ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.490.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 490/2023-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. K. , zastoupené JUDr. Ing. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v Jaroměři, Husova 112, o vypořádání společného jmění manželů, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2022, č. j. 19 Co 86/2022-537, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 267/2019-412 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 9. 2022, č. j. 14 C 267/2019-500, vypořádal zaniklé společné jmění manželů („SJM“), účastníků řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 19 Co 86/2022-537, rozsudek soudu prvního stupně změnil, zejména pokud šlo o vypořádání pohledávek dcery žalobkyně a manželů M. vůči účastníkům; nevyhověl návrhu žalovaného na aktualizaci ceny vypořádávané nemovitosti. Rozhodl též o nákladech řízení a odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od ní odchýlil či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Pouhé tvrzení rozporu s judikaturou dovolacího soudu doplněné odkazem na spisovou značku jeho rozhodnutí v zásadě nepostačuje.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
K bodu III/1 dovolání:
Dovolatel má za to, že žalobkyně v rozporu s tzv. pravidlem tří let (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3840/2018) v této lhůtě nárok na vypořádání pohledávky dcery žalobkyně a manželů M. (dcery a zetě žalované) neuplatnila, neboť k této pohledávce neuvedla žádná skutková tvrzení ani podrobnosti a neoznačila důkazy.
K tomu dovolací soud uvádí: V žalobě pod bodem č. 3 uplatnila žalobkyně k vypořádání pohledávku manželů M. ve výši 40 000 Kč, a dcery žalobkyně K. M. ve výši 297 870 s tím, že jde o částky vynaložené na hypotéční splátky a zařízení domu ve vlastnictví účastníků.
V usnesení ze dne 25. 8.2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, Nejvyšší soud v uvedl, že to, zda vzhledem k poměrům dané konkrétní věci byla určitá položka vypořádávaného společného jmění manželů navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě jeho zániku dostatečně konkrétně, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená. Stejně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014, ve kterém se uvádí: „Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. Tzv. pravidlo tří let brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání“.
Jestliže byly již v žalobě, tedy včas, uplatněny k vypořádaní pohledávky označené osobami věřitelů, důvodem jejich vynaložení a jejich výší, pak to, že další skutková tvrzení a důkazní návrhy byly uplatněny až později neznamená, že nebyly uplatněny včas ve smyslu §741 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
K bodu III/2 dovolání:
Žalovaný tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008) „při posuzování otázky splnění peněžitého dluhu při… posouzení placení prostřednictvím poštovního poukazu“. Částka 297 870 Kč, poskytnutá dcerou účastníků na zaplacení kupní ceny domu z jejího stavebního spoření, totiž byla podle dovolatele připsána na účet žalobkyně v době, kdy tu závazek zaplatit kupní cenu ještě nebyl.
Ve skutečnosti však žalovaný takto zpochybňuje skutkové zjištění o použití uvedené částky na placení kupní ceny za dům kupovaný účastníky. Odvolací soud totiž vyšel mimo jiné z tohoto: „Z výpisu z účtu žalobkyně č. XY ze dne 17. 6. 2014 vzal odvolací soud dále za prokázáno, že dne 28. 5. 2014 na něj došla úhrada z jiné banky ve výši 297 869,55 Kč, protiúčet je na jméno Š.“. Přisvědčil tedy tvrzení žalobkyně, že uvedená částka představuje dluh účastníků a že šlo o „použití prostředků na část kupní ceny nemovitostí ze stavebního spoření dcery žalobkyně“. Je vcelku nerozhodné, zda tato částka byla připsána na účet žalobkyně ještě před splatností kupní ceny či později; zásadní je zjištění, že byla za tímto účelem zaslána i použita (to vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 12). Na zjištění, kdy konkrétně byla tato částka použita na zaplacení kupní ceny domu, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nastolená otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Totéž platí i pro to, co žalovaný uvádí pod bodem III/4 dovolání; tam navíc ani rozpor s judikaturou dovolacího soudu nijak nekonkretizuje, jen uvádí spisovou značku rozhodnutí, se kterým má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
K bodu III/3 dovolání:
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2026, a další rozhodnutí), neboť, aniž zopakoval provedené důkazy, nahradil skutkové zjištění soudu prvního stupně vlastním, odlišným zjištěním. Mělo jít o posouzení dluhu účastníků vůči manželům M., spočívajícím v částkách 297 869 Kč a 40 000 Kč, poskytnutých na splátky hypotéky. Zatímco soud prvního stupně měl učinit „skutkové zjištění o neexistenci závazků“, odvolací soud vyšel z jejich existence, aniž by vyslechl manžele M., doplnil dokazování jen listinnými důkazy, což je podle dovolatele nedostatečné.
K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně neučinil skutkové zjištění, že by tyto částky nebyly účastníkům poskytnuty; výslovně totiž uvedl: „Z výslechu svědkyně K. M., dcery žalobkyně, soud zjistil, že… Částka asi 300 000 Kč z jejího stavebního spoření byla použita na umoření části hypotéky tak, aby mohlo dojít ke snížení splátek“ (bod 15 odůvodnění). Soud pak uvedl, že pokud se manželé M. podle svých sil podílejí a v minulosti podíleli na nákladech svého bydlení, ať už placením energií nebo přispíváním žalobkyni na splátky hypotéky, jedná se o běžný podíl na pořízení a zařízení nemovitostí a na provozu domácnosti, přičemž tyto nemovitosti výlučně, resp. nyní spolu se žalobkyní, využívají (bod 18 odůvodnění). Z kontextu (nikoliv zcela exaktně formulovaného odůvodnění) se podává, že soud prvního stupně nepovažoval takto poskytnuté částky za neprokázané, ale měl za to, že šlo o „běžný podíl na pořízení a zařízení nemovitostí a na provozu domácnosti“, kterou M. užívali, s tím, že nemovitost měla nakonec být převedena do jejich vlastnictví (k tomu vzhledem ke změně postoje žalovaného nedošlo). O odklon od skutkového zjištění soudu prvního stupně tak nešlo; šlo o jiné právní posouzení důsledku poskytnutí uvedených částek účastníkům.
Navíc odvolací soud doplnil dokazování o výpis z účtu žalobkyně, ze kterého se podává, že tato částka na něj byla z účtu její dcery dne 28. 5. 2014 připsána. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
K bodu III/5 dovolání:
Žalovaný tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé; neuvádí však na tomto místě žádný předpoklad přípustnosti dovolání, ani konkrétní argumentaci o překvapivosti, jen vrší námitky skutkové povahy. To, co na tomto místě uvádí, nemůže založit přípustnost dovolání.
K bodu III/6 dovolání:
V této části žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, „při posouzení existence bezdůvodného obohacení v souvislosti se vznikem společných dluhů manželů vůči třetím osobám“. V této části dovolatel nijak nevymezuje otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nekonkretizuje část rozhodnutí (právní větu), se kterou by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Takto neurčitě formulované výtky nemohou založit přípustnost dovolání.
K bodu III/7, 8 dovolání:
Pod těmito body žalovaný polemizuje s postupem odvolacího soudu, který nevyhověl návrhu žalovaného k provedení aktualizace ceny nemovitosti; v této souvislosti klade řadu otázek, nicméně jádrem je tu tvrzení, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (opět vymezenou jen spisovými značkami). Posléze klade otázku, kterou lze shrnout a zobecnit tak, zda soud mohl postupovat tak, jak postupoval (k tomu viz níže) s tím, že taková otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena.
K tomu dovolací soud uvádí: Předmětem řízení bylo vypořádání zaniklého SJM k pozemku, jehož součástí je stavba v obci XY, a současně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku, jehož součástí je stavba v obci XY. Soud prvního stupně přikázal – v souladu s dohodou účastníků – do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitost v XY, žalobkyni připadla nemovitost ve XY. Rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví nebylo odvoláním napadeno a nabylo právní moci. Pokud jde o cenu nemovitostí, uvedl odvolací soud, že „vzal soud prvního stupně za své skutkové zjištění shodné prohlášení obou účastníků ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř., že u obou nemovitostí, tedy jak u nemovitosti v XY, tak u nemovitosti ve XY, je možno vyjít ze znaleckých posudků znalce Danielise, které nechal vypracovat žalovaný (viz obsah protokolu o jednání konaném dne 10. 6. 2020 zaznamenaný na č. l. 60 spisu)“. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně aktualizaci ceny nepožadoval. Teprve v odvolacím řízení, kdy již nebylo možné žádat o aktualizaci ceny nemovitosti přikázané žalovanému (rozsudek soudu prvního stupně v této části nabyl právní moci), přišel žalovaný s požadavkem na aktualizaci ceny nemovitosti přikázané žalobkyni. Zástupkyně žalovaného k dotazu odvolacího soudu, z jakého důvodu neuplatnila navýšení ceny nemovitostí ve XY před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně v prosinci 2021, sdělila, že tak učinila až v odvolacím řízení „s ohledem na plynutí času“.
Odvolací soud pak uzavřel: „Žalovaný při posledním jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. 12. 2021 po poučení podle §119a o. s. ř. nenavrhl aktualizaci žádného z těchto znaleckých posudků, ačkoli si byl vědom toho, že byly vypracovány podle stavu obou nemovitostí k datu 19. 2. 2020, a proto měl možnost namítnout jejich neaktuálnost a navrhnout nové ocenění nemovitostí. Pokud takto nepostupoval, podle přesvědčení odvolacího soudu musí jít procesní způsob vedení sporu žalovaným před soudem prvního stupně zcela k jeho tíži. Odvolací soud současně přisvědčuje námitce žalobkyně, že by neměl požívat právní ochrany princip, aby jedna nemovitost byla valorizována a druhá nikoliv, když z procesního postupu žalovaného v odvolacím řízení je navíc zřejmé, že nemovitost ve XY nechal nově ocenit až poté, kdy mu bylo známo, že žalobkyně nepodala odvolání ve věci samé proti části rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti v XY. Způsob, jakým odvolací soud naložil s novou skutečností uplatněnou žalovaným v odvolacím řízení, tak podle jeho přesvědčení koresponduje i se zásadou zakotvenou v ustanovení §1 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.“
Stručně vyjádřeno, uvedený postup žalovaného zjevně soud nepovažoval za souladný §1 o. s. ř., který požaduje čestné plnění povinností a úctu k právům jiných osob; proto vyšel ze stejného ocenění jako u nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, ohledně jejíhož ocenění žalobkyně dodržela dohodu o ceně a aktualizaci nepožadovala.
K tomu se uvádí: Judikatura dovolacího soudu v zásadě požaduje, aby starší znalecké posudky o ceně vypořádávaných nemovitostí byly na návrh aktualizovány, a to i v odvolacím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5/2009). Nelze však vyloučit existenci specifických skutkových okolností, které mohou toto pravidlo v konkrétní věci výjimečně prolomit. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrech každé soudem projednávané věci. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, a řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2798/2011).
O takový případ v dané věci šlo; zatímco žalobkyně vycházela z dohody účastníků a aktualizaci ceny nemovitosti přikázané žalovanému nenavrhla, on v situaci, kdy tak již nemohla učinit, aktualizaci požadoval; přitom neuvedl spravedlivý důvod, proč tak neučinil již před soudem prvního stupně, kdy tak učinit mohl (pak by však totéž mohla žádat i žalobkyně). Šlo o zjevné zneužití procesního práva. Za těchto okolností považuje dovolací soud postup odvolacího soudu za souladný s uvedenou judikaturou Ústavního soudu; skutkové okolnosti jsou takové, že judikatura dovolacího soudu o aktualizaci ceny nebyla právem aplikována.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu