ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3795.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3795/2022-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ORFIN Industry, s.r.o. , se sídlem v Karviné, Ostravská 768/25, IČO: 25818406, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalované M+M+L+K, s.r.o. , se sídlem v Orlové, Lazecká 35, IČO: 08719098, zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 30/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 C 30/2019-163, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni autováhu 82e plus, číslo 157735, umístěnou na pozemku parc. č. 4161 v k. ú. Orlová (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 11 Co 151/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I potvrdil s upřesněním v tom smyslu, že je žalovaná povinna vydat žalobkyni mostovou automobilovou váhu 82e plus, sériové číslo 157735, jejímiž hlavními díly jsou dělený most váhy, tenzometrické snímače a digitální vyhodnocovací zařízení Rhewa 82e plus, umístěnou na pozemku parc. č. 4161 v k. ú. Orlová, a potvrdil rovněž v rozsahu výroku III (výrok I). Nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako neřešenou otázku vymezila výklad pojmu „stroj“ ve smyslu §508 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Konkrétně se dotázala, zda mostová nadzemní automobilová váha osazená na pozemku je strojem podle §508 o. z. Položila rovněž otázku, jaký vliv na právní povahu stroje má zápis výhrady odlišného vlastníka do katastru nemovitostí. Podle žalobkyně daná automobilová váha naplňuje definiční znaky stroje – je upevněna na pozemku a spolu s ním je užívána. Upevnění automobilové váhy k pozemku je provedeno prostřednictvím betonových patek zapuštěných do pozemku. Podstata automobilové váhy ovšem není „stavební“, ale slouží k najíždění a vážení automobilů. Zdůraznila, že váha nesestává pouze z mostové části, ale její integrální součástí je rovněž část stavební. Pokud odvolací soud uložil žalované vydat pouze vyjmenované strojní části váhy, pak nevyčerpal celý předmět sporu, neboť nerozhodl o stavební části váhy. Takové rozhodnutí je navíc nevykonatelné, protože tenzometrické snímače nelze oddělit od betonových patek, se kterými jsou pevně spojeny. Nesprávným je rovněž závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. 4161 byl v minulosti užíván bez automobilové váhy a mimo prostor, na němž je umístěna, je využitelný i nyní. V případě hypotetického vydání mostové části váhy by na pozemku žalované nadále zůstala zabetonovaná její stavební část, která by neplnila žádný účel, naopak by ztěžovala nebo přímo znemožňovala jiné využití pozemku. Stavební část byla zhotovena na míru konkrétní mostní konstrukci. K jinému využití pozemku by proto bylo nutné stavební část zdemolovat a pozemek rekultivovat. Na základě uvedeného se žalobkyně domnívá, že jde o stroj a že pokud do veřejného seznamu nebyla zapsána výhrada, že stroj není vlastnictvím nemovité věci, platí, že stroj je součástí nemovité věci, k níž je upevněný. Dále položila otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice co se rozumí součástí věci ve smyslu §505 o. z., konkrétně jestli mostová nadzemní automobilová váha je součástí pozemku, na kterém je osazena. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, 25 Cdo 770/98, 22 Cdo 3510/2007 či 21 Cdo 230/2010. Aktuální funkce pozemku parc. č. 4161 je spjata s váhou a tento pozemek nemá jiné využití. Po odstranění váhy by tak pozemek nemohl sloužit svému současnému účelu, protože betonové základy byly zhotoveny na míru konkrétní váze a nelze je jednoduše osadit novou mostní částí. Navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně vymezila otázku, jestli je mostová nadzemní automobilová váha součástí pozemku, na kterém je osazena.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od namítané judikatury.
Problematikou součásti věci se závěry použitelnými i v této věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018).
Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že automobilová váha není součástí pozemku, na kterém se nachází, a vyjma stavební části je samostatnou oddělitelnou movitou věcí, neboť oddělením váhy podle skutkových zjištění nedojde ke znehodnocení pozemku jako uvažované věci hlavní. Váha je mimo stavební část přemístitelná, její využití není spjato pouze s pozemkem, na kterém se v současné době nachází, a po přemístění na jiný pozemek bude s drobnými úpravami nadále využitelná a funkční. Na pozemku, na němž je váha umístěna, byla původně dřevěná budova, která byla pro nevyhovující technický stav zbourána a na jejím místě postavena váha. Váha se nachází pouze na části pozemku parc. č. 4161; větší část pozemku není pro váhu využívána. V posuzované věci proto nedovodil, že by využití pozemku bylo bytostně spjaté s automobilovou váhou. Pozemek byl původně využíván jinak, váha není na celé jeho ploše, nelze proto dovodit, že by bez umístění váhy nebyl pozemek využitelný. Vzal v úvahu i to, že si žalovaná byla vědoma sporného vlastnictví váhy a tato skutečnost je zachycena v kupní smlouvě ze dne 28. 5. 2021, kterou žalovaná pozemek parc. č. 4161 nabyla. Ve smlouvě si při převodu vlastnictví smluvní strany ujednaly, že vlastnické právo k automobilové váze se převádí s rozvazovací podmínkou; právní následky převodu vlastnického práva k váze pominou v případě, že bude prodávajícímu uložena pravomocným rozhodnutím soudu povinnost vydat váhu třetí osobě. Za těchto okolností si smluvní strany ujednaly, že v případě uložení povinnosti vydat váhu nevznikne kupujícímu nárok na slevu z kupní ceny, nárok na náhradu škody ani žádný jiný nárok vůči prodávajícímu. Jestliže ze smluvních ujednání vyplývá, že se hodnota pozemku nijak nemění, ať již je na něm váha umístěna či nikoliv, nelze dovodit znehodnocení pozemku jako věci hlavní, zůstává-li jeho hodnota v obou případech stejná.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že autováha byla pořizována jako nadzemní, aby ji bylo možné snadno přemístit s ohledem na umístění na pozemku v poddolovaném území. Ze znaleckého dokazování učinil zjištění, že nadzemní část autováhy je možné po přípravě vyzvednout jeřábem a podle potřeby přemístit, rovněž tak tzv. vyhodnocovací zařízení mimo zemního kabelu. Za podmínky, že se zhotoví nové v zemi uložené betonové patky se zabetonovanou ocelovou deskou a nájezdy, na ně se uloží tensometry a následně most váhy a tensometry se spojí kabelem s vyhodnocovacím zařízením, autováha bude funkční a bude sloužit svému účelu. Uzavřel, že autováha je mimo „stavební část“ přemístitelná, její využití není spjato pouze s pozemkem, na kterém se v současné době nachází a po přemístění na jiný pozemek s „drobnými úpravami“ je nadále využitelná a funkční.
Dovolací soud úvahu odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že nalézací soudy vzaly v potaz všechny zjištěné a podstatné skutečnosti. Úvaha odvolacího soudu zohledňuje zákonná kritéria (soudy zkoumaly kritérium sounáležitosti i oddělitelnosti), není zjevně nepřiměřená a je řádně odůvodněna. Z toho důvodu v dovolacím řízení obstojí.
Dovolací argumentace je pak zčásti založena na odlišných skutkových východiscích, která však v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu a zčásti je vedena jako obecný nesouhlas se závěry, které soudy v dané věci zaujaly.
Dovolací soud pak neshledal ani odchýlení se od citovaných závěrů dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání (sp. zn. 22 Cdo 1501/2020 a 25 Cdo 770/98). V obou případech šlo totiž o typově jiné situace (fotovoltaickou elektrárnu a vnitřní zařízení malé vodní elektrárny). Při posuzování povahy věci přitom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně zdůrazňuje potřebu individuálního posouzení věci. Dovolatelka sice spatřuje jistou paralelu v rozlišování stavební a strojové části zařízení, v této věci však jako uvažovaná věc hlavní je pozemek a odvolací soud ke svým základním závěrům dovysvětlil, že daný pozemek byl využíván i jinak a že i v rámci obchodního styku nebylo jasné, zda je automobilová váha převáděna spolu s pozemkem, či nikoliv.
Dále žalovaná vymezila otázky, zda mostová nadzemní automobilová váha osazená na pozemku je strojem podle §508 o. z. a jaký vliv na právní povahu stroje má zápis výhrady odlišného vlastníka do katastru nemovitostí. V zásadě tato část tvoří jádro dovolání, neboť se s ní pojí základní dovolací argumentace.
Ani tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání, neboť jejich řešení je v této věci bezpředmětné.
Jedním z aplikačních předpokladů §508 o. z. je, že stroj je k nemovité věci upevněn. To ostatně plyne i z §23 odst. 1 písm. p) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Míra upevnění (spojení) se přitom posoudí podle obecného ustanovení o součásti věci (§505 o. z.). K tomuto závěru se přiklání i komentářová literatura, která zdůrazňuje, že ustanovení §508 o. z. umožňuje rozštěpit vlastnický režim nemovité věci evidované ve veřejném seznamu a s ní spojeného stroje, popř. jiného upevněného zařízení, pokud by tento stroj jinak (za normálních okolností) byl součástí věci nemovité (srovnej Tégl, P. §508. In: Melzer, F. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 309; Hubková, P. §508. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 564; Koukal, P. §508. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník: komentář. I, Obecná část (§303–654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1570).
Vzhledem k tomu, že nalézací soudy dospěly k závěru, že automobilová váha v posuzovaném případě není součástí pozemku, a tudíž k němu není upevněna, a tento závěr nebyl ani v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn, nemůže být aplikace §508 o. z. vůbec namístě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu