ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3626.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3626/2022-298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik , se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Jiřím Vrbou, bytem v Táboře, Havanská 2812, o zaplacení 286 262,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 289/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2022, č. j. 8 Co 894/2022-259, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2022, č. j. 8 Co 894/2022-259, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 6 C 289/2018-231, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 286 262,70 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení předmětné částky jako náhrady za strpění vodních děl žalovaného, a to jezu, náhonu, vodní elektrárny a odpadu (dále též „předmětná vodní díla“), a jejich užívání na pozemcích České republiky. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětná vodní díla byla vybudována před 1. 1. 2002 a žalovaný je nabyl 12. 7. 2013. Pozemky, na nichž byla vybudována, jsou ve vlastnictví České republiky; právo hospodařit na nich má žalobce. Předmětná vodní díla do 31. 1. 2021 považoval za umístěná v korytě vodního toku řeky Nežárky. Od 1. 2. 2021 pak s výjimkou vodního díla jezu považoval vodní díla náhon, vodní elektrárnu a odpad za umístěná mimo koryto vodního toku řeky Nežárky.
Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl. Za situace, že by předmětná vodní díla ležela v korytě řeky, je nárok na náhradu podle §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), promlčen. Pokud by však ležela mimo koryto řeky, námitka promlčení by byla irelevantní a nároku by bylo možné vyhovět podle §59a vodního zákona, neboť byl uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty. Při úvaze, zda vodní díla leží v korytě řeky či mimo něj soud prvního stupně zohlednil novelu vodního zákona č. 544/2020 Sb., účinnou od 1. 2. 2021. Dospěl k závěru, že od 1. 2. 2021 lze zvažovat, že vodní díla náhonu, vodní elektrárny a odpadu v korytě vodního toku leží, naopak do 31. 1. 2021 v korytě vodního toku nebyla. Vzhledem k tomu, že nárok byl uplatněn před účinností novely, posuzoval vodní díla jako ležící v korytě řeky. Tím pádem nárok považoval za promlčený.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 8 Co 894/2022-259, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s náhledem soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalobce dovolání, v němž předložil dosud neřešenou otázku, jestli je pro to, zda se na předmětných pozemcích nachází koryto vodního toku či nikoliv, podstatné rozlišovat stav do 31. 1. 2021 a od 1. 2. 2021, a to z důvodu novely vodního zákona provedené zákonem č. 544/2020 Sb., který nabyl účinnosti 1. 2. 2021. Podle názoru žalovaného není pro posouzení toho, zda se pozemky nachází v korytě vodního toku, resp. zda po pozemcích protéká vodní tok, rozhodující, jestli je toto posouzení činěno před účinností novely vodního zákona č. 544/2020 Sb. či po ní. Vodní linie odlišné od vodního toku podle něj existovaly i před tím, než byly tzv. ostatní vodní linie legislativně zakotveny touto novelou. Žalobce považoval za zcela absurdní shora nastíněný závěr soudů, aby tytéž povrchové vody protékající po týchž pozemcích byly v určitý čas posouzeny jako vodní tok, a následně v jiné době jako vody odlišné od vodního toku, tj. jednou by se předmětné pozemky nacházely v korytě vodního toku a podruhé nikoliv, a to pouze z důvodu přijetí novely vodního zákona, kterou byl legislativně zakotven pojem „ostatní vodní linie“. Definice vodního toku a koryta vodního toku přitom zůstala stejná. Dále vymezil otázku, zda evidenční stav v katastru nemovitostí má z hlediska posouzení hranice koryta vodního toku přednost před skutečným stavem. Žalobce namítl, že posuzování, zda povrchová voda v konkrétním místě naplňuje zákonnou definici vodního toku, tj. zda je v daném místě povrchová voda vodou tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo pro převažující část roku, je otázkou odbornou, vyžadující důkladné posouzení a znalost hydrologických poměrů v konkrétním místě. Nedostatečné je posouzení podle evidence v katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání, které došlo po uplynutí dovolací lhůty, žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce vymezil jako neřešenou otázku, zda evidenční stav v katastru nemovitostí má z hlediska posouzení hranice koryta vodního toku přednost před skutečným stavem.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; v současné době však již vyřešená je a odvolací soud se od přijatého řešení odchýlil, pročež je založena i důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1171/2022 (dostupném na http://www.nsoud.cz ), podrobně vysvětlil, že pro určení hranice koryta vodního toku je rozhodný skutečný stav, nikoliv stav evidovaný v katastru nemovitostí.
V projednávané věci soud prvního stupně v bodě 15 svého rozhodnutí posuzoval otázku, zda se před 1. 2. 2021 předmětná vodní díla nacházela v korytě vodního toku. Dospěl přitom na základě právní úpravy a informací z katastru nemovitostí k závěru, že „předmětné nemovitosti [jsou] v katastru nemovitostí dodnes evidovány (viz výpisy z katastru nemovitostí shora), vzhledem k tomu pojmově pojetí koryta vodního toku bez výhrady vyhovují“.
Odvolací soud následně shledal odvolací námitku žalobce o tom, že soud prvního stupně vyšel při posouzení, zda se předmětná vodní díla nacházejí v korytě vodního toku, toliko z evidovaného stavu, jako nedůvodnou. Kromě stavu evidovaného v katastru nemovitostí se „totiž soud prvního stupně podrobně zabýval i právními předpisy“.
Takové právní posouzení však není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jak již bylo uvedeno výše, pro posouzení otázky, zda se vodní dílo nachází v korytu vodního toku, je rozhodný skutečný stav, tj. nikoliv stav evidovaný ve veřejném seznamu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Dovolací soud se v této fázi řízení pro nadbytečnost nevypořádával s druhou dovolací námitkou, jejíž případné řešení je závislé na vyřešení otázky, pro kterou dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
V novém posouzení věci se odvolací soud vypořádá rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 (dostupným na https://nalus.usoud.cz/ ), a posoudí aplikovatelnost jeho závěrů na projednávanou věc, neboť na tento nález jako aplikovatelný dovolatel, byť po uplynutí dovolací lhůty, výslovně odkazuje s tím, že při jeho aplikaci by nemohl být nárok žalobce promlčen v žádném případě a posouzení, zda se vodní díla nacházejí v korytě vodního toku či nikoliv, se tak stává právně nevýznamné.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu