastně dopadá, a zda je toto množství přiměřené místním poměrům či nikoliv. Imise sice mohou na pozemek dopadat v množství zcela přiměřeném místním poměrům, přesto je může vlastník pozemku odklízet třeba každý den např. s ohledem na to, že má vyšší nároky na vzhled zahrady, nachází se zde bazén, jehož filtrace by se mohla zanést a poškodit apod., anebo zcela naopak v množství již nad míru přiměřenou místním poměrům, avšak vlastník pozemku přesto nebude úklid provádět o nic častěji, než je v dané lokalitě běžné, neboť např. jeho požadavky na vzhled zahrady nejsou tak vysoké, využívá ji k účelům, na něž větší spad listí nemá negativní vliv, neumožňuje mu to věk či zdravotní stav apod.
Za vhodnější proto považuje dovolací soud zvolit takové kritérium, které by množství imisí – spadaného listí, nažek a větví, určilo nějakým způsobem objemově, neboť pouze tak může být míra imisí (v kterémkoliv období roku) objektivně posuzována. Dovolací soud si je vědom toho, že se množství imisí v tomto případě obtížně určuje, neboť u imisí spadem listí, nažek či větví, neexistují žádné veřejnoprávní limity, které by bylo možné při stanovení přiměřené míry imisí alespoň částečně využít, jako to předpokládá ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )], tudíž je třeba si vystačit se soudcovským uvážením. Kritérium pro stanovení přiměřenosti imisí nicméně musí být vždy objektivně zjistitelné, aby nedocházelo k situacím – kdy projednávaný spor je toho příkladem – že každá ze stran sporu bude mít zcela odlišné představy ohledně toho, kým, jak často a jak pečlivě má být úklid listí na pozemku žalobců prováděn, aniž by bylo z napadeného rozhodnutí, které je zároveň exekučním titulem, nade vší pochybnost zřejmé, jakého stavu imisí má být na pozemku žalobců vlastně dosaženo, neboť napadené rozhodnutí ani neuvádí, jaká míra imisí je v dané věci vlastně přiměřená místním poměrům.
Například může být posuzováno množství shrabaného listí, nažek, případně větví z pozemku žalobců za určitou dobu od posledního úklidu, a to např. počtem naplněných pytlů, kontejnerů či jiných nádob, ve srovnání s jinými obdobnými lokalitami ve městě (o čemž bude mít žalovaný ze své pozice přehled, navíc z obsahu spisu vyplývá, že obdobným způsobem je situace s žalobci již v praxi řešena, neboť žalobci mají k dispozici přistavený další kontejner, kam spadané listí ukládají), případně může být posuzována vrstva spadu listí na pozemek žalobců opět za určitou dobu, která je v porovnání s jinými obdobnými lokalitami např. vyšší a kolik, anebo třeba jaká procentuální část pozemku je imisemi zasažena v porovnání s jinými obdobnými pozemky v dané lokalitě, a na základě toho vždy stanovit okamžik, kdy se již jedná o obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům (např. kolik pytlů listí za týden je již nad míru přiměřenou místním poměrům, kolik centimetrů vrstvy spadu za týden je již nad míru přiměřenou místním poměrům atd.), aby bylo možné jednoznačně rozpoznat, kdy je již třeba učinit opatření ze strany žalovaného jako v reakci na tento nežádoucí stav – např. zmiňované provedení úklidu pozemku žalobců (pokud lze skutečně uzavřít, že provádění úklidu je jediným možným způsobem, jakým by žalovaný mohl dostát uložené povinnosti zdržet se nadměrného obtěžování žalobců). Míra přiměřenosti imisí se přitom může v jednotlivých částech pozemku i lišit – např. v části, kde se nachází bazén, případně okapy, lze z důvodu možného vzniku škod tolerovat (a tedy považovat za přiměřené místním poměrům) nižší množství spadu, než je tomu např. na volné travnaté ploše pozemku, kde žádné takové riziko nehrozí. Jde v řadě případů o úvahu soudu, která musí zohlednit okolnosti konkrétního případu a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Ad 2) Žalovaný dále předkládá otázku, zda lze rozhodnutím soudu v rámci řízení o negatorní žalobě podle §1013 odst. 1 o. z. uložit povinnost k odstraňování již vzniklých imisí z pozemku žalobců, a to stanovením konkrétního harmonogramu úklidu. Žalovaný má za to, že odvolací soud „překročil svou pravomoc“, když žalovanému uložil aktivní povinnost, kterou navíc formuloval pouze v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vycházet měl při tom z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, z nějž však taková pravomoc soudu neplyne; napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž s tímto rozhodnutím v rozporu.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud sice vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně ji chybně interpretoval a tudíž z ní vyvodil nesprávné závěry. Dovolání je v této části i důvodné, neboť odvolací soud překročil své oprávnění v rámci řízení o negatorní žalobě, a to závazným stanovením konkrétního způsobu, jakým má žalovaný dostát povinnosti zdržet se rušení výkonu vlastnického práva žalobců, která mu byla uložena napadeným rozhodnutím.
Odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012 (dostupného na www.nsoud.cz ). V něm se uvádí následující: „Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi věci se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví) – (k tomu srovnej „Ze závěrů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 Sb. a č. 134/1982 Sb.“, ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1986). I kdyby tedy soud žalobě vyhověl, nemohl by uložit žalovanému konkrétní způsob, jímž by měl dostát uložené povinnosti, ale bylo by na samotném žalovaném, aby zvolil postup, jímž by soudem uloženou povinnost splnil. Prostřednictvím rozhodnutí vydaného v režimu §1013 odst. 1 o. z. nelze ukládat žalovanému konkrétní způsob jeho jednání. Smyslem rozhodnutí soudu je zabránit vzniku závadného stavu, který by představoval obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Je na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se obtěžování žalobce dostojí a jaká konkrétní opatření zvolí. Dovolací soud pro úplnost – aniž by jakkoliv předjímal výsledek dalšího řízení – dodává, že v případě vyhovění žalobě opřené o §127 odst. 1 obč. zák. by žalovaným primárně měla být zvolena řešení, která by zabránila obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům. Pokud by se však ukázalo, že volba těchto opatření v konkrétním případě v zásadě do úvahy z objektivních důvodů nepřichází, anebo je spojena s podmínkami, jejichž realizaci by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, nevylučuje dovolací soud, aby výjimečně bylo možné dostát případně uložené povinnosti zdržet se obtěžování spadem listí i tím, že by žalovaný listí z pozemku odstranil, byť by tím již žalovaný reagoval na vzniklý stav. Pokud se ukázala potřeba takového postupu, bylo by na žalobci, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu žalovanému poskytl potřebnou součinnost při odstranění závadného stavu. Jejich případné zobecnění nelze provést, neboť by tato součinnost musela odrážet konkrétní právní vztah.“
Z výše citovaného rozhodnutí dovolacího soudu pro projednávanou věc vyplývá, že v případě negatorní žaloby, jakou žaloba na ochranu proti imisím ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. bezpochyby je, je možné se domáhat pouze vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení výkonu vlastnického práva, nikdy ne uložení jakékoliv aktivní povinnosti něco konat. Pokud tedy mělo být v projednávané věci žalobě vyhověno, mohla být žalovanému uložena toliko povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobců působením imisí ze stromů javoru mléče nacházejících se na pozemku žalovaného nad konkrétně stanovenou míru, která již neodpovídá míře přiměřené místním poměrům, jaká byla zjištěna v rámci nalézacího řízení před soudy nižších stupňů. Žalovanému však nebylo možné stanovit konkrétní způsob, jakým má této povinnosti dostát, neboť volba vhodných opatření k dosažení a udržení žádoucího stavu je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vždy na žalovaném.
Soud může v odůvodnění svého rozhodnutí uvést příklady opatření, která se mu jeví s ohledem na zjištěný skutkový stav v daném případě jako vhodná, nicméně není možné – tak jako to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí – např. stanovit konkrétní harmonogram úklidu s přesným určením počtu úklidů v konkrétních obdobích roku, za současného konstatování, že by se žalobci se žalovaným měli v úklidu střídat. Posledně uvedené totiž navíc vzbuzuje dojem, že napadeným rozhodnutím je závazná povinnost ukládána nejen žalovanému, ale zároveň i žalobcům, což z procesního hlediska nelze (a navíc to ani neodpovídá předmětu řízení vymezenému žalobci v rámci žalobního návrhu).
Dále (opět v kontextu výše citovaného rozhodnutí) rozhodovací praxe dovolacího soudu sice připouští, aby v konkrétním případě, kdy z objektivních důvodů nelze zvolit taková opatření, aby bylo a priori zabráněno obtěžování žalobců imisemi nad míru přiměřenou poměrům, anebo by byla spojena s podmínkami, jejichž realizaci by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, bylo případně možné dostát uložené povinnosti zdržet se obtěžování imisemi spočívajícími v nadměrném spadu listí i tím, že žalovaný bude toto listí z pozemku žalobců odklízet. V žádném případě se však nejedná o možný způsob realizace povinnosti zdržet se nadměrného obtěžování imisemi, jenž by byl oprávněn závazně uložit soud tak, jako to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí; takový závěr z citovaného rozhodnutí dovolacího soudu neplyne. Nikdy se navíc nejedná o řešení primární, neboť tímto způsobem žalovaný pouze reaguje na již vzniklý závadný stav, a nikoliv na příčinu jeho vzniku. Primárním smyslem řízení o žalobě na ochranu proti imisím je však zabránit dalšímu obtěžování žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům a jejich podstatnému omezování v obvyklém užívání pozemku, tedy zabránit vnikání nepřiměřeného množství imisí na pozemek žalobců. Je tedy zřejmé, že taková možnost bude zcela výjimečná a použitelná opravdu jen v těch případech, kdy z objektivních důvodů nelze zvolit jiné vhodné řešení, které by vzniku závadného stavu zabránilo a do budoucna mu předešlo, tudíž aby bylo možné docílit ochrany vlastnického práva, nezbývá než pouze odstraňovat vzniklé negativní následky. Dovolací soud zároveň nevylučuje, že by se mohlo jednat právě o projednávaný případ, neboť mnohé skutečnosti zjištěné před soudy nižších stupňů takovému řešení naopak přímo nasvědčují (zejména nepovolení pokácení předmětných stromů veřejnoprávními orgány, nemožnost provést radikálnější prořez stromů z důvodu rizika narušení stability stromů atd.), ale i kdyby tomu tak bylo, odvolací soud v kontextu výše uvedeného přesto nebyl oprávněn jakoukoliv povinnost pravidelného úklidu žalovanému závazně uložit.
Dovolací soud dále pouze pro úplnost dodává, že i rozhodnutí v řízení o negatorní žalobě podle §1042 o. z., kterým bylo takové žalobě vyhověno, samozřejmě musí obsahovat uložení povinnosti, jinak by bylo nevykonatelné, avšak jedná se vždy o uložení povinnosti zdržet se konkrétně vymezeného rušení vlastnického práva, jak bylo vysvětleno výše. V projednávané věci je však vydání rozhodnutí ukládající povinnost vykonávat úklid pozemku žalobců v konkrétních intervalech nejen vybočením z oprávnění soudu v rámci rozhodování o negatorní žalobě, ale navíc nereflektuje ani smysl a účel rozhodnutí o žalobě na ochranu proti imisím ve smyslu §1013 odst. 1 o. z., jehož cílem má být zabránění v obtěžování žalobců imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům. Výsledkem rozhodnutí proto nemůže být uložení povinnosti žalovaného provádět pravidelný úklid pozemku žalobců v konkrétních intervalech, aniž by bylo zkoumáno, zda v daném období skutečně byla překročena míra imisí přiměřená místním poměrům. Tudíž hypoteticky, pokud by v některém měsíci nedošlo, ať už z jakéhokoliv důvodu, k vůbec žádnému spadu listí a míra imisí přiměřená místním poměrům by tak logicky nebyla překročena, do důsledku vzato by žalovaný byl přesto nucen na základě takto formulovaného rozhodnutí odvolacího soudu např. dvakrát měsíčně pozemek žalobců uklízet. Takové rozhodnutí však nesleduje zákonem zamýšlený účel ochrany proti imisím, neboť podstata této ochrany spočívá právě v nepřekračování přiměřené míry těchto imisí. Na druhou stranu dovolací soud považuje za vhodné rovněž připomenout, že účelem řízení a vydání rozhodnutí o imisní žalobě není ani zabránit vzniku jakýchkoliv imisí, a docílit tak pomyslného ideálního stavu, kdy na pozemku žalobců nebude jediný list či nažka ze stromů žalovaného, nýbrž pouze zajistit, aby žalobci nebyli předmětnými imisemi obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, neboť rozhodnutím soudu na základě žaloby podle §1013 odst. 1 o. z. lze korigovat právě a pouze imise jdoucí nad míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2006 (dostupný též na www.nsoud.cz )] pak plyne, že odvolací soud má v případě vyhovění žalobě v odůvodnění napadeného rozhodnutí vymezit míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování žalobců v dané věci, přičemž v případném řízení o výkon rozhodnutí by pak mělo být rozhodné, zda se obtěžování žalobců snížilo na míru přiměřenou poměrům uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku. Bez tohoto posouzení nemůže být rozhodné, kolikrát a jakým způsobem byl či nebyl prováděn úklid pozemku žalobců, neboť tato skutečnost (jak bylo vysvětleno výše) sama o sobě neříká nic o míře imisí v daném případě a jejím případném překročení, pokud rozhodnutí, jež je exekučním titulem, současně neuvádí, jaká míra imisí je v daném případě ještě přiměřená, čili jakého stavu by mělo být (případně i úklidem) dosaženo.
Dovolací soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že odvolací soud nebyl oprávněn žalovanému závazně stanovit konkrétní způsob, jakým má dostát uložené povinnosti zdržet se rušení výkonu vlastnického práva žalobců, a sice uložením povinnosti pravidelného úklidu pozemku žalobců. Primárně z tohoto důvodu proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I když jde v dané věci v zásadě o standardní imisní spor, který podléhá režimu §1013 odst. 1 o. z., je dovolacímu soudu zřejmé, že se vyznačuje řadou atypických okolností objektivního i subjektivního charakteru, které nalezení rozumného a fungujícího uspořádání právních poměrů mezi účastníky výrazně ztěžují. To konec konců vyplývá i z obtíží zřejmých dovolacímu soudu, jak se odvolací soud snažil nalézt kritérium, jímž by učinil hranici mezi imisemi v daném případě přiměřenými a již vyžadujícími ochranu podle §1013 odst. 1 o. z., načež zvolil kritérium četnosti úklidu, a také z toho, že mezi účastníky v průběhu odvolacího řízení probíhalo mimosoudní jednání týkající se úklidu spadaného listí, nažek a větví z pozemku žalobců, k uzavření dohody nicméně pro odlišné představy účastníků o frekvenci úklidu nakonec nedošlo.
Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že zákonná konstrukce §1013 odst. 1 o. z. je založena na východisku a předpokladu, že imisnímu obtěžování v zásadě zamezit lze, a to v prvé řadě preventivně. Jak již bylo uvedeno v předchozí části tohoto rozsudku, výjimečně pak dovolací soud připustil, aby splnění povinnosti neobtěžovat spadem listí byla plněna i bezodkladným úklidem spadaného listí. V této souvislosti Nejvyšší soud zastává názor, že smyslem soudního rozhodování v nejobecnější podobě je řešení sporů mezi účastníky prostřednictvím rozhodnutí vydaných v nalézacích řízeních, případně ve spojení s jejich výkonem či exekucí, které povede k fungujícímu plnění a funkčnímu splnění povinností či odstranění závadného stavu a nastavení fungujících mechanismů pro další období.
Dovolací soud sdílí ústavněprávní závěry v tom směru, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení [viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011 a řadu dalších nálezů; tento názor akceptuje i judikatura Nejvyššího soudu – viz např. rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, nebo rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021).
Jestliže jde o ojedinělý, výjimečný případ, vybočující z typové povahy sporů a možností jejich řešení, nezbývá než hledat, byť i jedinečné, řešení takového problému [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2884/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V dané věci je podle názoru dovolacího soudu nutné zohlednit to, že imise jsou působeny stromy jakožto významným krajinotvorným prvkem, který spoluutváří přírodní i vizuální poměry dané lokality; jde v zásadě o důsledky přírodních procesů, byť přičitatelné vlastníkovi pozemku, na kterém se stromy nacházejí. V dané věci se preventivní postupy, které by bránily imisnímu obtěžování, zjevně vyčerpaly. Jak vyplývá ze zjištění soudů obou stupňů (a zejména z bodu 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž uvedená skutečnost mezi účastníky v zásadě ani není sporná, uvedení sporných stromů do stavu, ve kterém by se výrazně snížila jimi působená imisní zátěž, není na základě opatření, která by nenarušila samotnou bezrizikovou existenci těchto stromů, již možné. Jakékoliv méně invazivní metody než kácení stromů ke snížení imisní zátěže nepovedou, mírnější redukce vzrostlých stromů ke snížení spadu nepovedou také a výraznější redukce jsou považované za přestupek na úseku ochrany životního prostředí. Podle závěrů znaleckého dokazování by jediným způsobem eliminace dosavadního imisního působení bylo skácení stromů. Tento postup však není možný pro opakovaná pravomocná rozhodnutí správních orgánů, jimiž byly požadavky na skácení stromů zamítnuty. Je tedy zřejmé, že preventivním způsobem již imisnímu obtěžování zamezit nelze.
Byť dovolací soud v minulosti výjimečně připustil (viz předchozí část odůvodnění tohoto rozsudku), že lze povinnost vyplývající z rozhodnutí o negatorní imisní žalobě splnit i neprodleným úklidem spadaného listí, je v poměrech dané věci zřejmé, že ani toto řešení mezi účastníky není funkční. V současné době probíhá mezi účastníky exekuce rozhodnutí odvolacího soudu, a jak naznačuje obsah dovolání i dodatečného doplnění dovolání, žalovaný s tímto postupem nesouhlasí, přičemž poukazuje na to, že v rámci exekučního řízení je sledována četnost prováděných úklidů ze strany žalovaného, ale je řešena také pečlivost úklidu, neboť žalobci nejsou s kvalitou prováděného úklidu ze strany žalovaného dostatečně spokojeni. I žalovaným k doplnění vyjádření doložené rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2022, č. j. 28 Exe 1595/2021-234, jímž byl zamítnut návrh žalovaného na zastavení exekuce, čítající rozsahově 32 stran, je jasným dokladem, že ani exekuce není účinným řešením daného problému, který by spory mezi účastníky do budoucna eliminoval.
Aniž by dovolací soud jakkoliv posuzoval, zda vůbec měla být na základě rozsudku odvolacího soudu nařízena exekuce či nikoliv, je zjevné, že ani tento způsob ideálním vyřešením sporu není. Nejenom, že samotná exekuce je důsledkem neplnění soudem uložené povinnosti, ale v dané věci je výkon rozhodnutí nahlížen oběma stranami sporu diametrálně odlišně. V dané věci nejde o jednorázový výkon vedoucí ke splnění uložené povinnosti, ale zjevně o dlouhodobý, opakovaný, fakticky neměnný stav imisního spadu, kde i samotná exekuce opakovaně z povahy věci narušuje soukromí žalobců a limituje žalovaného k vyčleňování jeho kapacit k plnění uložené povinnosti. Tyto důsledky jsou fakticky neměnné a budou existovat i v budoucnu. I samotná bezproblémová exekuce by vyžadovala značnou míru kooperace mezi účastníky zejména při shodě na přesném čase úklidu a jeho rozsahu, což limituje jak žalobce samotné jejich časovou vázaností, tak ze stejného důvodu i žalovaného, a je otázkou, jestli by jí účastníci vůbec byli dlouhodobě schopni.
Je tak zřejmé, že i kdyby se v další fázi řízení snad podařilo nalézacím soudům kvantifikovat a konkretizovat, jaký rozsah imisního spadu již vyžaduje ochranu prostřednictvím §1013 odst. 1 o. z., je zřejmé, že problémy s faktickým výkonem rozhodnutí to neodstraní. Navíc, kasačním rozhodnutím dovolacího soudu odpadl i podklad pro provádění exekuce.
Jestliže by rozhodnutí nalézacích soudů měla v dalším řízení podobu dlouhodobě vyžadovanou ustálenou judikaturou, že povinnému nelze uložit konkrétní způsob splnění uložené povinnosti, ale lze mu pouze uložit, aby se zdržel konkretizovaného zásahu do vlastnického práva žalobců, i zde by takové rozhodnutí narazilo na stejné obtíže. Buď by povinnost uloženou takovým rozhodnutím žalovaný plnil, a je zřejmé, že v dané věci jiný způsob než faktický dodatečný úklid nepřichází do úvahy (a to se všemi riziky, která dosavadní exekuci zjevně provázejí), případné neplnění povinnosti žalovaným by se pak realizovalo ukládáním pokut ve smyslu §351 o. s. ř., resp. §72 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, což by ovšem k nápravě závadného stavu, resp. k jeho odstranění v žádném ohledu nevedlo, neboť i pokuty samotné jsou příjmem státního rozpočtu a nikoliv příjmem oprávněného. Ve svém důsledku by v takovém případě úklid prováděli samotní žalobci bez jakékoliv kompenzace.
Řešení daného problému by v tomto konkrétním případě zjevně narazilo na mantinely efektivního fungování práva. S těmito případy se ostatně dovolací soud v poměrech sousedských práv a imisních žalob již v minulosti setkal při řešení případů obtěžování hlukem pocházejícím z pozemních komunikací. Souhrnný přístup k dané problematice je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008 (dostupném na www.nsoud.cz ), ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. Podle Ústavního soudu je právní úprava sousedského práva regulací zaměřenou na řešení kolize dvou či více subjektivních práv (práv vlastnických). Řešení této kolize nabízí Ústavní soud z pohledu testu tzv. proporcionality, kdy při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva či svobody, lze stanovit podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda. První podmínkou je jejich vzájemné poměřování a druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody. Vzájemné poměřování spočívá v následujících kritériích: první je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl – ochranu jiného základního práva. Druhým kritériem je kritérium potřebnosti spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, ale nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv.
Na tato východiska navázal Nejvyšší soud již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, uveřejněném pod č. 150/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde zdůraznil vědomost závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 451/11 a jejich akceptaci potud, že obec jako vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. To však neznamená, že by bylo bez dalšího vyloučeno uložit obci povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích, přičemž je třeba zvážit i reálnost takového požadavku a to s přihlédnutím k faktickým možnostem povinného subjektu, včetně jeho možností funkčních a finančních. Proto je třeba přihlížet ke specifickým rysům provozu na pozemních komunikacích, jakož i k tomu, že územně samosprávný celek nemůže provoz na pozemních komunikacích regulovat. Současně však vyšel z toho, že protiprávní stav v podobě obtěžování relevantními imisemi nemůže být zhojen jen tím, že trvá dlouhou dobu. Na základě individuálních okolností pak lze žalobě proti imisím hlukem vyhovět i žalobu zamítnout.
Tato východiska lze využít v poměrech souzené věci potud, že i zde jde o jistou obdobu poměřování dvou práv v situaci, kdy již preventivní jednání před vznikem imisí není možné. Samotná okolnost, že takový stav vznikl, však nemůže v dané věci vést k závěru, že by bylo namístě zamítnutí žaloby pouze z důvodu, že faktická preventivní náprava již objektivně nepřichází do úvahy. Jednak podle závěru odvolacího soudu „jsou imise v tomto případě extrémní“ a jednak lze žalovanému přičíst okolnost, že péči o stromy v minulosti objektivně vykonávat mohl.
Právě vědomí, že soudní řízení v dané věci probíhá již od roku 2017 a prakticky všechny dosavadní právní možnosti se vyčerpaly, vedou dovolací soud k závěru, že pokud se v další fázi řízení poměry mezi účastníky řízení nezmění a skutkový stav nedozná žádných zásadních změn, je namístě uvažovat i o dalším, jiném řešení, které by přicházelo do úvahy. Šlo by o řešení výjimečné v poměrech této konkrétní věci mezi účastníky, jež zohledňuje všechny dosavadní zjištěné skutečnosti a okolnosti.
Existence situací v sousedských vztazích, které představují relevantní podstatné omezování, ale jimž nelze zabránit buď vůbec, nebo opatřeními, která nelze z hospodářského pohledu po vlastníkovi spravedlivě požadovat, ostatně není středoevropskému právnímu prostoru neznámá i s možnostmi jejich řešení.
Podle §906 BGB (německého občanského zákoníku) vlastník nemůže zakázat přivádění plynů, výparů, zápachu, kouře, tepla, zvuku, otřesů a podobných účinků do té míry, v jaké to neomezuje užívání jeho pozemku nebo omezuje pouze nepodstatně (odst. 1). To stejné platí, pokud je podstatné omezení přivozeno místně obvyklým užíváním jiného pozemku a nemůže být imisím zamezeno opatřeními, která lze z hospodářského pohledu po jeho uživateli spravedlivě požadovat. Pokud je v tomto případě vlastník povinen určitý účinek strpět, může požadovat po vlastníkovi jiného pozemku přiměřené vyrovnání v penězích, pokud tento účinek zasahuje do místně obvyklého užívání jeho pozemku nebo ovlivňuje výrazně jeho cenu (odst. 2).
Je zřejmé, že poměry účastníků v dané věci přesně tuto typovou situaci odrážejí. Byť stávající úprava §1013 odst. 1 o. z. výslovné řešení nenabízí, s jistou formou peněžité kompenzace počítá v případech tzv. privilegovaných imisí v režimu §1013 odst. 2 o. z., podle kterého jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
I když daný případ spadá pod režim §1013 odst. 1 o. z., z dosavadního výkladu je zřejmé, že právní úpravy, včetně současné tuzemské, i s peněžitou kompenzací v režimu sousedských práv počítají. Jestliže pak v dané věci v současné době nelze vysledovat žádné jiné řešení, které by rozumným a spravedlivým způsobem uspořádalo právní poměry účastníků, zastává dovolací soud názor, že v tomto zcela výjimečném a atypickém případě lze uvažovat o řešení, jež bude spočívat ve finanční kompenzaci bez ohledu na to, že s ním úprava §1013 odst. 1 o. z. výslovně nepočítá. Jeho vyloučení by znamenalo buď zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaný předcházet imisím objektivně nemůže, přičemž toto řešení dovolací soud v dané věci v předchozí části odůvodnění odmítl, anebo uložit povinnost žalovanému, aby se imisí zdržel při vědomí, že takový postup fakticky do úvahy již nepřichází a vždy bude muset být řešen následně, ať již dobrovolně nebo cestou nuceného výkonu rozhodnutí; v obou případech však ve spolupráci účastníků, která zjevně dlouhodobě nepřichází do úvahy a která dosud k vyřešení sporu mezi nimi nevedla. Řešení v dané věci formou peněžité náhrady považuje dovolací soud za možné a současně za řešení, které asi jako maximum možného může i pro budoucnost vyřešit letitý spor účastníků. Jeho využití by přicházelo do úvahy tím spíše, jestliže by s ním souhlasily i obě strany sporu. Míří-li úprava §1013 odst. 1 o. z. na případy, kdy imisím preventivně bránit lze, nemůže soudní praxe odmítat nalezení rozumného řešení jenom z důvodu, že na atypické případy zákonná úprava výslovně nepamatuje.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek v napadeném výroku I zrušil. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích II a III o nákladech řízení, které dovoláním nebyly dotčeny, avšak jsou na rozhodnutí o napadeném výroku výroky závislými ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Protože se dovolacím soudem naznačené řešení odchyluje i od rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty druhá o. s. ř. k dalšímu řízení.
V další fázi řízení s ohledem na naznačený názor dovolacího soudu je možné zvážit i působení mediátora ve smyslu §99 odst. 1 o. s. ř. nebo §114a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který by mohl přispět k vyřešení dlouholetého sporu mezi účastníky, který je standardními právními nástroji v současné době obtížně řešitelný.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu