ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2131.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2131/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně AV ENGINEERING, a. s. , IČO 48908142, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 668, zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín , IČO 00283924, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 298/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 60 Co 19/2023-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 2022, č. j. 11 C 298/2021-154, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě se zřízením předkupního práva a věcného břemene č. 4000 16 0769, jejímž předmětem měl být prodej pozemků parc. č. 3516/22 (vzniklého dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 9329-128/2020 rozdělením pozemku parc. č. 3516/14), parc. č. 7017/15 (vzniklého dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 9329-128/2020 rozdělením pozemku parc. č. 673/1) a parc. č. 7017/16 (vzniklého dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 9329-128/2020 rozdělením pozemku parc. č. 673/913) v k. ú. Zlín, zřízení předkupního práva k těmto pozemkům a zřízení služebnosti stezky na pozemcích parc. č. 7017/15 a parc. č. 7017/16 v k. ú. Zlín (dále jen „předmětná smlouva“), a dále určení, že dnem právní moci rozsudku je tato smlouva uzavřena (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 23 716 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 60 Co 19/2023-182, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít předmětnou smlouvu se žalobkyně domáhala na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě se zřízením předkupního práva a věcného břemene, kterou účastníci uzavřeli dne 15. 9. 2016 a jíž se zavázali do 30 dnů po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí (vydání kolaudačního souhlasu) pro stavbu „Revitalizace bývalého objektu Sole – rekonstrukce sídla společnosti AV ENGINEERING Zlín, třída Tomáše Bati č. p. 4070 a č. p. 4074“, nejpozději do 31. 12. 2020, uzavřít předmětnou smlouvu. Žalobkyně tvrdila, že kolaudační rozhodnutí sice dosud vydáno nebylo, ale termín pro uzavření předmětné smlouvy uplynul a žalovaný ji i přes výzvu žalobkyně neuzavřel. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť úmyslem účastníků při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (resp. úmyslem žalované při uzavírání smlouvy, jenž byl žalobkyni znám) bylo předmětnou smlouvu uzavřít jen, pokud žalobkyně svůj stavební záměr na předmětných pozemcích a stavbách zrealizuje a tento bude zkolaudován, k čemuž nedošlo. Smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena současně s dvěma smlouvami o výpůjčce stejných částí pozemků, přičemž všechny tyto smlouvy jsou smlouvami závislými a zánik smluv o výpůjčce zrušil smlouvu o smlouvě budoucí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve všech jeho výrocích.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že navrhl jeho odmítnutí, neboť podle něj na žalobkyní vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo a ohledně otázky, která se má vztahovat k ochraně základních práv a svobod, pak neuvádí, od jaké judikatury Ústavního soudu by se měl odvolací soud odchýlit, ani nevymezuje žádnou konkrétní otázku; žalobkyně brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která však předmětem dovolacího řízení být nemohou.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroků II a III rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, jež jsou, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka výkladu čl. II odst. 1 smlouvy o smlouvě budoucí, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud toto ujednání vyložil v souladu s úmyslem (záměrem) jednajících stran, jenž posuzoval podle praxe mezi nimi zavedené (předchozí smluvní vztah ohledně Design centra), podle toho, co uzavření smlouvy předcházelo a co daly strany následně najevo a podle účelu, jehož mělo být uzavřením smlouvy dosaženo (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod č. 5/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021), jak je to podrobně rozebráno v odstavcích 25 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku, a dospěl k „jednoznačnému“ závěru, že kolaudace zamýšlené rekonstrukce představovala sjednaný předpoklad pro uzavření předmětné smlouvy (viz odstavce 24 a 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za této situace, kdy po řádně provedeném výkladu sporného ujednání v souladu s §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jemuž podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), neboť i sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu, dospěl odvolací soud k jednoznačnému závěru o jeho obsahu, nebyl již prostor pro aplikaci §557 o. z., který přichází v úvahu až v případě, že po výkladu dle §556 o. z. stále dané právní jednání připouští dvojí výklad, jak vyplývá i z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
Z uvedeného je pak zřejmé, že na žalobkyní výslovně formulovaných otázkách (zda lze výkladem projevu vůle nahrazovat či doplňovat vůli, jíž jednající neměl či neprojevil, či zda lze výkladem měnit smysl jinak jasného ujednání, a zda je třeba aplikovat §557 o. z., pokud se nepodařilo vyjasnit projev vůle dle §556 o. z., a vyložit výraz k tíži toho, kdo jej první použil) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud takové otázky neřešil, poněvadž se zabýval výkladem sporného ujednání, které vyložil v souladu se zjištěnou vůlí stran rozdílně od výkladu prosazovaného žalobkyní, nikoliv tím, zda jej může nějak měnit či doplňovat nad rámec či dokonce v rozporu s jím zjištěnou vůlí jednajících. Skutečnost, že v dovolání vymezené otázky odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je však jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud navíc za nezbytné upozornit na vzájemně rozpornou argumentaci žalobkyně, jež na jednu stranu tvrdí, že sporné smluvní ujednání je natolik jednoznačné, že žádný výklad ani neumožňuje, a na druhou stranu se dovolává aplikace postupu dle §557 o. z.
Namítala-li žalobkyně dále extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pokládá otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady (srov. žalobkyní odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz ). Tato otázka ovšem přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť v posuzované věci se nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět].
Žalobkyně se při uplatnění námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve větší části vymezuje (bez poukazu na konkrétní důkazy, z nich měla být vadná skutková zjištění učiněna) proti výkladu sporného smluvního ujednání provedenému odvolacím soudem, s nímž nesouhlasí. Pokud pak poukazuje na určité (jí tvrzené) nepřesnosti ve skutkových zjištěních z jednotlivých listin, zcela opomíjí, že tyto nebyly jedinými podklady pro žalobkyní napadané závěry odvolacího soudu. Jestliže žalobkyně namítala nepřesná skutková zjištění ze žádosti o prodej pozemků ze dne 30. 9. 2014 v tom směru, že v ní nebyla řešena souvislost s kolaudací, ale se stavbou jako takovou, z jí samotnou citovaných závěrů odvolacího soudu je patrné, že ani odvolací soud o kolaudaci v této souvislosti nehovořil (viz odstavec 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud žalobkyně dále namítala nesprávná skutková zjištění z obsahu dopisu žalobkyně ze dne 21. 12. 2020, tak jí uváděná „správná“ skutková zjištění odpovídají tomu, co z této listiny zjistil soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud převzal (viz odstavec 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 6 bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jestliže nakonec žalobkyně tvrdila, že odvolací soud zcela pominul existenci dřívějších návrhů smlouvy o smlouvě budoucí, ačkoliv z předchozí korespondence stran vycházel při výkladu nakonec uzavřené smlouvy, takže dle ní není zřejmé, jakou verzi smlouvy vlastně soudy vykládaly, tak není zřejmé, jaká (od učiněných skutkových zjištění) odlišná zjištění by mohl soud z této listiny učinit, navíc žalobkyně zcela opomíjí, že z napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) prováděl výklad čl. II odst. 1 uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 15. 9. 2016, a pouze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se v této souvislosti zabýval i jednáním stran před jejím uzavřením (např. změny žádosti žalobkyně o prodej pozemků). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) vyplývá vztah mezi jednotlivými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí a prezentuje své vlastní hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní (a tudíž i odlišný výklad sporného smluvního ujednání) na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť ačkoliv bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalovaný, zastoupený advokátem, se k němu vyjádřil, takto vynaložené náklady nepovažuje Nejvyšší soud za vynaložené účelně. Žalovaný je statutárním městem, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09). Skutečnosti, v nichž žalovaný spatřoval důvody pro výjimečné přiznání nákladů dovolacího řízení, pak dle Nejvyššího soudu takový postup neodůvodňují, neboť žaloba na nahrazení projevu vůle z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí neobvyklou a zvláště složitou agendu ve vztahu k běžné agendě řešené žalovaným nepředstavuje, navíc základem daného sporu nebyla žádná speciální právní úprava či cizí právo, ale výklad smluvního ujednání. Výjimku pak nepředstavuje ani dovolací řízení, v němž musí být povinně zastoupen dovolatel (§241 o. s. ř.), nikoliv druhý účastník, jenž se k dovolání jen vyjadřuje. Navíc dle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. i dovolatel, je-li obcí, zastoupen být nemusí, pokud za něj jedná oprávněná osoba, jež má právnické vzdělání.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu