ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1393.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1393/2023-1103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované DELTA CENTER a.s. , se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306/13, identifikační číslo osoby 45148007, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) E.R.O.C. s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Petřínská 489/5, identifikační číslo osoby 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, 2) D. Q. N. , zastoupeného opatrovnicí Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 5, Přeučilova 2735/3, a 3) D. H. T. , o zaplacení 246 417 488 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2012, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 4 Co 176/2022-1163, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 4 Co 176/2022-1163, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou pro zmatečnost napadla žalovaná rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, s tvrzením, že jí bylo odňato právo jednat před soudem, pokud odvolací soud ve věci jednal bez přítomnosti její a jejího zástupce, ačkoliv požádala o odročení jednání z důvodu onemocnění svého zmocněnce.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2022, č. j. 35 Co 258/2019-1124, žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou zamítl (výrok I), uložil žalované a vedlejším účastníkům na její straně povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované a vedlejších účastníků na její straně 1) a 3) zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů řízení, o jejichž výši a splatnosti mělo být rozhodnuto v samostatném usnesení po právní moci usnesení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2012 bylo zahájeno dne 15. 5. 2012. Žalovaná byla v řízení zastoupena advokátem JUDr. Martinem Dančišinem. Obvodní soud pro Prahu 7 vydal dne 11. 3. 2019 rozsudek, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 246 417 488 Kč s příslušenstvím a vyklidit tam specifikované nemovitosti a vyklizené je předat žalobci. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované 1). Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 19. 8. 2019 nařídil jednání na den 15. 10. 2019 a předvolání k jednání bylo dne 19. 8. 2019 doručeno zástupci žalované. Dne 2. 10. 2019 žalovaná udělila plnou moc pro zastupování v řízení na dobu určitou do 30. 11. 2019 zmocněnci A. V., který byl vyškrtnut se seznamu advokátů České advokátní komory dne 1. 7. 2019. Tato plná moc byla odvolacímu soudu předložena dne 10. 10. 2019, kdy se zmocněnec dostavil k nahlížení do spisu, téhož dne požádal o odročení jednání z důvodu svého onemocnění a doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, podle kterého byl práce neschopen od 10. 10. 2019 bez uvedení diagnózy. Odvolací soud žádosti vyhověl a jednání odročil na den 29. 10. 2019. Toto jednání bylo následně odročeno na den 19. 11. 2019 na základě žádosti zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované 1) z důvodu kolize s dříve nařízeným jednáním u jiného soudu. Zmocněnec žalované (v usnesení soudu prvního stupně bylo nesprávně uvedeno „zmocněnec žalobce“ – poznámka Nejvyššího soudu) dne 18. 10. 2019 vznesl námitku věcné nepříslušnosti soudu a žádal o předložení spisu Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o této námitce (v usnesení soudu prvního stupně bylo nesprávně uvedeno „vrchnímu soudu“ – poznámka Nejvyššího soudu). Dne 30. 10. 2019 byly odvolacímu soudu doručeny návrhy na vstup vedlejších účastníků na straně žalované 2) a 3) do řízení na stejném formuláři. Podáním datovaným dne 15. 11. 2019 doručeným odvolacímu soudu osobně dne 18. 11. 2019 zmocněnec žalované opět požádal o odročení jednání z důvodu onemocnění a doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 15. 11. 2019. Podle údaje o zaměstnavateli měl být nemocný OSVČ nebo zaměstnancem žalované na pozici právník a měl povoleny vycházky do 18 hodin. Podle přiloženého zdravotního záznamu A. V. dne 14. 11. 2019 „zvedal špalek a ruplo mu v zádech“, kontrolu měl stanovenu na den 28. 11. 2019. V rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že dne 19. 11. 2019 jednal v nepřítomnosti žalované, resp. jejího zástupce, neboť omluvu zástupce žalovaného neshledal řádnou ani důvodnou, neboť z ní vyplývá, že byl schopen se k jednání dne 19. 11. 2019 dostavit v rámci povolených vycházek tak, jako se dostavil předchozího dne, kdy odvolacímu soudu doručil omluvu. Současně bylo zohledněno, že ze strany zástupce šlo o opakovanou žádost o odročení i to, že plná moc byla omezena. V těchto dalších okolnostech bylo spatřováno, že žádost byla použita k záměrným procesním obstrukcím.
4. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že v posuzovaném případě, pokud jsou pravdivá potvrzení o pracovní neschopnosti, si žalovaná za zmocněnce zvolila svého jednasedmdesátiletého zaměstnance (tj. osobu vyššího věku) a udělila mu plnou moc jen na dobu určitou 59 dnů. V této době zmocněnec dvakrát požádal o odročení jednání ze svých zdravotních důvodů (tedy v uvedené době nebyl schopen ani ochoten se k soudu dostavit) a vznesl zjevně nedůvodný požadavek na předložení věci jinému soudu k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti, neboť v rámci odvolacího přezkumu ve věci samé o této námitce rozhoduje odvolací soud sám. Neučinil žádné doplnění odvolání. Podle soudu prvního stupně tak bylo zjevné, že zastoupení uvedeným zmocněncem nesledovalo zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů žalované, ale toliko zneužití procesních práv. Připomněl též vstup vedlejších účastníků na straně žalované do řízení v průběhu odvolacího řízení, z nichž jeden měl v době vstupu již více než rok zrušený pobyt v České republice. Postup ze strany žalované tak považoval za pokus obstruovat odvolací řízení a nevyhovění žádosti žalované o odročení jednání konaného dne 19. 11. 2019 shledal správným.
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822.
6. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. Citoval stejnou judikaturu jako soud prvního stupně a zabýval se otázkou, zda v postupu žalované lze spatřovat záměrné obstrukce mající za cíl prodloužení řízení. Zdůraznil, že v případě první žádosti o odročení byla jejím důvodem nemoc obecného zmocněnce dokládaná potvrzením lékaře se specializací interní medicína a pneumologie, zatímco ve druhém případě se jednalo o náhlou indispozici obecného zmocněnce žalované potvrzenou neurologem, tudíž nešlo o stejný důvod, který obecnému zmocněnci bránil v účasti při jednání před odvolacím soudem. Uzavřel, že posouzení, zda se jedná o obstrukci účastníka či nikoliv, musí být učiněno s přihlédnutím k ochraně práv všech účastníků řízení a že v tomto případě se postup žalované „ocitá na samé hraně obstrukcí“, nicméně přece jen je ještě možné uzavřít, že i druhé žádosti o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 19. 11. 2019 mělo být vyhověno. Podle odvolacího soudu totiž nelze vyloučit, že zástupce účastníka může onemocnět i opakovaně a jiným typem onemocnění, jež mu může bránit v účasti při jednání před soudem. K tomu dodal, že takový postup ovšem nelze tolerovat donekonečna a pakliže by měl být zástupce účastníka opakovaně neschopen se jednání účastnit, bude namístě účastníka vyzvat, aby si opatřil jiného zástupce, případně postupovat podle §27 odst. 2 nebo §30 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci ohledně závěru, že bylo namístě za dané situace omluvu zástupce žalované akceptovat jako důležitý důvod pro odročení jednání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl, případně, aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s přikázáním věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, neboť se rozhodující senát nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou pominul a žalobce již v tento senát nemá důvěru.
8. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení tří otázek procesního práva:
1) „Představuje ‚jednání na hraně obstrukce‘ důležitý důvod pro odročení soudního jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř.?“
2) „Je přípustné, aby zmatečnostní odvolací soud založil své rozhodnutí na změně právního posouzení důležitého důvodu pro odročení dle §101 odst. 3 o. s. ř., aniž by samotnou hypotézu této právní normy formulovanou zmatečnostním soudem 1. stupně odmítl jako právně nesprávnou, resp. nepřiměřenou všem okolnostem posuzované věci?“
3) „Stanoví o. s. ř. pro případ zjištění procesních obstrukcí v rozporu s §1 a 2 o. s. ř. povinnost soudu postupovat podle §27 nebo §30 o. s. ř.?“
9. Ve vztahu k první otázce žalobce s odkazem zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení, zda žádost žalované o odročení jednání byla důležitým důvodem pro odročení nebo obstrukcí (tyto závěry se podle žalobce vzájemně vylučují), nepřistoupil k posouzení celého komplexu všech dalších okolností projednávané věci (jak to učinil soud prvního stupně), ale zabýval se selektivně pouze samotnou omluvou zmocněnce žalované. Byť výslovně neuvedl, že „by postup žalované na samé hraně obstrukcí“ představoval důležitý důvod pro odročení jednání, podle žalobce k takovému závěru zřejmě dospěl, aniž by postavil najisto, zda se o obstrukci jednalo či nikoliv. Žalobce zmiňuje i judikaturu Ústavního soudu, podle které nejsou obecné soudy povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť by pak v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k procesním obstrukcím.
10. V rámci argumentace ke druhé otázce žalobce poukazuje na závěry vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozsudcích ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, nebo v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017), podle kterých je §101 odst. 3 o. s. ř. normou s relativně neurčitou hypotézou, a protože zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Žalobce má za to, že stejný postup musí platit také pro odvolací soud při přezkumu úvahy prvostupňového soudu, přičemž v posuzované věci odvolací soud přiměřenost úvah soudu prvního stupně neprovedl, navíc jeho vlastní úvahy byly podle žalobce zjevně nepřiměřené.
11. Ohledně třetí otázky žalobce namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že je-li omluva součástí procesních obstrukcí, nepředstavuje důležitý důvod ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. V případě obstrukcí by pak podle žalobce byl postup podle §27 nebo §30 o. s. ř. zcela neúčinný a rozšířil by další možnosti strany zneužívající svých práv znovu a účinněji obstruovat řízení. Žalobce má za to, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014, na které v této souvislosti odkazoval odvolací soud, se nevztahovalo k situaci, kdy se v řízení vyskytla snaha účastníka o obstrukci, ale na situace nepřipuštění zastoupení obecného zmocněnce z důvodu, že zastupuje ve věcech opakovaně.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Podle ní žalobce dovoláním zpochybňuje pouze skutková zjištění odvolacího soudu, nikoliv jeho právní posouzení, neboť pojem obstrukce právní řád vůbec nezná.
13. Vedlejší účastník na straně žalované 1) navrhl odmítnutí dovolání s obdobnou argumentací jako žalovaná.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Na řešení druhé a třetí otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, resp. pro napadené rozhodnutí nebylo řešení těchto otázek určující. Rozhodující pro posouzení věci odvolacím soudem bylo řešení otázky, zda bylo namístě akceptovat žádost žalované o odročení jednání odvolacího soudu nařízeného na den 19. 11. 2019 jako důležitý důvod. Odvolací soud tuto žádost žalované zjevně posoudil jako důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. a postup žalované neměl „ještě“ za obstrukci, pokud dovodil, že se její postup „ocitá na samé hraně obstrukcí nicméně přece jen je ještě možné uzavřít, že i druhé žádosti o odročení … mělo být vyhověno“. Odvolací soud přitom upozornil, že „takový postup nelze tolerovat donekonečna“ a pouze obiter dictum doporučil (jako případný budoucí možný postup), aby v případě, pokud by zástupce účastníka nebyl schopen opakovaně se jednání účastnit, byl vyzván k opatření jiného zástupce, případně aby soud postupoval podle §27 odst. 2 či §30 o. s. ř. Pro posouzení věci však takové doporučení rozhodující nebylo.
18. Jak je patrné z obsahu dovolací argumentace žalobce a z jeho odkazu na obsah rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit (mimo jiné i tím, že jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené, pokud nepřihlédl ke všem okolnostem případu), žalobce prostřednictvím první z předložených otázek v dovolání zpochybňoval správnost řešení otázky, zda bylo možné žádost žalované posoudit jako důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř., či jako procesní obstrukci, tj. procesní otázky posouzení důležitosti důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. Pro řešení této otázky shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť na něm napadené rozhodnutí záviselo a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
21. Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
22. Podle §6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
23. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání (ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř.) je zpravidla také jeho nemoc (srov. například usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Současně však platí, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (tj. např. i zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018).
24. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že §101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“), neboť hypotéza právní normy není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy účastníka) na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, výše zmíněný rozsudek ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017).
25. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými.
26. Odvolací soud se ve svých úvahách zaměřil pouze na samotnou žádost o odročení jednání odůvodněnou náhlou indispozicí obecného zmocněnce žalované a na odlišnost důvodu odročení od předchozí žádosti podané zmocněncem žalované z důvodu nemoci. Pouze z těchto okolností usuzoval na důvodnost žádosti s úvahou, že nelze vyloučit, že zástupce účastníka může onemocnět i opakovaně jiným typem onemocnění, který mu brání v účasti při jednání před soudem. Judikatura Nejvyššího soudu však vyžaduje pro posouzení, zda jde o důležitý důvod pro odročení jednání, nikoliv samotnou úvahu, zda účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (tj. že případné další onemocnění může být omluvitelným důvodem pro neúčast), ale též posouzení takové žádosti s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, tj. též v kontextu s dosavadním chováním a postupem účastníka řízení. Bez zohlednění všech okolností totiž nelze relevantně posoudit, zda taková žádost (ač obsahující důvod, který je jinak obvykle způsobilý pro odročení jednání) v kontextu dalšího předchozího jednání účastníka nesvědčí o tom, že je využita k záměrným procesním obstrukcím, jež ve smyslu §2 a 6 o. s. ř. nemohou požívat právní ochrany.
27. Odvolací soud přitom ve svých úvahách nijak nezohlednil okolnosti, které v průběhu odvolacího řízení předcházely žádosti o odročení jednání nařízeného na den 19. 11. 2019, ať již samotné okolnosti zvolení tohoto zmocněnce žalované (pouze na dobu určitou necelých dvou měsíců, a to několik dnů před nařízeným termínem jednání odvolacího soudu, byť byl žalované termín nařízeného jednání před odvolacím soudem znám více jak měsíc), jeho dosavadní vystupování v odvolacím řízení (nahlížení do spisu u soudu 8 dnů po udělení plné moci, kterou současně v uvedený den soudu oznámil a ihned požádal o odročení jednání z důvodu nemoci, kterou měl trpět již v tento den; následné uplatnění námitky věcné nepříslušnosti s požadavkem na předložení věci k jejímu posouzení Nejvyšším soudem, tudíž námitky spojené s požadavkem, který by při jeho vyhovění znamenal také nemožnost uskutečnění jednání nařízeného na další termín) a též samotné okolnosti uplatnění žádosti o odročení předmětného jednání nařízeného na den 19. 11. 2019 (žádost byla sepsána dne 15. 11. 2019, avšak doručena soudu byla osobně až dne 18. 11. 2019 a v doložených podkladech bylo také uvedeno, že tvrzený zmocněnec žalované je zřejmě jejím zaměstnancem v pozici právník, má doporučený klid, avšak byly mu povoleny vycházky do 18 hodin). Z uvedeného důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
28. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom neshledal důvody pro to, aby nařídil podle §243e odst. 3 o. s. ř. projednání věci jiným senátem. Odvolacímu soudu v dosavadním průběhu řízení nebyl sdělen Nejvyšším soudem závazný právní názor (srov. §243g odst. 1 o. s. ř.), který by nedodržel, a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by v řízení došlo k závažným vadám. Skutečnost, že odvolací soud nepostupoval při posouzení otázky důležitosti důvodu pro odročení jednání v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou žalobce odkazoval již v průběhu řízení, je důvodem pro zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení, sama o sobě však není důvodem pro přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že žalobce s ohledem na tyto skutečnosti již nemá v senát odvolacího soudu důvěru.
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu