ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2796.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2796/2023-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně CZECH MASTERS s. r. o. , se sídlem v Plzni, Chotíkovská 119/12, identifikační číslo osoby 02323397, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, proti žalované Janě Lannerové , se sídlem ve Spáleném Poříčí, Lhotka 156, identifikační číslo osoby 48232785, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, o 229.994 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 27/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 384/2020-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.921,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 128.939 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 101.055 s příslušenstvím ve výroku blíže konkretizovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 384/2020-415, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žalovaná zavázána k zaplacení částky 6.019 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 101.055 Kč s příslušenstvím (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud uvedeným rozsudkem rozhodl poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 384/2020-360, částečně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 2901/2021-393. Tímto rozsudkem Nejvyšší soud odmítl dovolání proti výroku prvnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 384/2020-360, v části, v níž byla potvrzena část výroku I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313, a dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 384/2020-360, ve výroku prvním v části, v níž byla změněna část výroku I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313, a ve výrocích druhém a třetím zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 384/2020-415, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výrokem o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v podaném dovolání namítá, že započetla nárok na náhradu škody ve výši 232.000 Kč, tj. jednu pohledávku, a to z titulu náhrady škody dle §2913 odst. 1 o. z. Uvádí, že nikdy neměla a neuplatňovala za žalobkyní (či právní předchůdkyní žalobkyně) více pohledávek, naopak vždy šlo o pohledávku jedinou. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně dovolatelka poukazuje na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016), ze které dle jejího názoru vyplývá, že „pohledávka na náhradu škody vzniklá v důsledku porušení povinnosti ze smlouvy je pohledávkou jedinou, byť potenciálně tvořenou dílčími nároky“.
S touto argumentací se však dovolací soud neztotožňuje.
Dovolatelka přehlíží, že dle skutkových zjištění odvolacího soudu částka 232.000 Kč, již žalovaná započetla dne 6. 2. 2018 proti pohledávce žalobkyně, sestává z pohledávky na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 182.000 Kč (ušlý zisk za nemožnost pronájmu stájí a za nemožnost použití vnitřní jízdárny) a z pohledávky na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození dobré pověsti žalované ve výši 50.000 Kč.
Závěr, který dovolatelka formuluje a který dle jejího názoru znamená, že předmětným zápočtem započetla toliko jednu pohledávku, se přitom z uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepodává a odkaz na tuto rozhodovací praxi není případný.
Odvolací soud se neodchýlil ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2687/2019, jak namítá dovolatelka, když z uvedeného rozhodnutí se pouze podává, že v tam řešené věci dovolací soud považoval za samostatné nároky s odlišným skutkovým základem jednak nárok na náhradu ušlého zisku v důsledku zmařených zakázek žalobkyně a jednak nárok na náhradu skutečné škody spočívající ve vyplacené mzdě žalovanému za pracovní dobu, v níž vykonával vlastní podnikatelskou činnost, přičemž ušlý zisk byl v celém rozsahu důsledkem téhož skutkového základu vylíčeného žalobkyní, a jednalo se tak o jeden nárok. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí řešil odlišné otázky, a to otázku, za jakých podmínek lze podání účastníka řízení považovat za změnu žaloby uplatněním nového nároku, a otázku rozsahu náhrady škody z hlediska její předvídatelnosti pro škůdce.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1932/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1191/2023).
O nemajetkové újmě lze dle závěrů rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp.zn. 30 Cdo 520/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020) hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku. Tyto újmy vznikají a napravují se zvláště tam, kde je narušena osobnost člověka (např. právo na život, zdraví, svobodu, soukromí, důstojnost, čest, jméno apod.).
Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2891/2017, nárok na náhradu ušlého zisku je samostatným nárokem nezávislým na nároku na náhradu skutečné škody (nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu), když existence ušlého zisku není předpokladem vzniku nároku na náhradu jiné majetkové nebo nemajetkové újmy a naopak. Obdobně dle usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 463/2020, nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, a existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Dále např. v usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2212/2021, dovolací soud konstatoval, že v tam řešené věci se žalobce domáhal náhrady za vytrpěnou bolest, náhrady další nemajetkové újmy a majetkové škody spočívající v nákladech vynaložených na léčení, tj. tří samostatných nároků odvíjených od téže škodní události.
Odvolací soud se od výše uvedených závěrů neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že žalovaná započetla více pohledávek, když předmětná částka sestává z pohledávky na náhradu škody v podobě ušlého zisku za nemožnost pronájmu stájí a za nemožnost použití vnitřní jízdárny a z pohledávky na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození dobré pověsti žalované, a nikoliv pohledávku jedinou.
Dovolatelka dále předkládá otázku týkající se určitosti zápočtu, a to otázku „vzniku pohledávky na náhradu škody (tvořené dílčími složkami) a její následný zápočet na jinou pohledávku, kdy započítávaná pohledávka na náhradu škody převyšuje pohledávku, na níž je započítáváno“.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka pomíjí, že započetla více pohledávek, nikoliv pohledávku jednu, jak výše uvedeno. V předchozím rozhodnutí v této věci, tj. v rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, Nejvyšší soud vyložil, že i nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení §1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení §551 až §553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení §553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení §554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019).
Ve vztahu k projednávané věci pak dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2901/2021 uvedl, že žalovaná namítala, že vůči pohledávce původní žalobkyně ve výši 229.994 Kč dne 6. 2. 2018 jednostranně započetla svoji pohledávku ve výši 232.000 Kč. Podle odvolacího soudu však žalovaná uplatnila jednak pohledávku na náhradu škody v podobě ušlého zisku (ve výši 182.000 Kč) a jednak pohledávku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti (ve výši 50.000 Kč). Jedná se tak o situaci, kdy je aktivně započítáváno více pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku. Odvolací soud se proto měl zabývat tím, zda bylo určitě a srozumitelně žalovanou určeno, které aktivně započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení.
Odvolací soud následně (nyní dovoláním napadeným rozhodnutím) při posouzení určitosti započtení rozhodl v souladu s uvedenými závěry, když dospěl k závěru, že prohlášení ze dne 6. 2. 2018 nelze hodnotit jako úkon určitý, jelikož aktivně bylo započítáváno více pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku, přičemž žalovaná neurčila, které ze započítávaných pohledávek zanikají, a jde tak o jednání neurčité, tedy zdánlivé ve smyslu §553 odst. 1 o. z.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu