ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2747.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2747/2023-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně M. L. , zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod stadiony 2719/19, PSČ 150 00, proti žalovanému P. H. , zastoupenému Mgr. Viktorem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Chleborádova 91/43, PSČ 619 00, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 31/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Co 43/2023-407, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 7 C 31/2020-355, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem ve výši spoluvlastnického podílu 1/2 na nemovitých věcech: pozemku p.č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova čp. XY – rodinný dům, a na pozemku p.č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova bez č.p./č.e. – jiná stavba, vše zapsáno na LV č. XY, pro k.ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I). Soud prvního stupně rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozsudek ze dne 6. 10. 2021, č. j. 7 C 31/2020-227, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 19 Co 5/2022-264, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K (v pořadí již druhému) odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Co 43/2023-407, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Konkrétně formulovala otázku, zda je možné, aby žalovaný svoji povinnost vyplatit žalobkyni příslušnou část kupní ceny mohl bez dalšího v rámci kupní smlouvy započíst na dluh, který u něj má k okamžiku uzavření kupní smlouvy druhý prodávající v postavení osobního (obligačního) dlužníka, a to bez toho, aniž by na žalobkyni dluh druhého prodávajícího přešel např. postupem podle §1888 nebo §1892 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“)., tj. bez toho, aniž by bylo prokázáno, že mezi dotčenými stranami existují vzájemné pohledávky.
Dovolatelka namítala, že kupní smlouva uzavřená dne 22. 6. 2018 mezi žalovaným na straně kupující a jí a jejím synem P. L. na straně prodávajících (jakožto spoluvlastníků předmětu kupní smlouvy) obsahovala neplatné ujednání týkající se úhrady kupní ceny, konkrétně článek III kupní smlouvy. V něm sjednaná úhrada kupní ceny je podle dovolatelky v rozporu se zákonem, neboť žalovaný podle tohoto ujednání započetl oproti pohledávce žalobkyně na zaplacení kupní ceny svoji pohledávku za synem žalobkyně jakožto druhým prodávajícím a dále hradil za syna žalobkyně dluhy z částky za kupní cenu odpovídající podílu žalobkyně, a to bez právního titulu. Dovolatelka poukázala na to, že nikdy nevstoupila do práv a povinností svého syna coby dlužníka z úvěrové smlouvy (uzavřené mezi synem žalobkyně a žalovaným dne 8. 6. 2016) či z jiného dluhu jejího syna.
K samotnému v kupní smlouvě sjednanému započtení uvedla, že [podle článku III odst. 1 písm. a) až j) kupní smlouvy] žalovaný ještě před uzavřením kupní smlouvy uhradil za syna žalobkyně jeho dluhy ve výši 1 037 576,33 Kč a následně tuto pohledávku za synem žalobkyně započetl na kupní cenu za podíl žalobkyně, a to bez toho, aniž by žalobkyně dluhy syna převzala nebo na ni jiným zákonným způsobem přešly. Poukázala také na to, že ohledně této částky ve smlouvě chybí i kompenzační projev žalovaného či stran. Podle článku III odst. 1 písm. k) kupní smlouvy pak k úhradě další části kupní ceny došlo tak, že žalovaný opět započetl svoji pohledávku za synem žalobkyně oproti pohledávce žalobkyně na úhradu kupní ceny za její podíl. Dovolatelka shrnula podmínky kompenzability pohledávek podle §1982 o. z. a namítala, že v projednávané věci došlo k započtení vzájemně nezpůsobilých pohledávek, neboť započtené pohledávky neexistovaly mezi žalovaným a žalobkyní; žalobkyně nebyla osobním dlužníkem žalovaného. Dovolatelka rovněž nesouhlasila s odkazem odvolacího soudu na předpoklad racionálních aktérů, který považovala za absurdní a uvedla, že vágním odkazem na neprokázanou racionalitu aktérů nelze překonat absenci zákonných předpokladů pro započtení pohledávek. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka formulovala otázku, zda kupující může svoji povinnost zaplatit část kupní ceny první z prodávajících bez dalšího započíst na dluh, který vůči němu má druhý prodávající, a to bez toho, aniž by na první prodávající přešel dluh druhého prodávajícího. Tato otázka ovšem nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka prostřednictvím uvedené otázky namítala, že v řešené věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro započtení. Dovolatelčina argumentace se ovšem míjí s tím, z čeho vycházely soudy obou stupňů; konkrétně že v předmětné věci nešlo o započtení ve smyslu §1982 o. z., nýbrž o dohodnutý způsob úhrady kupní ceny. S dovolatelkou nelze souhlasit v jejím tvrzení, že žalovaný bez dalšího započetl svoji povinnost k úhradě části kupní ceny na dluh, u něhož nebyla osobním dlužníkem. Žalovaný totiž postupoval podle způsobu úhrady kupní ceny dohodnutého v článku III předmětné kupní smlouvy. Nejednalo se tedy o případ jednostranného započtení ve smyslu §1982 o. z., u něhož zákon předvídá naplnění určitých předpokladů, nýbrž o oběma stranami sjednaný způsob zaplacení kupní ceny spočívající v tom, že část kupní ceny bude započtena na dluh, který měl druhý prodávající vůči žalovanému. V projednávané věci tedy nešlo o to, že by žalovaný bez dalšího započetl svůj dluh vůči žalobkyni na dluh, který k němu měl syn žalobkyně, nýbrž šlo o sjednaný způsob vypořádání kupní ceny. Na tomto závěru pak nic nemění ani to, že v ujednání čl. III odst. 1 písm. k) kupní smlouvy strany použily výraz „započíst“. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelčina otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Dovolatelčina argumentace k námitce, že předmětné ujednání článku III kupní smlouvy je neplatné pro rozpor se zákonem, je postavena na totožných námitkách jako argumentace k první otázce shrnutá výše (ve zkratce na námitkách o nemožnosti započtení), a lze tedy odkázat na předchozí odstavec o tom, že v projednávané věci nešlo o otázku naplnění zákonných předpokladů započtení, nýbrž o způsob úhrady kupní ceny sjednaný stranami v kupní smlouvě. Nelze odhlédnout ani od toho, že soudy se přesvědčivě zabývaly otázkou platnosti ujednání článku III kupní smlouvy i tím, zda smlouva nepředstavovala lichvu. Rovněž u námitky týkající se předpokladu racionálních aktérů dovolatelka zopakovala, že nebyly naplněny zákonné podmínky započtení. Ani tato námitka tedy nepřinesla v dovolání nový argument nad rámec těch, které byly vypořádány výše (viz předchozí odstavec).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelčina otázka (a argumentace k ní) nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu