ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.916.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 916/2023-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. P. , zastoupeného Ing. Mgr. Janou Popelkovou, MBA, advokátkou se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 201/8, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Na Splávku 1182, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 65/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 60 Co 150/2022-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Půčka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 C 65/2018-436, výrokem I zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., to vše v katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, přikázal do vlastnictví žalobce pozemek par. č. XY, v katastrálním území XY, který vznikl oddělením od pozemku st. par. č. XY dle geometrického plánu, který je nedílnou součástí rozsudku, a do vlastnictví žalovaného zbývající část pozemku st. par. č. XY, která zůstala po oddělení dle geometrického plánu, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek st. par. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení a výroky III až VI rozhodl o nákladech státu spočívající ve znalečném.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 60 Co 150/2022-480, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II potvrdil, výrokem II rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III až VI změnil a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům podle §1142 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“); ty byly zčásti přikázány žalobci a zčásti žalovanému; pozemek, jehož součástí je stavba mlýna, ke kterému žalovanému patřil spoluvlastnický podíl ve výši id. 5/7, byl přikázán žalovanému; s tím není žalobce spokojen. Soudy vyšly z těchto kritérií: Žalovaný je spoluvlastníkem více než dvojnásobně většího podílu na předmětných nemovitých věcech, což je v kombinaci s hlediskem zachování historické hodnoty komplexu budov mlýna podstatné. Žalovaný má zájem tuto historickou hodnotu zachovat. Vypořádaly se i s námitkami žalobce proti přikázání mlýna žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Přípustnost dovolání žalobce opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla v této podobě řešena“. Takovou otázku pak výslovně nevymezuje, z dovolání se však podává, že mu jde o tyto otázky (alespoň jsou jako otázky formulovány):
„Je správné, že soud I. stupně a odvolací soud se uspokojil s vyjádřením územního pracoviště památkového ústavu v Kroměříži a nezabýval se rozhodnutím Ministerstva kultury a vyjádřením soudního znalce? Můžeme brát toto vyjádření v potaz od organizace, která není orgánem památkové péče a není věcně příslušná k vydávání stanovisek?“
„Jestliže víme, že předmětné nemovitosti dle výše uvedeného nepodléhají a nebudou podléhat dohledu památkové péče a nakládání s nimi nebude nijak omezováno, může žalovaný tvrdit, že je zapotřebí je zachovat jako celek, který nelze dělit?“
„Můžeme dnes hovořit o tom, že objekt bývalého mlýna má sloužit k určitému účelu, jestliže se již 84 let nepoužívá k účelu, ke kterému byl postaven?“
„Vyjadřuje takovéto chování zájem spoluvlastníka a jeho rodiny o zachování nemovitostí, nebo je to jen účelové, aby nemovitosti získal do svého výlučného vlastnictví?“
„Jestliže se žalobce snažil 12 let domluvit se žalovaným o výše uvedených problémech bezvýsledně, po rozhodnutí soudů nižších stupňů je nějaká šance, že se to zlepší?“
Dovolatel uzavírá: „Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl dovolatel nepřípustně zkrácen na svých právech, když výše uvedené právní otázky, na jejichž posouzení je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, dosud nebyly v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu komplexně vyřešeny.“
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř. ). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli. Otázky, které dovolatel klade, postrádají obecný přesah, a tak nemohou založit přípustnost dovolání.
Již jen na okraj, nad rámec posouzení přípustnosti dovolání, se uvádí: Odvolací soud se rozhodnutím Ministerstva kultury zabýval, a uvedl: „Mlýn sice nebyl rozhodnutím Ministerstva kultury České republiky prohlášen za kulturní památku, ale Národní památkový ústav, Územní pracoviště Kroměříž, jako orgán státní památkové péče ve svém stanovisku hodnotí výše uvedený komplex nemovitých věcí jako nemovité věci s vysokou historickou a technickou hodnotou s přihlédnutím k tomu, že nemovitých věcí tohoto druhu je ve Zlínském kraji pouze několik a jejich zánik by do budoucna byl nenahraditelnou ztrátou historického kulturního dědictví, což odvolací soud v souladu se soudem I. stupně na rozdíl od žalobce považuje za významnou skutečnost. Za tohoto stavu soud I. stupně správně vycházel z toho, že žalovaný má zájem tuto hodnotu zachovat.“
Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví soudem je třeba vždy vzít do úvahy účelné využití věci i velikost spoluvlastnických podílů; to, komu bude věc přikázána, však záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oproti dřívější úpravě nestanovuje výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015). Soudům tak nelze vytýkat, že ke stanovisku Národního památkového ústavu, Územní pracoviště Kroměříž, přihlédly. A i když judikatura hledisko „výše podílu“ neabsolutizuje, jde o kritérium zásadně významné, zejména jde-li o takový rozdíl v podílech účastníků jako v této věci.
Zjištění, k jakému účelu věc slouží (bod 26 rozsudku odvolacího soudu), je zjištěním skutkovým, které nelze v dovolacím řízení v zásadě přezkoumávat, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Žalobce dále tvrdí: „Soud I. stupně v rozhodnutí ze dne 6. 4. 2022 zatajil informaci o tom, že žalobce na soudním jednání dne 6. 4. 2022 nabídl žalovanému za jeho podíl 5/7 více jak dvakrát vyšší cenu, než stanovil znalec Ing. Vaculík a to 900 000 Kč.“ V této souvislosti nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, avšak uvádí: „Dovolací soud v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, poukázal na skutečnost, že i hledisko vyšší nabídky ceny vypořádávané věci, z níž by se pak vycházelo při stanovení přiměřené náhrady, může být v řízení zohlednitelné, neboť tím mimo jiné spoluvlastník vyjadřuje svůj vztah k předmětu spoluvlastnictví.“ V tomto usnesení se však též uvádí: „Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií“. ostatně odvolací soud o nabídce žalobce zaplatit tuto částku věděl a zabýval se jí, nešlo však o hledisko, které by bez ohledu na jiné zjištěné skutečnosti rozhodovalo o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků
Ostatní otázky položené v dovolání nejsou zcela zjevně otázkami právními. Nelze vůbec předpokládat, že otázky, zda „vyjadřuje takovéto chování zájem spoluvlastníka a jeho rodiny o zachování nemovitostí, nebo je to jen účelové, aby nemovitosti získal do svého výlučného vlastnictví?“ a „jestliže se žalobce snažil 12 let domluvit se žalovaným o výše uvedených problémech bezvýsledně, po rozhodnutí soudů nižších stupňů je nějaká šance, že se to zlepší?“ by mohly založit přípustnost dovolání, a že by se jimi měl Nejvyšší soud zabývat. Stejně tak není zřejmé, jak by mohlo přípustnost dovolání založit tvrzení, že „žalobce a jeho rodina, coby těsní sousedé předmětných nemovitostí jsou negativně zasaženy nejvíce těmito nemovitostmi. Oba soudy se tímto doposud nezabývaly.“ Ostatně odvolací soud se touto otázkou zabýval (bod 32 odůvodnění).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu