ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1126.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1126/2022-711
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Hradčany, Tychonova 221/1, PSČ 160 00, IČO 60162694, proti žalované MarS a.s. se sídlem v Jevíčku, Okružní II 239, PSČ 569 43, IČO 48152366, zastoupené Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem se sídlem v Brně, Mácova 520/62, PSČ 621 00, o zaplacení částky 3 121 466,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 65/2015, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-650, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 12. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-662, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách jako soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 C 65/2015-581, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 6 C 65/2015-207, soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 613 884 Kč s příslušenstvím, žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 2 507 582,72 Kč s příslušenstvím, zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 18 Co 157/2016-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, ve které byla žaloba, jíž se žalovaná proti žalobkyni domáhala zaplacení částky 2 507 582,72 Kč s příslušenstvím, zamítnuta, ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 23 Cdo 1657/2017-377, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak usnesením ze dne 30. 7. 2019, č. j. 18 Co 161/2019-417, zrušil rozsudek soudu prvního stupně i v dříve potvrzeném výroku o zamítnutí části žaloby a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tedy v souhrnu na základě shora citovaného rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu byl celý rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastnice uzavřely dne 10. 8. 2010 smlouvu, v níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni 400 souprav osobních padáků umožňujících seskoky s nuceným otevřením, tj. padákových kompletů skládajících se z hlavního padáku s kruhovým vrchlíkem a záložního padáku s kruhovým vrchlíkem, včetně příslušné dokumentace. Podrobná specifikace zboží byla uvedena v příloze č. 2 smlouvy s tím, že zboží musí zároveň splňovat technické parametry, požadavky a kritéria uvedená v takticko-technických požadavcích č. j. 25-28/2009-1618, které tvořily přílohu č. 1 smlouvy, a v technických podmínkách zboží dle článku VIII smlouvy. Ve smlouvě byl sjednán termín plnění tak, že 80 souprav zboží mělo být dodáno do 180 dnů od obdržení hodnocení z vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“, dalších 80 souprav do 30. 11. 2011, 80 souprav do 30. 11. 2012, dalších 80 souprav do 29. 11. 2013 a 80 souprav do 28. 11. 2014. Kupní cena celkem činila 44 164 320 Kč včetně DPH. V článku XI smlouvy byly upraveny podmínky vojskových zkoušek; vyhovující výsledek vojskových zkoušek byl podmínkou převzetí zboží žalobkyní. V případě jejich nevyhovujícího výsledku byla žalobkyně oprávněna nepřevzít zboží a odstoupit od smlouvy. Smlouva neurčovala, v jakém termínu od připravenosti dodavatele (žalované) k vojskovým zkouškám mají zkoušky proběhnout. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % z celkové ceny zboží včetně DPH za každý započatý den prodlení s dodáním zboží.
První vojskové zkoušky byly zahájeny 9. 5. 2011 a ze závěrečné zprávy ze dne 7. 6. 2011 vyplynulo, že jejich výsledek byl nevyhovující, neboť výsledky nebyly v souladu se zadáním a s požadovanými takticko-technickými požadavky. Potřebu dílčích úprav žalovaná akceptovala.
Žalovaná dne 10. 10. 2011 požádala žalobkyni o změnu termínu dodávky formou dodatku ke smlouvě, neboť u vojskových zkoušek nebylo dosaženo shody ve všech bodech zadání a technických podmínek, a původní termín dodávky padáků do 30. 11. 2011 je nereálný. Účastnice proto dne 28. 11. 2011 sjednaly dodatek č. 1, v němž si dohodly, že 80 souprav zboží s výsledkem hodnocení z vojskových zkoušek „vyhovující“ bude dodáno do 30. 6. 2012, 160 souprav zboží do 30. 11. 2012, 80 souprav zboží do 29. 11. 2013 a 80 souprav zboží do 28. 11. 2014. Současně byla sjednána nová celková cena ve výši 43 964 320 Kč.
Druhé (doplňkové) vojskové zkoušky proběhly ve dnech 19. 3. až 11. 4. 2012 a opět nebyly úspěšné; došlo tedy k jejich přerušení. Pokračování vojskových zkoušek bylo naplánováno na 17. 9. až 5. 10. 2012. Zkoušky pak pokračovaly ve dnech 17. 9. až 28. 9. 2012, neboť žalovaná po provedení nápravných opatření dne 21. 8. 2012 oznámila připravenost k obnovení vojskových zkoušek. Poslední zkoušky již byly hodnoceny jako vyhovující a komise doporučila vzhledem k odlišné konstrukci změnu názvu padáku oproti původnímu. Dne 16. 10. 2012 účastnice uzavřely dodatek č. 2, jehož účelem byla změna názvu hlavního padáku včetně změny názvu celé soupravy.
Žalovaná dodala žalobkyni 60 souprav osobních padáků dne 15. 11. 2012 a dalších 20 souprav dne 19. 11. 2012; zbývajících 320 souprav bylo dodáno ve sjednaných termínech. Žalobkyně vyúčtovala žalované penalizační fakturou ze dne 8. 4. 2013 smluvní pokutu za opožděné dodání 60 a 20 souprav zboží, a to za prodlení trvající 141 kalendářních dnů, tedy smluvní pokutu ve výši 3 099 484,56 Kč.
Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle relevantních ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obch. zák.“), a to s ohledem na §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud předně uvedl, že se nejednalo o smlouvu na vývoj padáku, ale o dodávku konkrétního zboží (samozřejmě s tím, že pokud se ve vojskových zkouškách ukázaly nějaké nedostatky či vady, bylo třeba je odstranit). Podle soudu se i po změnách provedených po neúspěšných vojskových zkouškách jednalo stále o původní výrobek, byť prošel významnými změnami potřebnými k tomu, aby byl naplněn účel dodávaného zboží, tedy padák splňující takticko-technické požadavky, který se osvědčil i v praxi. Soud se zabýval tím, zda na prodlení žalované mělo vliv prodlení v součinnosti ze strany žalobkyně, a dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v prodlení s poskytnutím součinnosti žalované, neboť vojskové zkoušky proběhly za méně než 30 dní od doby, co žalovaná oznámila, že je připravena ve vojskových zkouškách pokračovat. Soud považoval za podstatné, že padáky mohly být fakticky dodávány až po 7. 11. 2012, tedy po vydání souhlasu s použitím předmětných padáků ve vojenském letectví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dodatek č. 1 stanovil lhůtu k plnění pevným datem (dodání prvních 80 kusů souprav do 30. 6. 2012) v rozporu s interním předpisem žalobkyně, konkrétně s odborným nařízením – zavedení vojenského materiálu do užívání u organizačních celků Ministerstva obrany ze dne 5. 3. 2005, č. j. 80149-4/2004-588, které žalobkyni nařizovalo, aby úspěšné ukončení vojskových zkoušek bylo podmínkou účinnosti smlouvy. Poukázal na to, že strany zřejmě předpokládaly, že zboží před sjednaným termínem dodání obdrží hodnocení vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“, avšak ke sjednanému termínu (30. 6. 2012) zboží vojskovými zkouškami s výsledkem „vyhovující“ neprošlo a uvedené nařízení žalobkyně jí zapovídalo převzít zboží, které nemělo vyhovující výsledek vojskových zkoušek. Soud proto uzavřel, že pokud dodatky č. 1 a č. 2 stanovily termín dodání jiným způsobem než v návaznosti na úspěšné vojskové zkoušky a vydání souhlasu s používáním padáků, bylo takové ujednání o lhůtě k plnění neplatné a bylo třeba postupovat podle §537 odst. 1 obch. zák. a provést dílo v přiměřené době. Jelikož žalovaná dodala 60 kusů padáků do 15. 11. 2012 a 20 kusů do 19. 11. 2012, neshledal soud žádné prodlení, neboť žalovaná padáky dodala v řádu dnů od vydání souhlasu s použitím předmětných padáků ve vojenském letectví (7. 11. 2012).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-650, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 12. 2021, č. j. 18 Co 160/2021-662, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 613 884 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu) a o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek z žaloby a z odvolání žalobkyně. Odvolací soud uvedl, že se v dané věci nejednalo o smlouvu o dílo, neboť žalovaná neměla vyvíjet padáky, ale měla dodat jednoznačně určené zboží, byť muselo projít vojskovými zkouškami a případné nedostatky musely být odstraněny a s výrobou mohl dodavatel začít až po úspěšných vojskových zkouškách. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že by ujednání o lhůtě plnění v dodatku č. 1 a 2 bylo neplatné, neboť byl termín dodání stanoven jiným způsobem než v návaznosti na úspěšné vojskové zkoušky. Uvedl, že námitka žalované, že uzavřením dodatku č. 1 byl porušen interní předpis žalobkyně, není důvodná, neboť i v tomto dodatku bylo sjednáno, že prvních 80 kusů padáků bude dodáno s výsledkem hodnocení z vojskových zkoušek „vyhovující“, nejpozději však do 30. 6. 2012. Bez tohoto termínu by žalovaná zjevně nemusela zboží dodat v podstatě nikdy, stačilo by předložit k vojskovým zkouškám zboží, které by nebylo hodnoceno jako „vyhovující“, zvláště v situaci, kdy byl dodatek č. 1 uzavřen proto, že žalovaná nebyla schopna předložit k vojskovým zkouškám zboží s hodnocením „vyhovující“ po dobu více než 1 roku. Odvolací soud poukázal na to, že první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil právě jen proto, aby bylo zjištěno, zda prodlení s dodáním prvních 80 kusů padáků nezpůsobila nesoučinnost žalobkyně jako věřitele. To však bylo v dalším řízení vyvráceno podrobným dokazováním ohledně průběhu vojskových zkoušek.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit smluvní pokutu za prodlení s dodáním prvních 80 kusů padákových souprav, ovšem při posouzení výše smluvní pokuty dospěl k závěru o její nepřiměřenosti. Odkázal na judikaturu týkající se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a uzavřel, že bylo-li splnění dodávky časově rozloženo, pak smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, neboť z prodlení jen dílčího plnění byl konstruován závazek zaplatit smluvní pokutu počítanou z celé ceny dodávky, ne tedy jen z hodnoty dílčího plnění. Podle odvolacího soudu u takto sjednané smluvní pokuty výrazně převyšuje její sankční funkce nad funkcí preventivní a uhrazovací. Nepřiměřenosti smluvní pokuty se žalovaná dovolala a odvolací soud proto využil moderačního oprávnění podle §301 obch. zák. a její výši snížil tak, že smluvní pokutu žalobkyni přiznal ve výši počítané způsobem, jaký si účastnice dohodly, avšak jen z hodnoty opožděného částečného plnění díla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Žalobkyně poukázala na nekonzistentnost odvolacího soudu při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, neboť soud ve svém prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená, a nyní v pořadí druhém rozsudku ji posoudil jako nepřiměřenou a moderoval její výši. Podle žalobkyně odvolací soud judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty aplikoval svévolně. Žalobkyně formulovala také další otázku, která podle jejího názoru v judikatuře dosud nebyla řešena, a to, zda smluvní pokuta, pro jejíž výpočet byla jako základ zvolena celková cena plnění, a nikoli pouze jen hodnota plnění dílčího, je v případě nedodání pouze dílčího plnění nepřiměřeně vysoká. Poukázala na to, že při přepočtu požadované výše smluvní pokuty na procentuální sazbu počítanou z hodnoty nedodaného zboží by se stále jednalo o 0,25 % denně, tedy o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty, což podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003. Žalobkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, příp. je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná dovoláním napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v její neprospěch, a dále související výroky o náhradě nákladů řízení a výrok doplňujícího usnesení odvolacího soudu. Přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. První otázka se týkala toho, zda je neplatný právní úkon (v tomto případě ujednání dodatku č. 1 o lhůtě plnění), kterým byla sjednána změna smluvních podmínek v rozporu s obsahem zadavatelem požadovaných smluvních podmínek zadávacího řízení na veřejnou zakázku a také s obsahem smlouvy na veřejnou zakázku. Poukázala na to, že smluvní podmínky, které byly součástí zadávací dokumentace, obsahovaly ujednání o lhůtě plnění, jejíž běh v délce 180 dnů se odvíjel od obdržení vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“. Od toho se ujednání v dodatku č. 1 odchýlilo, neboť účastnice si v něm sjednaly termín plnění pevným konečným datem, nikoli tak, že by se běh lhůty odvíjel od obdržení hodnocení z vojskových zkoušek. Podle žalované proto byl nesoulad uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku se zadávací dokumentací v rozporu s §82 odst. 2 větou druhou zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 9. 2016, (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a ujednání dodatku č. 1 o lhůtě plnění měl odvolací soud posoudit jako absolutně neplatné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž se zadavatel mohl dopustit správního deliktu, pokud k původně uzavřené smlouvě v souladu s nabídkou uzavřely strany dodatky měnící původní parametry smlouvy natolik, že by to za použití v původním zadávacím řízení mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
Druhá otázka se týkala toho, zda se žalobkyně jakožto organizační složka státu dopouští výkonu práva v rozporu s dobrými mravy tím, že uplatnila nárok založený ujednáním, které bylo v rozporu s jejím interním předpisem, na který obecně odkazovala smlouva. Podle žalované porušila žalobkyně tím, že sjednala v dodatku č. 1 lhůtu k plnění určenou pevným datem, odborné nařízení „Zavádění vojenského materiálu a komerčních produktů do užívání organizačních celků MO“ z roku 2008, podle něhož je hodnocení vojskových zkoušek s výsledkem „vyhovující“ odkládací podmínkou účinnosti smlouvy. Podle mínění žalované nesoulad jednání žalobkyně s interním normativním aktem je třeba hodnotit jako nepoctivé, resp. protiprávní jednání, které nepožívá právní ochrany a žalobkyně z něj nemůže těžit a jejímu nároku na smluvní pokutu nelze poskytnout právní ochranu. Ani druhá otázka nebyla podle žalované v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Třetí otázka se vztahovala k tomu, zda smlouva označená jako smlouva o dodávce či kupní je ve skutečnosti smlouvou o dílo v případě, že obsah smlouvy umožňuje odběrateli před předáním a převzetím předmětu smlouvy jej dotvářet pomocí pokynů dodavateli, schvalovat konečný předmět plnění a dokonce i jeho způsob výroby. Žalovaná namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o dodávce jako smlouvu kupní, v důsledku čehož neaplikoval na řešený případ právní úpravu smlouvy o dílo, a proto rozhodl o částečné změně prvostupňového rozhodnutí v neprospěch žalované. Odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající rozlišování mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo. Čtvrtá otázka, dle žalované dosud neřešená, se týkala toho, zda je pro nemožnost plnění neplatný právní úkon (konkrétně ujednání dodatku č. 2 ze dne 16. 10. 2012), který stanoví lhůtu k plnění v minulosti. Žalovaná poukázala na to, že účastnice uzavřely dodatek č. 2 bez toho, že by reagovaly na situaci, že termín dodání nebylo již možné splnit. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k nemožnosti plnění. Podle žalované odvolací soud pochybil, pokud k ujednání dodatku č. 2 o lhůtě plnění přistupoval jako k platnému právnímu úkonu.
Poslední námitka žalované se vztahovala k nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně k tomu, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč shledal platným ujednání dodatku č. 1 o termínu plnění do 30. 6. 2012. Podle žalované se odvolací soud nevypořádal s důvody, pro které prvostupňový soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Dále odkázala na zákonné požadavky na odůvodnění rozsudku soudu (§157 odst. 2 o. s. ř.) a na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se náležitého odůvodnění rozsudku, od níž se odvolací soud měl odchýlit. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v části výroku I, kterým došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalované spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné a nedůvodné. Poukázala na to, že plnila žalobkyni v přiměřené lhůtě (ve smyslu §537 odst. 1 obch. zák.) po uzavření dodatku č. 2 ke smlouvě o dodávce, proto nemohla být v prodlení a žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu. Žalovaná dále reagovala na konkrétní argumentaci žalobkyně k otázce posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné, přičemž za žalobkyni jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaná je zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně v dovolání formulovala dvě otázky, a to otázku posuzování přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a dále otázku, zda smluvní pokuta, pro jejíž výpočet byla jako základ zvolena celková cena plnění (nikoli jen hodnota dílčího plnění), je v případě nedodání dílčího plnění nepřiměřeně vysoká. Obě otázky ovšem míří ve své podstatě k témuž – k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty, přičemž takové posouzení nelze redukovat na paušální závěr, zda smluvní pokuta počítaná ze základu celkové ceny plnění je nepřiměřená či nikoli (k čemuž směřuje druhá otázka žalobkyně). Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty totiž závisí v každém jednotlivém případě na jeho konkrétních okolnostech.
K uvedenému dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty patří §301 obch. zák. k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016, či usnesení ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021). V poměrech projednávané věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií pro použití moderačního práva a jeho úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty nevybočil z judikatorního rámce podmínkám aplikace §301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2008/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012) způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obě otázky formulované v dovolání žalobkyně se týkaly posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a že odvolací soud ve své úvaze vedoucí k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle §301 obch. zák. nevybočil z výše uvedeného judikatorního rámce, nebylo dovolání žalobkyně přípustné.
V případě dovolání žalované dospěl Nejvyšší soud také k závěru o jeho nepřípustnosti.
První otázka žalované se týkala toho, zda je neplatné ujednání dodatku č. 1 o lhůtě plnění, neboť jím došlo ke změně smluvních podmínek v rozporu s obsahem smluvních podmínek požadovaných zadavatelem v zadávacím řízení na veřejnou zakázku a také s obsahem smlouvy na veřejnou zakázku. Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná tímto rozporovala závěr odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k tomu, že ujednání dodatku č. 1 o termínu plnění je platné. Žádný ze soudů však platnost ujednání o termínu plnění v dodatku č. 1 neposuzoval z hlediska toho, zda jím došlo ke změně smluvních podmínek v rozporu s obsahem smlouvy v zadávací dokumentaci na veřejnou zakázku. Soud prvního stupně dovodil neplatnost předmětného ujednání čistě s odkazem na to, že nerespektovalo interní předpis žalobkyně (odborné nařízení – zavedení vojenského materiálu do užívání u organizačních celků Ministerstva obrany ze dne 5. 3. 2004, č. j. 80149-4/2004-588). Soud prvního stupně ani soud odvolací nepostavily svůj závěr o (ne)platnosti ujednání o termínu plnění v dodatku č. 1 na úvaze, že ujednání je v rozporu s obsahem smluvní podmínek požadovaných zadavatelem v zadávacím řízení na veřejnou zakázku. Takovou úvahu předestřela v dovolání až žalovaná a na jejím základě dovozovala přípustnost dovolání u své první otázky. Jde tudíž o v dovolacím řízení nepřípustně uplatněnou novou skutečnost (§241a odst. 6 o. s. ř.). Na otázce posouzení platnosti ujednání dodatku č. 1 tak, jak ji formulovala žalovaná v dovolání, proto nemůže napadené rozhodnutí záviset, neboť žalovaná dovozovala neplatnost ujednání o termínu plnění na základě úvahy, na níž nebyl závěr odvolacího soudu ani soudu prvního stupně postaven. První otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání. K nezbytnosti formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Z téhož důvodu, tedy že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí, nezaloží přípustnost dovolání ani druhá otázka. Ta se vztahovala k tomu, zda se žalobkyně jakožto organizační složka státu dopouští výkonu práva v rozporu s dobrými mravy tím, že uplatňuje nárok založený ujednáním, které bylo v rozporu s jejím interním předpisem. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud své závěry založil na úvaze o platnosti změněného ujednání o termínu plnění a na následném posouzení přiměřenosti smluvní pokuty sjednané mezi stranami smlouvy. Z rozsudku soudu prvního stupně, ani z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by žalovaná v předchozím řízení uplatnila námitku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Rovněž i u této otázky jde o v dovolacím řízení nepřípustně uplatněnou novou skutečnost. Pro napadené rozhodnutí proto ani nemohlo být podstatné posouzení, zda se žalobkyně dopustila výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, když uplatnila nárok na smluvní pokutu založený ujednáním, které bylo v rozporu s jejím interním předpisem. Uvedená otázka nemohla být pro napadené rozhodnutí podstatná již z toho důvodu, že žalovaná uvedenou argumentaci v řízení před soudy obou stupňů neuplatnila. K námitce, kterou dovolatelka uplatnila až v rámci dovolacího řízení viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012.
Třetí otázka týkající se toho, zda smlouva o dodávce uzavřená mezi účastnicemi byla smlouvou kupní či smlouvou o dílo, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná v dovolání argumentovala tím, že odvolací soud nesprávně neaplikoval na předmětný právní vztah úpravu smlouvy o dílo, a proto rozhodl v její neprospěch. Pro závěr odvolacího soudu a potažmo pro výsledek odvolacího řízení nebylo rozhodné, zda má být aplikována právní úprava smlouvy o dílo nebo smlouvy kupní, jak naznačuje žalovaná. Odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalované proto, že aplikoval právní úpravu kupní smlouvy, nýbrž proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně shledal ujednání dodatku č. 1 o termínu plnění platným, na základě čehož dospěl k závěru o prodlení žalované, a následně se zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty. Pro uvedené úvahy odvolacího soudu, které byly rozhodné pro jeho závěry, nebylo rozhodné, zda měla být aplikována úprava smlouvy o dílo nebo kupní smlouvy. Ani na třetí otázce žalované proto napadené rozhodnutí nespočívá.
Stejný závěr pak platí i pro čtvrtou otázku žalované, v níž argumentovala tím, že dodatek č. 2 je neplatný pro nemožnost plnění, neboť stanovil lhůtu k plnění v minulosti. Argumentace předestřená žalovanou nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná. Soudy obou stupňů se při posouzení platnosti ujednání dodatku č. 2 nezabývaly tím, zda je neplatné pro nemožnost plnění, jak namítala žalovaná. Nejvyšší soud stejně jako u první otázky žalované odkazuje na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o termínu plnění obsaženém v dodatku č. 1 a č. 2 z důvodu, že termín plnění byl stanoven pevným datem, nikoli v návaznosti na vojskové zkoušky, a tedy v rozporu s interním předpisem žalované. Odvolací soud se pak se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání dodatků č. 1 a 2 neztotožnil. Pro právní posouzení soudů však nebyla podstatná úvaha, kterou žalovaná opět předestřela až v dovolání v rámci své argumentace ke třetí otázce; nešlo o posouzení (ne)platnosti ujednání z hlediska nemožnosti plnění. I v tomto případě jde tedy o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost. Nadto termín plnění první dodávky zboží stanovený na 30. 6. 2012 byl sjednán v dodatku č. 1 a ze samotné skutečnosti, že byl tentýž termín plnění uveden rovněž v dodatku č. 2 uzavřeném 16. 10. 2012, nelze dovodit, že by byl dodatkem č. 2 sjednán termín plnění do minulosti, jak naznačovala žalovaná v dovolání, neboť ke sjednání tohoto termínu došlo již dodatkem č. 1.
K poslední námitce žalované týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek formulovaných žalovanou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Stejně tak jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. také dovolání žalobkyně (viz výše).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu