ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.337.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 337/2023-537
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SYSTHERM s.r.o. se sídlem v Plzni, Bukovec, K Papírně 172/26, PSČ 312 00, IČO 64830454, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, PSČ 326 00, proti žalované V. C. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 123 724,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 130/2016, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 110 C 130/2016-459, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 591 324,60 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 26. 2. 2019, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 591 324,60 Kč za dobu od 2. 2. 2016 do 26. 2. 2019 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 240 790 Kč za dobu od 30. 10. 2016 do 26. 2. 2019; výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaná, jako objednatelka, a žalobkyně, jako zhotovitelka, uzavřely v srpnu 2015 smlouvu o dílo podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na základě níž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 123 724,60 Kč, sestávající z částky 591 324,60 Kč (viz faktura č. 6151775), z částky 240 790 Kč (viz faktura č. 6161351) a z částky 291 610 Kč (viz faktura č. 6151431) společně s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částek 1 675 850 Kč, 591 324,60 Kč, a 533 610 Kč za dobu specifikovanou ve výroku I rozsudku, neboť dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno (na základě místního šetření a znaleckého posudku znalce Ing. Ryndy), že části díla, za něž byla vyúčtována cena uvedenými fakturami, jsou funkční a způsobilé sloužit svému účelu, a i když nebyl předávací protokol o předání těchto částí díla podepsán sjednaným způsobem, bylo podle soudu prvního stupně povinností žalované k datu 26. 2. 2019 tyto části díla převzít a uhradit. Požadované úroky z prodlení ve výši 8, 05 % z částek 533 610 Kč, 591 324,60 Kč a 240 790 Kč za dobu do 26. 2. 2019 proto výrokem II zamítl.
Po odvolání žalobkyně do výroků II a III a odvolání žalované do výroků I a III rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–507, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 Co 130/2022–512, tak, že výrokem I pod odrážkou 1 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 291 610 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 922 503,70 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 675 850 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 291 610 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, a výrokem I pod odrážkou 2 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 832 114,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 242 000 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 591 324,60 Kč za dobu od 27. 2. 2019 do zaplacení, tak, že žalobu v této části zamítl; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016, jinak v další části zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; výrokem III rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 345 520,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce a výrokem IV rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 39 173,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení částí ceny díla vyúčtované fakturami č. 6151431, č. 615775 a č. 616351, neboť doposud nenastala splatnost těchto faktur, jestliže dílo (jeho části) nebylo předáno a převzato dohodnutým způsobem, podpisem předávacích protokolů jednatelem žalované, bylo-li v čl. III, bodu 3 smlouvy sjednáno, že dílo nebo jeho část je provedeno v okamžiku dodání kompaktních předávacích stanic tepla (dále jen „KPS“) dle dodacích listů a provedením prací dle předávacích protokolů včetně předání průvodní technické dokumentace bez vad a nedodělků, a podle čl. XI bodu 1 bylo dohodnuto, že dodávka KPS je splněna převzetím a podpisem dodacího listu oprávněnou osobou objednatele nebo způsobem dohodnutým ve smlouvě. Ve smlouvě bylo dohodnuto, kdo jedná za objednatele a zhotovitele, za objednatele to byl v rozsahu písemného pověření jednatel společnosti (čl. VIII smlouvy). Odvolací soud s ohledem na tato ustanovení smlouvy dovodil, že doposud nenastala splatnost shora uvedených faktur z důvodu, že si strany sjednaly okamžik vzniku nároku na zaplacení ceny díla odchylně od zákonného znění, kdy jako hmotně právní podmínku vzniku nároku stanovily podpis dodacích listů nebo předávacích protokolů jednatelem žalované. Uvedený závěr odvolací soud opřel o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, podle kterého nárok na zaplacení ceny díla jeho provedením vzniká jen za situace, pokud si strany ve smlouvě nesjednají jinou dobu povinnosti zaplatit cenu díla.
Odvolací soud proto zamítl žalobu ohledně částky 832 114,60 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v zamítavém výroku rozsudku, představující celkem účtovanou částku ve výši 591 324,60 Kč (viz faktura č. 6151775) a částku 240 790 Kč (viz faktura č. 6161351).
Pokud se však týká faktury č. 6151431, znějící na částku 533 610 Kč, vyšel odvolací soud ze zjištění, že na tuto fakturu žalovaná uhradila 242 000 Kč, a žalobkyni sdělila, že další část ve výši 291 610 Kč nemůže zaplatit z důvodu, že ji tato částka nebyla zaplacena ze strany investora (Vězeňské služby). Z uvedeného odvolací soud dovodil, že částečnou platbou na uvedenou fakturu žalovaná uznala i zbylou nezaplacenou část, jestliže nezaplatila nikoliv z důvodu, že by popírala provedení této části díla, za níž byla danou fakturou účtována část ceny díla. Uzavřel proto, že podle §2054 odst. 2 o. z. má žalobkyně nárok na zaplacení této části díla ve výši 291 610 Kč, včetně úroku z prodlení specifikovaného ve výroku I rozsudku, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl podepsán předávací protokol, je-li zjevné, že žalovaná i zbytek tohoto závazku uznala.
Po přezkoumání závěru soudu prvního stupně v napadeném výroku II odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zamítl požadované úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 591 324,60 Kč a 240 790 Kč za období do 26. 2. 2019, jestliže na zaplacení uvedených částek nevznikl žalobkyni nárok, ale neztotožnil se již se závěrem soudu prvního stupně ohledně právního posouzení nároku na úroky z prodlení z částky 533 610 Kč (faktura č. 6151431). Odvolací soud odlišný právní názor odůvodnil tím, že na částku 533 610 Kč žalovaná plnila podle faktury č. 6151431 splatné 17. 12. 2015 úhradou 242 000 Kč dne 27. 6. 2016, a proto žalobkyni náleží úrok z prodlení z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016; nesouhlasil totiž s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná byla v prodlení se zaplacením částky 533 610 Kč až poté, co bylo provedeno ohledání znalcem namístě samém (26. 2. 2019). S ohledem na uvedený právní závěr změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se úroku z prodlení z částky 533 610 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně do výroku I, jeho zamítavé části týkající se částky 832 114,60 Kč s příslušenstvím, a závislého výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Dovolání podala i žalovaná, a to do potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu týkající se částky 291 610 Kč s příslušenstvím a do měnící části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 533 610 Kč za dobu od 18. 12. 2015 do 27. 6. 2016.
Žalobkyně shledává přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky výkladu smlouvy o dílo s ohledem na výklad ujednání o způsobu předání díla jako hmotně právní podmínky předání díla a zaplacení ceny díla, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Žalobkyně namítá, že pokud se odvolací soud řídil závěry judikatury Nejvyššího soudu v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, odchýlil se od ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16), zastávající stanovisko o nepřípustnosti přepjatého formalismu při výkladu právních jednání. Žalobkyně má za to, že odvolací soud nesprávně vycházel při výkladu dané smlouvy o dílo z doslovného gramatického výkladu jednotlivých ustanovení smlouvy a nevyložil smlouvu v širším kontextu za použití logického či systematického výkladu, který se váže k převzetí díla a samotné realizaci díla. Má za to, že výklad smlouvy provedený odvolacím soudem je zbytečně formalistický, kladl-li odvolací soud nepřiměřený důraz pouze na podpis všech jednotlivých předávacích protokolů jednatelem žalované. Žalobkyně se domnívá, že s přihlédnutím k provedeným důkazům v podobě jednatelem žalované podepsaných některých dalších protokolů a dokumentů (Protokol o předání technické dokumentace ze dne 14. 1. 2016, Protokol o zkoušce zabezpečovacího zařízení ze dne 26. 11. 2015, Protokol o proplachu, zkoušce těsnosti a tlakové zkoušce zařízení ústředního vytápění ze dne 26. 11. 2015, Protokoly č. 1 a 2 o topné zkoušce zařízení ústředního vytápění ze dne 26. 11. 2015 a ze dne 14. 1. 2016, Potvrzení o převzetí serveru Systherm dispečink WHC, který nemůže fungovat bez nainstalované optické sítě včetně jejího oživení, stejně tak celá soustava KPS) a též při bližším zkoumání skutečné vůle stran by musel odvolací soud dospět k závěru, že jednatel žalované stvrdil řádný provoz dodávaného zařízení, kdy navíc i ze znaleckého posudku vyplývá řádné zhotovení díla bez vad a jeho zprovoznění (dokončené dílo je již více než 5 let plně funkční a je využíváno k vytápění věznice v Příbrami). Následné napadení neplatnosti převzetí díla ze strany žalované, jako důvodu pro nezaplacení částí díla, nemůže podle žalobkyně požívat právní ochrany jen proto, že některé protokoly o předání a převzetí částí díla nebyly podepsány jednatelem žalované.
Žalobkyně s ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené zamítavé části výroku I změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 2. 2022, č. j. 110 C 130/2016-459, se ve vyhovujícím výroku I potvrzuje v celém rozsahu a žalobkyni se přiznává plná náhrada nákladů řízení.
Žalovaná podala dovolání proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu a do části výroku II napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě vyhověno. Dovolání proti oběma výrokům v napadené části rozsudku odvolacího soudu považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Za právní otázku, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, považuje: „Zda dílčím plněním objednatele na fakturovanou cenu díla (či část ceny díla) nastávají účinky uznání dluhu ve smyslu ustanovení §§2053, 2054 odst. 2 o. z. i za situace, kdy hmotně právní podmínka vzniku nároku na zaplacení ceny díla sjednaná ve smlouvě o dílo doposud splněna nebyla, resp. kdy okamžik vzniku nároku na zaplacení ceny díla sjednaný ve smlouvě odchylně od zákonné úpravy doposud nenastal“. Žalovaná má za to, že správně by tato otázka měla být dovolacím soudem vyřešena tak, že dílčím plněním žalované na fakturovanou cenu díla (či část ceny díla) účinky uznání dluhu ve smyslu §§2053, 2054 odst. 2 o. z. dosud nenastaly, jestliže nebyla splněna ve smlouvě sjednaná hmotně právní podmínka vzniku nároku na zaplacení ceny díla. Žaloba je tak podle žalované předčasná, neboť žalobkyni dosud nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, a to ani zčásti, a nevznikl jí tím ani žádný nárok na zaplacení úroku z prodlení přiznaný žalobkyni v napadené vyhovující části výroku II rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud v napadené části výroku I rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části, kterou bylo žalobě vyhověno, mění tak, že žaloba se zcela zamítá, a dále aby v dovoláním napadené části Nejvyšší soud změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu tak, že potvrdí v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalované není důvodné. Argumentaci žalované uvedenou v dovolání považuje ze účelovou a zdůraznila, že pokud domněnka existence uznaného dluhu nebyla v řízení vyvrácena, soud správně považoval uznání dluhu žalovanou za prokázané. Podle názoru žalobkyně lze uznat i závazek plynoucí z povinnosti zaplatit za provedené dílo, které žalovaná považuje účelově za nepředané.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně i žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými subjekty – účastnicemi řízení, které jsou řádně zastoupeny advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaných dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalobkyně, která spatřuje přípustnost svého dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka výkladu předmětné smlouvy o dílo, kterou řešil odvolací soud za použití závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, by měla být posouzena jinak, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustáleného právního závěru Ústavního soudu o nepřípustnosti přepjatého formalismu při výkladu právních jednání.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, řešil otázku nároku na zaplacení ceny díla podle platné smlouvy o dílo, v níž si strany sjednaly, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká zhotoviteli až po předložení soupisu provedených prací odsouhlaseného objednatelem. Nejvyšší soud za tehdejší účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dovodil, že pokud takový soupis prací nebyl předložen, nemá zhotovitelka (žalobkyně) právo na zaplacení ceny díla, nemůže nastat splatnost pohledávky, jelikož nárok na zaplacení ceny díla jeho provedením vzniká jen za situace, pokud si strany ve smlouvě nesjednají jinou dobu povinnosti zaplatit cenu díla.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval nárok na zaplacení ceny díla s ohledem na skutečnost, že si strany ve smlouvě o dílo sjednaly předložení dokumentu o provedení prací odsouhlaseného objednatelem, jakožto hmotněprávní podmínku zaplacení ceny díla.
V posuzované věci ale odvolací soud posuzoval uplatněný nárok na zaplacení ceny díla, jeho částí, na základě skutkového zjištění, podle něhož si účastnice ve smlouvě o dílo sjednaly v čl. III, bodu 3, že dílo nebo jeho část je provedeno v okamžiku dodání KPS dle dodacích listů a provedením prací dle předávacích protokolů včetně předání průvodní technické dokumentace a je prosto vad a nedodělků a v čl. XI, bodu 1, že dodávka KPS je splněna převzetím a podpisem dodacího listu oprávněnou osobou objednatele nebo způsobem dohodnutým ve smlouvě. V čl. VIII bylo dohodnuto, že za objednatele (žalovanou) je oprávněn jednat jednatel společnosti. Z uvedených skutkových zjištění nelze však bez dalšího dovodit, jak nesprávně učinil odvolací soud, že hmotně právní podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla byl podpis dodacích listů nebo předávacích protokolů jednatelem žalované, a že proto doposud nenastala splatnost shora uvedených faktur, s odůvodněním, že ke splnění hmotně právní podmínky v podobě podpisu dodacích listů nebo některých předávacích protokolů jednatelem žalované nedošlo. Podle právního názoru Nejvyššího soudu nebylo možno bez dalšího výkladu rozhodných ustanovení smlouvy (zejména čl. III, VIII, XI) podle §555 a násl. o. z. dospět k závěru, že podpis jednatele žalované na dodacích listech nebo předávacích protokolech je podmínkou pro vznik nároku na zaplacení ceny díla (jeho části).
Odvolací soud pochybil, pominul-li závěry judikatury Nejvyššího soudu, vycházející z právního závěru, že v případě, že si strany ve smlouvě sjednají odlišné ujednání od zákonné úpravy řešící nárok na zaplacení díla v závislosti na provedení díla, je třeba provést výklad tohoto smluvního ujednání ve smyslu §555 a násl. o. z. Odvolací soud, ani soud prvního stupně však takový výklad neprovedly. Z tohoto pohledu jsou tedy závěry rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle §555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1710/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, dostupných na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže za použití výkladových pravidel podle ustanovení §555 a násl. o. z. nevyložil, zda ve smlouvě obsaženými ujednáními (zejména v čl. III, VIII a XI) si účastnice sjednaly podepsání předávacích protokolů jednatelem žalované jako hmotněprávní podmínku předání díla nebo zda předávací protokoly o předání díla měly být jen důkazem o předání a převzetí díla. Odvolací soud však bez dalšího výkladu skutečné vůle smluvních stran dospěl k závěru, že podpis jednatele žalované na dodacích listech nebo předávacích protokolech byl hmotněprávní podmínkou vzniku nároku na zaplacení ceny díla (jeho části). Nutno dodat, že v případě, že by předávací protokoly měly být podle skutečné vůle stran jen důkazem o předání díla, pak by byla dána splatnost ceny díla (jeho částí), neboť dílo bylo provedeno, vyplynulo-li ze skutkových zjištění v dané věci, že dílo bylo dokončeno (žalovaná vady díla nevytkla) a podepsání protokolů o předání částí díla žalovaná vázala pouze na zaplacení díla od svého dodavatele.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, odchýlil-li se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu právního jednání účastníků, jako stran smlouvy o dílo, ohledně vyložení vůle stran v tom smyslu, zda podpis jednatele žalované na předávacích protokolech o předání díla (jeho částí) měl být hmotně právní podmínku předání díla nebo měl být jen důkazem o předání a převzetí díla. Takto odůvodněný závěr po provedení výkladu skutečné vůle stran má totiž zásadní význam pro právní posouzení uplatněného nároku na zaplacení ceny díla (jeho části).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5500/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Nejvyšší soud proto shledal dovolání žalobkyně přípustným pro řešení právní otázky, kterou žalobkyně v dovolání předestřela a kterou odvolací soud neřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byť žalobkyně vymezila jiný předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. též dovolání žalované, a to pro řešení jí formulované otázky, týkající uznání dluhu v závislosti na posouzení vzniku nároku na zaplacení ceny díla, která podle žalované nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Důsledkem uznání závazku je pak přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě možné situace – buď má soud skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). Je-li vznesena námitka, podle níž byla tato domněnka vyvrácena, je na soudu, aby se zabýval tím, zda tato námitka byla vznesena důvodně, zda obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, dostupné na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se však s ohledem na svůj závěr ohledně předání díla vznesenou námitkou žalované, podle které byla právní domněnka o uznání dluhu vyvrácena, nezabýval. Pro závěr odvolacího soudu o uznání dluhu částečným plněním bylo však rozhodující posoudit, jaká byla skutečná vůle stran ohledně předání díla, a následně učinit závěr, zda došlo k předání díla (jeho části), či nikoliv, jak bylo zdůvodněno výše, kdy k posouzení nároku na zaplacení díla za situace, kdy si strany ve smlouvě sjednají odlišné ujednání od zákonné úpravy řešící předání díla, je třeba za použití výkladu podle ustanovení §555 a násl. o. z. učinit závěr (což v dané věci odvolací soud neučinil), zda si účastníci sjednali sepsání předávacího protokolu jako hmotně právní podmínku předání díla, nebo zda předávací protokol měl být jen důkazem o předání a převzetí díla (jeho částí), a na základě těchto závěrů pak učinit závěr o oprávněnosti nároku na zaplacení ceny díla (jeho části). Odvolací soud se tak odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v rozsudku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud objednateli (žalovanému) nevznikla povinnost k zaplacení ceny díla s ohledem na učiněný závěr týkající se posouzení smluvního ujednání o předání díla, je tím vyvrácena domněnka o trvání této povinnosti v době uznání dluhu. Dovodil-li odvolací soud oprávněnost žalobního nároku v rozsahu částky 291 610 Kč s příslušenstvím na základě uznání závazku ze strany žalované, je tento jeho závěr předčasný, neučinil-li odvolací soud předtím výklad projevu vůle účastnic vztahující se k ujednání o převzetí a předání díla v tom směru, zda smluvním ujednáním účastnic ve smlouvě o dílo o předání díla projevily vůli, aby podpis jednatele žalované na předávacích protokolech byl hmotně právní podmínkou pro uplatnění nároku na zaplacení ceny díla (jeho části) či nikoliv.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že rovněž dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení nároku na zaplacení části ceny díla v napadeném rozsahu ve výši 291 610 Kč s příslušenstvím, a v závislém závěru promítnutém do napadeného výroku o úrocích z prodlení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, dostupné na www.nsoud.cz ), a dopustil se s ohledem na uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nesprávného právního posouzení těchto nároků na základě předčasného (nesprávného) závěru o uznání dané části dluhu žalovanou.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu