ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3401.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3401/2021-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce K. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, proti žalované K. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Milanem Měchurou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. W. , narozeného XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 476/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 11 Co 298/2020-206, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 11 Co 298/2020-206, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2020, č. j. 20 C 476/2018-162, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobce domáhal určení, že jeho otec O. H., narozený XY a zemřelý 12. 10. 2013, byl ke dni úmrtí spolu s manželkou vlastníkem pozemku parc. č. XY, zahrada, a pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, vše v obci a katastrálním území XY. Žalobu odůvodnil tím, že rodiče tyto nemovitosti darovali žalované darovací smlouvou ze dne 30. 10. 2012, v té době však otec nebyl schopen smlouvu uzavřít, protože dlouhodobě trpěl Alzheimerovou chorobou.
2. Žalovaná se bránila tvrzením, že ani jeden z rodičů až do své smrti netrpěl duševní poruchou, která by jej činila neschopným darovací smlouvu uzavřít.
3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 20 C 476/2018-162, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
4. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že O. H., narozený dne XY, měl ke dni svého úmrtí 12. 10. 2013 ve společném jmění manželů s A. H., narozenou dne XY a zemřelou dne 1. 9. 2015, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, vše v obci a katastrálním území XY. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, podle něhož O. H. (dále jen „dárce“) již v roce 2008 trpěl trvalou duševní poruchou – demencí u Alzheimerovy choroby smíšenou s vaskulární demencí, středně těžkého stupně, která měla zhoršující se průběh, a tato duševní porucha, jíž trpěl i ke dni uzavření darovací smlouvy dne 30. 10. 2012, podstatně snižovala jeho rozpoznávací schopnosti natolik, že nebyl schopen chápat obsah, smysl a důsledky uzavírané darovací smlouvy.
6. Odvolací soud uvedl, že stěžejním důkazem o duševní poruše dárce je znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petry Pekárkové, ze dne 10. 11. 2019, která sice již nemohla vyšetřit dárce, avšak opatřila si pro vypracování posudku veškerou dostupnou zdravotní dokumentaci vedenou u lékařů a v nemocnicích. Z té bylo zjištěno, že dárce byl již 13. 10. 2008 vyšetřen u neurologa P., v testu MMSE dosáhl 16 bodů (z třiceti) – středně těžká demence. Dne 12. 11. 2008 byl vyšetřen K. s MMSE 19 bodů - středně těžká demence. U B. byl opětovně 14. 11. 2008 (po dvou dnech) testován s MMSE 27 bodů (validita testu je tím omezená). Dne 1. 12. 2008 opět podstoupil neurologické vyšetření poté, co jej praktická lékařka odmítla uschopnit k řízení motorového vozidla; neurolog B. neshledal závažnější kognitivní deficit a uvedl, že pacient je schopen řídit morové vozidlo, avšak odeslal jej k dopravně psychologickému vyšetření. Dne 16. 1. 2009 Centrum dopravní psychologie Ostrava (M.) nedoporučilo pokračovat v řízení motorového vozidla. V říjnu 2009 dárce změnil svého praktického lékaře, měl se dostavit k dopravně psychologickému vyšetření, byla mu vystavena žádanka. V roce 2010 jeho manželka odnesla jeho kartu od praktického lékaře H. a nevrátila ji, proto byla v lednu 2013 vytištěna nová dokumentace. V mezidobí neměl H. z důvodu absence zdravotní dokumentace k dispozici komplexní dokumentaci pacienta, včetně propouštěcích zpráv, a vydal lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel dne 12. 10. 2011 s tím, že dárce je způsobilý do 12. 10. 2012. Při hospitalizaci dárce v lednu 2013 na kardiologii Nemocnice Podlesí bylo zpočátku uvedeno, že pacient je orientovaný, poté konstatováno, že již dříve veden jako demence při Alzheimerově nemoci a v závěru uvedeno, že je obtížná spolupráce. Při hospitalizaci v červenci 2013 na chirurgii Nemocnice s poliklinikou Karviná-Ráj opakovaně uvedeno, že pacient je dementní, nelze od něj validně zjistit anamnézu, na dotazy neodpovídá; následně nekontaktní, nespolupracuje, odmítá cvičení, je konstatována těžká demence, není orientován časem a místem, na otázky odpovídá neadekvátně. Znalkyně na položené otázky odpověděla tak, že ke dni 30. 10. 2012 trpěl dárce duševní poruchou, diagnosticky se jednalo o demenci u Alzheimerovy nemoci smíšenou s vaskulární demencí, středně těžkého stupně. Obecnými příznaky demence jsou poruchy kognitivních (poznávacích) funkcí jako paměť, pozornost, intelekt a motivace, ale i nekognitivních funkcí – poruchy emocí a chování. Tato duševní porucha ovlivňovala volní a rozpoznávací schopnosti posuzovaného. Tyto schopnosti byly ke dni 30. 10. 2012 podstatně snížené, premorbidně nadprůměrný intelekt (což je úroveň mentálních schopností před onemocněním) maskoval poruchy paměti a kognitivních funkcí, avšak tyto byly opakovaně prokázány, jak neurology, tak psychology, včetně zobrazovacích metod (CT mozku v březnu 2010 s atrofií mozku a vaskulárními změnami). Z psychiatrického hlediska dárce nebyl schopen plně pochopit text darovací smlouvy ze dne 30. 10. 2012 a nebyl schopen plně posoudit následky svého jednání. Znalkyně vyslechnuta u jednání doplnila, že tzv. světlé chvilky se mohou vyskytnout i u těžkých demencí, ale pouze výjimečně, nejsou uváděny jako běžně se vyskytující příznaky. Příbuzní u středně těžkého typu demence u dárce nemuseli poznat tuto chorobu, příznaky nemuseli vnímat, protože jej vídali každý den.
7. Odvolací námitce, že vyslechnutí svědci shodně potvrdili, že u dárce neregistrovali žádné příznaky demence, odvolací soud nepřiznal relevanci s odůvodněním, že členové rodiny zajisté nedělali testy duševních schopností dárce a že dárce svým premorbidně nadprůměrným intelektem byl schopen své duševní nedostatky maskovat. Důkazním návrhům žalované nevyhověl s tím, že po více než sedmi letech od úmrtí dárce nepovažuje za pravděpodobné, že by si H. a R. pamatovali více, než co bylo uvedeno ve zdravotní dokumentaci. Vyslechnout zaměstnance Pražského gerontologického centra k obecným projevům Alzheimerovy choroby odmítl s odkazem na závěry znaleckého posudku a návrh na vypracování revizního znaleckého posudku neshledal opodstatněným, neboť posudek MUDr. Pekárkové nebyl „nikterak relevantně zpochybněn natolik, aby vyvstala nutnost jeho revize“.
8. Odvolací soud uzavřel, že O. H. uzavíral darovací smlouvu v duševní poruše, která jej činila neschopným tohoto úkonu, darovací smlouva proto je neplatná ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a vlastnické právo z dárce na žalovanou na jejím základě přejít nemohlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež má za přípustné „ve smyslu §241a občanského soudního řádu“. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že skutkový závěr o duševním stavu dárce opřel výhradně o znalecký posudek, ačkoliv zdravotní dokumentace, z níž znalkyně vycházela, je z období let 2008, 2009 a prvního čtvrtletí roku 2010 a následně až z ledna 2013 a od července 2013, přičemž k uzavření darovací smlouvy došlo dne 30. 10. 2012, a ačkoliv ze svědeckých výpovědí i z lékařského posudku o zdravotní způsobilosti dárce ze dne 12. 10. 2011 vyplývá naprostý opak, totiž že dárce byl v době blízké dni uzavření darovací smlouvy časově i prostorově orientovaný, jednání vedoucímu k uzavření darovací smlouvy rozuměl a byl s tímto jednáním spokojen. Dovolatelka namítá, že znalkyně svědecké výpovědi relativizovala a své odborné závěry opřela o domněnky, které nebyly v řízení ani tvrzeny. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil, jestliže v situaci, kdy byl znalecký posudek klíčovým pro jeho rozhodnutí, odmítl vypracování revizního posudku i provedení dalších navrhovaných důkazů, mimo jiné bez kritického zkoumání převzal závěry znalkyně k posouzení zdravotní způsobilosti dárce k řízení motorových vozidel, provedenému dne 12. 10. 2011 H., aniž dal tomuto lékaři možnost se vyjádřit. Dovolatelka nesouhlasí též s důvody, pro které odvolací soud neprovedl výslechy praktických lékařů posuzovaného. Argumentuje, že není prostor pro domněnky o tom, co si navržení svědkové pamatují a co nikoliv, zvlášť za situace, kdy chybí zdravotnická dokumentace právě z rozhodného období.
11. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se způsobem posuzování důkazních prostředků, zejména naprostým upřednostněním znaleckého posudku, odchýlil od ustálené judikatury, konkrétně od usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), a od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018 (dostupných, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
12. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Dovolatelka podle jeho názoru neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla být dovoláním vyřešena, a ani neuvádí, v čem se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce popírá, že by tyto soudy vycházely pouze ze znaleckého posudku, přičemž považuje za pochopitelné, že s ohledem na úmrtí dárce v roce 2013 je jediným možným způsobem, jak zjistit, zda dárce byl ke dni 30. 10. 2012 schopen s ohledem na svůj zdravotní stav uzavřít darovací smlouvu, znalecký posudek. Zdůraznil, že znalkyně byla soudem vyslechnuta, své závěry podrobně a přesvědčivě vysvětlila a zabývala se i výpověďmi slyšených svědků.
14. Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
16. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při hodnocení znaleckého posudku odchýlil od závěrů přijatých v rozhodovací praxi dovolacího soudu, mimo jiné též v dovolatelkou označených rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 352/2008 a sp. zn. 24 Cdo 3404/2018.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je zároveň důvodné, neboť ke změně příslušné své rozhodovací praxe (k tomu, aby předmětnou otázku procesního práva posoudil jinak) Nejvyšší soud neshledává důvod a napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
20. Podle §38 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům (odstavec 1). Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (odstavec 2).
21. Ve zde souzené věci odvolací soud posuzoval, zda jsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti předně připomíná, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k (absolutní) neplatnosti tohoto právního úkonu, nýbrž pouze taková, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011]. K posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016). V poměrech posuzované věci jde tedy o to, zda dárce v době uzavření darovací smlouvy trpěl duševní poruchou, a pokud ano, zda jeho ovládací schopnosti (schopnosti ovládnout své jednání) nebo (a) rozpoznávací schopnosti (schopnosti posoudit následky svého jednání) byly podstatně sníženy (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
22. Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení §38 odst. 1 obč. zák., tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení. V odborné literatuře (Brichcín, S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 23 a násl.) bylo mj. zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Má se vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl znalec zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu [srov. dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009].
23. Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
24. Z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) citovanými judikatorními závěry řídil, leč nikoliv zcela důsledně.
25. Soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění, jak se dárce choval a vystupoval v době, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy, a při zadání znaleckého posudku uložil znalkyni vycházet mimo jiné z výpovědi svědků a žalované s tím, že tyto výpovědi v současné době hodnotí jako věrohodné a bude z nich vycházet při zjišťování skutkového stavu. Vytknout mu lze v tomto ohledu pouze to, že navržený důkaz výslechem praktických lékařů dárce neprovedl jako nadbytečný. Takový argument vzhledem ke složitosti skutkové situace neobstojí; bylo třeba vyčerpat všechny dostupné důkazní prostředky a právě svědecké výpovědi praktických lékařů jako kvalifikovaných, s problematikou obeznámených osob, mohly přispět k objasnění dárcova zdravotního stavu. Od uvedené rozhodovací praxe se však soud prvního stupně odchýlil potud (a potud lze výhradám dovolatelky přisvědčit), pokud bez dalšího akceptoval znalecký posudek, který se s uvedenými výpověďmi vypořádal jen v obecné poloze (jak reprodukováno shora v závěru bodu 6). Žalovaná a slyšení svědci přitom vypovídali nejen o tom, zda pozorovali u dárce známky demence či nikoliv, ale též o tom, jak se dárce v rozhodné době v určitých situacích choval a jak se vyjadřoval, mimo jiné též v souvislosti s předmětným darováním. Svědek R. M. dokonce vypověděl, jak se dárce vyjádřil právě v den podpisu darovací smlouvy. Z důkazů provedených zdravotní dokumentací dárce, včetně zprávy o výsledku vyšetření CT (Computer Tomografy, poznámka Nejvyššího soudu), sice vyplývá poznatek, že dárce trpěl v době uzavření darovací smlouvy středně těžkou demencí, zároveň je však třeba zjistit způsobem nevzbuzujícím rozumnou pochybnost, zda mu skutečně toto postižení v době uzavření smlouvy bránilo právně jednat. Znalkyni proto mělo být uloženo, aby posudek doplnila a uvedla, jaké závěry o rozumových a volních schopnostech dárce vyplývají z jeho chování a vyjadřování popsaného žalovanou a svědky.
26. Stejného pochybení se dopustil rovněž odvolací soud, jenž se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl tak uplatněn opodstatněně.
27. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolatelka takovou vadu uplatnila, a to opodstatněně. Je totiž třeba přisvědčit její námitce, že jako důvod pro odmítnutí relevantního důkazního návrhu neobstojí domněnka, že navržený svědek si s ohledem na značný časový odstup nebude již rozhodné skutečnosti pamatovat.
28. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a předpoklady pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. V dalším řízení bude třeba vyslechnout jako svědky R. a H. a poté doplnit znalecký posudek ve směru shora uvedeném. Teprve na základě takto doplněného dokazování bude lze – s využitím ustálené rozhodovací praxe – zvážit potřebu provedení revizního znaleckého posudku.
30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu