ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.75.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 75/2023-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Ř. , narozené XY, a b) F. Ř., narozeného XY, obou bytem ve XY, zastoupených JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, proti žalovaným 1) I. K., narozené XY, bytem v XY, 2) V. K., narozenému XY, bytem ve XY, a 3) V. K., narozenému XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Davidem Borovcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 116/2019, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 27 Co 276/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 27 Co 276/2021-191, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. září 2021, č. j. 9 C 116/2019-174, se zamítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 9 C 116/2019-174, zamítl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Pardubicích.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 27 Co 276/2021-191, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které však nebylo sepsáno advokátem. Nejvyšší soud ji proto usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 75/2023-226, vyzval k odstranění tohoto nedostatku. V novém dovolání podaném zástupcem žalované 1) bylo uvedeno, že se zástupce ztotožňuje s původním dovoláním, v němž byl vyjádřen nesouhlas se zamítnutím námitky místní nepříslušnosti. Odůvodnění nemělo brát v potaz, že se spor netýká pozemků jako takových, nýbrž vyklizení věcí z pozemků. Dále byl zdůrazněn nepříznivý zdravotní stav žalované 1). Z těchto důvodů bylo navrženo, aby se další jednání konalo u Obvodního soudu pro Prahu 5. V novém dovolání bylo dále doplněno, že institut výlučné místní příslušnosti zohledňuje dostupnost důkazů, související řízení či ekonomii řízení. Tyto důvody však v řešené věci absentují. Žalovaná 1) je invalidní důchodkyně, proto nemůže absolvovat náročné cesty k soudu prvního stupně. Právo žalované 1) na osobní přítomnost na ústních jednáních spatřuje jako hodnotnější ústavou zaručené právo než právo na zákonný soud a zákonného soudce. To odpovídá rovněž zásadě přímosti. Jako neřešená otázka bylo vymezeno, zda lze s ohledem na ústavně zaručené právo každého, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a zásadu přímosti ve výjimečných případech spočívajících ve specifických okolnostech na straně některého z účastníků řízení překonat úpravu výlučné místní příslušnosti podle §88 o. s. ř. tak, že místně příslušným soudem bude soud obecný ve smyslu §84 o. s. ř. Navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Dále navrhla, aby tato usnesení byla zrušena a věc přikázána k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 či vrácena soudu prvního stupně.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku žalovaná 1) vymezila, zda lze ve výjimečných případech s ohledem na právo, aby byla věc každého projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům, a na zásadu přímosti překonat úpravu výlučné místní příslušnosti tak, že místně příslušným bude obecný soud.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury v tom směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí návrhu založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V řešené věci se odvolací soud ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti. Tyto důvody byly dva: 1) nebyly dány okolnosti k aplikaci pravidla o obecné místní příslušnosti, neboť byl naplněn důvod místní příslušnosti výlučné podle §88 písm. b) o. s. ř., a 2) opožděnost námitky. Každý z důvodů by přitom samostatně postačil k nevyhovění námitce místní nepříslušnosti.
Žalovaná 1) se v dovolání omezila pouze na argumentaci směřující k tomu, proč by se v řešené věci nemělo pravidlo o výlučné místní příslušnosti podle §88 písm. b) o. s. ř. aplikovat. Tato námitka směřuje ke zpochybnění prvního důvodu zamítnutí námitky místní nepříslušnosti. Ve vztahu ke druhému důvodu však v dovolání neuvedla vůbec nic. Už z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu v dovolacím přezkumu obstojí.
Nad rámec lze uvést, že ani jinak by námitka žalované 1) nemohla být přípustná.
Výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v §88 o. s. ř. má totiž vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití některé ze dvou posledně uvedených je v takovém případě vyloučeno. Judikatura konstantně uvádí, že soud je podle polohy nemovitosti ( forum rei sitae ) výlučně příslušným tehdy, týká-li se řízení práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to výhradně jde-li v řízení o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné pod číslem 15/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018 dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ).
V řešené věci jde o vyklizení nemovité věci, tj. jedná se o práva a povinnosti vycházející z věcného práva k nemovité věci. Z toho důvodu se uplatní pravidlo o výlučné místní příslušnosti, jež vylučuje aplikaci obecné místní příslušnosti. Nelze proto dovozovat, jak činí v dovolání žalovaná 1), že by se v daném případě mohla místní příslušnost řídit jejím bydlištěm, a to ani s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení nalézacích soudů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu