ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1563.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1563/2023-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. B. , b) M. M. , c) L. H. , d) P. J. , e) H. Č. , f) L. Š. , g) M. Š., h) P. K. , i) J. M. , j) J. H. , zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická 95, k) J. H. , l) B. T. M. , m) J. M. , proti žalované GPS Reality a.s. , se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Korunní 1302/88, identifikační číslo osoby 24135640, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 145/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 32 Co 358/2015-350, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a) až i) a k) až m) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni j) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně, A. M., se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jejíž součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, a pozemku parc. č. XY, oba zapsány na listu vlastnictví č. XY, v k. ú. XY, obec XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ na pozemku parc. č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY, v k. ú. XY, obec XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY. Tvrdila, že kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2011 a ze dne 5. 3. 2012, jejichž předmětem byl prodej výše uvedených nemovitostí, jsou absolutně neplatné podle §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, neboť je podepsala v duševní poruše, která ji k daným právním úkonům činila neschopnou. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou.
Okresní soud v Benešově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, č. j. 6 C 145/2013-285, žalobě vyhověl a určil, že původní žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a o náhradě nákladů státu (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního změnil stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení původní žalobkyni i státu (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, došlým soudu prvního stupně dne 17. 2. 2016. V něm namítala, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012, vycházel toliko ze znaleckého posudku o duševním stavu původní žalobkyně ke dni podpisu kupních smluv, aniž by jeho závěry ověřil i jinými důkazy, které žalovaná navrhovala a jejichž provedení považuje za nezbytné pro zodpovědné vyhodnocení závěrů znaleckého posudku ve smyslu §132 o. s. ř. Žalovaná má za to, že dosavadní skutková zjištění jsou stižena nedostatkem pravděpodobnosti a jsou vystavěna pouze na základě předpokládané diagnózy původní žalobkyně.
Žalovaná v dovolání dále namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a sice, zda v daném případě svědčí žalované právo na ochranu nabytého vlastnického práva v dobré víře, vycházela-li žalovaná ze skutkové domněnky, že tyto smlouvy uzavírá s plně svéprávnou osobou, s rozumem průměrného člověka a zachovanou schopností tento rozum užívat s běžnou péčí a opatrností, kterou od ní může v právním styku každý důvodně očekávat. S ohledem na výše uvedené proto žalovaná považuje dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř. a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně zemřela dne XY a ztratila proto způsobilost být účastníkem řízení, Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 6 C 145/2013-567, rozhodl o právním nástupnictví ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, tak, že na straně původní žalobkyně bude v řízení pokračováno s dědici zemřelé jako se žalobci a) až m).
K dovolání se dne 19. 4. 2023 prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně j), která uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Odvolací soud podle žalobkyně j) napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť při hodnocení důkazů nevycházel z pouhých úvah referujících znalců založených na hledisku pravděpodobnosti, jak dovolacímu soudu podsouvá žalovaná, a má tedy za to, že v projednávané věci nemohou její námitky přípustnost dovolání založit. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalobci a) až i) a k) až m) se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012, neboť závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Jiřím Bazikou ze dne 27. 12. 2014 nehodnotil v souvislosti jinými důkazy, a má tak za to, že existovaly pochybnosti o správnosti závěrů znalce.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení §132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že původní žalobkyně nedokázala posoudit následky uzavření kupních smluv a nebyla schopna toto své jednání ovládnout, nejen na základě citovaného znaleckého posudku, ale hodnotil také další důkazy (znalecký posudek Fakultní nemocnice Hradec Králové ze dne 27. 2. 2015 a znalecký posudek MUDr. Olgy Bohdany Sloukové ze dne 10. 6. 2012), jakož i svědeckou výpověď JUDr. Miloše Kopeckého. Okolnost, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neuvěřil svědecké výpovědi, podle které byla původní žalobkyně při podpisu kupních smluv plně orientována, neubírá na přesvědčivosti a logičnosti závěrů odvolacího soudu, pokud odvolací soud zároveň vyložil, že relevantní v tomto směru jsou především odborné závěry znalců, kdy v případě znaleckého posudku Fakultní nemocnice Hradec Králové a posudku MUDr. Olgy Bohdany Sloukové byla žalobkyně osobně vyšetřena a její zdravotní stav byl zjištěn zcela bezpečně.
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že původní žalobkyně v době podpisu smluv trpěla těžkou demencí a nedokázala posoudit následky svého jednání, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, neboť k němu dospěl procesně korektním způsobem při hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 596/2023). Námitka žalované tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Pro přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak není přiléhavý ani odkaz žalované na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, neboť v projednávané věci, na rozdíl od žalovanou odkazovaného rozhodnutí, obsahuje závěr znalce MUDr. Jiřího Baziky, který znalecký posudek vypracoval na základě zdravotnické dokumentace původní žalobkyně, zcela jednoznačný závěr o tom, že původní žalobkyně v inkriminovaný okamžik nemohla plnohodnotně posoudit následky svého jednání a nebyla schopna toto své jednání ovládnout. Závěr odvolacího soudu o tom, že původní žalobkyně jednala v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., proto nebyl učiněn na základě pravděpodobnosti, naopak odvolací soud konstatoval, že zdravotní stav původní žalobkyně byl zjištěn zcela bezpečně a bez jakýchkoli známek pochybnosti. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se svým postupem od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto uvedená námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže žalovaná dále namítá, že odvolací soud nevzal v potaz, že jí náleží ochrana vlastnických práv nabytých v dobré víře, neboť v době uzavírání kupních smluv nevěděla a ani vědět nemohla, že původní žalobkyně trpí duševní nemocí, která by ji mohla činit k daným právním úkonům nezpůsobilou, přehlíží, že odvolací soud se otázkou dobré víry žalované rovněž zabýval.
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že žalovaná se s původní žalobkyní nikdy nesetkala a že zcela důvěřovala jejímu právnímu zástupci JUDr. Miloši Kopeckému, který prodej předmětných nemovitostí zprostředkoval, ačkoli původní žalobkyně byla stižena trvalým duševním onemocněním, které progredovalo od roku 2005, přičemž již v období let 2008 až 2009, tzn. několik let před podpisem kupních smluv, dosáhlo závažného stupně demence. Na uvedeném skutkovém základě pak odvolací soud uzavřel, že žalovaná sama v konkrétních poměrech dané věci nevyvinula potřebnou dávku obezřetnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem daného případu očekávat a která je potřebná k tomu, aby se na ní ochrana vlastnického práva daná dobrou vírou vztahovala. Uvedená námitka žalované se proto míjí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že hodlala-li žalovaná uvedenou námitkou zpochybnit shora uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se k otázce její dobrověrnosti, uplatnila tím nezpůsobilý dovolací důvod. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 226/2020).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ve výroku I odmítl.
Výrok II o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) až i) a k) až m) a žalovanou je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak nezastoupeným žalobcům a) až i) a k) až m) žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly. K tomu Nejvyšší soud dodává, že vyjádření Mgr. Petra Holešínského, bývalého právního zástupce původní žalobkyně, nelze považovat za účelně vynaložený náklad účastníka řízení, neboť v době jeho podání (16. 3. 2016) již toto právní zastoupení zaniklo z důvodu ztráty způsobilosti původní žalobkyně být účastníkem řízení (§28 odst. 5 o. s. ř.).
Výrok III o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní j) a žalovanou je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., poněvadž dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl, a ta je proto povinna nahradit žalobkyni j) náklady vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání ze dne 19. 4. 2023 jejím advokátem, které činí podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), na odměně advokáta (z tarifní hodnoty 1 000 000 Kč) 12 300 Kč, a dále paušální náhradu jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 12 600 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně j) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu