ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.24.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 24/2023-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jarmilou Jařabáčovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, PSČ 702 00, proti žalovanému M. B. , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, o zaplacení částky 491 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 26/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2022, č. j. 15 Co 132/2022-116, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 130 C 26/2020-92, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2022, č. j. 130 C 26/2020-127, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 491 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky za dobu od 8. 1. 2019 do zaplacení (výrok I), dále žalobu zamítl v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 491 000 Kč za dobu od 1. 1. 2017 do 7. 1. 2019 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 15 Co 132/2022-116, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda může dojít ke splnění dluhu poskytnutím jiného plnění, a to plněním, u něhož existuje pochybnost o jeho účelu a výši. Podle dovolatele tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Poukázal na to, že odvolací soud při jejím řešení vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, jehož závěry nelze podle názoru dovolatele na řešenou věc vztáhnout. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o použitelnosti citovaného rozsudku na řešenou věc, navrhl dovolatel, aby otázka v něm řešená byla dovolacím soudem posouzena jinak. Podle dovolatele se skutkové okolnosti nyní projednávaného případu lišily od případu v citovaném rozsudku zejména tím, že v řešené věci nebylo splnění dluhu dovozováno z aktivního jednání dlužníka, ale z aktivního jednání věřitele. Takovým jednáním měly být dvě finanční operace bez bližší identifikace, které provedl žalovaný a které svou výší navíc dvojnásobně přesahovaly dluh. Poukázal také na to, že oprávněnou osobou k nakládání s prostředky na účtu, z něhož žalovaný vybral peníze, byl pouze žalovaný. Dovolatel uvedl, že podle jeho názoru je citovaný rozsudek velkého senátu možné aplikovat jen v případě, že ze skutkového stavu nevyplývají pochybnosti o účelu daného plnění, tedy že plnění směřovalo právě na úhradu dotyčného závazku, nikoli závazku jiného nebo dokonce vůbec nesouviselo s dlužníkem. V řešeném případě pak dle něj tato pochybnost plyne z nedostatečné identifikace finančních operací ze dne 3. 5. 2010 a 1. 6. 2010, odlišné výše těchto operací oproti nedoplacené části vkladu tichého společníka a také ze skutečnosti, že při tomto údajném plnění vystupoval aktivně pouze žalovaný. Dovolatel uzavřel, že jestliže existovaly pochybnosti o účelu zmíněných finančních operací a tyto finanční operace nadto prováděl věřitel, nikoli dlužník, není možné je považovat za plnění poskytnuté jiným, než dohodnutým způsobem ve smyslu výše citovaného rozsudku velkého senátu.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene; konkrétně toho, zda lze unesení důkazního břemene jedné strany sporu odvíjet od absence odlišného tvrzení druhé strany sporu. Uvedenou námitkou dovolatel nesouhlasil s tím, že odvolací soud v rozsudku uvedl, že sám žalovaný nenabídl jinou skutkovou verzi událostí a že netvrdil ani nevysvětlil, co bylo účelem návštěvy u žalobce. Podle žalovaného je nesprávný závěr o splnění důkazního břemene, který je založen (společně s jinými provedenými důkazy, které samy o sobě nemají dostatečnou ucelenou vypovídací hodnotu) na neexistenci tvrzení druhé strany sporu.
Dovolatel rovněž namítal, že řízení trpí vadami a dovolací soud by se jimi ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. měl zabývat. Konkrétně namítal, že mu byla v řízení před soudem prvního stupně odňata možnost jednat před soudem tím, že soud opakovaně stranám sdělil své předběžné stanovisko na hodnocení sporu, které však v samotném rozsudku zcela zásadně změnil, aniž by s tím účastníky předem seznámil. Další vadu řízení spatřoval dovolatel v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které se týkaly nelogičnosti v hodnocení důkazů. Rovněž namítal, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti při hodnocení věci, neboť na jednu stranu žalovanému přičetl k tíži, že se údajně nechoval podle toho, jak předpokládají právní předpisy, na druhou stranu námitku žalovaného v podobném duchu ohledně žalobce tímto způsobem nevyhodnotil. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatele týkající se splnění dluhu poskytnutím jiného plnění nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatel ji formuloval na základě vlastních skutkových tvrzeních. Dovolatel ve své argumentaci vycházel z toho, že v řešeném případě nemohlo dojít ke splnění povinnosti žalobce doplatit část vkladu tichého společníka, neboť nebyly splněny podmínky pro závěr o splnění dluhu poskytnutím jiného plnění. Dovolatel konkrétně poukazoval na to, že finanční operace ze dne 3. 5. 2010 a 1. 6. 2010, z nichž odvolací soud usuzoval na zaplacení zbývající části vkladu ve výši 500 000 Kč, byly v jiné výši (800 000 Kč a 200 000 Kč) než chybějící úhrada vkladu a byla pochybnost i o jejich účelu.Podle dovolatele tak nemohly představovat jiné než dohodnuté plnění, kterým by ve světle závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, došlo ke splnění dluhu.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že předmětné finanční operace nebyly svou výší shodné s chybějící částí vkladu, ovšem odvolací soud svůj závěr dovodil z řady dalších skutkových zjištění, které ve spojení dávají ucelený a logický obraz o skutkovém stavu. Těmito jednotlivými skutečnostmi, z nichž odvolací soud vycházel, a jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, je zejména (ve spojení s výpovědí svědkyně B.) to, že žalovaný neukončil vztah s žalobcem pro nesplnění povinnosti zaplatit celý vklad; po celou dobu trvání vztahu žalobce neupomínal o zaplacení zbývající části vkladu, ani se o jeho nedoplacení nezmiňoval (např. před svědkyní B.) a pravidelně nosil žalobci finanční obnos jako zisk z podnikání a v neposlední řadě také to, že žalovaný přijal od žalobce dne 4. 5. 2010 v hotovosti částku 100 000 Kč v rozporu se sjednaným způsobem plnění ve smlouvě o tiché společnosti. Ze všech těchto okolností odvolací soud v souhrnu dovodil, že mezi stranami došlo k jednání o jiném způsobu plnění, než jaké bylo dohodnuto v písemné smlouvě (výpověď svědkyně B.), a že žalovaný zároveň jiný způsob plnění akceptoval (přijetím platby dne 4. 5. 2010). Jestliže tedy dovolatel dovozoval, že nebylo prokázáno zaplacení zbývající části vkladu, učinil tak na základě vlastních skutkových tvrzeních při současném opomenutí výše shrnutých (v řízení prokázaných) skutkových okolností. Dovolací soud připomíná, že mu nepřísluší přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
U druhé otázky týkající se důkazního břemene dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel namítal nesprávné posouzení otázky (ne)unesení důkazního břemene, ovšem neuvedl, které z kritérií přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. považuje ohledně této otázky za naplněné. Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Zbývající námitky dovolatele pak představovaly námitky vad řízení, které samy o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že první otázka formulovaná dovolatelem nezaloží přípustnost dovolání, neboť argumentaci k ní dovolatel postavil na vlastních skutkových tvrzeních, a v části týkající se druhé otázky dovolání trpí vadou, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu