ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2146.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2146/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MAGMEDICAL, s. r. o. , IČO 28947053, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Veleslavínova 93/10, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Staré Město, Veleslavínova 93/10, proti žalovaným 1) J. V. , a 2) J. T. , oběma zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 371/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 53 Co 27/2023-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 52 C 371/2021-182, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY, obec XY, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „předmětné nemovité věci“) (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 27 530 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 53 Co 27/2023-218, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 332 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Určení, že je žalovaná 2) vlastníkem předmětných nemovitých věcí, se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že dne 15. 8. 2020 uzavřela společnost Real Estate by Charles Bridge s. r. o., IČO 08502331 (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) jako kupující a žalovaná 2) jako prodávající kupní smlouvu, kterou žalovaná 2) převedla na právní předchůdkyni žalobkyně předmětné nemovité věci (dále jen „první kupní smlouva“). Právní předchůdkyně žalobkyně následně od první kupní smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou 2) k vrácení již uhrazené kupní ceny ve výši 746 000 Kč. Tuto pohledávku za žalovanou 2) postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 13. 8. 2021 a jejího zaplacení se žalobkyně domáhá v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 73/2021. Žalovaná 2) kupní smlouvou ze dne 4. 3. 2021 (dále jen „druhá kupní smlouva“) prodala předmětné nemovité věci žalovanému 1). Žalobkyně tvrdila, že druhá kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrátit ji jakožto věřitele žalované 2), zjevně se tak příčí dobrým mravům a je tudíž podle §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), absolutně neplatná. Vlastníkem předmětných nemovitých věcí je stále žalovaná 2) a žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaní namítali nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby a zdůraznili, že první kupní smlouva zanikla odstoupením právní předchůdkyně žalobkyně od této smlouvy, žalovaná 2) tudíž uzavřením druhé kupní smlouvy neporušila žádné smluvní ujednání ani zákonnou povinnost.
Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to pro jeho nepřípustnost.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným nemovitým věcem v případě, pokud žalobkyně uzavřela s žalovanou 2) kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitých věcí a uhradila kupní cenu a žalovaná 2) následně zmařila převod vlastnického práva na žalobkyni tím, že uzavřela další kupní smlouvu, čímž převedla své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem na žalovaného 1), neboť skutečnost, že by žalovaná 2) uzavřením druhé kupní smlouvy zmařila převod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na žalobkyni, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) totiž dospěl k závěru, že k zániku první kupní smlouvy došlo několik měsíců před uzavřením druhé kupní smlouvy mezi žalovanými dne 4. 3. 2021, a to odstoupením právní předchůdkyně žalobkyně od první kupní smlouvy dopisem ze dne 12. 11. 2020, doručeným žalované 2) dne 19. 11. 2020. Z důvodu tohoto zániku první kupní smlouvy se pak žalobkyně po žalované 2) domáhala v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 73/2021 nároku na vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 746 000 Kč (viz odstavce 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 5 rozsudku odvolacího soudu). Tato skutková zjištění ostatně odpovídají i tvrzením žalobkyně v žalobě a v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Na výše uvedené právní otázce, jak ji žalobkyně v dovolání formuluje, tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je pak jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ).
Ani druhá otázka, zda je naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným nemovitým věcem dán v případě, kdy žalobkyně disponuje jiným procesním prostředkem k ochraně svých práv, a to možností podat odpůrčí žalobu dle §589 o. z., přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že v takovém případě žalobkyni naléhavý právní zájem na požadovaném určení nesvědčí. Judikatura Nejvyššího soudu se totiž ustálila na závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem podle §80 o. s. ř. může sice mít i osoba, která nebyla nebo není jejich vlastníkem a nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitých věcí. Předpokladem pro to však je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, například odpůrčí žalobou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015). Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, pak vychází ze zcela shodného závěru (a výše uvedené rozsudky na toto rozhodnutí odkazují) pouze s tou změnou, že v daném případě byla smlouva, kterou byly sporné nemovité věci převedeny, neplatná z důvodu, že byla uzavřena přes to, že převod zakazovalo předběžné opatření soudu. Podání odpůrčí žaloby, kterou lze napadat pouze platné právní jednání (dříve právní úkony), tedy v tomto případě v úvahu vůbec nepřicházelo. Na shodném přístupu (tj. že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy má neúspěšný účastník veřejné obchodní soutěže, pokud je k podání takové žaloby aktivně věcně legitimován a nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl účinněji hájit svá uzavřenou smlouvou dotčená práva) je pak založen i další žalobkyní zmiňovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani od jeho závěrů se tudíž odvolací soud neodchýlil.
Pokud žalobkyně v této souvislosti namítala, že se odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) nezabýval jejím tvrzením o absolutní neplatnosti druhé kupní smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť ji žalovaná 2) uzavřela v úmyslu žalobkyni poškodit, zbavila se tak veškerého svého dostupného majetku a znemožnila tak uspokojení pohledávky žalobkyně na vrácení zaplacené kupní ceny, míjí se tato námitka s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který v odstavci 16 uzavřel, že pokud žalobkyně vylíčila skutkový stav a důvody tvrzené neplatnosti druhé kupní smlouvy shodně se zákonnými předpoklady pro určení relativní neúčinnosti dle §589 o. z. (dříve předpoklady odporovatelnosti dle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), aniž by tvrzenou absolutní neplatnost odůvodnila dalšími okolnostmi či podmínkami, je namístě, aby využila žaloby dle §589 o. z. Odvolací soud v této souvislosti rovněž odkázal na závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že druhá kupní smlouva je právním jednáním platným s tím, že žalobkyní tvrzené důvody rozporu druhé kupní smlouvy s dobrými mravy odpovídají důvodům pro určení relativní neúčinnosti této smlouvy dle §589 o. z., žalobkyně má tudíž řešit spor podáním žaloby dle §589 o. z. (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento právní závěr odvolacího soudu (o platnosti druhé kupní smlouvy) pak žalobkyně dovoláním relevantně nenapadla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu