ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2960.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2960/2021-367
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalované Liberty Ostrava a.s. , se sídlem v Ostravě, Kunčice, Vratimovská 689/117, PSČ 719 00, IČO 45193258, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem se sídlem v Praze, Svornosti 985/8, PSČ 150 00, o zaplacení částky 6 931 410 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 140 C 9/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2021, č. j. 8 Co 166/2020-303, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 995,60 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2019, č. j. 140 C 9/2017-197, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 931 410 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 4. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako provozovatel lokální distribuční soustavy (dále též „LDS“) je připojena k regionální distribuční soustavě (dále též „RDS“) provozované žalobkyní na základě smlouvy o připojení zařízení oprávněného zákazníka k distribuční soustavě č. 8701970/2005/PDS na adrese Vratimovská 689, 707 02 Ostrava – Kunčice. Předmětná smlouva byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena dne 6. 10. 2004 na dobu neurčitou, přičemž výše rezervovaného příkonu byla stanovena v celkové výši 105 000 kW. Dále byla mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 11. 2010 uzavřena smlouva o distribuci č. DS:10_VVN_5_02729281. Předmětem této smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalované distribuci elektřiny a zajistit systémové služby včetně souvisejících služeb a plateb OTP do odběrného místa Vratimovská 689, 707 02 Ostrava – Kunčice. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit žalobkyni cenu distribučních služeb a související platby určené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále též ERÚ). Smluvní strany si v článku V smlouvy o distribuci sjednaly, že cena za distribuční služby je stanovena příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ a tyto ceny nelze smluvně měnit. K cenám bude připočtena příslušná sazba DPH. Žalobkyně se zavázala provádět vyúčtování za distribuční služby podle zásad uvedených v podmínkách distribuce elektřiny, jež byly nedílnou přílohou této smlouvy. Podle článku V podmínek distribuce elektřiny účinných od 1. 4. 2014 cena za poskytovaná plnění podle smlouvy o distribuci náleží mezi ceny regulované, pevně stanovené příslušným cenovým rozhodnutím, od nichž se nelze smluvně odchýlit. Uživatel soustavy je povinen platit provozovateli distribuční soustavy (dále též „PDS“) za poskytovaná plnění cenu a dodržovat podmínky uvedené v příslušném cenovém rozhodnutí. Stanoví-li právní předpis, že PDS je povinen vybírat od uživatele soustavy jinou platbu v předepsané výši odvozenou od objemu jeho spotřeby elektřiny, PDS tuto platbu zvýšenou o případnou daň z přidané hodnoty vypočte uživateli soustavy způsobem a v termínech shodných se zúčtováním Ceny distribuce a ve vyúčtování nebo předpisu záloh ji uvede odděleně.
Žalobkyně vyúčtovala žalované regulované platby související s dodávkou elektřiny za měsíc leden 2016 částkou 22 821 499 Kč fakturou s datem splatnosti 4. 4. 2016. V detailním rozpisu vyúčtování k faktuře byla cena za systémové služby LDS vyčíslena částkou 7 921 202 Kč. Dne 13. 6. 2016 byla na vystavenou fakturu uhrazena žalovanou částka 15 890 089 Kč. Žalovaná zbylou účtovanou částku reklamovala dopisem ze dne 9. 6. 2016 s argumentací, že elektrickou energii, z jejíhož odebraného objemu je cena za systémové služby žalobkyní požadována, neodebírala od žalobkyně, nýbrž v rámci lokální distribuční sítě od společnosti TAMEH Czech s.r.o. S účinností od 1. 1. 2016 byl zákonem č. 131/2015 Sb. ze dne 5. 6. 2015 novelizován energetický zákon. Novela mj. zrušila k datu účinnosti ustanovení §23 odst. 2 písm. k) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého byl „výrobce elektřiny povinen uhradit provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy podle Pravidel trhu s elektřinou systémové služby odpovídající objemu elektřiny vyrobené ve vlastní výrobně a spotřebované zákazníkem bez použití energetického zařízení jiného držitele licence“. Dané ustanovení nebylo v energetickém zákoně nahrazeno žádným obdobným ustanovením, které by povinnost výrobce hradit systémové služby stanovilo.
Soud prvního stupně rovněž učinil zjištění, že dne 14. 8. 2017 vydal Energetický úřad (správně Energetický regulační úřad) ve správním řízení vedeném pod sp. zn. SLS-03141/2017-ERU, zahájeném na návrh společnosti ČEPS, a.s., se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, ve věci o splnění povinnosti ze smlouvy, vedené proti žalobkyni, rozhodnutí, jímž uložil žalobkyni zaplatit společnosti ČEPS, a.s., částku 87 850 362,96 Kč (výrok I) a náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II). Co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 87 850 362,96 Kč od 4. 2. 2017 byl návrh společnosti ČEPS, a.s., zamítnut (výrok III). Spor mezi těmito subjekty se týkal úhrady systémových služeb, přičemž služby přenosové soustavy žalobkyni ve zde projednávané věci zajišťoval navrhovatel. Dne 24. 10. 2016 žalobkyně informovala společnost ČEPS, a.s., že někteří provozovatelé lokálních distribučních soustav připojených do regionální distribuční soustavy provozované žalobkyní rozporují svou povinnost hradit část ceny za poskytnuté systémové služby vztahující se k množství elektřiny, kterou spotřebuje přímo provozovatel LDS jako odběratel elektřiny, v případě, kdy do LDS nebyla tato elektřina distribuována z nadřazené distribuční soustavy, ale vyrobena v LDS samotné. Žalobkyně proto odmítla společnosti ČEPS, a.s., uhradit cenu za systémové služby ve výši odpovídající cenám za systémové služby ve vztahu k ostatní spotřebě LDS, které žalobkyni nebyly uhrazeny ze strany provozovatelů LDS. Společnost ČEPS, a.s., s tímto názorem nesouhlasila, když měla za to, že povinnost provozovatele LDS hradit systémové služby je založena platnými právními předpisy. Proti předmětnému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rozhodnutím Rady ERÚ č. j. 03141-21/2017-ERU ze dne 13. 2. 2018 bylo předmětné rozhodnutí ve výrocích I a II potvrzeno a ve výroku III zrušeno a vráceno ERÚ k novému projednání. Žalobkyně uhradila dne 16. 2. 2018 společnosti ČEPS, a.s., částky 87 850 35,89 Kč a 1 200 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně daný skutkový stav posoudil podle §22, §23, §24, §25 a §28 energetického zákona ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále též „EZ“), které vymezují jednotlivé účastníky trhu s elektřinou a stanovují jejich jednotlivá práva a povinnosti, přičemž dospěl k závěru o platném uzavření shora uvedených smluv o připojení k regionální distribuční soustavě a o distribuci elektřiny ve smyslu §50 odst. 3 a §50 odst. 6 EZ. Soud prvního stupně konstatoval, že z hlediska postavení mezi účastníky na trhu s elektřinou, jak je vymezuje §22 EZ, má žalovaná v posuzované věci postavení jednak provozovatele distribuční soustavy, jednak zákazníka, který odebírá elektřinu jak od žalobkyně, tak od výrobce elektřiny společnosti TAMEH Czech s.r.o. V rozhodném období však žalovaná nebyla výrobcem elektřiny. Z logiky věci pak vyplývá, že pro účastníka trhu s elektřinou, který zastává souběžně více rolí, platí v rozhodném okamžiku taková práva a povinnosti, která se váží na konkrétní pozici, v níž se zrovna nachází. To znamená, že žalovaná v pozici provozovatele lokální distribuční soustavy má práva a plní povinnosti vztahující se na provozovatele distribuční soustavy. V případě postavení zákazníka jí svědčí práva zákazníka a je povinna plnit zákazníkovi uložené povinnosti.
Energetický zákon v §24 odst. 2 stanoví, že provozovatel přenosové soustavy nesmí být držitelem jiné licence udělované podle tohoto zákona, než licence na přenos elektřiny. Jedná se o výhradní licenci, jejímž nositelem je na území České republiky společnost ČEPS, a.s. Pouze tato společnost poskytuje (a poskytovala i před provedenou novelizací) systémové služby, tj. služby k zajištění spolehlivého provozu elektrizační soustavy s ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav [srov. §2 odst. 2 písm. a) bod 13 EZ]. Co tvoří elektrizační soustavu, definuje §2 odst. 2 písm. a) bod 4 EZ. Zjednodušeně řečeno se jedná o funkční páteřní síť pro rozvod elektřiny na území České republiky od výroben elektřiny přes transport elektřiny přenosovou soustavou a distribučními soustavami, a to jak distribučními soustavami přímo připojenými k přenosové soustavě, tak i těmi distribučními soustavami, které jsou napojeny pouze na vyšší distribuční soustavu (tzv. lokání distribuční soustavy). Zákon výslovně stanoví, že přenosová soustava je provozována ve veřejném zájmu [srov. §2 odst. 2 písm. a) bod 10 EZ].
Systémové služby energetický zákon zahrnuje pod tzv. služby přenosové soustavy [srov. §2 odst. 2 písm. a) bod 20 EZ]. Jedná se o nový zákonný pojem zavedený do energetického zákona právě novelou zákona č. 131/2015 Sb. Současně s tímto pojmem novela nově zavádí i tzv. služby distribuční soustavy [srov. §2 odst. 2 písm. a) bod 21 EZ]. Služba distribuční soustavy a služba přenosové soustavy jsou potom nově společně označovány jako tzv. související služby v elektroenergetice [srov. §2 odst. 2 písm. a) bod 19 EZ]. Sám zákonodárce v důvodové zprávě vysvětluje zavádění těchto nových pojmů tak, že služby přenosové soustavy a služby distribuční soustavy jsou služby, které mají primárně sloužit k připravenosti soustav na dodávky elektřiny bez ohledu na aktuální požadavek využívání soustav – přenosové nebo distribučních. Zajištění přenosu a distribuce elektřiny je proto v rámci definice chápáno mnohem šířeji, než jen jako samotná doprava elektřiny od výrobce elektřiny k zákazníkovi. Komplexní zajištění dodávky elektřiny zákazníkovi je proces, na kterém se svou činností, ať již přímo, nebo nepřímo, podílí několik účastníků trhu s elektřinou. Zákazník tak v rámci dodávky elektrické energie (bez ohledu na to, od koho tuto odebírá) platí v koncové ceně dvě složky ceny za elektrickou energii, a to část neregulovanou tvořenou silovou cenou elektřiny a část regulovanou podléhající cenové regulaci Energetického regulačního úřadu. Význam této povinnosti zákonodárce promítl do novelou změněného §19a EZ, který v nově vloženém odstavci 2 výslovně definuje, co se rozumí cenou související služby v elektroenergetice (mj. i cena za systémové služby). Cenou související služby v elektroenergetice se podle §19a odst. 2 EZ rozumí cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy, které zahrnují i cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu včetně poplatku na činnost Energetického regulačního úřadu a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie.
Pro rok 2016 stanovilo ceny za související služby v elektroenergetice a další regulované ceny, tudíž i cenu systémových služeb, cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 7/2015 ze dne 26. 11. 2015. Cenové rozhodnutí [bod 2.1 písm. a)] stanovilo pevnou cenu za systémové služby poskytované provozovatelem přenosové soustavy účastníkům trhu s elektřinou, jejichž zařízení je připojeno k přenosové soustavě České republiky ve výši 99,71 Kč/MWh. Podrobně upravovala v rozhodném období mechanismus účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu vyhláška č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou.
Soud prvního stupně uzavřel, že v souvislosti s přijatou novelou energetického zákona provedenou zákonem č. 131/2015 Sb. nebylo v žádném případě úmyslem zákonodárce měnit způsob výpočtu a úhrady ceny za systémové služby. S ohledem na zavedení nových zákonných pojmů ve spojení s původním, resp. částečně novelou upraveným vymezením práv a povinností jednotlivých účastníků trhu s elektřinou, zákonodárce vypustil ustanovení §23 odst. 2 písm. k) z energetického zákona již jako nadbytečné. Vypuštění tohoto zákonného ustanovení však nezměnilo nic na povinnosti žalované platit cenu za systémové služby ve stejném rozsahu jako před provedenou novelizací. Žalovaná odebírá jednak elektřinu od žalobkyně, kdy poplatek za systémové služby ve vztahu k této odebrané elektřině nebyl předmětem tohoto sporu. Žalovaná současně odebírá elektřinu přímým vedením i od výrobce TAMEH Czech s.r.o., přičemž ve vztahu k tomuto vlastnímu odběru odmítá hradit cenu systémových služeb. Žalovaná však i v tomto případě je jako odběratel ve vztahu k výrobci elektřiny společnosti TAMEH Czech s.r.o. v postavení zákazníka, a proto je jí zákonem uložena povinnost platit cenu systémových služeb.
Žalovaná, která v posuzované věci byla nejen v postavení zákazníka žalobkyně, ale současně i zákazníkem odebírajícím elektřinu přímo od výrobce TAMEH Czech s.r.o., byla současně i v postavení provozovatele lokální distribuční soustavy připojené k distribuční soustavě žalobkyně. Jako provozovatel lokální distribuční soustavy pak žalovaná měla povinnost odvést platbu ceny za systémové služby provozovateli nadřazené distribuční soustavy, tj. žalobkyni. Žalovaná tak byla povinna odvést i platbu za systémové služby z elektřiny, kterou odebrala ona sama jako zákazník od výrobce elektřiny TAMEH Czech s.r.o., když tato povinnost je jí jako zákazníkovi uložena zákonem. Pokud žalovaná dále namítala, že systémové služby v nárokovaném rozsahu ve vztahu k ní neplní svůj účel, protože systémové služby zajišťují především okamžitou rovnováhu mezi výrobou energie a její spotřebou v případě, kdy např. na straně výroby dojde k poruchám a na straně spotřeby ke kolísajícímu odběru, a distribuční soustava žalobkyně jí není schopna požadované množství dodat, neshledal tuto námitku okresní soud důvodnou. Cena systémových služeb, kterou jsou zákazníci povinni platit, je cenou za regulovanou činnost monopolního charakteru spojenou se zajištěním stabilního energetického systému z technického hlediska. Z hlediska zákonné koncepce ceny této služby není její poskytování vázáno na žádnou konkrétní reciprocitu. Distribuční soustava žalované je součástí elektrizační soustavy. Žalovaná z této elektrizační soustavy prostřednictvím distribuční soustavy žalobkyně elektřinu odebírá, ale také ji může dodávat (viz výsledky měření za leden 2016 – el. dodávka do ČEZ). I žalovaná má tedy zájem na spolehlivém provozu této soustavy, protože v případě potřeby do této soustavy může dodávat „přebytky“ energie ze své lokální distribuční soustavy, a tudíž udržet její stabilitu. Jestliže žalovaná argumentovala v daném případě přímou aplikovatelností „třetí“ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES, pak směrnice je pro členské státy závazná co do výsledku, jehož má být dosaženo, přičemž je ponecháno na jednotlivých státech, jakým způsobem tak učiní. Předmětná směrnice byla transponována do českého právního řádu již jednou z předchozích novel energetického zákona, a to novelou č. 211/2015 Sb., tzn., byla „součástí“ energetického zákona za jeho účinnosti do 31. 12. 2015, tj. v době, kdy žalovaná povinnost platit cenu za systémové služby nijak nesporovala. Předmětná směrnice byla řádně transponována do českého právního řádu, žalovaná tuto úpravu po několik let akceptovala a v souladu s ní plnila své zákonné povinnosti. Soudní dvůr Evropské unie svým rozhodnutím stanovil podmínky, kdy výjimečně určitá ustanovení směrnice mohou mít přímý účinek, ale v tomto případě nebyla splněna první v nich, a to že směrnice nebyla provedena do vnitrostátního práva nebo byla provedena nedostatečně. Žalovaná se proto nemůže dovolávat přímého účinku této směrnice.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 8 Co 166/2020-303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i se závěrem, že mechanismus účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu upravuje vyhláška č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou. Odvolací soud odmítl námitky žalované, že by příslušné cenové rozhodnutí, jakož i vyhláška o pravidlech trhu s elektřinou bylo vydáno v rozporu se zákonným zmocněním, či snad, že by ukládalo jakožto podzákonný předpis jiné (další) povinnosti účastníkům trhu s elektřinou, než ty, které stanoví energetický zákon.
Pro posouzení věci je podle odvolacího soudu rozhodující, že povinnost hradit platby za distribuční služby (včetně systémových služeb) na sebe žalovaná převzala v rámci smluvního závazku v čl. V smlouvy o distribuci, a to ve výši dle příslušného cenového rozhodnutí ERÚ. Příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ č. 7/2015 a vyhláškou č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, pak byla konkretizována povinnost platby za systémové služby i provozovatelům lokálních distribučních soustav (LDS) ve vztahu k množství elektřiny dodanému zákazníkům připojeným k této soustavě, aniž by bylo rozlišováno, zda se jedná o elektřinu dopravenou do této LDS z RDS, anebo dopravovanou pouze v rámci LDS, pokud zde tato elektřina byla vyrobena. Takovým zákazníkem je v daném případě ve smyslu §28 EZ i provozovatel LDS, tj. žalovaná, jakožto odběratel elektřiny (který zároveň není výrobcem elektřiny), neboť ze skutečnosti, že je držitelem podnikatelského oprávnění pro distribuci elektřiny, nevyplývá, že by byl privilegovaným odběratelem anebo se na něj vztahoval jiný rozsah práv a povinností určený zákazníkům. Má přitom zákonnou povinnost dle §28 odst. 2 písm. g) EZ podílet se podle výše odebíraného příkonu na úhradě oprávněných nákladů provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy spojených s připojením svého zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu. LDS provozovaná žalovanou je pak součástí elektrizační soustavy, ke které je připojena prostřednictvím RDS žalobkyně, když v podrobnostech lze v tomto směru odkázat na precizní závěry okresního soudu. Novelizací EZ, kdy byl od 1. 1. 2016 vypuštěn §23 odst. 2 písm. k) EZ, se tedy na povinnosti žalované uhradit platby za systémové služby v účtovaném rozsahu, jak jej stanovila žalobkyně dle příslušné faktury za leden 2016, nic nezměnilo.
Ve vztahu k námitkám žalované ohledně úměry plateb za systémové služby ve vztahu k objemu spotřebované elektřiny z RDS žalobkyně odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, který podrobně vysvětlil, že EZ nenavazuje platbu za systémové služby na objem poskytnuté služby přepravy elektřiny (byť platby za ně jsou takto počítány), když z povahy věci s ní nejsou přímou úměrou jakkoliv svázány. Systémové služby jsou poskytovány nezávisle na tom, zda v daný okamžik konkrétní zákazník elektřinu odebírá, či nikoliv. Je proto rovněž irelevantní i argumentace žalované ohledně omezeného příkonu propojení LDS žalované a RDS žalobkyně.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalobkyně spočívající v přímé aplikovatelnosti tzv. „třetí směrnice“ Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES, když současná úprava EZ je právě odrazem transpozice uvedené směrnice do národního práva ČR a EZ lze aplikovat eurokonformním výkladem. Úprava vztahů mezi účastníky sporu jakožto účastníků trhu s elektřinou neobsahuje žádnou mezeru, kterou by bylo nutno překlenout za použití tzv. nepřímého účinku směrnice, když v daném případě za situace propojenosti LDS žalované a RDS žalobkyně, jak vyplynula z dokazování, nelze hovořit o režimu ostrovního provozu LDS žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I. Podle žalované napadené rozhodnutí závisí na otázkách, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny. Jedná se o otázky, zda
1) je provozovatel lokální distribuční soustavy napojené na regionální distribuční soustavu povinen platit cenu systémových služeb i z objemu spotřebované elektřiny, kterou do lokální distribuční soustavy dopravil přímým vedením od výrobce elektřiny, aniž by k tomu užil regionální distribuční soustavu?
2) je provozovatel lokální distribuční soustavy napojené na regionální distribuční soustavu povinen platit cenu systémových služeb i z objemu elektřiny spotřebované v lokální distribuční soustavě vlastními zařízeními provozovatele lokální distribuční soustavy v části, která převyšuje objem elektřiny dodané provozovatelem regionální distribuční soustavy do lokální distribuční soustavy, popř. dokonce objem elektřiny v rozsahu převyšujícím maximální rezervovaný příkon připojení LDS na RDS?
Žalovaná shrnula, že odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav tak, že provozovatel lokální distribuční soustavy připojené k regionální distribuční soustavě je povinen platit cenu systémových služeb provozovateli regionální distribuční soustavy z objemu elektrické energie, která byla za určité časové období spotřebována v lokální distribuční soustavě jejím provozovatelem a zákazníky k této soustavě připojenými bez ohledu na způsob, jakým byla elektřina do lokální distribuční soustavy dopravena, či množství elektřiny, které je v určitém časovém období možné dopravit do lokální distribuční soustavy z regionální distribuční soustavy.
Žalovaná považuje toto právní posouzení za nesprávné, protože nezohledňuje skutečnost, že k části elektrické energie dopravené do lokální distribuční soustavy přímým vedením od výrobce bez použití regionální distribuční soustavy neposkytuje provozovatel regionální distribuční soustavy, resp. jeho prostřednictvím ČEPS, a.s., systémové služby. Systémové služby přitom nejsou službou neměřitelnou, tedy cena za ně není paušální poplatek za připojení bez zohlednění kvality a stavu připojení (který determinuje maximální množství elektrické energie, kterou je provozovatel regionální distribuční soustavy schopen dopravit do lokální distribuční soustavy), naopak jsou službou, jejíž rozsah je měřitelný, a jsou tedy cenou za skutečné využití (využitelnost) služeb v dané části distribuční soustavy, rozsah využití těchto služeb je dán rozsahem jejich čerpání z PS/RDS a maximální možnost využití těchto služeb je dána kapacitou připojení.
Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že novela energetického zákona (zákon č. 131/2015 Sb.) nezměnila způsob výpočtu a úhrady ceny systémových služeb, neboť zavedla pouze nové zákonné pojmy ve spojení s částečnou úpravou vymezení práv a povinností jednotlivých účastníků trhu s elektřinou a ustanovení §23 odst. 2 písm. k) tak bylo vypuštěno již jako nadbytečné. Podle žalované vypuštění §23 odst. 2 písm. k) EZ mělo za cíl eliminaci „absurdního poplatku“, který zatěžoval výrobce elektřiny, kteří nikterak (v rozsahu této vlastní elektřiny) nevyužívali služeb přenosové soustavy. Výklad učiněný soudy by toto zrušení omezoval pouze na případy, kdy je výrobce a zákazník jeden subjekt, což je podle žalované evidentně v rozporu nejen se zněním zákona, ale i s úmyslem zákonodárce. Podle žalované měl ERÚ v důsledku zrušení §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona zohlednit úpravu způsobu výpočtu ceny systémových služeb, což neučinil.
Dále žalovaná nesouhlasí se závěrem, že cenové rozhodnutí stanoví, že objem odběru elektrické energie z LDS je kritériem pro stanovení výše ceny za systémové služby. To znamená, že cena za systémové služby je přímo závislá na objemu dodané (resp. odebrané) elektřiny. Podle žalované totiž cenové rozhodnutí zřejmě opomnělo vzít v potaz situaci, kdy je do LDS dodávána elektřina také z jiného zdroje než z nadřazené RDS.
Podle žalované musí ERÚ vydávat prováděcí předpisy či cenová rozhodnutí v souladu s energetickým zákonem a nesmí stanovovat povinnosti nad rámec jakéhokoliv zákona, tj. včetně energetického zákona. Pravidla trhu s elektřinou a cenové rozhodnutí podle žalované však nerespektovaly zákonnou úpravu účinnou k 1. 1. 2016. Podle žalované je tak nesprávný závěr odvolacího soudu, že podzákonné předpisy týkající se úpravy systémových služeb nebyly v rozporu se zákonným zmocněním.
Dochází tak ke zjevné diskriminaci provozovatelů LDS s vlastní výrobou, kteří oproti samovýrobcům bez licence na provoz LDS musí platit nadřazené distribuční soustavě za služby, které neobdrželi. Žalovaná v této souvislosti popisovala situaci ve společnosti ŠKODA AUTO a.s. a srovnávala ji se svou. Zásobování žalované prostřednictvím přímého vedení od společnosti TAMEH Czech s.r.o. technologicky vykazuje známky ostrovního provozu sui generis, a to co do objemu elektřiny, která není a technologicky ani nemohla být do LDS z RDS dodávána z důvodu maximálního příkonu přípojky LDS k RDS, který byl z technologických důvodů omezen na 105 MW, k čemu soud prvního i druhého stupně odmítl přihlédnout.
Žalovaná dále poukázala na to, že povinnost zákazníka podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele distribuční soustavy je upravena v §28 odst. 2 písm. g) energetického zákona v závislosti na výši odebíraného objemu elektřiny, přičemž nejde o paušálně stanovenou platbu.
Žalovaná dále připomněla, že před odvolacím soudem z „třetí směrnice“ dovozovala, že evropské právo požaduje, aby členské státy zohledňovaly ve vnitrostátní právní úpravě subjektů energeticky jejich specifické poměry dané povahou předmětné komodity a její dopravou. Podle žalované obsah a smysl „třetí směrnice“ odůvodňuje, aby i na poměry žalovaná - TAMEH Czech s.r.o. bylo pohlíženo jako na vlastní výrobnu bez použití energetického zařízení jiného držitele licence, což je součást definice výrobce, jemuž byla derogována povinnost dle §23 odst. 2 písm. k) EZ. Žalovaná poukazuje na čl. 37 odst. 6 „třetí směrnice“, který ukládá obecnou povinnost národním regulačním úřadům stanovovat sazby nediskriminačním způsobem a zároveň způsobem, který odráží náklady, přičemž vyrovnávací služby musí být poskytovány spravedlivým a nediskriminačním způsobem a vycházet z objektivních kritérií. Z právní úpravy „třetí směrnice“ je třeba podle žalované dovodit závěr, že žalovaná je i dle českého práva do určité míry uzavřenou distribuční soustavou. Soud prvního stupně stejně jako odvolací soud namísto podrobného zvážení materiálního stavu věci a zohlednění „třetí směrnice“ jako interpretačního zdroje pro možné překlenutí naznačené mezery v národní právní úpravě toliko konstatoval, že „třetí směrnice“ nemá jako sekundární pramen práva na rozdíl od nařízení přímý účinek.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v závislých výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která obsáhle reagovala na stěžejní body dovolání žalované. Žalobkyně předně akcentovala, že se žalovaná pokouší navodit představu jiného skutkového stavu, než jaký v řízení zjistily soudy, a který vede k závěru, že žalovaná bude považována za výrobce, resp. subjekt, který spotřebovává jím samotným vyrobenou elektřinu. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná argumentuje některými skutečnostmi poprvé až ve svém dovolání. Žalobkyně se ztotožnila se závěry vyslovenými soudy v předchozím řízení, na něž ve svém vyjádření odkazuje. Citovala rovněž dílčí závěry Energetického regulačního úřadu, které přijal ve svém rozhodnutí ze dne 14. 8. 2017, v němž dospěl k závěru, že žalobkyně je společnosti ČEPS, a.s., (provozovateli přenosové soustavy) povinna odvést cenu za systémové služby, které nebyly žalobkyni zaplaceny ze strany provozovatelů LDS (mimo jiné též žalované) ve vztahu ke spotřebě elektrické energie, která nebyla do LDS dopravena prostřednictvím nadřazené RDS.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že k podání, kterým dovolatelka doplňovala dovolání po uplynutí dovolací lhůty, tj. k doplnění dovolání ze dne 6. 9. 2022, podle §242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, a sice zda je provozovatel lokální distribuční soustavy připojené k regionální distribuční soustavě povinen poskytovat úhradu systémových služeb i za množství elektřiny spotřebované v lokální distribuční soustavě v části, která převyšuje množství elektřiny dopravené provozovatelem regionální distribuční soustavy do této lokální distribuční soustavy, popř. i za množství elektřiny v rozsahu převyšujícím maximální rezervovaný příkon připojení lokální distribuční soustavy k regionální distribuční soustavě.
Podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 9 EZ se přímým vedením rozumí vedení elektřiny spojující výrobnu elektřiny, která není připojena k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, a místo odběru elektřiny, které není elektricky propojeno s přenosovou soustavou nebo s distribuční soustavou, nebo elektrické vedení zabezpečující přímé zásobování vlastních provozoven výrobce elektřiny, jeho ovládaných společností nebo zákazníků, a není vlastněno provozovatelem přenosové soustavy ani provozovatelem distribuční soustavy.
Podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 13 EZ se systémovými službami rozumí činnosti provozovatele přenosové soustavy pro zajištění spolehlivého provozu elektrizační soustavy s ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav.
Podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 19 EZ se související službou v elektroenergetice rozumí služba přenosové soustavy nebo služba distribuční soustavy.
Podle §2 odst. 2 písm. a) bodu 21 EZ se službou distribuční soustavy rozumí zajišťování distribuce elektřiny a služeb souvisejících se zabezpečením spolehlivého a bezpečného provozu distribuční soustavy.
Podle §19a odst. 1 EZ při regulaci ceny související služby v elektroenergetice a ceny související služby v plynárenství postupuje Energetický regulační úřad transparentním a předvídatelným způsobem v souladu se zásadami cenové regulace tak, aby regulované ceny pokrývaly ekonomicky oprávněné náklady na zajištění spolehlivého, bezpečného a efektivního výkonu licencované činnosti, dále odpisy a přiměřený zisk zajišťující návratnost realizovaných investic do zařízení sloužících k výkonu licencované činnosti a oprávněné náklady na zvyšování energetické účinnosti při výstavbě a provozu přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav. To neplatí v případě cen za mezinárodní přepravu plynu, pokud Energetický regulační úřad rozhodne o odlišném postupu tvorby těchto cen založeném na tržním způsobu. Energetický regulační úřad bere v úvahu jím schválený plán rozvoje přenosové soustavy, plán rozvoje přepravní soustavy a předvídatelnou budoucí poptávku a požadavky na provozní zabezpečení přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav a opatření provedená za účelem zajištění bezpečnosti dodávek plynu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie.
Podle §19a odst. 2 EZ se cenou související služby v elektroenergetice rozumí cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy, které zahrnují i cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu včetně poplatku na činnost Energetického regulačního úřadu a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie.
Podle §19a odst. 9 EZ zásady cenové regulace stanoví postupy regulace cen související služby v elektroenergetice a související služby v plynárenství pro regulační období a způsoby stanovení cen pro provozovatele přenosové soustavy, provozovatele přepravní soustavy, provozovatele distribuční soustavy a operátora trhu. Energetický regulační úřad zpracovává zásady cenové regulace vždy pro každé regulační období tak, aby vytvořil podmínky pro transparentní, předvídatelné a dlouhodobě stabilní investiční prostředí v odvětví elektroenergetiky a plynárenství.
Podle §50 odst. 6 věty první EZ se smlouvou o zajištění služby distribuční soustavy zavazuje provozovatel distribuční soustavy zákazníkovi, výrobci elektřiny, obchodníkovi s elektřinou pro dodávku elektřiny zákazníkovi nebo výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo provozovateli distribuční soustavy nepřipojené přímo k přenosové soustavě služby distribuční soustavy zajišťovat službu distribuční soustavy a zákazník, výrobce elektřiny, obchodník s elektřinou nebo provozovatel distribuční soustavy se zavazuje zaplatit cenu služby distribuční soustavy.
Podle §98a odst. 2 písm. f) EZ Energetický regulační úřad stanoví vyhláškou způsob regulace cen v energetických odvětvích, postupy pro regulaci cen a termíny a rozsah údajů předávaných držiteli licencí pro rozhodnutí o cenách, stanovení limitní ceny pro věcné usměrňování cen v teplárenství, přípravu a provádění programů zvýšení energetické účinnosti, podporu a sledování energetických služeb a jiných opatření ke zvýšení energetické účinnosti.
Podle §98a odst. 2 písm. h) bodu 11 EZ Energetický regulační úřad stanoví vyhláškou Pravidla trhu s elektřinou, která stanoví skladbu ceny služby přenosové soustavy, skladbu ceny služby distribuční soustavy a ostatních regulovaných cen v elektroenergetice a způsob a termíny předávání údajů mezi účastníky trhu s elektřinou pro vyúčtování regulovaných cen a způsob a termíny účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu s elektřinou.
Na základě shora uvedených zmocňovacích ustanovení §98a písm. f) a písm. h) EZ upravuje mechanismus účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu vyhláška č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou.
Podle §50 citované vyhlášky účastník trhu s elektřinou hradí platby za související služby v elektroenergetice provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno přímo nebo prostřednictvím svého dodavatele, za množství elektřiny odebrané pro konečnou spotřebu elektřiny z této lokální distribuční soustavy a dále za systémové služby vyúčtované provozovateli distribuční soustavy, která je připojena k této lokální distribuční soustavě.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná je povinna platit cenu systémových služeb podle objemu odebrané elektřiny z LDS bez ohledu na to, jakým způsobem byla tato elektřina do LDS dopravena (tedy zda z nadřazené RDS nebo z jiných zdrojů). Tato povinnost žalované vyplývá ze smlouvy o distribuci, v níž se zavázala hradit platby za distribuční služby (včetně systémových služeb) ve výši dle příslušného cenového rozhodnutí ERÚ, kterým je cenové rozhodnutí č. 7/2015. Odvolací soud připomněl, že systémové služby jsou poskytovány nezávisle na tom, zda v daný okamžik konkrétní zákazník elektřinu odebírá, či nikoliv.
Dovolatelka s uvedeným názorem nesouhlasí, přičemž v první řadě se upíná k argumentům historického výkladu. Opakovaně namítá domnělý význam vypuštění §23 odst. 2 písm. k) EZ v souvislosti s novelizací energetického zákona provedenou zákonem č. 131/2015 Sb. s tím, že záměrem zákonodárce zde bylo vypuštění „absurdního poplatku“, tedy povinnosti k úhradě za systémové služby odpovídající objemu elektřiny vyrobené ve vlastní výrobně a spotřebované zákazníkem bez použití energetického zařízení jiného držitele licence ve smyslu §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2015.
V daném ohledu lze – jak ostatně učinil již soud prvního stupně, odkázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 131/2015 Sb., z níž se ve vztahu k výše citovaným ustanovením energetického zákona vymezujícím relevantní pojmy podává, že dotčenou novelou byly zavedeny nové pojmy, tj. pojem související služba v elektroenergetice, jež se skládá ze služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy. Nové pojmy služba přenosové soustavy a služba distribuční soustavy jsou přitom podmnožinami pojmu souvisejících služeb. Služby přenosové soustavy a služby distribuční soustavy jsou služby, které mají primárně sloužit k připravenosti soustav na dodávky elektřiny bez ohledu na aktuální požadavek využívání soustav – přenosové nebo distribučních. Zajištění přenosu a distribuce elektřiny je proto v rámci definice chápáno mnohem šířeji než jen jako samotná doprava elektřiny od výrobce elektřiny k zákazníkovi.
K bodům 149 a 151 dotčeného zákona [bodem 150 došlo ke zrušení §23 odst. 2 písmena k) EZ bez náhrady] pak důvodová zpráva uvádí, že se v této části jedná toliko o vypuštění nadbytečného ustanovení.
Je zřejmé, že shora vyložená argumentace vůlí historického zákonodárce není použitelná. Tvrzení dovolatelky o záměru zákonodárce docílit předmětnou novelou koncepční změny úhrad za systémové služby nemá v důvodové zprávě oporu, právě naopak lze soudit, že zákonodárce jakékoliv změny v tomto směru docílit nezamýšlel. Tvrzení o vypuštění dotčeného ustanovení pro nadbytečnost zde nabízí spíše oporu pro možnou úvahu zákonodárce vyjadřující v tomto ohledu přesvědčení, že předmětná povinnost ze zákona vyplývá dostatečně i bez zmíněné výslovné úpravy. K relevanci předchozí právní úpravy a na ní založené praxe v rámci historického výkladu se přitom Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil, přičemž poukázal na to, že historický výklad je jedním ze standardních výkladových postupů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2833/2013). Historický kontext právní úpravy, zejména v návaznosti na signalizovaný záměr zákonodárce o kontinuitu, případně naopak o diskontinuitu s předchozí úpravou, může být jedním z vodítek pro náležitý výklad, jakkoliv jistě nepůjde o vodítko výlučné. I ve zde projednávané věci jde o argumentaci použitelnou pouze podpůrně, výše uvedené však nelze zcela pominout (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017).
Dovolatelka dále poukazuje na absenci dostatečného právního rámce, co se týče stanovení povinnosti úhrady systémových služeb v dotčeném rozsahu, rovněž argumentuje ustanovením §28 odst. 2 písm. g) EZ, podle něhož je zákazník povinen podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy spojených s připojením svého zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu – a to podle výše odebíraného příkonu. Podle žalované nelze poskytovat systémové služby v jiném (ve větším) rozsahu, než který odpovídá odebranému množství energie z nadřazené RDS.
K uvedenému je třeba v první řadě podotknout, že odkazuje-li dovolatelka na ustanovení §28 odst. 2 písm. g) EZ (stejně tak jako odkazovaly soudy obou stupňů ve zde projednávané věci) je tento odkaz nepřípadný. Předmětné ustanovení upravuje povinnost podílet se na nákladech spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu. Tato povinnost se váže k připojení žadatele k přenosové či distribuční soustavě a v této souvislosti systematicky k §50 odst. 3 EZ upravujícímu smlouvu o připojení. V tomto směru lze poukázat na komentářovou literaturu, podle níž se zákazník musí podílet na nákladech, které vynaložil příslušný provozovatel distribuční soustavy, potažmo provozovatel přenosové soustavy na připojení odběrného elektrického zařízení. Ostatně mezi podstatné náležitosti smlouvy o připojení podle §50 odst. 3 patří závazek žadatele uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení. Stanovení podílu na úhradě oprávněných nákladů odpovídá odebíranému příkonu. Konkrétně se výše podílu na oprávněných nákladech stanovuje podle vyhlášky [na základě zmocnění v §98a odst. 2 písm. g)], kterou je v současnosti vyhláška č. 16/2016 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě [srov. SVĚRÁKOVÁ, J. Komentář k §28 (Zákazník). In: ZDVIHAL, Z., SVĚRÁKOVÁ, J., MED, J. a kol. Energetický zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 752, marg. č. 50-51]. Dříve byly tyto náklady upraveny vyhláškou č. 51/2006 Sb., přičemž specifikovány byly v §8 této vyhlášky. Při řešení otázky vztahující se k právnímu důvodu a rozsahu úhrad za systémové služby se k předmětnému ustanovení a na něj navazující podzákonné právní úpravě obracet nelze, neboť věcně upravuje odlišné povinnosti účastníků trhu s elektřinou. Argumentu jazykového výkladu, který v s souvislosti s daným ustanovením předkládá dovolatelka, tak rovněž nelze přitakat.
Jde-li o samotný pojem tzv. systémových služeb, pak těmito se podle §2 odst. 2 písm. a) bod 13 EZ rozumí činnosti provozovatele přenosové soustavy pro zajištění spolehlivého provozu elektrizační soustavy s ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav.
Odborná literatura k pojmu systémových služeb uvádí, že z legální definice je patrný aspekt nezbytnosti. Bez jejich zajišťování by provozování elektrizační soustavy nebylo možné. Systémové služby slouží k jejímu spolehlivému provozu. Dosahování tohoto cíle je jejich účelem. Jak plyne z označení, vztahují se k systému jako celku, tj. mají dopad na soustavu jako celek. Odpovědnost za zajištění systémových služeb pro elektrizační soustavu na úrovni přenosové soustavy je uložena toliko provozovateli přenosové soustavy, který tak činí formou řízení nebo koordinace. Uvedené je logické, protože přenosová soustava tvoří páteřní síť elektrizační soustavy… Systémové služby náležejí mezi služby přenosové soustavy, které provozovatel přenosové soustavy poskytuje na základě písemné smlouvy (§50 odst. 4). Ceny za tyto služby jsou regulované a stanovené v Kč/MWh. K zajištění systémových služeb se využívají podpůrné služby… Systémové služby zahrnují pluralitu činností nezbytných pro provoz elektrizační soustavy, pro něž je typické využití různých technicko-organizačních prostředků, které jsou rozvedeny v pravidlech provozování přenosové soustavy. Do okruhu systémových služeb pak lze řadit 1. udržování kvality elektřiny, 2. udržování výkonové rovnováhy v reálném čase, 3. obnovení provozu a 4. dispečerské řízení [ZDVIHAL, Z., MED, J., OSADSKÁ, J. Komentář k §2 (Vymezení pojmů). In: ZDVIHAL, Z., SVĚRÁKOVÁ, J., MED, J. a kol., op. cit., s. 62–63, marg. č. 179–182.].
Ve vztahu ke skladbě ceny související služby v elektroenergetice pak §19a odst. 2 EZ stanovuje, že touto se rozumí cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy, přičemž tyto zahrnují mj. i cenu systémové služby. Cena za související službu v elektroenergetice tak zahrnuje jak cenu zajišťování přenosu, resp. distribuce elektřiny, tj. (licencované) činnosti síťového charakteru na trhu s elektřinou, kterými je zajištěna doprava vyrobené elektřiny odběratelům, tak i další složky, které se k přenosu a distribuci elektřiny přímo nevztahují. Podle výše uvedeného ustanovení pak tato cena dále zahrnuje mimo cenu za systémové služby také cenu za činnosti operátora trhu včetně poplatku na činnost ERÚ a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle PoZE [srov. MED, J. Komentář k §19a (Regulace cen). In: ZDVIHAL, Z., SVĚRÁKOVÁ, J., MED, J. a kol., op. cit., s. 494, marg. č. 25]. Citovaná odborná literatura poukazuje na to, že předmětem systémových služeb není zajištění přenosu elektřiny jinému subjektu, ale zajišťování řádného a spolehlivého provozu elektrizační soustavy jako celku, hlavní položkou ceny je především obstarávání tzv. podpůrných služeb ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) bodu 8. (tamtéž, s. 495, marg. č. 27).
Jak rovněž správně podotýká odborná literatura – ne všechny složky ceny služby přenosové soustavy a ceny služby distribuční soustavy jsou koncovým příjmem provozovatele distribuční nebo přenosové soustavy. Cena za systémové služby je skrze provozovatele distribuční soustavy hrazena dále provozovateli přenosové soustavy. Cena za činnosti operátora trhu je skrze provozovatele distribuční soustavy a provozovatele přenosové soustavy dále hrazena operátorovi trhu. Tyto povinnosti předávaní vybraných finančních prostředků od zákazníka dále provozovateli přenosové soustavy nebo operátorovi trhu vyplývají přímo z energetického zákona (srov. PLÁŠILOVÁ, D. Komentář k §19a. In: EICHLEROVÁ, K., HANDRLICA, J., JASENSKÝ, M. a kol. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, marg. č. 17).
Systémovými službami se tedy ve smyslu energetického zákona rozumí soubor činností provozovatele přenosové soustavy, s tím koresponduje rovněž odpovědnost provozovatele přenosové soustavy za zajištění systémových služeb pro elektrizační soustavu na úrovni přenosové soustavy podle §24 odst. 1 písm. d) EZ. Zatímco cena za zajišťování přenosu, resp. distribuce elektřiny, je ve své podstatě peněžním protiplněním za použití sítí, rezervování kapacity, překročení rezervované kapacity, atd. (srov. §48 Pravidel trhu s elektřinou), které žalobkyně poskytuje žalované jakožto svému smluvnímu partnerovi, charakter ceny za systémové služby je specifičtější, neboť tato složka ceny ve smyslu výše uvedených závěrů není přímým protiplněním žalobkyni za distribuované množství elektřiny. Žalované je poskytována určitá služba – s ohledem na její koncepční uchopení obtížně kvantifikovatelného rozsahu, přičemž žalovaná za tuto službu hradí prostřednictvím svého smluvního partnera, cílovým příjemcem však je provozovatel přenosové soustavy. Mechanismus účtování této složky ceny tak ve svém důsledku váže rozsah povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy vůči provozovateli přenosové soustavy na rozsah dílčích platebních povinností účastníků trhu s elektřinou, kteří hradí příslušnou složku ceny provozovateli regionální distribuční soustavy.
Posledně uvedené vyplývá z povinnosti žalobkyně zaplatit cenu služby přenosové soustavy, k níž se ze zákona zavazuje prostřednictvím smlouvy o zajištění služby přenosové soustavy ve smyslu §50 odst. 4 EZ, dále pak z §49 odst. 4 Pravidel o trhu s elektřinou a v této návaznosti na způsob výpočtu plateb za systémové služby uvedený v příloze 12 Pravidel o trhu s elektřinou, jakož i z cenového rozhodnutí ERÚ č. 7/2015, které v článku 2.1 písm. a) bodu 7 stanoví, že cenu za systémové služby účtuje provozovatel přenosové soustavy provozovateli regionální distribuční soustavy s připojenou lokální distribuční soustavou ke každé MWh celkového množství elektřiny odebraného výrobcem elektřiny nebo zákazníkem, jehož odběrné nebo předávací místo je připojeno do lokální distribuční soustavy podle bodu (2.1.) písm. a) odstavce 5 tohoto cenového rozhodnutí v této lokální distribuční soustavě, a zároveň podle bodu (2.1.) písm. a) odstavce 6 tohoto cenového rozhodnutí, v připojené (vnořené) lokální distribuční soustavě. Odkázat lze dále kromě výše uvedené literatury rovněž na zjištění soudu prvního stupně týkající se správního řízení vedeného na návrh ČEPS, a.s., (provozovatele přenosové soustavy) proti žalobkyni jakožto odpůrci pod sp. zn. SLS-03141/2017-ERU a na závěry přijaté v rozhodnutích v tomto řízení vydaných.
Námitky dovolatelky, kterými prosazuje provázanost rozsahu poskytovaných systémových služeb a distribuovaného množství elektřiny z regionální distribuční soustavy, se tak míjejí s povahou těchto činností. Systémovou službou se nerozumí dopravení elektřiny z RDS do LDS, resp. k zákazníkovi. Systémovými službami se rozumí činnosti provozovatele přenosové soustavy pro zajištění spolehlivého provozu elektrizační soustavy s ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav, přičemž tyto služby jsou poskytovány bez ohledu na aktuální požadavek využívání těchto soustav. Pod pojem systémových služeb lze podřadit především zajištění stability, resp. výkonové rovnováhy distribuční soustavy. Jedná se tedy o služby, které nejsou vázány striktně na objem (tok) elektrické energie přepravované z RDS do LDS, nýbrž se jedná o služby, které reagují na aktuální situaci (množství elektřiny) v příslušné distribuční soustavě z hlediska technického nastavení, zajištění rovnováhy. Množství elektřiny dopravené z RDS do LDS žalované není přímo úměrné k rozsahu poskytovaných systémových služeb. Pojetí dovolatelky a na něj navázané úvahy o určité vzájemné ekvivalenci poskytovaných plnění nekorespondují s výše uvedeným zákonným pojetím systémových služeb a výše popsaným mechanismem úhrad za tyto služby.
Komentářová literatura v daném ohledu stručně shrnuje, že způsob výpočtu ceny služby distribuční soustavy se vůbec nemusí odvíjet pouze od objemu distribuované elektřiny, mj. proto, že zahrnuje i služby související se zabezpečením spolehlivého a bezpečného provozu distribuční soustavy (srov. KOŠŤÁL, V. Komentář k §50. In: EICHLEROVÁ, K., HANDRLICA, J., JASENSKÝ, M. a kol., op. cit., marg. č. 44).
Co se přitom týče samotného právního důvodu k úhradě předmětné regulované složky ceny, je třeba podotknout, že se nejedná o otázku, jejíž řešení je intuitivní. Odvolací soud v tomto ohledu zdůraznil význam smlouvy o distribuci, jakožto právního titulu, o nějž se opírá žalobkyní uplatněný nárok. Předmětná otázka pak nezůstává ani stranou pozornosti autorů odborné literatury – J. Med v této souvislosti poukazuje na to, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že ačkoliv je cenová regulace právní nástroj veřejnoprávní povahy, její právní důsledky působí převážně v oblasti soukromého práva, tj. oblasti právních vztahů subjektů, které jsou navzájem v právně rovném postavení a uzavírají spolu zejména závazkové právní vztahy, v nichž některé ceny za plnění poskytované v rámci příslušného závazku podléhají cenové regulaci. Titulem k hrazení regulovaných cen jsou tedy typicky závazky vzniklé z právních jednání [srov. MED, J. Komentář k §19a (Regulace cen). In: ZDVIHAL, Z., SVĚRÁKOVÁ, J., MED, J. a kol., op. cit., s. 499, marg. č. 40-41].
S uvedeným se dá souhlasit, byť je zřejmé, že soukromoprávní vztah založený mezi účastnicemi tohoto řízení smlouvou o distribuci má svá specifika. Účastníci trhu s elektřinou jsou při kontraktaci značně omezeni zákonem – v daném případě konkrétně ustanovením §50 odst. 6 energetického zákona ve znění účinném do 17. 8. 2011, upravujícím smlouvu o distribuci elektřiny. Předmětné ustanovení stanoví, že smlouvou o distribuci elektřiny se (mimo jiné) provozovatel distribuční soustavy nepřipojené přímo k přenosové soustavě zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby. Smluvní závazek žalované „ hradit platby za distribuční služby (včetně systémových služeb) ve výši dle příslušného cenového rozhodnutí ERÚ“ ve smlouvě o distribuci tak sice nelze chápat jako projev plné smluvní svobody (ta ostatně ani obecně není kategorií absolutní), neboť žalované smluvní převzetí tohoto závazku ukládá zákon, žalovaná však ze své vůle do předmětného závazku s tímto obsahem vstoupila. V rámci tohoto vztahu se pak realizovala předmětná povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby ve smyslu §50 odst. 6 EZ. Mezi žalobkyní a žalovanou tak existoval v rozhodném období příslušný právní vztah umožňující „účtovat“ cenu za systémové služby ve výši podle příslušného cenového rozhodnutí.
Povinnost žalované platit systémové služby v rozsahu (veškeré) elektrické energie spotřebované žalovanou z LDS tak primárně vychází ze smlouvy o distribuci, která v tomto směru odkazuje na příslušná cenová rozhodnutí ERÚ. Cenové rozhodnutí ERÚ ze dne 26. 11. 2015 vztahující se na dotčené období přitom v článku 2.1. písm. a) bod 5 stanovilo pevnou cenu za systémové služby poskytované provozovatelem přenosové soustavy účastníkům trhu s elektřinou, jejichž zařízení je připojeno k přenosové soustavě České republiky ve výši 99,71 Kč/MWh, přičemž tuto cenu účtuje provozovatel regionální distribuční soustavy provozovateli lokální distribuční soustavy ke každé MWh odebrané z lokální distribuční soustavy pro konečnou spotřebu elektřiny, která se stanoví na základě údajů podle vyhlášky o Pravidlech trhu s elektřinou.
Konkrétní rozsah povinnosti „zaplatit cenu služby distribuční soustavy“ (podle §50 odst. 6 EZ ve znění od 1. 1. 2016, tj. po zavedení již výše představovaných nových pojmů zákonem č. 131/2015 Sb.), lze ovšem dovodit i systematickým výkladem energetického zákona a navazujících podzákonných předpisů, současně s přihlédnutím k argumentům historického výkladu, jemuž byla pozornost věnována výše. Již výše bylo vyloženo, že cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy zahrnuje mj. rovněž cenu za systémové služby (§19a odst. 2 EZ). Zmocňovací ustanovení §98a odst. 2 písm. f) a h) bodu 11 pak předpokládá, že ERÚ stanoví způsob regulace cen v energetických odvětvích, postupy pro regulaci cen a vyhláškou Pravidla trhu s elektřinou ke stanovení skladby ceny služby přenosové soustavy, skladby ceny služby distribuční soustavy a ostatních regulovaných cen v elektroenergetice a způsob a termíny předávání údajů mezi účastníky trhu s elektřinou pro vyúčtování regulovaných cen a způsob a termíny účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu s elektřinou. Podle §50 odst. 2 Pravidel trhu s elektřinou ve znění účinném od 1. 1. 2016, pak platbu ceny za systémové služby odvádí provozovatel lokální distribuční soustavy provozovateli nadřazené distribuční soustavy za množství elektřiny odebrané pro konečnou spotřebu elektřiny z této lokální distribuční soustavy a dále za systémové služby vyúčtované provozovateli distribuční soustavy, která je připojena k této lokální distribuční soustavě. Určující determinantou je tedy množství spotřebované elektrické energie odebrané z lokální distribuční soustavy, nikoliv množství elektřiny dopravené z regionální distribuční soustavy do lokální distribuční soustavy, s tím pak koresponduje i stanovení ceny výše citovaným cenovým rozhodnutím.
Ve výše citované literatuře se objevuje názor poukazující na „kolizi mezi zákonem a smluvními vztahy“ v souvislosti s nyní řešenou otázkou. Ten je spatřován v tom, že s účinností od 1. 1. 2016 EZ neobsahoval ustanovení, které by výslovně ukládalo provozovatelům lokálních distribučních soustav povinnost úhrady za systémové služby vztahující se k množství elektřiny, kterou spotřebuje přímo provozovatel lokální distribuční soustavy jakožto odběratel elektřiny v případě, že do jeho soustavy nebyla tato elektřina distribuována ze soustavy nadřazené, ale byla vyrobena v samotné soustavě lokální. ERÚ přitom rozhodl o povinnosti hradit cenu za systémové služby v daném rozsahu s odkazem na obsah smluvních ujednání mezi provozovateli přenosové a distribuční soustavy, čímž mělo dojít k popření toho, že §19a odst. 2 tuto cenu označuje za složku ceny za distribuci [srov. MED, J. Komentář k §19a (Regulace cen). In: ZDVIHAL, Z., SVĚRÁKOVÁ, J., MED, J. a kol., op. cit., s. 501, marg. č. 45-46]. Uvedenému však nelze přisvědčit. Kolizi mezi smluvními ujednáními a zákonem v daném směru Nejvyšší soud neshledává – zákon je pouze zapotřebí vykládat a neomezit se pouze na výslovné vyjádření. Výše uvedený jazykový argument je nadto nepřesný – §19a odst. 2 neoznačuje výslovně cenu systémových služeb za složku ceny za distribuci, takové vymezení skladby cen by nekorespondovalo ani s podzákonnou úpravou, neboť §48 Pravidel trhu s elektřinou rozlišuje mezi cenou za zajišťování distribuce elektřiny a dalšímu regulovanými složkami ceny služby distribuční soustavy.
Vzhledem k uvedenému pak nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné ani námitky žalované týkající se otázky, zda je provozovatel lokální distribuční soustavy povinen platit cenu systémových služeb i z objemu elektřiny v rozsahu převyšujícím maximální rezervovaný příkon připojení LDS na RDS. Hledisko sjednaného maximálního rezervovaného příkonu připojení LDS žalované k RDS žalobkyně totiž není určujícím pro stanovení celkové výše ceny za systémové služby.
V souvislosti s opakující se polemikou žalované o tom, co zákonodárce opomněl či co nedomyslel v souladu s novelou energetického zákona účinnou k 1. 1. 2016, případně, že záměrem zákonodárce v souvislosti se zrušením §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona bylo zrušení „absurdního poplatku“, pak lze kromě výše uvedeného pro úplnost poukázat na to, že zákonodárce následně reagoval na nevoli některých provozovatelů LDS hradit cenu systémových služeb za objem elektřiny spotřebovaný v příslušné LDS koncovými zákazníky. Zákon č. 362/2021 Sb., tak přinesl změnu energetického zákona, konkrétně změnu §22 odst. 3, který ve znění účinném od 1. 1. 2022 v této souvislosti uvádí, že účastník trhu s elektřinou je povinen hradit cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie i v případě, kdy není uzavřena smlouva o zajištění služby distribuční soustavy, za množství elektřiny odebrané pro svoji konečnou spotřebu z jím provozované distribuční soustavy. Z důvodové zprávy k bodu 60 tohoto zákona se přitom podává, že „někteří provozovatelé lokálních distribučních soustav od účinnosti poslední novely energetického zákona reklamují a neplatí cenu za systémové služby v případech, kdy jsou - jako jedna právnická osoba - současně zákazníkem nebo výrobcem připojeným k jimi provozované distribuční soustavě. Tento svůj postup odůvodňují nemožností uzavření smlouvy o zajištění služby distribuční soustavy týmž subjektem na obou stranách smlouvy (právní nemožnost uzavření smlouvy se sebou samým), kdy bez uzavření takové smlouvy podle názoru provozovatelů lokálních distribučních soustav není uložena povinnost hradit cenu za systémové služby. Výklad vedoucí ke shora uvedenému závěru je v jasném rozporu s výkladem současného znění energetického zákona, souvisejících právních předpisů a zákona o ochraně hospodářské soutěže, když především by takový účastník trhu získával neodůvodněnou finanční výhodu oproti ostatním účastníkům trhu a zároveň by nehradil za službu, kterou by konzumoval. O nesouladu uvedené praxe s právními předpisy rozhodl i Energetický úřad svým rozhodnutím ve věci sporu o neplacení ceny za systémové služby. Z hlediska právní jistoty, určitosti a jednoznačnosti právního výkladu se proto navrhuje tuto povinnost výslovně uložit energetickým zákonem.“
Formulovala-li žalovaná v dovolání též otázku, zda je provozovatel lokální distribuční soustavy napojené na regionální distribuční soustavu povinen platit cenu systémových služeb i z objemu spotřebované elektřiny, kterou do lokální distribuční soustavy dopravil přímým vedením od výrobce elektřiny, aniž by k tomu užil regionální distribuční soustavu, pak – jak vyplývá ze shora uvedeného, na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Doprava elektřiny z RDS žalobkyně do LDS žalované a následně do odběrného místa žalované a poskytování systémových služeb jsou dvě zcela odlišné služby, za něž se žalovaná zavázala platit rozdílně koncipované ceny. Jak přitom bylo uvedeno výše, předmětem poskytování systémových služeb není samotná distribuce elektřiny z místa A do místa B. Není tedy rozhodující, zda elektřina od výrobce TAMEH Czech s.r.o. byla dopravena ke konečné spotřebě žalované za využití nebo bez využití regionální distribuční soustavy.
Žalovaná v dovolání rovněž opakovaně zmiňuje, že jí žádné služby v souvislosti s elektřinou přepravovanou od výrobce TAMEH Czech s.r.o. ke konečné spotřebě nejsou poskytovány. Takové skutečnosti však ze skutkových zjištění soudů nevyplývají. Naopak se z nich podává, že žalovaná může přebytky elektrické energie z LDS dodávat do RDS žalobkyně (a že tak v lednu 2016 činila v rozsahu 12 610,375 MWh na hladině VVN).
Nejvyšší soud v této souvislosti již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Shora uvedené platí též pro argumentaci žalované týkající se diskriminace provozovatelů LDS s vlastní výrobou, oproti samovýrobcům bez licence na provoz LDS, v rámci které uváděla tvrzení ohledně situace v závodu společnosti ŠKODA AUTO a.s. a srovnávala ji se svou situací.
Ve světle všeho shora uvedeného je konečně nepřípadnou též námitka žalované o tom, že se odvolací soud řádně nezabýval jejím argumentem, že obsah a smysl „třetí směrnice“ odůvodňuje, aby i na poměry žalovaná – TAMEH Czech s.r.o. bylo pohlíženo jako na „vlastní výrobnu bez použití energetického zařízení jiného držitele licence“, což je podle žalované součást definice výrobce, jemuž byla derogována povinnost dle §23 odst. 2 písm. k) EZ. Nejvyšší soud na tomto místě opakuje, že závazek platit systémové služby v rozsahu odpovídajícímu množství elektřiny spotřebované žalovanou jako konečným odběratelem z jí provozované LDS, vyplývá již z uzavřené smlouvy o distribuci. Nadto povinnost uložená ve zrušeném §23 odst. 2 písm. k) EZ, směřovala k výrobci, kterým žalovaná podle učiněných skutkových zjištění není.
Argumentuje-li žalovaná, že odběrné místo žalované je s výrobnou TAMEH Czech s.r.o. spojeno přímým vedením, nelze jí opět dát za pravdu. Podle §2 odst. 2 písm. a) bod 9 EZ se přímým vedením rozumí vedení elektřiny spojující výrobnu elektřiny, která není připojena k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, a místo odběru elektřiny, které není elektricky propojeno s přenosovou soustavou nebo s distribuční soustavou, nebo elektrické vedení zabezpečující přímé zásobování vlastních provozoven výrobce elektřiny, jeho ovládaných společností nebo zákazníků, a není vlastněno provozovatelem přenosové soustavy ani provozovatelem distribuční soustavy. Výrobna elektřiny TAMEH Czech s.r.o. však je připojena k lokální distribuční soustavě žalované (která je dále připojena k RDS žalobkyně) a současně výrobce TAMEH Czech s.r.o. nezásobuje elektřinou vlastní provozovnu (zařízení), když elektrické vedení zabezpečující vedení elektřiny mezi TAMEH Czech s.r.o. a odběrným místem žalované je vlastněno žalovanou jakožto provozovatelem LDS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, a §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné žalobkyně sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 36 060 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7 635,60 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř, celkem tedy činí 43 995,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu