ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1534.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1534/2023-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) B. O. a b) J. O. , obou zastoupených Mgr. Janem Legem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, proti žalovanému J. C. , zastoupenému JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 96/2022, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2022, č. j. 18 Co 265/2022-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 644,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci jako kupujícími kupní smlouvu ohledně nemovitostí v k. ú. XY a k. ú. XY, které v žalobě specifikovali.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 8. 2022, č.j. 6 C 96/2022-88, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil unesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že o žalobci uplatněném nároku bylo již pravomocně rozhodnuto, neboť žalobci se v projednávané věci domáhali – stejně jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 251/2014, v němž byla jejich žaloba pro předčasnost zamítnuta – proti žalovanému stejného nároku založenému na totožných skutečnostech. Žalobci nově tvrdili pouze skutečnost, že se obrátili dopisem ze dne 26. 7. 2021 na Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Plzeňský kraj s dotazem, zda bude ve vztahu k dotčeným pozemkům umožněn převod vlastnického práva v případě, že bude doplacena kupní cena zbývající k úhradě státu. Dále žalobci měli za to, že lze splnit odkládací podmínku uvedenou ve smlouvě o smlouvě budoucí a zároveň, že žalovaný svým nekonáním splnění odkládací podmínky zmařil. Uvedené skutečnosti však podle odvolacího soudu nezakládaly oproti předchozímu řízení změnu rozhodného skutkového stavu. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda nastupuje fikce splnění podmínky ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pokud žalovaný jako budoucí prodávající v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí úmyslně svým nekonáním v rozporu se smluvním závazkem zmaří splnění odkládací podmínky, na jejíž splnění se váže vznik povinnosti uzavřít kupní smlouvu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uvádějí-li žalobci, že přípustnost dovolání zakládá dosud neřešená právní otázka, zda nastupuje fikce splnění podmínky ve smyslu §36 odst. 3 obč. zák., pokud žalovaný jako budoucí prodávající v rozporu se smlouvou o smlouvě budoucí úmyslně svým nekonáním v rozporu se smluvním závazkem zmaří splnění odkládací podmínky, na jejíž naplnění se váže vznik povinnosti uzavřít kupní smlouvu, míjí se jimi formulovaná námitka s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se uvedenou otázkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť uzavřel, že od posledního rozhodování o uplatněném nároku žalobců nedošlo k žádné změně skutkového stavu, která by umožnila nárok žalobců znovu projednat. Podle odvolacího soudu nepředstavuje v dané věci změnu okolností ani skutečnost, že žalovaný dosud nepodal u Státního pozemkového úřadu žádost o stanovisko a nedoplatil státu kupní cenu, neboť nesplnění těchto povinností žalovaného je ve smlouvě o smlouvě budoucí sankcionováno vrácením budoucí kupní ceny žalobcům, a nemá proto žádný vliv na povinnost žalovaného uzavřít kupní smlouvu s žalobci. Proti tomuto závěru žalobci v dovolání ničeho nenamítali.
Nejvyšší soud tak pouze doplňuje, že se jeho rozhodovací praxe ustálila v závěru, podle kterého i když bylo rozhodnuto o téže věci nebo o stejném nároku (stavu) týkajícím se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž – ačkoliv nebyly účastníky řízení – byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát“) a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát“ zamítnuta (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. 4 Cz 14/66, uveřejněný pod číslem 52/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014, či jeho usnesení ze dne 10. 8.2021, sp. zn. 28 Cdo 2027/2021). Měly-li soudy nižších stupňů za to, že v dané věci nemá chování žalovaného po předchozím pravomocném rozhodnutí žádný vliv na vznik jeho povinnosti uzavřít kupní smlouvu se žalobci, a proto se i nadále uplatní účinky předchozího pravomocného rozhodnutí, od citované judikatury se neodchýlily.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalobci povinni žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 12 644,50 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10 150 Kč (tarifní hodnota odpovídá stranami sjednané budoucí kupní ceně nemovitostí ve výši 3 000 000 Kč) podle §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 194,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu