ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.492.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 492/2022-615
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Milady Horákové 116/109, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 198/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, č. j. 37 Co 63/2020-572, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, č. j. 37 Co 63/2020-572, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2019, č. j. 5 C 198/2018-481, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 5 C 198/2018-481, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované „k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY“ (výrok I). Ve výroku II přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., zemědělská stavba a další pozemky blíže v tomto výroku specifikované. Ve výroku III přikázal do výlučného vlastnictví žalované pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba a další pozemky blíže v tomto výroku specifikované. Zavázal žalobce zaplatit žalované „na vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným ve výroku I rozsudku“ částku 135 042,46 Kč (výrok IV). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V) a nákladech vzniklých státu (výrok VI).
Soud prvního stupně rozhodl o vypořádání velkého souboru nemovitých věcí s tím, že přihlédl k nutnosti zajištění důstojného dožití žalované v bytě a prostředí, ve kterém je dlouhodobě zvyklá žít a které tvoří její „rodový majetek“, přičemž tento zájem žalované podle soudu prvního stupně převážil nad „důležitostí podnikatelských záměrů žalobce“. Proto přikázal do výlučného vlastnictví žalované zejména pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, o kterou zejména žalobce usiloval. Žalobce navrhl několik variant zřízení věcného břemene ve prospěch žalované, které by žalované i jejímu manželovi umožnily v jejich bytě v budově č. p. XY dále žít. Soud prvního stupně neshledal žádný důvod pro reálné rozdělení nemovitosti, čímž odůvodnil vyloučení aplikace §1145 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Uvedl, že soud „není oprávněn svým rozhodnutím zřídit služebnost ve prospěch žalované, jelikož nevznikla nová věc ve smyslu §1145 o. z.“.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 37 Co 63/2020-572, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až V potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok VI změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o výkladu ustanovení §1145 o. z. s tím, že žalovaná odmítla zřízení služebnosti formou dohody s argumentací nemožnosti pokojeného užívání nemovitosti k bydlení za současné realizace podnikatelských záměrů žalobce. K námitkám žalobce neshledal, že by žalobce měl ke svým nemovitostem ztížený přístup.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce hmotného práva, která doposud dovolacím soudem nebyla řešena. Podle dovolatele odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) nesprávně právně posoudil otázku možnosti analogické aplikace §1145 o. z. ohledně zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva i v případě vypořádání souboru nemovitostí a právě tuto analogickou aplikaci §1145 o. z. na vypořádání velkého souboru věcí považuje za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že ustanovení §1145 o. z. je možné aplikovat pouze v případě reálného rozdělení (jedné) společné věci, při kterém by jedině byl soud oprávněn svým rozhodnutím služebnost ve prospěch žalované zřídit, když nová věc ve smyslu §1145 o. z. nevznikla, a ke zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu tak není soud oprávněn. Dovolatel namítá, že v důsledku vyloučení analogické aplikace §1145 o. z. soud neumožnil zřízení věcného břemene či jiného věcného práva k ochraně zájmů žalované a jejího manžela, žalobce přitom nemá zajištěn celoroční přístup k nemovitostem přikázaným do jeho výlučného vlastnictví a současně není možné docílit připojení nemovitostí žalobce k elektroměru, který je v současné době přihlášen na jméno žalované. Současně dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem potvrzeným závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení §1145 o. z. obsahově odpovídá ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dovolatel přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019, ohledně obdobného skutkového stavu a současně na komentářovou literaturu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a dovolání žalobce nepovažuje za přípustné ani důvodné. Žalobce brojí proti volnému uvážení odvolacího soudu a dovolací soud by takovéto úvahy mohl zpochybnit pouze v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Rozdělení nemovitých věcí respektuje spoluvlastnické podíly účastníků a hospodářskou funkčnost. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že není důvod pro reálné rozdělení domu č. p. XY a z toho důvodu není soud oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene ve smyslu §1145 o. z. Nesouhlasí ani s tvrzením žalobce o nedostatku přístupu k nemovitostem v jeho vlastnictví, neboť přístup má zajištěn přes pozemky ve svém vlastnictví, případně přes pozemky ve vlastnictví obce XY, a žalobce se tedy domáhá pouze pohodlnějšího spojení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud se proto nezabýval skutkovými námitkami dovolatele.
V dané věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru na sebe navazujících pozemků (v podobě parcel). Jde o problematiku, kterou judikatura již opakovaně řešila; zásady takového vypořádání vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaného pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (Rc 5/2016); závěry tohoto rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že v takovém případě je třeba postupovat zčásti jinak, než u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k jediné parcele, lze aplikovat i na tuto věc.
Dovolací soud v Rc 5/2016 především opakoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií respektujících základní principy soukromého práva (viz §2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl: „I při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát na to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé (a těmito okolnostmi se v dané věci odvolací soud zabýval) a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz §2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Přísně vzato tu však nejde o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§1147 věta první o. z.)“.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vylučuje dělení věci, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení pozemků vytvářet jen účelně obdělávatelné celky (§1142 o. z. - toto ustanovení se užije jak při zrušení a vypořádání dohodou, tak v rozhodování soudu), ovšem i zde jde o tzv. neurčité pojmy a posouzení tu vždy záleží na úvaze soudu.
Nelze přehlédnout, že v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu reálně nedělilo věci (pozemky) ve smyslu §1144 odst. 1 o. z. Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k více nemovitostem, které mohly být samostatným předmětem právních vztahů. Reálným rozdělením nemovité věci se v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Reálným rozdělením není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Přitom nelze v zásadě nic namítat proti takovémuto rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005).
Dovolatel předkládá právní otázku aplikace ustanovení §1145 o. z. ohledně zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva i v případě vypořádání souboru nemovitostí.
Tato právní otázka, na které je napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně založeno, zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť při jejím řešení odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §1145 o. z. při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.
Ačkoliv jsou respektována shora uvedená pravidla pro vypořádání souboru nemovitostí, může i při vypořádání souboru nemovitostí tím, že jednotlivé nemovitosti jsou nikoli fyzicky rozděleny, ale přikázány jednotlivým spoluvlastníkům, vzniknout potřeba zřízení typicky služebnosti, například pro zajištění přístupu na veřejnou cestu.
Dosavadní judikatura, navazující na §142 odst. 3 obč. zák., vycházela z toho, že zřízení služebnosti přichází do úvahy pouze v případě fyzického rozdělení společné věci a nepřipouštělo se použití analogie na jiné případy zpravidla s argumentací, podle níž nelze analogii aplikovat u konstitutivních rozhodnutí. Dosavadní judikatura tak kladla příliš velký důraz na jazykový výklad zákonného ustanovení, v důsledku kterého pak dospěla k závěru, že ustanovení o analogii nebylo možné použít u pravidel, která zakládají soudu oprávnění ke konstitutivnímu rozhodnutí. Se změnou právní úpravy a formulací §10 o. z. však rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospívá k závěru, že tento závěr v poměrech o. z. již neobstojí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019; dále i Spáčil, J., Králík, M. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Praha: C. H. Beck, 2021, 2. vydání, s. 757).
Z ustanovení §10 o. z. se podává, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
V případě analogie jde o srovnání dvou skutkových podstat, z nichž jedna zákonem upravena není, zatímco druhá ano, a z teleologického či axiologického hlediska nelze vysvětlit, proč by s nimi mělo být nakládáno rozdílně. Zákonné skutkové podstaty, které ukládají soudu rozhodovat konstitutivně, z tohoto srovnání nejsou vyňaty. Nelze argumentovat ani tak, že pravidlo zakládající oprávnění soudu rozhodovat konstitutivně je vlastně pravidlem upravujícím pravomoc soudu. Soudní pravomoc představuje okruh záležitostí, o nichž je soud oprávněn a povinen jednat a rozhodovat, a nikoliv způsob, jak má v těchto věcech rozhodnout. Shora zmíněné případy zřízení věcného břemene mají bezpochyby soukromoprávní charakter a spadají proto do civilní soudní pravomoci (§7 o. s. ř.). Zřízení věcného břemene představuje pouze způsob, jímž je spor mezi stranami vyřešen, a pravidlo, které tento způsob řešení stanovuje, pouze určuje obsah rozsudku, a nikoliv také oprávnění a povinnost soudu věc projednat a rozhodnout. Je proto nutno zastávat názor, že analogie se může uplatnit i v případě konstitutivního rozhodování soudu (srovnej Lavický, Petr a kol . Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Praha: C. H. Beck, 2022, 2. vydání, s. 66).
Konkrétně potom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v poměrech §1145 o. z. připustila v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019, že pravidlo vyplývající z §1145 o. z. lze aplikovat i v případě vypořádání souboru nemovitostí, čímž zřejmě naznačila jeho použitelnost nejenom tam, kde se fyzicky dělí jednotlivé nemovitosti, ale i tam, kde se jednotlivé nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům.
Právě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019, se uvádí, že zásady obsažené v ustanovení §1145 o. z. lze použít i pro případ vypořádání souboru nemovitostí. Z citovaného ustanovení vyplývá závěr, že je třeba dbát na to, aby pozemky přikazované účastníkům bylo možno řádně užívat, v souladu s jejich účelovým určením, popř. dosavadním užíváním.
Aniž by dovolací soud předjímal výsledek dalšího řízení, lze uzavřít, že v dalším řízení bude třeba ve světle výše zmíněných závěrů dovolacího soudu posoudit případnou možnost aplikace §1145 o. z. na řešenou věc.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Vhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soud prvního stupně i odvolací soud vázáni právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu