ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.674.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 674/2023-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, tř. Karla IV. 502, proti žalovanému R. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Aulickým, advokátem se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy 3940/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 273/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2022, č. j. 38 Co 65/2022-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 10 C 273/2020-35, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalobkyně a žalovaný jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky ideální poloviny pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 38 Co 65/2022-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 9. 8. 2014 manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně, který nabyl právní moci 25. 1. 2021. Účastníci uzavřeli dne 3. 5. 2019 dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v k. ú. XY, a to pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. Uvedli, že každému z nich náleží id. ½ nemovitostí, že spoluvlastnictví k nemovitostem zrušují a výlučným vlastníkem nemovitostí stává žalovaný, který zaplatí žalobkyni náhradu 300 000 Kč na její specifikovaný bankovní účet, a to částku 50 000 Kč nejpozději do 31. 8. 2019, zbývající částku 250 000 Kč ve splátkách po 5000 Kč měsíčně a celková částka bude zaplacena nejpozději do 31. 12. 2023. Žalovaný poukázal na účet žalobkyně v době od 1. 8. 2019 do 25. 10. 2021 částku 308 999 Kč. Podle darovací smlouvy ze dne 15. 4. 2019 žalovaný jako obdarovaný obdržel od dárce R. K. (otce žalovaného) peněžní dar 300 000 Kč, který měl sloužit k zaplacení náhrady žalobkyni za spoluvlastnický podíl k nemovitostem. Dar měl být předán v hotovosti v částkách 100 000 Kč, a to při podpisu smlouvy, půl roku a rok po podpisu smlouvy.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci se jako spoluvlastníci každý id. ½ nemovitostí za trvání manželství dohodli podle §1140 odst. 1, §1141 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), na zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem, a nemovitosti nabyl do vlastnictví žalovaný, který zaplatil žalobkyni náhradu 300 000 Kč ze svých výlučných prostředků, získaných darem. Na tom nic nemění, že platby plnil žalovaný postupně bezhotovostními platbami ze svého účtu na účet žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné, neboť v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda při uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví manželů, platí, že nabývaný podíl je součástí společného jmění manželů, pokud je hrazen ze zdrojů náležejících do společného jmění manželů, jak je tomu v případě, kdy účastníkem dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třetí osoba; tvrdí též rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2879/2012.
Dále uvádí: „Dle dovolatele (správně „dovolatelky“, poznámka dovolacího soudu) taktéž je dosud nevyřešenou otázkou zásadního právního významu, dvojaký právní režim finančních prostředků v případě manželů, kdy na jedné straně existují prostředky mající výlučnou povahu vlastnictví jednoho z manželů, a na druhé straně finanční prostředky náležící do společného jmění manželů. V návaznosti na tyto dva režimy a povahu peněz jako věci generické, otázka nabývání vlastnictví za tyto prostředky a jejich odlišné nabývání buď do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, nebo do společného jmění manželů“.
Tvrdí, že poskytnutí daru otcem žalovaného nebylo řádně prokázáno.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na jejich obsah dovolací soud pro stručnost [§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)], odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je dovolacím soudem „rozhodována rozdílně“ (tím má zákon na mysli vnitřně rozpornou judikaturu dovolacího soudu), pak patrně nesprávně interpretuje text §237 o. s. ř., neboť žádný rozpor v judikatuře dovolacího soudu neuvádí. Na podmínce „zásadního právního významu“ napadeného rozhodnutí není současná úprava dovolacího řízení založena.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V dané věci soudy vyšly ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že částky vyplacené žalobkyni na vyrovnání podílů poskytl žalovaný z prostředků nabytých darem, tedy v jeho výlučném vlastnictví; právní otázka, kterou dovolatelka předkládá k řešení, však vychází z toho, že šlo o částku poskytnutou ze společného jmění manželů. Na dovolatelkou položené právní otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. O případ, že plnění bylo poskytnuto z výlučných prostředků, nešlo ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2879/2012.
Z dovolání, ne zcela exaktně formulovaného, se podává i možná otázka, jaký je režim platby z účtu v případě, že na účtu u peněžního ústavu jsou vedeny prostředky jak z výlučného, tak i ze společného majetku. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, konstatoval: „Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby“. Nejde tak o neřešenou právní otázku a s uvedeným právním názorem není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu