ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3745.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3745/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Pražské energetiky, a.s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, identifikační číslo osoby 60193913, proti žalované Design Development CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 179/56, identifikační číslo osoby 28875052, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o zaplacení 188 414,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 4/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 91 Co 30/2022-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 10 C 4/2021-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 188 414,94 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 9 337 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které podle svého obsahu směřovalo toliko do výroku o věci samé (proti výroku I). Jeho přípustnost spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Měla zejména za to, že žalovaná svými námitkami pouze nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav, nikoliv právní posouzení věci.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Ve vztahu k otázce, „zda je dle zásady volného hodnocení důkazu možné, aby soud vzal skutečnosti uvedené v jednom důkazu za řádně prokázané přesto, že je jedna strana sporu zpochybňuje, aniž by zároveň takto zpochybněné skutečnosti blíže zkoumal a učinil procesní kroky k vyjasnění namítaných výhrad“, žalovaná nevyhověla požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nevymezila konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, od jejíhož řešení se měl při posouzení právě takto formulované otázky odvolací soud odchýlit. V této části proto dovolání trpí vadou.
Námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle něhož „obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. V otázce rozložení důkazního břemene mezi účastníky sporu se odvolací soud od citované rozhodovací praxe neodchýlil, pokud vyšel z toho, že důkazní břemeno primárně tížilo žalobkyni, která v řízení požadovala zaplacení ceny za dodanou elektrickou energii, jejíž výši tvrdila (bylo tedy na ní, aby prokazovala tyto skutečnosti, z jejichž existence dovozovala pro sebe příznivé právní důsledky), a pokud uzavřel, že žalobkyně tvrzené skutečnosti o množství dodané elektřiny do odběrného místa žalované prokázala a břemeno důkazní unesla.
Ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod č. 93/2014 Sb. rozh. obč., v otázce hodnocení důkazů, nemůže založit přípustnost dovolání. Jejím prostřednictvím žalovaná zejména zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů jako výsledek hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není napadení právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Podrobit dovolacímu přezkumu lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017). Pokud tak žalovaná v dovolání činí prostřednictvím odkazu na výše citovaná rozhodnutí spolu s tvrzením, že soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se totiž nepodává, že by odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů řádně provedly dokazování a svůj skutkový závěr založily na zjištěních z obsahu listin, které byly v řízení k důkazu provedeny a u nichž i přes námitky žalované neměly rozumný důvod pochybovat o jejich správnosti. Ostatně žalovaná i v dovolání vyjádřila pouze své přesvědčení, že provedené důkazy uvedený skutkový stav neprokazují a z její argumentace není patrné, v čem konkrétně mělo spočívat vytýkané porušení zásady volného hodnocení důkazů, když oproti obsahu žalobkyní předložených listin (na nichž své závěry založily soudy obou stupňů) neuvedla žádné konkrétní důkazy zpochybňující obsah těchto listin či nasvědčující jejímu tvrzení o jiné počáteční hodnotě elektroměru, které by odvolací soud při hodnocení důkazů nepřípustně pominul.
Namítla-li žalovaná v této souvislosti též porušení jejího práva na spravedlivý proces s poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), podle kterých „k porušení práva na spravedlivý proces dochází tehdy, pokud obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočí ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně jsou založeny na zcela neúplném či nedostatečném dokazování“, pak ani pro tuto námitku není dovolání přípustné. Odvolací soud oproti přesvědčení žalované nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Založil-li odvolací soud své posouzení mimo jiné na konkrétním obsahu listinných důkazů předložených žalobkyní (a to nejen na nepodepsané listině „servisní zakázky“ o instalaci nového elektroměru se stavem 3 kWh, ale též na přehledu odečtů tohoto elektroměru), pak nelze v takovém postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá tvrzení žalované, že „u soukromých listin platí, že je-li popřena jejich pravost, musí ji prokázat ten, kdo soukromou listinu předložil k důkazu“, za současného odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, podle něhož „takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky“. Žalovaná v průběhu řízení totiž pravost listiny („servisní zakázky“) nezpochybňovala (jak správně konstatoval odvolací soud), zpochybňovala toliko její správnost (správnost údaje o počátečním stavu elektroměru, který byl na uvedené listině zaznamenán). Na posouzení otázky postupu soudu při popření pravosti soukromých listin tudíž napadené rozhodnutí nezáviselo, odvolací soud takovou otázku neposuzoval (neměl důvod posuzovat), a proto se ani nemohl od příslušné rozhodovací praxe odchýlit.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani tvrzení žalované o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a existenci opomenutých důkazů, kterým žalovaná fakticky namítala vadu řízení, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, měla za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Odvolací soud totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí své úvahy dostatečně ozřejmil (z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutečností vycházel, jak byly zjištěny, a na základě jakého právního posouzení je rozhodnutí založeno). Odvolací soud se přitom ztotožnil i s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudem prvního stupně, který se ve svých úvahách vypořádal i s důkazy navrženými žalovanou a se zjištěními, které z nich učinil. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a k odchýlení od citované judikatury Ústavního soudu tak v posuzované věci nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu